Celoroční festival české heterosexuality vrcholí

Petr Bittner

Korporátní tvář festivalu Prague Pride má svůj taktický smysl. Pohltí-li ho však komerce naplno, může nakonec ztratit svou morální převahu nad každodenní kampaní heterosexuální lobby.

Festival Prague Pride je masová událost — letos se ho účastnilo zhruba 85 tisíc lidí — a jako taková má svoje problematické aspekty. Mezi partnery akce se objevují korporace, jejichž dlouhodobá antihumánní politika ostře kontrastuje s humanistickým étosem festivalu.

Mezi nejhrozivějšími sponzory letošního Pridu ční zločinný ropný kolos ExxonMobil, který do průvodu vyslal svůj alegorický vůz. Společnost je jedním z nejúspěšnějších popíračů klimatické změny, markeťáci Exxonu se tak účastí na akci evidentně pokusili přerámovat význam pojmu globální „oteplování“. 

Pridu bych se přesto zastal, jde-li o korporátní sponzoring obecně. Má-li totiž festival sloužit jako otevřená náruč pro dosud anonymní gaye nebo lesby, musí být populární, až popkulturní, moderní, a tedy i vydatně sponzorovaný. Superkritická akce s akademickým předporozuměním a antikapitalistickým ostřím by ztratila svůj obrovský dosah a s ním i inkluzivní potenciál.

Protože ať si o tom myslíme cokoli, náruč masové tržní zábavy je dnes tou nejotevřenější směrem do dětských pokojů mimo hlavní města.

Právě v konzervativním prostředí regionů, kde je sousedská komunita mnohem širší a soukromí paradoxně mnohem posvátnější, bývá každý coming out nejtěžší. Bojíte se reakce rodičů, o kterých víte, že by se báli reakce svých sousedů, bojíte se reakce přátel, protože na malém městě je těžší najít si nové.

Pride by měl zářit do těch nejzapadlejších koutů, aby promluvil k mladému člověku, který už nějaký čas cítí, že je „jiný“: všechno je v pořádku, ač se to z řečí dospělých i vrstevníků nemusí zdát, svět okolo je větší a ty jsi v něm „mainstream“.

Svůj smysl nicméně mají i akce jako Alt*Pride, které konfrontují hlavní festival s jeho případným pokrytectvím. Alternativní queer iniciativy se vší důrazností připomínají Pridu, že by se neměl nechat naplno pohltit komercí, chce-li nadále promlouvat z humanistických pozic.

Pride koneckonců nikdy nebyl primárně o sexualitě, ale o rozšiřování prostoru svobody pro všechny. Kořeny pochodů hrdosti vděčí za svou dnešní velikost kdysi radikálním bojům a mnohdy i aliancím mezi různými utlačovanými skupinami.

V principu tak dalece přesahují horizont individuálního sebeurčení, který v nich dnes i díky korporátní ideologii dominuje: boj za mé sebeurčení musí být vždy zároveň i bojem za sebeurčení každého člověka, řekl by filosof Alain Badiou.

Jinými slovy, má-li Pride usilovat o emancipaci a rovnost, musí o ni usilovat v nejobecnějším slova smyslu. Pokud půjde po vůli korporátnímu sponzoringu poskytujícímu spotřební duhovou zábavu, připraví se o právo na humanistický étos jemu historicky vlastní, a ztratí tak morální převahu nad konzervativními institucemi.

Kdo všechno je heterosexuál

Průvod tradičně narušují ultrakonzervativci, neboť trpí dojmem, že něčí sexuální orientace ohrožuje budoucí generace českých rodin. Pride však zjevně znepokojuje i v řadách zdejších kulturních elit.

Tradiční rodinu neohrožuje festival Prague Pride, ale zpravidla pohledná kolegyně z práce. Foto legalbites

Každý, kdo bohorovně komentuje homosexualitu, ať už z hlediska „diagnózy“, adekvátní míry sebeprezentace, vhodnosti strategie nebo dostatečné míry přiznaných práv, nehovoří z nějaké neutrální pozice střízlivého rozumu, ale konfrontuje čtenáře se svou vlastní sexualitou.

Jiří Peňás ve svém textu pro Echo24 nazvaném „Kde že ty staré buzny jsou“ chtěl napsat o někdejších gayích, ale vyšla z toho spíš kombinace červené knihovny a noirové kinematografie:

„Přijali svoji homosexualitu jako svého druhu osudovou zkoušku, jak s ní ve společnosti vyjdou. Žili si své utajené životy, často velmi skryté a možná plné trápení, ale svým způsobem také jemné a ušlechtilé, s tajnými láskami a vášněmi, které je uspokojovaly a naplňovaly. Nebo trápily a zraňovaly. Byli zvyklí na svoje místo v ústraní, na okraji společnosti, v utajení a mezi svými, s nimiž si rozumí. Ano, byla to také kultura záchodků, katakomb, křoví a zákoutí, svět tajných gest a náznaků. Ale také opery, krásné literatury, tu apollonského, tu dionýského ideálu krásy“.

