Pracovní doba z jiného světa

Zprávy, že v některých zemích zaměstnanci pracují jen čtyři dny v týdnu, vydělají si dost, udělají, co je potřeba a všichni jsou spokojení, znějí v našich podmínkách jako sci-fi. Jak by se mělo proměnit zdejší vnímání „poctivé“ práce?

Novozélandská společnost Perpetual Guardian zveřejnila výsledky experimentu se zkrácením pracovního týdne. Její zaměstnanci pracovali po dobu dvou měsíců pouze čtyři dny v týdnu, bez snížení výdělku. Po uplynutí této doby jsou zaměstnanci spokojenější a daří se jim lépe sladit pracovní a soukromý život. Jejich produktivita neutrpěla a identifikovali řadu momentů, ve kterých mohli zefektivnit práci, takže i zaměstnavatel je spokojen. Jedná se o krátký a omezený experiment, přesto jsou jeho výsledky zajímavé. Otestoval totiž přínosy pro obě strany pracovního vztahu.

Kratší den, kratší týden
Z další oblasti pracovního trhu k nám tak zavítala informace o testování možností, jak zkrátit čas, který zaměstnanci tráví v práci. Němečtí kováci si nedávno vyjednali možnost výrazného zkrácení už tak relativně krátké pracovní doby po určité životní období. Kratší pracovní týden se testoval na Islandu, funguje u některých zaměstnavatelů ve Švédsku a Finsku. Zkoumají se různé varianty, různé přínosy a rizika. O tom, v čem se liší efekt zkrácení pracovního dne a pracovního týdne, bylo již ledasco napsáno. U nás však na podobný experiment nejlépe na úrovni některého velkého zaměstnavatele stále čekáme.

Ačkoli i u nás působí zaměstnavatelé, kteří si mimo jiné při snaze o společenskou odpovědnost uvědomují, že zaměstnance není potřeba sedřít z kůže, jejich reprezentanti se k jakýmkoli požadavkům na plošné zlepšení podmínek zaměstnanců staví přinejmenším rezervovaně. Ať už jde o zvýšení minimální mzdy, proplácení prvních tří dnů nemocenské nebo zavedení pěti týdnů dovolené za rok pro všechny, zdálo by se, že čeští zaměstnanci se mají zbytečně dobře a nevědí, co by ještě chtěli.

Češi přitom tráví v evropském srovnání v práci hodně času, jejich výdělky ani produktivita však s tímto ukazatelem nekorespondují. Důvodů je řada, ať už jde o „subdodavatelský“ charakter velké části naší výroby, nedostatek inovací nebo neefektivní organizaci práce. Zaměstnavatelé však zdá se nejsou výrazně motivováni k významným změnám, které by tyto vnímané nedostatky odstranily, umožnily českým zaměstnancům zvýšit produktivitu a dosáhnout vyšších výdělků i za kratší dobu, přestože i řadě z nich by kratší pracovní doba mohla přinést výhody.

1024px-first_shift_of_miners_at_the_virginia-pocahontas_coal_company_mine__4_near_richlands__virginia__leaving_the_elevatorKancelářská práce není práce a kdo nepracoval v dolech, neví o práci nic. Češi vnímají pojem poctivá práce trochu specificky. Foto Wikipedia

Požadavek na zkrácení pracovní doby u nás přichází z odborů. Českomoravská konfederace odborových svazů tak novým tématem Konec dlouhé práce navazuje na svou předchozí kampaň za zvýšení výdělků Konec levné práce. V kontextu experimentů v různých jiných státech působí odborářský požadavek přinejmenším umírněně. V horizontu několika let dosáhnout zkrácení pracovní doby o půl hodiny denně, přidat k tomu pátý týden dovolené těm, kteří ho ještě nemají.

Ani tak se tyto požadavky nesetkávají s přílišným pochopením. Nakolik to musíme vnímat i v kontextu v podstatě vyluxovaného pracovního trhu, je zřejmé, že překážky v debatě o tom, proč a jak nemuset pracovat tak dlouho jako dnes, neleží jen v tom, že některou práci by prostě neměl kdo dělat.

