Mýlení skrz ten vlastní funus

Jan Šícha

Dělat chyby je normální. Mýlit se je jiná kategorie. Perspektiva vlastního funusu napoví, jaká kategorie to je.

Vlastní funus jsem si představoval pěkný. Kostel u nás v Brodu sousedí se hřbitovem. Dokonce na hřbitov vedou extra dveře. Rakev těch asi padesát kroků měli nést syni, kopat hrob také. K čemu by tu člověk jinak zanechával velkou famílii? Když budou syni zlobit, umřu v zimě, ať kopou do zamrzlého.

Kostel u nás v Brodu sousedí se hřbitovem. Dokonce na hřbitov vedou extra dveře. Foto WmC

Mši svatou měl na mém funuse sloužit Jan Nepomuk Jiřiště, farář z Bělé pod Bezdězem. Chtěl jsem ho mít na funuse, protože se jen málo lidem tak povede obsahovat kulturu, jako se to dařilo jemu.

Mladý kněz Jiřiště opravoval a zabydloval kostely. Používal kostely k původnímu účelu. Čas investoval do co nepřesnějšího zachycení. Čeho vlastně? Té proměny. Když se vezme kus dřeva a udělá se z něj socha. Z barvy a plátna obraz. Z nějakého kusu hmoty když se udělá tvar. Z not a vzduchu zpěv. Ze slov kus literatury nebo kázání. A tak dál, a tak až nahoru. Povyšování v podstatné kvalitě.

V přímluvách pamatoval na počasí. Krásně zpíval, zvláště staré písně. Modlit se s Jiřištěm za dobré počasí v sobě obsahovalo vědomí, že jsme počasí vydáni. Jan Nepomuk Jiřiště uměl s časem naložit jinak, než s ním zacházejí jízdní řády, odstupy mezi zprávami v rádiu nebo důchodová pojištění.

Modlit se s ním za dobré počasí znamenalo dívat se na svět optikou těch, kdo zpívali stejnou píseň před pěti sty lety a počasí vyhlíželi s vděkem nebo úzkostí, protože na něm závisel případný hlad. Měl rád kostel na Bezdězu, u paty hradu, protože byl v okrsku nejstarší. Bral tento kostel jako místo, odkud se začala prosvěcovat jinak potemnělá zem. Mýlil jsem se, když jsem si maloval faráře Honzu na svém funuse. Umřel, nebylo mu ani čtyřicet.

Život mi vyšel, měl jsem štěstí. Nemýlil jsem se v ničem, co by mělo fatální nebo i jen strategický význam. Dělat chyby neznamená mýlit se. Chyby jsem dělal a udělal bych je zas. Stejné nebo skoro stejné. Že jsem se mýlil v odhadu institucí nebo marných lidí, co si třeba říkali ministři? Jejich chyba, ne moje.

Zajímá mě teď mýlení jako kategorie mimo chyby, co jsou vhodné k opakování, protože jak jinak poznat, že jednoho ještě nedostala provozní pozemská nicota? A tak nejvíc největší omyl, na který mě přivedla ta osudová lapálie s vlastním funusem, se týká času. Odhadu sil. Co zbude, a co a s kým ještě stihnu.

Co jsem nestihl a stihnout mohl? Kolik kultury stihnu polapit? Co se života věčného týká, nevím zda, nevím jak. A nechci do toho moc strkat noc. Co se týče možnosti polapit kulturu, řekněme žít způsobem odpovídajícím tomu, že jsem člověk, tím jsem si jist. Jde to a má se to.

A Jan Nepomuk Jiřiště to uměl. Včetně toho, že uměl zrušit běžné časové priority a věrohodně je nahradil jinými. Tak nějak v reálném čase. Tvar kázání se k tomu hodil. Objekt kostela se k tomu hodil. Každý, i ti nejvíc největší ateisti, má nějaký ten svůj kostel.

Když se na někoho podívám, odhaduji už hlavně jeho čas. Co má ukousnuto, a s čím může počítat. Lidé kolem se nejvíc mýlí v tom, co si myslí, že lze ve vymezeném čase stihnout. Nevím, proč bych měl být výjimka.

No, chtěl jsem říct, že nejvíc největší mýlení připadá mi viditelné z perspektivy vlastního funusu. A z perspektivy setkání s určitými lidmi, kteří byli osobnosti. Na lidi jsem měl fakt štěstí. Tím víc je divné, že se to s tím funusem hatí, ještě než nastal. Vnímám to jako znamení, že sebou mám pořádně mrsknout. Aby nezbylo mýlení pro pláč.