Když Peňás romanticky vzpomíná na časy, kdy se gayové scházeli v temných uličkách a žili svá osudová dramata plná lásky a utrpení, klade realitu způsobem „slyšte velkého heterosexuála, jemuž jsou gayové osobitými postavičkami zpestřujícími hetero-realitu“.

Zajímá snad někoho Peňásova sexuální orientace? Tak proč nám ji tak agresivně vmetá do tváře?

Profesor Václav Hořejší v Lidových novinách představuje svoje imunologické úvahy nad genetickým původem homosexuality a nabízí její možnou „léčbu“:

„Možná by se ovšem dalo uvažovat o tom, že odstranění oněch protilátek z krve matek ještě před početím by mohlo vést ke snížení výskytu homosexuálních potomků… Ač to zní ‚politicky nekorektně‘, lze tedy říci, že mužská homosexualita může být do určité míry považována za jakousi autoimunitní poruchu. Někdo by mohl mít námitky proti pejorativnímu označení ‚porucha‘ a preferoval by spíše název ‚odchylka‘ či ‚varianta‘. Já si ale myslím, že pokud by se tento mechanismus vzniku homosexuality potvrdil, byl by takový termín namístě: vždyť ti lidé mají přece dosti vážný defekt — nemohou mít děti.“

Hořejší se sice nepouští do brakového erotického čtení jako Peňás, přesto nahlíží na věc toxickým způsobem „homosexualita je choroba a já jsem její heterosexuální lékař“. Aby svou optiku podpořil, pracuje s hypotézou, že gayové nemohou mít děti. Jak na to přišel, netuším.

Johana Hovorková pro Forum24 píše, že „sexuální preference na veřejnost nepatří“. I z jejího textu je však zřejmé, jaké sexuální orientace je ona sama. Jakkoli se snaží znít jako neutrální hlas zdravého rozumu, má samozřejmě na mysli všechny sexuální preference s výjimkou heterosexuálních. Ty jsou přeci „normální“, ty se nepočítají. Nebo by snad chtěla zakazovat líbání nebo držení za ruce na veřejnosti? 

V reakcích na několikadenní oslavu LGBT graduje celoroční festival české heterosexuality, jehož všudypřítomná každodenní kampaň je takřka k nevydržení.

Festival Prague Pride tuto kampaň každý rok na pár dni vyruší. Do budoucna si však nemusí vystačit s pouhým hlásáním svobody sexuální orientace. Aby si udržel morální převahu, která mu dosud náležela, musí se otevřít konstruktivní kritice z řad queer komunity, marketingu navzdory.

    Diskuse
    August 17, 2018 v 14.47
    Morální převaha je docela silné kafe. Nicméně článek je dobře napsán, alespoň v tom smyslu, že autorova sexuální orientace vskutku není poznat, narozdíl od zmiňovaných heterosexuálních vemlouvačů. Že by ale ideálem morální převahy měla být neutralizace sexuální orientace? Potom takový Platón by byl vzorem. Jenomže zrovna jeho skrytá apollonská maskulinní orientace byla v jeho neutralitační metafyzice včas odhalena, aby v dějinách nakonec nezvítězil. Takže tudy cesta asi nevede. Co se týče korporátní přízně zmiňované morální převahy gay pride, byl bych opatrný, jejich nepokryté maskulinní sklony jsou již u těchto vítězů dějin potvrzené z verohodnych zdrojů, Badiou v to počítaje.
    August 17, 2018 v 17.26
    Jako polemika s Duhovým zlem na A2larmu to má svou váhu.
    JN
    August 18, 2018 v 8.05
    Heterosexuální levice
    zdraví své bojující bratry ostatních orientací!

    Korporátníci všech orientací, spojte se!

    MP
    August 18, 2018 v 11.24
    Milanovi Znojovi
    Protijed proti protijedu?

    Ale ta korporativně vyfutrovaná morální převaha jako hrdá vzpomínka na dávné heroické boje proti v zájmu korporací udržovanému establishmentu a vyzařování do regionů (uznávám, slova venkov a maloměsto zdaleka nezní tak cool) -- až jsem setřel slzu v oku.
    August 18, 2018 v 15.35
    Martine
    Korporátě financované okénko na venkov - já bych to vzal jako hegelovskou jest rozumu. Jsem pro.
    JN
    August 19, 2018 v 0.07
    Rozšiřování prostoru "svobody":
    "Boj za mé sebeurčení musí být vždy zároveň i bojem za sebeurčení každého člověka."

    ----------------------

    Pokud by mělo jít o boj vnější a o "sebeurčení" jako skutečné "určení sebe samého" (a nikoliv "naše určení těmi 'moudřejšími' z nás"), pak by se patrně jednalo o naivní představu rajské zahrady před prvotním hříchem.

