Chci přispět X

Krvavé represe v Nikaragui vládnoucí režim při životě neudrží

Eskalace konfliktu s opozicí si v Nikaragui vyžádala stovky životů. Odpor je však vytrvalý, stejně jako mezinárodní tlak, a vládnoucí režim zřejmě nevydrží dlouho vzdorovat.

Násilnou represí se snažil Daniel Ortega řešit problémy s opozicí opakovaně. Fyzické útoky proti demonstrantům tak nejsou v Nikaragui po roce 2006 žádnou novinkou. Tamější veřejnost to na vlastní kůži zakusila už po zmanipulovaných lokálních volbách v roce 2008. Volební podvody byly v těchto volbách tak evidentní, že za ně režim kritizovali i v zahraničí.

Ani mezinárodní odsouzení, ani protesty veřejnosti však na výsledku nezměnily vůbec nic. Podobně tomu bylo po volbách v roce 2016 nebo 2017. Události, které započaly 18. dubna letošního roku, však překvapily všechny.

To, co zpočátku vypadalo jako pouhý nezvládnutý zásah proti odpůrcům penzijní reformy, se totiž během pár dní přeměnilo v nejkrvavější lázeň novodobých nikaragujských dějin, která stále ne a ne skončit. Vytrvalost opozice totiž nepolevuje ani s počtem ubitých civilistů a konflikt se již dávno netýká zdanění práce či kupní síly obyvatelstva v důchodovém věku.

Tisíce lidí v ulicích a jindy velmi roztříštěná politická opozice si nepřejí nic menšího než odchod Ortegy a svobodné volby. Ortega a představitelé vládnoucího režimu se tlaku veřejnosti snaží čelit prostřednictvím násilí, politických vražd a cynismu, který je shodný s tím, co jsme mohli vidět a vidíme u Nicoláse Madura nebo Bašára Asada.

000_1473c2Mnohatýdenní pouliční boje významně poškodily hospodářství. Nejen proto nejsou další vyhlídky Ortegova klanu příliš nadějné. Foto Ticotimes.net

Po prvních krvavých střetech mezi demonstranty a mládežnickými bojůvkami vládnoucí strany podpořenými policií se držitelé moci rozhodli, že svou strategii modifikují, a po vzoru Venezuely vsadili na regulérní paramilitantní skupiny, které používají automatické zbraně a odstřelovací pušky. Tato bezprecedentní eskalace konfliktu si podle střízlivých odhadů vyžádala přes 300 obětí na životech a okolo dvou tisíc zraněných během dvou měsíců.

Konflikt v dosud klidné zemi
Tato čísla působí obzvláště hrůzostrašně, když si uvědomíme, že v nedaleké Venezuele evidují 150 obětí režimní represe za celý loňský rok. Vedle toho není tajemstvím, že Nikaragua byla na poměry Střední Ameriky poměrně bezpečnou zemí, v níž nebylo pouliční násilí příliš časté a oproti Hondurasu nebo Salvádoru zde téměř neexistovaly nechvalně proslulé pouliční gangy nebo narkomafie.

Příčinou tohoto stavu byla na poměry Latinské Ameriky velmi kvalitní práce policie a armády, která dlouhodobě pouliční gangy a překupníky drog úspěšně vytlačovala z nikaragujského území. Podle některých expertů je to částečně i „naše práce“, protože špičky represivního aparátu se svého času cvičily v ČSSR a DDR.

V současnosti však představitelé policie prorežimní ozbrojence buď nevidí, nebo se jim snaží aktivně pomoci. Ke cti příslušníků nikaragujské policie je třeba říci, že se objevují případy, kdy příslušníci policie odmítají proti demonstrantům zasahovat. Tyto ojedinělé projevy osobní statečnosti jsou však většinou odměňovány snížením platu nebo vyhozením z práce. Několik příslušníků policie bylo za svůj postoj dokonce mučeno a přinejmenším jeden prokazatelně zavražděn.

Vrcholní představitelé režimu včetně prezidenta Ortegy a jeho ženy, viceprezidentky Murillo, pak spojení s paramilitantními skupinami veřejně odmítají a mluví o potřebě nastolit mír a dialog. Jsou to však právě oni, kdo blokují jednání mezi vládou a opozicí nebo obviňují neozbrojené protirežimní demonstranty z terorismu.

