Chci přispět X

Rok #MeToo: jak se stalo, že atmosféra ve společnosti se změnila k horšímu?

Týdeník Economist zveřejnil data o vývoji společenských nálad v souvislosti s kampaní #MeToo, která měla povzbudit oběti sexuálně motivovaných útoků k zveřejňování svých případů. Atmosféra se dle dat ale zhoršila. Jak to a co to znamená?

Je to rok, co americká herečka Alyssa Milanová napsala na Twitter: Pokud jste zažili/y sexuální obtěžování nebo sexuální násilí, napište v odpovědi na tento tweet „me too“ (já také) Do čtyřiadvaceti hodin obdržela více než půl milionů reakcí. I na českých sociálních sítích se velice rychle objevily první zpovědi žen.

Některé nešly do detailů, některé ano. A tak jsme pochopila to, co mi mělo být už dávno jasné. Jestliže jsem do svých patnácti let zažila třikrát to, že přede mnou neznámý muž na veřejnosti masturboval – poprvé dokonce ve věku, kdy jsem neměla tušení, co to provádí, ale sakra mě to vyděsilo – nemůže to být náhoda. Něco podobného, anebo i mnohem horšího, muselo zažít opravdu hodně holek a žen.

Alyssa Milanová reagovala na v té době již publikovaná odhalení letité mašinérie zneužívání a obtěžování hereček významným hollywoodským producentem Harveym Weinsteinem. Právě jeho případ a na něj navázaný tvít odstartovaly celosvětovou vlnu odhalování nepřijatelného i kriminálního sexuálního chování mužů v nadřízených postaveních. Mnohé to stálo pověst, peníze a kariéru. Debata o sexuálním násilí a obtěžování se otevřela, zástupy žen našly odvahu odhalit staré rány a veřejně označit pachatele.

Podle vládních dat zažila v České republice fyzické nebo sexuální násilí třetina žen, nebezpečné pronásledování zažilo devět procent žen, sexuální zneužívání dvanáct procent a znásilnění pět procent žen.

Dětský fond OSN o násilí páchaném na dětech pak říká, že obětí znásilnění či sexuálního napadení se do svých dvacátých narozenin stala ve světě každá desátá dívka. Tato čísla nám říkají jednoduše a srozumitelně to, že lidstvo má se sexuálním násilím vážný problém.

Vzedmutí vlny #MeToo dávalo naději, že se něco může změnit. Staré jizvy se mohou začít zacelovat a může se vystavět hráz budoucím aktům sexuálního násilí. Pojmenování viníků pod dohledem veřejnosti dodalo jejich obětem kuráž.

Přesto ale, rok po spontánním startu kampaně musíme říct, že zatím bohužel nedopadla dobře. Intuitivně to asi cítíme mnozí, ale týdeník The Economist přinesl i data. Hned v listopadu 2017 si nechal vypracovat průzkum mezi Američany. Letos v září jej se stejnými otázkami zopakoval.

Jak se stalo, že dobře míněná kampaň, která chtěla řešit něco, co je reálným problémem pro velkou skupinu obyvatel, zatím nevedla k příznivé proměně společenské atmosféry? Foto equalengineers.com

Jedna z nich zněla: „Souhlasíte s výrokem, že falešné obvinění ze sexuálního obtěžování je větším problémem než nenahlášené případy?“ U všech sledovaných segmentů respondentů se po roce s #MeToo odpověď posunula ve prospěch ano. Mnohem výraznější rozdíl se přitom projevil nikoliv na ose muži/ženy, ale na ose voliči Trumpa/Clintonové.

U voličů Clintonové s výrokem souhlasilo i po roce s #MeToo méně než deset procent dotázaných. U voličů Trumpa to byl posun z dvaceti na více než pětatřicet.

