Tradiční husovská rozepře o pravdu

Kolem červencového svátku pravidelně propukají polemiky o Husově pojetí pravdy. Jde o nárok absolutní, relativní, anebo spíše o poctivost a respekt ke zkušenosti vlastní a zkušenosti druhého, která se v mocenských konfliktech nehodí?

Česko se zařazením náboženských svátků 5. a 6. července hlásí snad také k politickému poselství těchto dnů. Jako politický útvar tím jistě nezaujímá stanovisko v rozepři mezi katolíky a pravoslavnými, což může být jedním z obsahů prvního svátku, ani ve sporu katolíků s protestanty, který se spojuje s husovským tématem.

Občanské poselství dne Cyrila a Metoděje je sporné. Označovat tuto dvojici za věrozvěsty, jak to vidíme v oficiálním názvu státního svátku, je jistě problematické. Křesťanství šířené iroskotskou misií a sousedními Bavory a Sasy tu již bylo a některé náboženské texty již byly přeloženy do tehdejšího jazyka našich předků. Jak vědí lingvisté, tyto překlady byly pak zahrnuty do cyrilometodějské staroslovanské liturgie.

Podle všeho šlo o to, budeme-li kulturně a politicky patřit k Východu nebo k Západu. Chtěla se snad Česká republika přihlásit k východní orientaci, když v roce 2000 zavedla tento den spolu s dalšími šesti jako státní svátek? Možná to vyvažuje Dnem české státnosti 28. září, kdy mají některé církve slavnost svatého Václava, patrona českého národa. Politická orientace knížete není historicky dobře doložena, ale podle legend se jeví spíše jako prozápadní.

Husovo poselství
Hůře se nám hledá politické poselství svátku kostnického mučedníka Jana Husa. Není to snadné ani nábožensky. Protestantské církve reálně navazují spíše na světovou reformaci, která přišla sto let po Husově upálení, na její luterskou a kalvinistickou větev. Československá církev založená liberálně orientovanými katolíky roku 1920 si slovo „husitská“ přidala do názvu až v roce 1971. Náboženskému dědictví Mistra Jana je dnes skutečně blízko sotvakdo.

Je sporné, vystihuje-li Husa politicky radikalismus táboritů, orebitů a bratříků, nebo kališnické země Koruny české zhruba 180 let po bitvě u Lipan, s husitským králem Jiřím z Poděbrad, a od poloviny 15. století s Jednotou bratrskou, která se po překonání počátečních sektářských tendencí stala prostorem přejímání evropské renesanční a humanistické kultury.

Politický význam měl spíše až Husův druhý život. To, že kázal česky v Betlémské kapli a pravděpodobně vypracoval nový český pravopis (s přehlédnutím husitů německého jazyka), z něj udělalo patrona českých politických zájmů v habsburské monarchii. Radikální sociální program prvních dvou desetiletí husitského hnutí pak zase posloužil komunistům. Ostatně za jejich vlády byla na místě někdejší kaple Betlémských mláďátek zbořené roku 1786 postavena její replika (otevřená roku 1952).

17720163992ee68cb853762f6f940d54_f165Náboženskému dědictví Jana Husa je dnes skutečně blízko málokdo, protestantské církve navazují spíše na evropskou reformaci. Repro DR

Pravidelně kolem tohoto svátku propukají polemiky o Husově pojetí pravdy. Připomínají se dvě velmi rozdílně vyznívající výpovědi o pravdě. Snad je třeba předem říct, že žádná z nich není výrokem. V obou případech jde o výzvy. Jedna z nich je z dopisu poslaného z Kostnice v červnu 1415: Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli... To se někdy vykládá jako manifest relativismu. Jako by snad Hus předešel již v 15. století postmoderní tezi, že každý má svou pravdu.

Pravděpodobně šlo spíše o to, aby když někdo něco pravdivě tvrdí, mu bylo dopřáno pravdivé tvrzení zastávat a hájit. Připomíná se rovněž, že pravdou se ve středověké češtině mínila i spravedlnost. Husovi mohlo jít o to, ať každý obdrží, co mu po právu náleží. Projevuje se tu to, co zachovala i dnešní čeština, že právo, pravda a spravedlnost mají společný základ.

V pluralitě, již objevujeme až v současnosti, má mít prostor obhajoba pravdy. Pluralita je jistě víc než právo druhého na omyl, jež mu já jako vlastník pravdy dopřávám. Je třeba vzít vážně, že nikdo nemáme monopol na pravdu. Můžeme pravdivě vypovídat o skutečnosti, ale nevystihovat ji totálně. Všechny naše výpovědi mohou být analogické. To koneckonců věděli už středověcí mistři filosofie a teologie.

Nemělo by nám uniknout, že i tvrzení, že každý má svou pravdu, vznáší alespoň implicite nárok na uznání. I výrok o subjektivitě a relativitě pravdy chce být uznán jako jednoznačně pravdivý. Pravda nějak naléhá a zavazuje i tam, kde je popírána.

Bránit pravdu
Opačná Husova výpověď je z jeho Výkladu víry. Cituje se z něj obvykle výzva: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti.

Když doplníme na začátek oslovení „věrný křesťane“ a za citovaná slova jejich pokračování: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jim je odloučení věčné od milosti Boží, ocitáme se rovnýma nohama v náboženském nároku na pravdu, který bývá absolutistický. Někteří při té příležitosti právem upozorňují na agresivitu vlastníků pravdy. Opravdu vražednou pravdu měli ti, kdo Husa dali upálit. Vražednou pravdu měli husité, kteří upalovali své kacíře. Husova horlivost pro pravdu v tom mohla sehrát roli.