S návrhem jisté dohody nedávno přišel bratr Daniela Ortegy Humberto. Čistě teoreticky byl ideální osobou pro zprostředkování takového dialogu, protože již řadu let nepůsobí v žádné politické funkci a z minulosti je znám jako hrdina revolučního boje a bývalý vrchní velitel armády, což mu stále dává jistou veřejnou autoritu, především u bývalých členů a sympatizantů vládní strany FSLN. Ta se totiž v posledních letech proměnila z masové strany na elitní skupinku přisluhovačů vládnoucí rodiny.

Problémem jeho návrhu však bylo, že vycházel z nereálných předpokladů a podle většiny komentátorů, znalých aktuálních poměrů v Nikaragui, nešlo o iniciativu z jeho hlavy, ale způsob, jak svému bratrovi poskytnout čas k vyřešení situace.

Jestli totiž něco současný prezident nechce, tak je to dělit se o politickou moc a vyjednávat s opozicí. Bývalý revolucionář, který nesporně přispěl k odstavení Somozova autoritářského režimu, se tak stal hrobníkem vlastního politického odkazu i ideálů sandinistické revoluce. V tomto směru není bez zajímavosti, že sandinistický režim mezi lety 1980–1990 byl výrazně liberálnější než režim, který Ortega etabloval po svém návratu do prezidentské funkce v roce 2006.

Tato skutečnost obzvláště vynikne, když si uvědomíme, že tehdejší režim fungoval během občanské války, kdy proti sobě stála vláda FSLN a jednotky Contras, podporované USA. Ortegovo jednání lze samozřejmě racionálně „vysvětlit“, protože historie zná jen málo diktátorů, kteří spokojeně dožili v exilu, a jeho rodina dnes v zemi spravuje bohatství takřka pohádkového rozsahu. S ohledem na blaho jeho vlastní rodiny však nejsou budoucí vyhlídky nijak růžové a vhodný okamžik k odchodu již možná Ortega opravdu promeškal.

Více než dvouměsíční pouliční boje výrazně poškodily hospodářství, protože naprosto zastavily příval turistů, na nichž je země ekonomicky závislá. Všudypřítomné opoziční blokády komunikací zase výrazně narušily tranzitní dopravu ve Střední Americe, což s sebou opět nese nezanedbatelné ekonomické škody. I kdyby zítra vše utichlo, země bude potřebovat mnoho měsíců na zotavení. Teď je však konec v nedohlednu a prorežimní ozbrojenci pokračují ve vražděný nevinných obyvatel.

I když se to tak zatím nemusí zdát, vyhlídky Ortegova klanu nejsou příliš dobré. Již téměř od počátku protestů proti režimu vystupuje církev, která jej nejen otevřeně kritizuje, ale její představitelé neváhají vyjednávat o propuštění zadržených demonstrantů nebo dělat lidské štíty proti dotírajícím prorežimním ozbrojencům. Pro režim, který dlouhodobě hlásá, že je nejprve křesťanský a až pak socialistický, to je jistě poměrně citelná rána.

Armáda sice nijak nezasahuje a nevyslyšela prosby demonstrantů a představitelů občanské společnosti, aby odzbrojila paramilitantní skupiny, avšak je zřejmě, že se v nastalém zmatku snaží především o zachování vlastních výdobytků a o osud Ortegova režimu jí příliš nejde. Armádní špičky si dobře uvědomují, že případný zásah proti demonstrantům by vedle mezinárodní izolace vedl k omezení finanční podpory ze strany USA, která je pro armádu velmi výhodná.

Mezinárodní tlak vůči režimu se taktéž stupňuje, a i když se ho snaží režimní představitelé odvracet nepříliš povedenými vtipy a komentáři, je zřejmé, že nemají žádné významné spojence, kteří by jim mohli finančně nebo politicky pomoci. Mezinárodní společenství sice často reaguje pomalu a neohrabaně, což spolu s tím, že se skupina kolem prezidenta těší výrazné jednotě, může prodloužit životnost režimu o několik měsíců, ale sotva lze předpokládat, že Ortega dovládne do konce svého mandátu v roce 2021.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.