Podobně tomu bylo u otázky, zda ženy, které si stěžují na sexuální obtěžování, způsobují více problémů, než kolik jich řeší. Mezi Trumpovými příznivci se souhlas s výrokem zvýšil ze zhruba čtyřiceti na padesát procent. Voliči Clintonové zůstali pod dvaceti.

Data pro Českou republiku nemáme, ale není důvod myslet si, že by vypadala výrazně jinak, možná dokonce hůř. Dokonce i osa Zeman/Drahoš by mohla dost odpovídat americkému protějšku. Sice v naší malé zemi žádného Weinsteina, Spaceyho či jiné odhalení takového kalibru nemáme, ale hollywoodskou popkulturu konzumujeme každodenně. Americká či britská debata prokapala i do českých obýváků.

#MeToo poukázalo na problém s lidovými soudy
Jak se to mohlo stát? Jak je možné, že dobře míněná spontánní občanská kampaň, která chtěla řešit něco, co je reálným problémem pro velkou skupinu obyvatel, zatím nevedla k příznivé proměně společenské atmosféry pro oběti, což bylo jejím cílem? Odpovědí přichází v úvahu několik.

Mnohé z medializovaných útoků sahají do minulosti a nejen pro respondenty výzkumu tak mohou vznášet pochybnosti o tom, zda to, co se podle obětí stalo, bylo ve své době vnímáno se stejnou mírou nevole jako dnes. Možná nevhodná paralela, ale přece: v sedmdesátých letech bylo mnohem normálnější kouřit na veřejnosti, v institucích, všude.

I kdyby toto porovnání se sexuálním obtěžováním bylo příliš zjednodušující, platí pro něj jedno – může být dost lidí, kteří věří, že to tak je. A ti si z toho vyvozují, že dnes společnost posuzuje striktněji chování, které se před dvaceti, třiceti či čtyřiceti lety přijímalo s mnohem větší benevolencí.

Nebavíme se navíc jen o přečinech, které mají kriminální povahu, ale i o takových, které se vyznačují tím, že jsou prostě nepříjemné, nežádoucí či vyvolávající trauma nebo stres. Pohybují se někdy ne za hranou trestního práva, ale kolem tenké hranice vkusu, důstojnosti, citlivosti a životního postoje. Prakticky vždy ale mají jedno společné. Dějí se z titulu mocenské převahy jednoho člověka nad druhým. Jedná se o zneužívání síly, vlivu a autority.

Kritici #MeToo by asi uvítali větší přehlednost odhalených případů. Jenomže i to je ve společnostech, kde si spousta lidí myslí, že žena si o znásilnění říká, nosí-li krátkou sukni, zhola nemožné.

Masivní medializace a řetězení skandálů provalených na slavné a vlivné muže jistě také probudilo v některých lidech – a možná někdy i opodstatněné – otázky po tom, nakolik některé z údajných obětí jednoduše hledají způsoby, jak k sobě přitáhnout pozornost. Přece jenom se ony medializované kauzy odehrály mezi slavnými, mocnými a vlivnými lidmi napříč politikou, kulturou, byznysem a showbyznysem.

Je snadné si představit, že se obvinění v rámci #MeToo stalo pro někoho nástrojem konkurenčního boje. I takto může podstatná část veřejnosti o #MeToo přemýšlet a může to zrazovat v jejích očích věrohodnost celé kampaně.

I přes dobrou víru a vůli všemožných advokátů obětí sexuálních útoků a násilí se tak za rok s #MeToo nepodařilo přiblížit společenské shodě v tom, kde leží hranice mezi přijatelným a nepřijatelným sexuálním chováním. Naopak se zdá, že se spíš pro velkou část lidí celé téma podařilo shodit jako absurdní a směšné chování „potřeštěných feministek“, které zaměňují laškování a projevy galantnosti za agresi.

Tragédií #MeToo je to, že šlo a snad stále jde o hnutí, které aspirovalo na změnu společenské atmosféry tak, aby se oběti sexuálního násilí a obtěžování nebály, že vyjdou-li s pravdou na světlo, dostane se jim zastání. Bohužel se nezdá, že by se to podařilo.

