Vítězství Ocasio-Cortezové je symbolem rostoucí síly progresivního hnutí

Alexandrie Ocasio-Cortezová porazila v demokratických primárkách do amerického Kongresu čtvrtého nejvlivnějšího demokrata Josepha Crowlyho. Toto nevídané vítězství s sebou nejspíš ponese změny uvnitř Demokratické strany jako celku.

Osmadvacetileté progresivní političce se podařilo připravit o místo v americkém Kongresu jednoho z nejvýše postavených demokratů. Po zemětřesení v Republikánské straně způsobeném Donaldem Trumpem se teď v základech začíná otřásat i demokratický establishment. Pokud ho skutečně nahradí, nebo alespoň významně rozmělní zástupci progresivního hnutí, Demokratická strana bude ve výsledku v lepší kondici pro lokální, státní i federální volby, a především pro zcela zásadní prezidentskou volbu v roce 2020.

Vítězství Ocasio-Cortezové představuje zásadní bod zvratu v americké politice, ale pro skutečné pochopení jeho významu se musíme napřed vrátit několik let nazpět, do časů vlády Baracka Obamy. Pro levicově smýšlející občany USA (v americké veřejné debatě se standardně označují jako progresivci) to byla skutečně frustrující doba.

Obama ve své kampani sliboval změnu, nakonec ale přinesl jen o něco únosnější status quo. V některých oblastech dokonce navazoval na politiku svého konzervativního předchůdce a dále jí rozšiřoval.

Obama nedodržel svůj slib, že zavře věznici Guantánamo, násobně zvýšil nasazení válečných dronů, rozšířil program špehování všech Američanů prostřednictvím NSA, z většiny obnovil a učinil permanentním Bushovo původně dočasné snížení daní a mnoho dalšího. Progresivci tedy měli spoustu důvodů k hněvu, chyběla jim ale platforma, kde by mohli svůj nesouhlas s Obamovou administrativou vyjádřit.

Hlavní překážkou pro artikulaci alternativní politické vize k demokratickému statu quo a republikánskému ultrapravicovému šílenství byla a stále do velké míry jsou mainstreamová americká média. Ta totiž za legitimní politický střet považují jen souboj pravostředové, korporátní a establishmentové podoby Demokratické strany s politickou platformou republikánů. Tedy souboj liberálního pravého středu s konzervativní krajní pravicí (krajní převážně v ekonomickém slova smyslu, jakkoliv krajně konzervativní či reakcionářské ideje hrají v politice republikánů taktéž zásadní roli).

Levice v tomto kontextu přístup do médií neměla v podstatě žádný. To se ale změnilo s nástupem digitálních technologií a vznikem a postupným růstem progresivních internetových médií. Jedním příkladem za všechny je zpravodajská internetová televize The Young Turks (TYT Network), která už od roku 2005 přináší na Youtube liberálně levicový, a především anti-establishmentový pohled na dění v USA a ve světě.

18519700_1328099107280770_1460477550369936450_nJádrem jejího úspěchu byla autenticita, propojení s místní komunitou a schopnost nadchnout jinak apatické voliče relativně radikálním, a zároveň velmi jasným a srozumitelným programem. Foto FB A. Ocasio-Cortezové

Dnes se TYT považuje za největší zpravodajskou online televizi na světě, což se jeví vzhledem k průměrné sledovanosti ve výši dvou milionů shlédnutí denně v roce 2017 jako velmi pravděpodobné. Na úspěch The Young Turks navázala celá řada progresivních youtubových kanálů. Pomalu se tak začala vytvářet diskurzivní infrastruktura, od které se v roce 2015 mohl odrazit Bernie Sanders.

Zatímco mezi lety 2008 a 2016 demokraté drželi Bílý dům, ztratili většinu v Kongresu i Senátu a na úrovni států přišli o tolik guvernérů a zastupitelů, že se ocitli v nejhorší pozici od roku 1920. Progresivní analýza tohoto ohromujícího propadu vypadá zhruba následovně: demokraté se zaprodali velkému businessu a opustili svoje ideály. Posunuli se doprava natolik, že jsou od republikánů obtížně odlišitelní, a tedy i politicky nečitelní, a především zcela vyklidili bitevní pole v ekonomické oblasti. Místo toho se zaměřili na společenská témata, která přímo ovlivňují jen menšinu (například stejnopohlavní svazky).

Progresivci považovali za řešení návrat Demokratické strany doleva, tedy zhruba do ideologické pozice, ve které se nacházela za F. D. Roosevelta ve 30. a 40. letech dvacátého století. To znamená v první řadě odmítnout korporátní peníze na chod strany a volební kampaně, kvůli kterým získaly velké korporace přílišný vliv na politické pozice demokratů. A následně přijetí odvážného programu s těmito hlavními body: systém veřejného zdravotnictví, zrušení školného, zvýšení minimální mzdy, zvýšení daní pro nejbohatší, investice do veřejné infrastruktury, neagresivní zahraniční politika.

Tento progresivní program měl jednu obrovskou výhodu: o jeho potřebnosti nebylo třeba přesvědčovat americkou veřejnost. Podle průzkumů veřejného mínění s ním už tehdy většina národa souhlasila, a to i přesto, že pro obhajobu těchto programových bodů nebyl v mainstreamových médiích téměř žádný prostor.

Bernie by měl větší šanci
Výše nastíněnou volební strategii ve velkém otestoval americký senátor Bernie Sanders, který se v primárních volbách Demokratické strany pro prezidentské volby postavil jasné favoritce Hillary Clintonové, která se na tuto volbu připravovala v podstatě už od prohry s Barackem Obamou v roce 2008. Clintonová tehdy měla podporu celého establishmentu Demokratické strany, byla velmi dobře známá a neměla žádné „seriózní“ protikandidáty. Její nominace do prezidentské volby měla být spíše formalitou, jakousi korunovací předem vybraného a zdánlivě perfektního kandidáta.