Proti absolutnímu nároku může stát Nietzschův výrok, že pravda je pohyblivé vojsko metafor, metonymií a anthropomorfismů. Obhájíme tím svou svobodu proti imperiálnímu pojetí pravdy jako moci? Moci nad lidmi a moci nad přírodou?

Bránit pravdu v Husově smyslu může znamenat, že máme pravdu. Že jsme jejími vlastníky. Že ji ovládáme. Postmoderna může naproti tomu znamenat pokoru vůči skutečnosti. Může to být ochota brát vážně druhé, i když to s sebou nese zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace. Snad nevadí, že dějiny v tomto pojetí již neznamenají postupné překonávání dřívějších fází či etap. Můžeme hájit program sociální spravedlnosti a nemusíme přitom věřit, že vytvoříme ráj na zemi.

Jenže postmoderní relativní pravdu můžeme vlastnit. Máme totiž nad ní moc. Taková pravda závisí na nás, na našich zájmech a přáních. Můžeme si ji uzpůsobovat tak, aby nám to vyhovovalo. Těžká je volba mezi bojovnou pravdou a měkkou přizpůsobivou pravdou.

Domnívám se, že před otázkou pravdivosti nelze uniknout. Jsem konfrontován s pravdou, která si na mne činí nárok. Nepotřebuje jiné podmaňovat a není úslužná. Je to pravda jako poctivost, věrnost, respekt ke zkušenosti vlastní a zkušenosti druhého. Tato pravda je nepohodlná. Podřizovat se jí může být nevýhodné v mocenských konfliktech.

Máme dost špatných zkušeností s absolutistickým nárokem v politice. Co začíná jako oddanost spravedlnosti, končívá koncentráky a šibenicemi. Ale nemusíme se ani vzdávat přesvědčení o pravdě a před pravdou uhýbat.

A co si myslíte vy? Diskuse (30 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Července 2018, 09:01:4

Pravda, právo a spravedlnost jsou opravdu velmi související věci, odvozené od jednoho základu - pravý, ve smyslu správný. Opakem této pravdy (tedy toho, co je pravé) mohla být křivda - čili to, co je křivé, zkreslené, falešné, nesprávné. Psal-li Hus„...aby pravdy každému přáli“, znamenalo to, že chtěl, aby každému byla přána spravedlnost, spravedlivé zacházení. Aby se tedy nikomu nekřivdilo. S postmoderním nárokem (pravda je relativní, každý má svou pravdu) to souvisí asi tolik, že v podstatě nemůže existovat pravda, která by tvrdila, že nějaký člověk (lhostejno jaký) nemá právo na život. A nemusí se to týkat pouze jedince, ale třeba i celého národa. Tak například Gándhí, ačkoliv bychom mu toho mohli mnoho vytknout, věřil, že Indové mají právo na existenci, přestože byli oproti Evropanům silně nemoderní, ba zaostalí.

A když jsem u toho Gándhího, musím vyzvednout to, že nechtěl tu „pravdu Indů“ prosazovat silou (ozbrojeným bojem), nýbrž záměrnými nenásilnými aktivitami. Pravda (i spravedlnost), se totiž při násilném prosazování vytrácejí. Čím násilnější prosazování pravdy, tím více se pravda tratí, ba přesouvá se mnohdy spíš na stranu trpících. To ostatně věděl už Ježíš.
I Gándhí chápal pravdu náboženským způsobem (truth is god).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Apodiktický postulát relativní pravdy Pondělí, 9.Července 2018, 13:21:24

Co se Cyrila a Metoděje týče: ano, při jejich oslavách se velice často zapomíná, že ti dva k nám nepřinesli ani křesťanství, ani písmo. A svým způsobem je - přes všechen respekt k jejich misijnímu dílu - nakonec vlastně dobře, že se svým misijním působením ztroskotali; neboť jinak by se u nás dost možná dodnes psalo azbukou. Skutečně se nakonec jednalo o to, má-li česko-moravský prostor patřit k Východu, anebo k Západu. A je dobře, že I. Štampach na to upozornil.

A stejně tak je nutno ocenit jeho poukaz na to, že to v současné době tak módní heslo o tom, že "každý má svou pravdu" je ve svém jádru nakonec stejně tak apodiktické, jako kterékoli jiné.

Tato skutečnost se zcela pravidelně přehlíží: to heslo "každý má svou pravdu" se sice napohled jeví velice tolerantní a velice liberální a demokratické - ale ve skutečnosti tato "pravda" sama apriori vylučuje všechny náhledy, všechny pravdy jiné. A na místo pravd svázaných s jiným odůvodněním, s jiným mravním a výpovědním pozadím staví jako jedině platný a přijatelný svůj vlastní totální (a totalitní?...) relativismus.

Ivan Štampach se snaží vymanit z osidel tohoto apodiktického relativismu všech pravd - aniž by ovšem popíral jeho pozitivní moment, tedy vzdání se nároku na jednu jedinou absolutní a pro všechny závaznou pravdu.

Nalézt cestu mezi Skyllou relativismu a Charybdou arogantní apodiktičnosti je ovšem záležitostí krajně obtížnou; není tu možno vyslovit žádný jednoznačně jasný a univerzálně platný princip. S výjimkou snad právě toho jediného: že je nutno vždy znovu a znovu se vší osobní poctivostí hledat tu pravou cestu mezi oběma extrémy.

Tím klíčovým slovem - které I. Štampach také při svém hledání použil - bylo slovo "pravdivost". - Ano, tato "pravdivost" je svým způsobem více nežli pravda.

Když řekneme "pravda" - pak tím sugerujeme, že je zde k mání jakási absolutní Pravda, fixní a platná pro všechny situace a pro všechny časy.

