Chci přispět X

Zásada štenýřového lešení

Proměna práce v zájmu efektivity a orientace na výsledek vede ke ztrátě vnímání kontextu a schopnosti uvažovat o procesu, o smyslu daného výsledku a vynaloženého úsilí. A ta nám často citelně chybí.

Na zednickém učilišti jsme se učili také o štenýřovém lešení: „Chlapci, takové lešení staví se takto: Musíte se nejprve domluvit s hajným, aby vám v lese vyznačil patřičný počet smrkových souší nebo živých stromků z probírky v mladém porostu, které budete potřebovat na stojiny; ty si musíte na stavbě nejprve spočítat. Ideální průměr tyčoviny je mezi patnácti a dvaceti centimetry, délka alespoň čtyři metry. Ráno si vezmete pilku a sekyrku a vydáte se do lesa, mistr vás tam pošle.“

Nevěřili jsme svému sluchu, ale ani jsme nedutali. My nechodili do učiliště v dobách K. V. Raise, nebo když Karel Matěj Čapek-Chod psal svého Kašpara Léna mstitele; za nás už se stavělo v Praze metro, Nuselský most nebo obchodní dům Kotva s unikátní konstrukcí takzvaných hřibových stropů.

Mimochodem díky zejména učiteli Setničkovi s jeho štenýřovým lešením stavařinu poněkud ovládám a žasnu, kolik omylů se napsalo o předpjatém betonu v souvislosti s haváriemi betonových mostů a jejich špatným stavem. (Jestli se podobně píše ve sdělovacích prostředcích i o všech dalších oborech, jimž nerozumím, pak získáváme velmi pomýlený obraz o světě, ale možná je to tak lepší.)

Pha2_nuselsky-most01Pokud se betonový most postaví kvalitně a udržuje se, vydrží věčně, podobně jako most kamenný. Foto Prague City Line

Principem předpjatého železobetonu je napínání armatury určitou silou až k mezi průtažnosti oceli, která se pak zalije betonem. Až beton zatvrdne, napínací stroj armaturu pustí, a té ve smrštění na původní délku brání beton, který tou smršťovací silou svírá; stahuje ho k sobě, vnáší do něj předpětí.

Dobrým příkladem je právě Nuselský most, stavěný „do vzduchu“, tedy bez podpůrného lešení, ze segmentů „přivazovaných“ předpínáním k sobě jako rostoucí krakorce až do úplného spojení celého tubusu mostu. Poskládejte do jedné řady deset dřevěných kostek, tiskněte je rukama k sobě, a když je takto vyzdvihnete ze stolu, budete svírat v rukou Nuselský most. – To nám neříkal učitel Setnička, ale já to vypozoroval přímo na stavbě Nuseláku. Setnička nás poslal se sekyrkou a pilkou do lesa.

Pokud se vodotěsné izolace udělají kvalitně a udržují se, aby armatura nemohla rezavět, je takový most věčný, protože čím je beton starší, tím je tvrdší a odolnější vůči mechanickému opotřebení, podobně jako kámen. Ba ani oceli se v betonu nic zlého stát nemůže. Není tedy pravda, že by technologie předpjatého betonu byla vadná svou podstatou. Naopak umožňuje vzklenout i velmi subtilní konstrukce, které by měly odolávat času stejně jako mosty kamenné. Jde o kvalitu projektu, provedení a údržbu.

Nicméně Setnička nás poslal s pilkou a sekyrkou do lesa, což se mně po letech zdá podstatnější, než je princip předpjatého betonu.

Už tehdy jsem to vnímal jako zvláštní způsob pohledu na svět. Setnička věděl, že štenýřové lešení už stavět nebudeme a s pilkou a sekyrkou se do lesa, například na sídlišti v Praze-Malešicích, nikdy nevydáme; nebude ani mistra, který by nás tam poslal. Nikoho to ani nenapadne, taková blbost. (Podobným anachronismem už tehdy bylo i zhotovení dřevěných zednických koz. Ty bych si podle Setničkova návodu ale v budoucnosti rád zhotovil, jsou šikovné.)

Není to blbost, ale filosofické pojetí významu díla, návod na praktický způsob odstupu od stálého otroctví „životní fabriky“, jejíž režim nás nemilosrdně žene v zájmu efektivizace konání i myšlení. Příliš krátké spojení mezi zadáním a výsledkem, hotovým dílem, nám nedává příležitost k úvaze nad smyslem samotných výsledků a vynaloženého úsilí.

Způsobem naší obživy je množství, nikoli prožitek z času, který nám „množství“ spotřebovává. Naše mysl se upíná k výsledku díla jako životnímu smyslu a opomíjí skutečnost, že větší hodnotu může mít „dobírání se“ díla, ta cesta k němu, než pak dílo samé. (Které se opotřebovává a stárne rychleji, než vzniká.

Například i text do tohoto našeho elektronického Referenda autor píše déle, než je součet časů čtení všech jeho čtenářů. U některých autorů, ať se snaží sebevíce, může být tento nepoměr i docela třeskutý. Takže důležitější je vlastně to psaní než čtení. A užívá si je náležitě takový autor, nebo to, chudák, považuje dokonce za jakousi oběť pro čtenáře a při psaní se souží a život mu to kazí a rodina se rozpadá…? A tak je to skoro se vším.)

Zásada štenýřového lešení tkví v tom, že máte-li třeba opravit fasádu na domě, vydáte se nejprve za hajným a pak s pilkou a sekyrkou do lesa. Cestou možná porostou borůvky, maliny, ostružiny nebo i brusinky a vy ale bloumáte lesem za účelem zhotovení štenýřů za účelem zednické opravy fasády. A nikdo vám nemůže vytknout, že byste na zadaném díle nepracovali! Takové pojetí díla se stává i podstatou života samého a jeho hlavním efektem je ten proces, který je náš a námi prožívaný, protože samo dílo, jakmile je hotové, rychle nás opouští.

A jak teď cítíme, že nás nějak opouští, rozplývá se naše společné „polistopadové“ dílo, a zvažujeme, jestli nám to vůbec stálo za to a kde se stala chyba, díky tomuto mému příspěvku už víme, že chyba se možná nestala nikde a udělali jsme toho opravdu mnoho, pouze na zásadu štenýřového lešení si nikdo nevzpomněl (Setnička se převratu možná ani nedožil).

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.