    "Boj za sebeurčení každého člověka" je totiž ve skutečnosti "bojem za konflikty mezi lidmi", protože různá lidská sebeurčení jsou nutně ve vzájemném konfliktu. Společná kultura, vycházející z dané "ekologické niky" (tedy z různosti prostředí), tyto konflikty přesouvá na své vnější hranice styku s jinými kulturami.

    "Zestejnění" různých kultur prostřednictvím globalizace ale nevytvoří "rajskou" bezkonfliktní společnost...
    JN
    August 19, 2018 v 9.17
    Roň slzy...
    Jako bychom krájením cibule chtěli dosáhnout existence termonukleárního plazmatu (boj za sebeurčení každého atomu) a pak z něj v tokamaku neortodoxního marxismu složit nový svět.

    ---------------------

    ... už brzy ozáří lampa dvůr a zapoví co, kdo to ví, no snít.
    JN
    August 20, 2018 v 9.16
    Myslel jsem si, že nejsem homofobní, když je mi jedno, kdo s kým a jak spí, ale zjistil jsem, že jsem homofobní právě proto!
    Myslel jsem si, že na tom, kdo s kým a jak spí, nezáleží prostě proto, že jinak bychom v podstatných věcech života (jako je třeba pohled na dobro a zlo) měli být všichni stejní.

    Jenže teď jsem se (na A2larmu) dozvěděl, že "fakt, s kým spíme, konstruuje to, kdo jsme i mimo ložnici, jak žijeme svůj život a hlavně to, v čem jsme jiní, a to jediné, v čem se nelišíme, je právě to, co děláme v posteli."

    Zdá se tedy, že to jediné, co nás sjednocuje, je určitá činnost v posteli, jinak se ve všem ostatním lišíme (a tyto všechny naše odlišnosti jsou konstruovány prostým "faktem s kým tu činnost děláme").

    Když se tedy lišíme prakticky ve všem krom té jedné činnosti, lišíme se nejspíše i
    v tom pohledu na to, co je dobro a co je zlo, a to mi už pochopitelně (narozdíl od té činnosti v posteli) jedno není, protože sociální koheze závisí právě na snaze shodnout se na tom, co je to dobro a zlo.

    Jelikož ale odmítám uznat, že společnost může být stmelována NESHODOU v základních obrysech dobra a zla, odmítám tedy být z principu tolerantní nikoliv k odlišným hodnotám, ale k samotné hodnotové neslučitelnosti jako programu.

    Jsem tedy homofobní, neboť je mi skutečně jedno, kdo s kým spí a jak (a to by mi - jako údajná příčina odlišné "hodnotové orientace" - jedno být nemělo), ovšem není mi už jedno, co údajně z tohoto prostého faktu vyplývá v oblasti rozdílných hodnotových preferencí společnosti (a to by mi v "moderní tolerantní" společnosti naopak jedno být mělo).

    August 20, 2018 v 14.18
    Já jsem si zas myslela, že například asexuál je ten, kdo odmítá sexuální aktivitu. Ale asi to tak není. Je to mnohem složitější, jak jsem se dočetla:
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Asexualita
    Prostě sex a pocity při něm (nebo při jeho absenci) určují vývoj civilizace. O tom jsem nikdy dřív neměla tušení.
    JN
    August 20, 2018 v 19.12
    Díval jsem se na ten odkaz a jsem z toho heteroromantický jelen, i když nevím kolikaterák!
    Myslel jsem si, že heterosexuální romantik by mohl být heteroromantik, a on heteroromantik je prý opak heterosexuála!

    Už chápu, proč nerozumím světu, klíčem k pochopení všech jeho složitostí je totiž postel.
    MP
    August 21, 2018 v 10.20
    Jelen
    Jelen a další hovádka se nemají pouštět ke klávesnici. Bez ohledu na sexuální orientaci.
    JN
    August 21, 2018 v 12.11
    Do svatého Františka máte ještě daleko, pane Profante.
    Když je snadné milovat sýkoru (viz článek Mojmíra Vlašína), proč by mělo být těžké milovat jelena?

    Jelen přece není žádný noční vlk.
    Být tak tohle zvíře běsnící
    za vaší klávesnicí
    to byste teprv koukal na ten plk!

    JN
    August 22, 2018 v 10.54
    Ještě k té mojí zvnitřněné homofobii, která je asi nejspíše důsledkem tlaku společnosti a reakcí na nepřirozenou společenskou konstrukci sexuálních identit:
    Napadla mě taková chybná myšlenka, jestli bych přece jen nemohl být nějak úchylný, když prý (podle kapacit v oboru) odvozuji veškerý svůj pohled na svět od toho, s kým to dělám v posteli.

    + Další komentáře