Svět však nestojí, není fixní; svět je v pohybu, směřuje odněkud někam, je tu neustálé proudění, a spolu s tím se vyvíjí i jeho pravdy.

Na straně druhé tímto konstatováním nemají být otevřeny dveře dokořán onomu relativismu; jak bylo řečeno svět s m ě ř u j e někam, jeho pravdy tedy nejsou libovolné, ale musejí doprovázet toto jeho směrování.

Ta zmíněná "pravdivost" - to je tedy základní postoj (Aristoteles by řekl: habitus) člověka postaveného do oněch mnohých pravd, ale zároveň se vší odpovědností rozlišujícího pravdy zdánlivé od pravd dobře odůvodněných, pravd falešných a manipulujících k pravdám směřujícím k opravdovosti a ryzosti bytí a žití.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Svátky písma Pondělí, 9.Července 2018, 16:06:28

Myslím, že se dobře hodí, že svátky Cyrila a Metoděje a Jana Husa následují bezprostředně po sobě, protože oslavují v podstatě totéž — písmo.

Cyril a Metoděj přinesli Slovanům na Velkou Moravu písmo a Písmo. Nakonec z jejich práce vycházejí kulturní tradice východních Slovanů, zatímco Češi ji v zájmu politických vazeb svých panovníků na západní Evropu záhy opustili. Tím, kdo západní latinské písmo konečně přizpůsobil pro praktický zápis češtiny, byl právě Jan Hus. To, čím se pak nejvíce zapsal do dějin a pro co zemřel, byla zásada, že lidé mají vědět, co se skutečně píše v Písmu, a dávat tomu jednoznačně přednost před tím, co si církevní hodnostáři lžou do kapsy. V zásadě tedy pro náš národ zopakoval v rámci západních kulturních tradic pět a půl století starou práci Cyrila a Metoděje.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Pravda Boží zvítězí Pondělí, 9.Července 2018, 16:25:21

Mezi výroky Jana Husa o pravdě, které Ivan Štampach cituje, jsem osobně nikdy žádný rozpor neviděl. Abyste pravdy každému přáli, jsem vždy chápal jako výzvu ke kázání Boží pravdy — abyste každému přáli právo poznat pravdu.

Fanatismus upalující kacíře v mých očích z Husových slov otupují ta „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě...‟ Tam Hus, jak já ho chápu, říká, že pravda není něco, co neomylně víme, ale něco, co musíme hledat a čemu se musíme učit, a co je možné tu a tam slyšet od druhých.

Konec konců nejsem s to posoudit jak mnoho Husových žáků bránilo pravdu upalováním lidí, kteří zastávali jiné názory než oni, ale sám Hus nebyl upálen pro pravdu, ale pro moc a pro bohatství. Kardinálové, kteří ho odsoudili, se chtěli zbavit toho otravného kazatele, který si nedá říct, pořád vykládá něco o pravdě, podrývá tím jejich moc a kazí jim kšefty. A Zikmund Lucemburský považoval celou tu při o Husovu pravdu za otravnou prkotinu, která ho zdržuje od řešení papežského schizmatu a sjednocení Evropy k obraně proti Turkům, chtěl, ať si to kardinálové vyřeší, jak chtějí, hlavně rychle.

Dnes je Husova představa o svaté knize jako základním zdroji pravdy poněkud zastaralá, dnes máme vědeckou metodu poznání, a tu dnes většinově upřednostňují dokonce i muslimové, přestože jim blbnou hlavy konzervativní kazatelé školení Saudskou Arábií za ropné dolary. Mocenské a obchodní zájmy se ovšem dostávají do střetu s vědeckou pravdou úplně stejně jako s pravdou Boží, a tak stále platí Husova výzva, abychom pravdu bránili — a přitom ji nepřestávali hledat a neodmítali ji slyšet.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Července 2018, 17:25:2

"Přesvědčte mě z Písma", řekl Jan Hus svým soudcům. Jenže toho oni nebyli schopni. Myslím si, že už tato skutečnost svědčí o tom, že skutečně nešlo o žádnou (vědeckou) pravdu, nýbrž o spravedlnost. Tedy především o Boží spravedlnost čili Boží právo, které bylo například prodáváním odpustků hrubě porušeno. V Bibli skutečně není nic, čím by se prodávání odpustků mohlo ospravedlnit. Boží království patří podle křesťanského pojetí chudým, slabým a všelijak postiženým, a nelze ho koupit za peníze.
Jako podklad pro požadavky spravedlnosti lze nakonec Bibli použít dodnes. Kdybychom chtěli právo na spravedlnost odvozovat jen na základě vědecké metody poznání, mohli bychom zle pochodit. Věda by byla možná schopna i dokázat, že spravedlnost je nemožná a tím zavřít ústa lidem, kteří ji požadují. Spravedlnost patrně musí být odvozena z jakýchsi transcendentálních požadavků.
Samozřejmě lze namítnout, že v Bibli je i mnoho zneužitelných pasáží. Jenže tomu zneužívání Bible kněžstvem ve prospěch vládnoucího řádu se zabránilo právě tím, že Bibli mohl dostat (oproti dřívější praxi) do ruky úplně každý a každý si v ní mohl mohl sám najít podklady pro svoje právo.
Studium duchovních textů a hledání všelijakých souvislostí v nich obsažených navíc podporuje mozkovou činnost, zejména těch oblastí mozku, které nejsou rozvíjeny jiným způsobem - vyvažuje to jednostrannost instrumentálního rozumu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Přesvědčte mě z Písma Úterý, 10.Července 2018, 10:45:29

No - ono to před tím kostnickým koncilem neprobíhalo vůbec tak zcela jednoznačně, jak se to v českém - prohusitském - povědomí dochovalo.