Poctivá práce
Pro Čechy stojí práce vysoko na hodnotovém žebříčku. Můžeme to nazývat různě – od lásky k práci přes protestantskou etiku po dobrou pracovní morálku. Společensky prospěšná a užitečná práce, jejíž vykonavatelé si zasluhují obdiv a uznání, je často vnímána jako stresující a náročná, fyzicky i časově. Bez ohledu na to, zda jde o práci smysluplnou, naplňující, zda se tou prací dá dobře uživit, zda ta časová náročnost není způsobená například její špatnou organizací.

Toto vnímání „poctivé“ práce se relativně často vynořuje při diskusích o výši výdělku nebo pracovních podmínkách některých profesí. V kanceláři se nevytváří žádné hodnoty. Práce ve zdravotnictví je poslání, ne výdělečný business. Učitelé mají jen pár hodin výuky a pořád nějaké prázdniny. Aniž bych chtěla paušalizovat a generalizovat nad nejnižší nezbytnou míru, z těchto diskusí lze občas získat pocit, že kdo nedělá dlouhé šichty v dolech nebo kamenolomech, vůbec neví co je to pořádná práce a měl by mlčet.

S tímto vnímáním, jak má poctivá práce vypadat, se pak pojí i řada dalších jevů, které často bereme jako samozřejmost, přestože v důsledku představují mimo jiné porušování platné právní úpravy. Do práce chodíme nemocní, pracujeme bez příplatků přesčas, namísto překážek v práci čerpáme dovolenou, v některých provozech trávíme neplacený čas při předávání směn. Nosíme si práci domů, na dovolenou, šéfovi jsme téměř kdykoli k dispozici.

Připočtěme si k tomu cestu do práce a z práce a další související činnosti. Není divu, že nám pak i při standardní osmihodinové pracovní době často práce spolkne celý den. Pokud bychom dodržovali idealizované pravidlo o rozdělení dne do osmihodinových cyklů, podle kterého bychom trávili osm hodin denně prací a osm spánkem, zbývalo by nám osm hodin denně času pro sebe. Pro své koníčky, rodinu, péči o zdraví, přátele. Kdy naposledy jste v běžném pracovním dni měli ale opravdu osm hodin pro sebe?

Jako hlodavec v kolečku
V situaci, kdy je náročná práce zásadním, ne-li výhradním ideálem toho, čemu se má pro společnost užitečný člověk věnovat (navíc jde o ideál silně internalizovaný), budou zprávy o tom, že někde pracují jen čtyři dny v týdnu, dostatečně si vydělají, udělají, co je potřeba a všichni jsou spokojení, vždy znít trochu jako sci-fi. Film o spokojenějších, méně vystresovaných a výkonnějších zaměstnancích se tady promítá uvnitř křeččího kolečka, ve kterém si běháme svůj workoholický rat race.

Budoucnost práce bude ale pravděpodobně vypadat úplně jinak. Lze očekávat, že velkou část lidské práce nahradí stroje, roboti, umělá inteligence. Lidského výkonu bude potřeba nejspíše výrazně méně, v jiných profesích a jiných formách než doposud. Lidé se budou muset na tento vývoj průběžně adaptovat, vzdělávat se, rekvalifikovat. Tyto proměny bychom však neměli vnímat jen jako hrozbu ztráty práce, ale i jako možnost zbavit se práce těžké, nebezpečné, nudné a monotónní.

I proto bychom hodnotu své práce měli poměřovat i jinými ukazateli než výše popsanou náročností, která mimo jiné nutí zaměstnance rozmělňovat své úsilí v dlouhých pracovních hodinách. Pak si své práce budeme více vážit, ale zároveň si budeme více vážit i svého času. Čas věnovaný sobě a svým blízkým musí být vnímán alespoň jako stejně hodnotný jako čas pracovní. Dokud tomu tak nebude, budou i umírněné odborářské požadavky nedosažitelnou fantazií.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.