Je to jen otázka toho, jak o problému mluvit lépe, aby se podařilo atmosféru opravdu příznivě proměnit? Co brání tomu, aby se lidé, kteří jsou obětí soustavného nepřístojného chování, nebáli ozvat, aby se nebáli vyjít na světlo s letitými traumaty? Možná je potřeba jen víc času? Více přesvědčivých příkladů?

Možná. Rok s #MeToo nás každopádně poučil také o problematičnosti lidových soudů. Samozřejmě, že nejjednodušší pro hladké soužití společnosti je vyspělá morálka, vzájemná úcta a všeobecný konsenzus na sdílených pravidlech chování. Právě proto máme zákony, které nás mají mimo jiné de facto jednoho před druhým chránit.

Mimo sféru práva se však vítězství dosahuje často v nepřehledném chaosu za pomocí prostředků, které nemusí být vůbec čisté a poctivé. Převahu mohou mít ti hlasitější, krásnější, bohatší, s lepšími kontakty a podobně. Anebo prostě ti, jejichž názor je zrovna v módě. Lidové soudy, jimž se kampaň #MeToo některými rysy podobala, mohou končit i lynčováním. A se skutečnou spravedlností nemají společného nic.

Možná právě taková konotace nakonec #MeToo poškodila ze všeho nejvíc. Kampaň sice vyvolala solidaritu, ale na obou stranách – obětí i pachatelů, z nich někteří se dokázali stylizovat do role oběti veřejné štvanice. Weinsteinův případ je jasný. Ale třeba nad ostrakizací Woodyho Allena pochybují mnozí, kteří úmysly kampaně #MeToo podporují beze zbytku. 

Od 15. října 2017 přinesla spousta skvělých, schopných, talentovaných a inspirativních žen osobní zpovědi o tom, jak spletité cesty vedly jejich osobními a kariérními životy z toho důvodu, že se nenarodily jako muži. Osobně jsem ráda, že kampaň #MeToo propukla, protože prolomila mlčení o problému, který zcela reálný je, byť definice přesných hranic nepřijatelného i trestného chování se budou dál jistě vyvíjet veřejnou debatou. Je přitom opravdu důležité přistupovat k případům bez apriorních soudů.

Možná je i počáteční nezdar v proměně veřejného mínění jen nutnou etapou, kterou si procházela mnohá společenská hnutí předtím, než uspěla. Nejdříve vás ignorují, pak se vám vysmívají. A nakonec zvítězíte... 

Cíl kampaně, aby se ženy i jiné oběti nepřijatelného sexuálního chování nebály ozvat, je totiž nesporně správný. A debatu je třeba znovu a znovu vracet k jejímu východisku: problém je reálný a týká se ohromného množství lidí.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Účel světí prostředky? Sobota, 20.Října 2018, 11:42:34

Autorka vyjmenovává nedostatky použitého "prostředku" (v tomto případě kampaně #MeToo), které jsou - jak vidno - v rozporu s principy právního státu, především s principem presumpce neviny, s nepřijatelností právní retroaktivity nově přijímaných norem, s existencí promlčecí doby...

I přes tyto zásadní skutečnosti, je na konci článku vyjádřeno přesvědčení, že cíle (který by jinak mohl být společností akceptován) bude těmito nevhodnými prostředky dosaženo.

Prosazování platnosti "svěcení prostředků zamýšleným účelem" je ovšem bohužel typický rys totalitního myšlení ("když se kácí les, lítají třísky").

Podle posledních událostí (snaha o kriminalizaci názoru na možný tragický budoucí vývoj, apriorní ochrana a vyzdvihování jednostranného aktivismu) se skutečně zdá, že k totalitě směřujeme a svobodná diskuse o příčinách tohoto směřování je tedy spíše nežádoucí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.