Poté co byl Hus napřed svými protivníky vysloveně ukřičen, bylo mu - na naléhání císaře Zikmunda - přece jenom umožněno regulérní slyšení. Kdy tedy skutečně mohl přednést své argumenty. Jenže: ukázalo se že jeho argumenty nejsou tak docela "neprůstřelné", jak se sám domníval. A několikrát došlo k tomu, že musel sám přiznat, že se ve výkladu Písma zmýlil.

Takže jak vidět, i v jeho případě ta "pravda" byla záležitostí nemálo relativní. A zcela striktně pojato, on by byl nakonec musel i svým protivníkům přiznat jejich výsostné právo, vykládat Písmo jejich vlastním způsobem. Tedy mít jejich vlastní pravdu.

--------------------------------------------

A co se těch odpustků týče: ani tady není věc tak úplně jednoduchá. Na jedné straně sice - při pohledu na reálnou formou jejich prodávání - stojí naprostá oprávněnost Husovy repliky, že "i kdyby sám ďábel přišel a zaplatil", musel by být považován za nevinného.

Na straně druhé ale stejně tak platí, že dobrý křesťan má konat dobré skutky, ke slávě Boží. No - a ty odpustky, to přece v principu nebylo nic jiného, nežli financování výprav za "osvobození Božího hrobu" z rukou mohamedánů. Tedy muslimů. Tedy: z hlediska křesťanství se jednalo o naprosto bohulibý počin. A protože samozřejmě ne každý se mohl osobně zúčastnit křížových výprav, pak vhodnou alternativou bylo na tyto výpravy alespoň finančně přispět.

A je jenom logické, že kdo přispěl na tak bohulibý čin, že to nezůstane bez odměny ze strany Boha. Že Bůh k tomu přihlédne, až bude soudit činy (a hříchy) dotyčného po jeho smrti.

A tak církev neudělala nakonec nic jiného, nežli že - ve jménu Boha a v jeho zastoupení - ten poměr mezi mírou finanční účasti věřícího a stupněm Božího odpuštění jeho hříchů vyjádřila jasnou a jednoznačnou taxativní normou.

Takže z hlediska církve se s tím prodáváním odpustků jednalo o naprosto přirozený, legitimní počin; a tehdejší církevní hodnostáři museli být opravdu upřímně překvapeni z toho, že se vůbec najde věřící křesťan, který jim takovýto bohulibý čin může závažně vytýkat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 10.Července 2018, 12:18:31

Tak s tím nemohu souhlasit. Jednak osvobozování Božího hrobu (ve kterém Bůh nemůže být) bylo něco úplně scestného - a jednak, kdyby už to opravdu bylo něco správného, pak to měli platit bohatí. Sedláci a pracující chudina už měli co dělat, aby uživili první a druhý stav.
Bůh nevyžaduje od lidí peníze. To by musel být pěkně zkorumpovaný soudce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Července 2018, 13:52:29

Ale jistě, paní Hájková - to co říkáte, to je ta jedna, "husovská" pravda.

Já jsem jenom chtěl ozřejmit, že i myšlení protistrany mělo svou určitou logiku (i když s ní třeba nemusíme souhlasit); a že tedy pokud by opravdu mělo důsledně platit to Husovo "každému přej jeho pravdy", pak by tedy muselo platit i to že i Řím se svými odpustky měl tu "svou pravdu".

Nakonec, ty sedláky atd. nikdo nenutil ty odpustky kupovat; pokud se cítili být bez hříchu, na základě poctivého a ctnostného života, pak k tomu nemuseli mít ani vůbec žádnou potřebu.

A to "osvobození Božího hrobu"?... Samozřejmě, jednalo se jenom o symbol; jenže lidstvo jak známo do značné míry žije právě ze symbolů. A skoro by se pesimisticky dalo soudit i to, že lidstvo na ty symboly dá mnohem více, nežli na samotnou realitu žití...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Července 2018, 19:03:26

Hus nepřál každému jeho pravdu, ale přál každému spravedlnost, čili spravedlivé zacházení. Pravda a spravedlnost jsou zde synonyma. Už jsem o tom psala výše.
Není to nic výjimečného. Tak třeba Badiou uznává čtyři různé oblasti pravdy: pravdu ve vědě, v umění, v politice (což by mohla být právě ta spravedlnost) a pravdu v lásce. Tyto pravdy nejsou navzájem převoditelné. Například pravda v umění se vyjadřuje úplně jinými prostředky než pravda vědecká. I pro její pochopení je zapotřebí něčeho jiného než pro vědecké chápání.
Netvrdím, že to tak je. To jen tak na okraj, abych doložila, že pravda může být též spravedlnost.

Mimochodem, tehdy nešlo jen o odpustky, ale o celkovou demoralizaci církve - kněží, mniši i biskupové žili v hříchu, čímž ztráceli před obyčejnými věřícími autoritu.
A v neposlední řadě - nespravedlivě vymáhali od sedláků s nízkými příjmy vysoké platby za křtiny, svatby, pohřby a jiné úkony. Jak dokládá též známý citát:
"A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí".