V roce 2015 ale do primárek nastoupil Bernie Sanders s jasným, srozumitelným a na americké poměry levicovým programem (hlavní programové body Sanderse, jako například veřejné zdravotnictví, minimální dovolená a rodičovská dovolená jsou pro Evropany samozřejmostí, levicovost lze tedy vztahovat jen na americké poměry).

Ze začátku vůbec nebyl brán mainstreamovými médii vážně. Nicméně díky podpoře progresivců, kteří se o jeho kandidatuře a programu dozvídali z The Young Turks a dalších nových médií podobného typu, mu postupně narůstala popularita, a to do té míry, že už nemohl být korporátními médii dále ignorován. Získal tedy ve finále možnost představit svůj progresivní program celému americkému elektorátu.

Sandersova progresivní kampaň fungovala. Podařilo se mu změnit primárky z plánované korunovace na skutečný boj, přestože v něm měl oproti Hillary Clintonové jen samé nevýhody. Nakonec bohužel se ziskem 47 procent hlasů prohrál.

I tak se ale jeho kampaň dá považovat za mimořádný úspěch. Podařilo se mu totiž do popředí americké politiky poprvé po mnoha desetiletích dostat klasická ekonomická levicová témata, a hlavně navíc dodal energii a zásadní impuls progresivnímu hnutí, které se z okraje americké veřejné debaty dostalo alespoň částečně do mainstreamu a celkově získalo na sebevědomí.

Od začátku Sandersovy kampaně ale bylo jasné, že i kdyby demokratické primárky vyhrál a stal se nakonec prezidentem USA (jeho šance na vítězství proti Donaldu Trumpovi byly podle dostupných dat vyšší než šance Clintonové), neměl by se během své vlády o koho opřít, protože demokraté v Kongresu a Senátu z většiny nesdíleli jeho politické postoje. Po porážce Hillary Clintonové, ztělesnění demokratického establishmentu, bylo jasné, že status quo už přestává fungovat a Demokratická strana se musí změnit.

Progresivní hnutí mělo odpověď připravenou, nemělo ale infrastrukturu potřebnou k její implementaci. Logickým dalším krokem tedy bylo vytvoření institucí, které budou podporovat progresivní kandidáty v nejrůznějších lokálních, státních i federálních volbách, a budovat tak hnutí odspodu a na silných základech. Sanders za tímto účelem založil organizaci Our Revolution a šéfredaktor The Young Turks a další nezávislé progresivní osobnosti zase organizaci Justice Democrats (odvozenina od „just us“ – ve smyslu jen my občané bez vlivu korporací).

První velkou zkouškou těchto organizací jsou právě primární volby pro americký Kongres a Senát a schopnost jimi vybraných a podpořených kandidátů porazit korporátní, středopravé demokraty. Jinými slovy, úspěch či neúspěch těchto kandidátů lze považovat i za úspěch či neúspěch, připravenost a životaschopnost progresivního hnutí jako takového. A teď už se konečně dostáváme k Alexandrii Ocasio-Cortezové, kandidátce, kterou navrhla organizace Justice Democrats a kterou podpořila organizace Our Revolution.

Symbol změny
Alexandrii Ocasio-Cortezové se podařilo něco zcela mimořádného. V demokratických primárkách pro volby do amerického Kongresu ve svých osmadvaceti letech porazila Josepha Crowlyho, čtvrtého nejvlivnějšího demokrata, který měl na své straně zdánlivě všechny výhody. V Kongresu je už dvacet let, čtrnáct let neměl žádného demokratického vyzyvatele. Na kampani utratil tři miliony dolarů, tedy desetinásobek oproti Ocasio-Cortezové.

Jádrem jejího úspěchu byla autenticita, propojení s místní komunitou a schopnost nadchnout jinak apatické voliče relativně radikálním, a zároveň velmi jasným a srozumitelným programem. Ocasio-Cortezová jde ještě o něco dál než Sanders: podporuje program garantovaného pracovního místa a navrhuje zrušit nechvalně proslulou americkou vládní organizaci pro migraci známou pod zkratkou ICE.

Protože se primárky odehrály ve volebním obvodu, kde 90 procent občanů podporuje demokraty, její následné zvolení do Kongresu na konci roku 2018 je téměř jisté. Pravděpodobně se tak stane nejmladší političkou zvolenou do Kongresu v historii Spojených států.

Vítězství Alexandrie Ocasio-Cortezové ale není jen příběhem o vítězství Davida nad Goliášem, je to zároveň symbol rostoucí síly progresivního hnutí v USA. Porážka čtvrtého nejmocnějšího demokrata v zemi pravděpodobně demokratický establishment pořádně vystrašila.

Ukazuje se totiž, že své místo nemá jisté nikdo. Demokraté, kteří v primárkách čelí progresivním vyzyvatelům, se pravděpodobně posunou doleva. A stejně tak celá strana, nebude-li chtít ztratit přízeň stále sebevědomějšího a politicky aktivního progresivního jádra.

Bude ale levicovější Demokratická strana schopná vyhrávat volby? Zavedená logika říká, že k vítězství je třeba získat nerozhodnuté voliče, kteří se pohybují názorově mezi demokraty a republikány, přičemž úkrok doleva toto demokratům znemožní. Nedávná historie a úspěchy progresivního hnutí ale ukazují, že opak je pravdou. Lidé od demokratů nechtějí preemptivní ústupky republikánům, ale odvážný, jasný a srozumitelný program, za který stojí za to bojovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.