Takže, měli podle vás také svou pravdu, pane Poláčku?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Pravda, rozum a svědomí versus moc autority Čtvrtek, 12.Července 2018, 10:12:24

To, co má podle mě dodnes z Husa význam je několik věcí: odvolání se na rozum a svědomí proti moci a autoritě koncilu: když mu jakýsi doktor argumentoval: že když mu koncil řekne, že má jedno oko a on i když má dvě oči, tak má souhlasit s koncilem, protože ten má vždycky pravdu. To Hus odmítl s odvoláním na rozum a svědomí - tím podle mě vykročil ze středověku do nové doby a přiblížil se svobodě slova, svobodě svědomí, svobodě myšlení, jak se k nim hlásíme v demokracii. Konciliraliasmus tedy to, že koncil prohlásil sám sebe za nejvyšší autoritu s právem odsuzovat kacíře, i když ho potom fyzicky upálila světská moc, byl později církví odsouzen.
Za druhé tím, že prohlásil, že ten kněz, král i císař, který žije ve smrtelném hříchu, není hodně či vpravdě knězem, králem i císařem narušil božský nimbus a nekritizovatelnost vyšší duchovní a politické autority, ať dělá, co dělá. To mu katolická církev dodnes vyčítá, ale naopak demokratické systémy stojí na tom, že je každý kritizovatelný a odvolatelný.
Za třetí je to ono odvolání k Písmu a požadavek, aby mu bylo kacířství, které mu bylo podkládáno, prokázáno z Písma. Tim jednak obrátil pozornost k Písmu jako k textu, který je třeba interpretovat, za druhé k argumentaci, v níž si musí být všichni rovni, základní princip vědecký i demokratický, pokud ta věda i demokracie, pokud má za něco stát, musí připustit jiné názory a kritiku.
A ještě bych řekl, že cestu k reformaci otevřel odvoláním se ke Kristu, protože tou poslední autoritou pro něj nebyl ani papež ani koncil. V tom onu světovou reformaci předběhl, i když ji teologicky nevypracoval tak jako Luther nebo Kalvín. Samozřejmě také kritikou odpustků, to už zde ale bylo řečeno.
Nepopírám, že ho můžeme stejně jako jeho následovníky kritizovat pro středověké chápání pravdy, protože upalování kacířů neodsoudil jako takové, ale svým osobním nasazením mu připravil cestu a také umožnil navázání Palackému, Masarykovi, Rádlovi, Hejdánkovi.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Šimso, Čtvrtek, 12.Července 2018, 10:39:5

zmínil jste se, že katolíci mu dodnes vytýkají jeho prohlášení, že ten kněz, král i císař, který žije ve smrtelném hříchu, není hodně či vpravdě knězem, králem i císařem.
Slyšela jsem prakticky totéž (od jednoho katolického kněze), že odvolání tohoto by mu bylo pravděpodobně zachránilo život. Když ale neodvolal, nemohl prý koncil udělat nic jiného než ho odsoudit k smrti. Kdyby totiž jeho tvrzení bylo vzato naprosto vážně, byl by narušen veškerý tehdejší řád světa (přestaly by platit zákony, právní smlouvy, lenní závazky, ale i manželství uzavřená před kněžími žijícími v hříchu…)
Nakonec byl ten řád světa stejně důkladně otřesen i navzdory jeho upálení. A to na dost dlouhou dobu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Července 2018, 12:35:55

Ale jistě, paní Hájková, že tehdejší církev byla v hluboké krizi. Ale to všechno nemění nic na tom, že i tato církev ve své při s Husem měla t a k é svou vlastní (dílčí) pravdu.

A jestliže tedy Hus výslovně píše "aby pravdy každému přáli" - pak si sám buďto dělá absolutní monopol na výklad pravdy, anebo ale musí připustit, že jsou možné i jiné výklady, a tedy i jiné pravdy, nežli ta jeho vlastní.

A ostatně: ten jeho poukaz na Písmo (že tedy toto jediné je zdrojem Pravdy) - ten byl sám o sobě krajně explozivní.

Zkusme si to jenom představit: v dobách středověku si každý začne vykládat Písmo podle svého vlastního uvážení! To by muselo nevyhnutelně vést buďto k nepřetržitým náboženským válkám každého proti každému; anebo k naprosté devalvaci ideové síly Bible, když by si ji každý směl vykládat podle svého.

Takže on ten ideový a názorový liberalismus také není něčím, co by bylo možno pouštět do světa jen tak libovolně, zcela bez ohledu na dané poměry, na daný stupeň historického, sociálního, vzdělanostního a kulturního vývoje.

A ještě co se toho Husova odvolávání se na "vlastní rozum" týče: bylo by velice zajímavé vědět, jaká by byla jeho reakce, kdyby mu někdo v té době sdělil, že "na základě rozumu svého dospěl jsem k přesvědčení, že žádného Boha není, a být nemůže". Je nutno se obávat, že tady by i sám Hus takovéto "extrémní" používání rozumu asi velice rychle (a velice rozhořčeně) zarazil.

Takže všeho všudy: ono to s tou "pravdou" opravdu není nijak jednoduché.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Července 2018, 12:42:26

Takže je skutečně možno říci, že Hus se svým postojem předběhl svou dobu, a anticipoval elementy doby příští; jenže právě v tom spočívala jeho "nepravda" - že totiž hlásal požadavky, které neodpovídaly tehdejšímu stupni společenského vývoje.

Jedná se především o ten zmíněný "řád": i když ten feudální a křesťanskou (katolickou) církví podporovaný řád byl všechno jiné nežli dokonalý, přese všechno to byl stále ještě řád; bylo to relativně funkční uspořádání života tehdejší společnosti. A v tom spočívala jeho - relativní - oprávněnost, a jeho - relativní - pravda.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Července 2018, 13:01:32

Pane Poláčku, vy se to snažíte tlačit k výkladu, jakoby Hus snad byl nějaký liberál či dokonce postmoderní liberál, když chtěl, aby "pravdy každému přáli".
Jenže tak to není. Na straně pravdy byl podle něj ten, kdo byl v Kristu, čili kdo byl skutečným křesťanem. Hříšný klerus měl ke Kristu daleko. Vždyť Ježíš řekl: Já jsem pravda!
A to, co řekl Hus o pravdě - "neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jímž je věčné odloučení od milosti Boží" - od toho všeho vlastně vysvobozuje také Ježíš Kristus.
S tím ohrožením světského řádu se to ale vyřešilo tak, že se světské řády jednoduše oddělily od Božího řádu. Nikdo už od nich nečeká dokonalost. Ani od politiků ne. A žít podle Božího řádu, který je ovšem náročnější, může jen ten, kdo má zájem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Července 2018, 13:27:38

To oddělení Božího řádu od světského (a od zesvětštělé církve) vyřešil pak po Husovi Petr Chelčický, který usoudil, že většina společnosti jednoduše není schopná žít podle Božího řádu, jak to požaduje Ježíš. A tak vznikla Jednota bratrská.

Ivo Horák - Praha 3

Můj názor na diskutovaný citát Mistra Jana Husa Čtvrtek, 12.Července 2018, 22:35:30

Husův vzkaz, ona pouhá tři slova vytrhovaná z kontextu „...pravdy každému přejte!“, není po šesti stoletích již snadné interpretovat.

Je zřejmé, že v případě prvního ze slov neměl Hus na mysli pravdu jako osobní přesvědčení, nýbrž že mu šlo o pravdu Boží. Ještě dnes je snad v širokém povědomí archaický obrat „Už je na pravdě Boží.“ Nebo i „spočinul v Pánu“. Jednalo se o blízkost Bohu, o možnost „pohlédnout mu v tvář“. Každopádně o záležitost eschatologickou.

Výraz „každému“ znamená nepochybně všem (každému jednomu). Tedy jedinou pravdu všem, nikoho nelze nechat napospas (beze spásy). Nikoli tedy každému jeho pravdu, jeho specifickou víru, nebo toleranci (budoucí) konfesijní nejednoty.

Třetí slovo „přejte“, lze interpretovat jako dopřejte, umožněte, poskytněte. Osobně bych Husův požadavek nahlížel v souvislosti s v Čechách počínající praxí (svatého) přijímání pod obojí (způsobou), byť výslovně ji Hus podpořil jen umírněně. Kněz trpící ve vězení a rozhodující se pro věrnost poznané pravdě ujišťoval své věrné doma o zásadním významu této společné pravdy pro spásu duší, nejen své, ale všech, jež měl na mysli a jež mu byly oporou.

Ivo Horák - Praha 3

Takže Čtvrtek, 12.Července 2018, 22:57:6

mnou výše interpretovaný citát je myslím zcela v souladu s jiným proslulým Husovým poselstvím: "Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Července 2018, 02:32:46

Pane Horáku - to, co jste připomněl (být na pravdě Boží) podle mého mínění jenom potvrzuje mnou už uvedený předpoklad, že pravda byla také jiným výrazem pro spravedlnost. A Boží pravda znamenala Boží spravedlnost. Kdo byl na pravdě Boží, ten už podléhal konečné Boží spravedlnosti, tedy jeho pozemské činy už posuzoval Bůh.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 13.Července 2018, 13:36:46

Paní Hájková, ovšem, spravedlnost znamenala nalézání pravdy.
Užívání termínů nebylo ve středověku samozřejmě právě ustálené, což představuje komplikaci pro moderní badatele. Příkladů by se dala uvést spousta (nějaké sídlo je jednou urbs, jindy civitas a ještě jindy oppidum, jako by šlo o synonyma, apod.) V bojové písni Ktož jsú boží bojovnícic se nedlouho po Husově smrti již nezpívá o Boží pravdě, ale o Božim zákoně. Posun je to zajisté dosti příznačný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 13.Července 2018, 13:45:27

Paní Hájková, tou mou poznámkou že "Hus předběhl dobu" jsem reagoval na rozbor pana Šimsy. Jmenovitě jeho konstatování, že "Hus předběhl reformaci", ale i leckteré novodobé myslitele. S jejich důrazem na úlohu (vlastního) svědomí.

Pan Horák: no ano, právě proto jsem postavil tu alternativu, že Hus se svým pojetím pravdy si buďto musel činit nárok na absolutní pravdu (a tedy její poznání, či dokonce její vlastnictví) - anebo musel být právě "liberálem", směřujícím k pluralitě, a tedy i k relativitě pravd.

Samozřejmě, že ve skutečnosti u Husa všechno směřuje k té alternativě první; tedy k Pravdě jediné. Která je pro něj samozřejmě pravda boží; jenže v jeho vlastní interpretaci, kterou on zcela evidentně považuje za jedině správnou.

Takže - jak už svými úvahami celou problematiku předestřel Ivan Štampach - ono je fakticky nemožné nesklouznout k jedné či druhé straně. Proto jsem to pak také nazval proplouváním mezi Scyllou a Charybdou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pravda poznaná, pravda jediná Pátek, 13.Července 2018, 14:03:42

Viz ostatně právě to Husovo nabádání: "Žijte podle poznané pravdy".

To znamená: pro Husa je tu dána nějaká "poznaná pravda", která je jediná platná - a závazná. Tím si ovšem Hus osobuje nárok na jedině správnou interpretaci té "poznané pravdy", a jiné výklady nejsou přípustné.

Čímž pak Hus skutečně vstupuje do stop Ježíše, totiž jeho - údajného - výroku "Já jsem pravda". Je to tedy vyjádření přesvědčení, že je zde někde k mání nějaká "absolutní pravda" (logos), kterou postačí poznat respektive být s ní identický, a tím že už bylo dosaženého konečného stavu všech věcí, a že není nutno - ani možno - jít nikam dál, a hledat cokoli dalšího.

Takže jakkoli nám samozřejmě je sympatická Husova snaha vrátit křesťanství od zkostnatělých církevních struktur a dogmat k původní ideji křesťanství, pak stejně tak není možno přehlédnout, že ten jeho pojem "pravdy" je konec konců také fixní, a tedy nezpůsobilý dalšího vývoje.

A je docela dobře možné zastávat i ten názor, že tento fixní křesťanský pojem "boží pravdy" je prvopočátkem právě oněch taktéž fixních a vposledku zkostnatělých struktur církve oficiální.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Července 2018, 14:29:2

O Husově pravdě je docela zajímavé povídání na internetu:
http://www.husovystopy.cz/husovy-stopy-3/2-pravda

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 14.Července 2018, 07:57:7

Mimochodem, "žijte podle poznané pravdy" vůbec neznamená, že existuje jakási předem daná pravda, která je jedině platná a závazná, pane Poláčku. To je poněkud krkolomný výklad.
Daleko spíš to znamená, že pravdu lze poznávat a pak se podle toho, co jsme sami poznali, tedy o čem jsme se sami přesvědčili, řídit.
Celý lidský život je přece závislý na poznávání pravdy. Začíná to u té nejjednodušší pravdy, tedy u pravdivých informací o dosažitelných zdrojích vody a potravy, o nepřízni počasí, které je třeba nějak čelit, přes pravdivé poznání, že nepřízni života se lépe čelí kolektivně než individuálně (a proto stojí za to s těmi druhými nějak vycházet) - to jsou takové ty pravdy materiální, až k nějakým těm pravdám složitějším nebo "vyšším", jako je dejme tomu ta spravedlnost.
Ta "vyšší" pravda ale nemůže být nijak odtržena od těch "nižších" pravd, které říkají, že lidi musí mít co jíst a kde bydlet. Naopak, musí je zahrnovat.
Chápání pravdy také významně modifikuje láska, která říká, že potřeby toho druhého jsou důležitější než mé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pravdivé informace?... Sobota, 14.Července 2018, 10:22:53

Tak například zastánce individualistického způsobu života Vám, paní Hájková, okamžitě namítne, že daleko lépe a úspěšněji se životem prochází individuálně, a nikoli kolektivně. A že každá kolektivnost je projevem stádnosti, a je jenom něčím pro slabochy.

A ty "pravdivé ekologické informace"?... Ty měl a má k dispozici třeba i takový V. Klaus - a přece mu to nijak nebránilo (a zřejmě dodnes nebrání) s hlubokým vnitřním přesvědčením tvrdit, že žádná ekologická krize neexistuje.

Budiž, ten druhý příklad je dost extrémní; a může naopak platit právě jako typický případ popírání zcela zjevné pravdy. Ale i ten poukazuje na relativnost všech věcí - že argumenty je vždy možno sebrat pro i proti.

Znovu to poukazuje na to: nějaká "absolutní pravda" neexistuje, všechno jsou jenom naše vlastní interpretace. Které se tomu, co můžeme s relativně dobrým odůvodněním považovat za objektivní realitu a tedy i objektivní pravdu blíží někdy více, někdy méně.

Zcela striktně vzato, my nemůžeme vědět s absolutní jistotou ani to, že svět kolem nás vůbec objektivně existuje. To všechno může být jenom klamem našich smyslů. Podobně jako u nemocných schizofrenií, kterých jejich (ne)vědomí sugeruje existenci fantómů, které oni ale považují za naprosto a zcela reálné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 14.Července 2018, 10:28:53

K těm "husovým stopám": to je na straně jedné zase ta - omylná - víra v to, že zde máme k dispozici nějakou jasnou, všem bezprostředně dostupnou a nezpochybnitelnou "pravdu".

Na straně druhé to ale míří někam, co já sám vždy označuji jako "pravdivost" - a co nakonec stojí i nad každou pravdou.

Ta "pravdivost" - to je základní nastavení daného člověka, je to jeho neustálé poctivé hledání; které ovšem nevyhnutelně zahrnuje i jeho bezpodmínečnou připravenost opustit, vzdát a za sebou zanechat i všechny "pravdy", kterým on sám dříve skálopevně věřil, které se ale v konfrontaci se skutečností ukázaly být nepravdivé, anebo ale jenom částečně pravdivé.

Takže "pravdou" v tomto smyslu je naopak ochota k neustále novým korekcím toho, co daný jedinec za pravdu považoval doposud.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 14.Července 2018, 10:54:51

Pane Poláčku, my že nemáme jistotu o tom, že svět existuje? Toto si samozřejmě myslel Descartes: Jediná jistota jsou mé myšlenky.
Stačilo ovšem, aby se zeptal druhého člověka, zda vnímá totéž, co on, a v jistotě, že objektivní svět existuje, by se utvrdil. Zjistil by, že druhý člověk vidí totéž, co on, což potvrzuje existenci viděného (to mimochodem platí i u soudu). Jenže on asi vycházel z předpokladu, že jedinec nemůže druhému jedinci vůbec věřit. V tom byl ten háček. Bez důvěry k druhým lidem jsme i my zcela nahraní. Neboť v dnešní době už žádný člověk nemůže obsáhnout veškeré vědění. Proto taky přišla ta postmoderní krize.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 14.Července 2018, 11:17:20

Člověk samozřejmě může popírat to vidění druhých, které on sám nevidí (a někdy za to nemůže), ba částečně může popírat i vidění své, pokud se mu to jeví jako pro něj momentálně výhodné (za to samozřejmě může). Jenomže říká se, že lež má krátké nohy - daleko nedojde. A právě proto pravda vítězí.

Ivo Horák - Praha 3

Jaká je pravda o světě? Sobota, 14.Července 2018, 11:46:49

Jsme na světě a myslíme si, že jej vnímáme a chápeme. Aspoň v jeho konktrétnosti. Skutečnost poznáváme smysly a posuzujeme rozumem.

Představme si, že máme smysly, jaké má pes. Jak se to projeví na našich názorech na svět a společnost? Rekl bych, že ne nepodstatně.

O světě nesporně víme (už) mnoho. Není však pravda, že je naše poznání zcela reprezentativní. A určitě není objektivní a vyvážené.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 14.Července 2018, 12:00:26

Já se domnívám, že člověka nikdy dřív nenapadlo myslet si, že svět neexistuje, že se mu jen zdá - až do doby, kdy se stal filosofem. Tedy až do doby než začal myslet "přespříliš".
Vlastně už tím, že se člověk k věcem chová, jako by existovaly, potvrzuje, že věří v jejich existenci. Potvrzuje přesvědčení o pravdivosti svého poznání.
Je jasné, že k tomu patří i vědomí omezenosti vlastního poznání. Vědomí, že se mohu v něčem mýlit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vědění absolutní, vědění relativní a Descartes Neděle, 15.Července 2018, 12:43:19

S tím Descartovým "ego cogito ergo sum" to sice bylo poněkud jinak (Descartes nebyl solipsista; naopak on tuto absolutní, nezpochybnitelnou jistotu existence svého vlastního já použil jako základnu pro odvození přece jenom určitých legitimních způsobů poznávání objektivního světa, dosti zajímavou logickou konstrukcí přes absolutno a přes Boha); ale to tady nehraje roli.

Jde o to, že ten poukaz na to že naše vnímání skutečnosti bude potvrzeno někým druhým, principiálně nic nedokazuje: neboť samotná existence toho druhého zase může být jenom produktem mého (deformovaného či pomateného) vědomí. A nejen naše smysly nás mohou klamat; i naše myšlení může být vadné (Descartes sám používal obrazu z démonem, který klame naše myšlení.)

Ale vraťme se k naší otázce po pravdivosti našeho poznání. Jak poukazuje pan Horák, naše vidění světa (a tedy i naše "pravda" o něm) je podmiňována už jenom našimi smysly. Dejme tomu, že bychom neměli oči, nýbrž jenom radar (respektive echolot), jako netopýr. Anebo že bychom svět nevnímali v optické rovině, nýbrž rentgenovým zrakem.

Samozřejmě, je možno argumentovat, že jsme vybaveni právě těmi smysly, které nám umožňují reálně, adekvátně vnímat ten objektivní svět kolem nás. Jinak bychom v tom světě vůbec nedokázali přežít. To je bezpochyby velmi silný argument (a v principu se blíží té Marxově materialistické tézi, že "kritériem pravdivosti je praxe"); jenže takovéto pojetí je vlastně zároveň velice r e l a t i v i s t i c k é, neboť naše poznání (a tedy i naše pojetí pravdy) právě podmiňuje reálnou životní praxí, která se ovšem liší podle právě daných podmínek, podle dějinného stupně vývoje lidstva, atd.atd. Takže k nějaké "absolutní pravdě" platné pro všechny časy se tímto způsobem opravdu dojít nedá.

(Navíc si ještě můžeme představit, jaké by to bylo, kdyby naše tělo bylo složeno výhradně z neutrin - které jak známo mohou víceméně zcela volně procházet tím, co my považujeme za "pevnou hmotu". To by pak náš pohled na svět vypadal zase naprosto a úplně jinak.)

Takže s tou "absolutní pravdou" je to velice problematické. Ale vraťme se zpátky k tomu Descartesovi - on právě v tomto ohledu vytvořil opravdu zajímavou myšlenkovou konstrukci.

Jak řečeno on - naprosto správně - za jedinou naprosto nezpochybnitelnou skutečnost postuluje naše vlastní já, s jeho schopností myšlení.

U toho on ale nezůstává stát; on pak jako další krok uvádí, že "příčina nemůže být méně dokonalá, nežli následek" - a že tedy naše představa absolutna (Boha) nemůže být falešná. A že - dokonalý - Bůh nemůže být zájem na tom, klamat naše vědomí.

Tento myšlenkový konstrukt je sice zčásti nemálo krkolomný; ale zčásti má svou logiku. Pokud totiž vyjdeme z toho, že zde v ů b e c něco existuje objektivně (a už samo naše myšlení, uvědomění si našeho já je fakticky důkazem objektivní jsoucnosti) - pak je možno dovozovat, že toto "jsoucí něco" má absolutní charakter. Tímto absolutnem je jeho samotná jsoucnost.

Takže ten řetězec úvah by pak byl takovýto:

- existuje určité absolutno

- my sami jsme svou existencí součástí tohoto absolutna

- toto absolutno je beze vší pochyb "pravdivé", ve smyslu nezpochybnitelné identity se sebou samým

- z toho pak vyplývá, že pokud my sami jsme součástí tohoto absolutna, pak i my sami máme účast na této jeho pravdě - totiž na oné schopnosti dosahovat identity s ním, a tuto identitu intelektuálně, myšlenkově poznávat.

Takže: ten určitý základ pro pravdivé poznání tu skutečně je; ale na straně druhé, to "absolutno" se nám nikdy nezjevuje přímo, nýbrž jenom prostřednictvím empirického světa - a tento empirický svět my můžeme vnímat jenom svými smysly (které se kdykoli mohou mýlit), a vykládat ho svým rozumem (který se také kdykoli může mýlit).

Takže celkový výsledek je takový: my vždy stojíme na pomezí mezi absolutnem a mezi empirií, a tedy mezi pravdou nezpochybnitelnou a mezi pravdami relativními. A nikdy nám nebude možno z tohoto neustálého kolísání mezi obojím vystoupit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.