Chci přispět X

Je člověk živ výdělečnou prací?

V debatě o nepodmíněném základním příjmu zaznívají argumenty pro i proti. Bylo by jeho zavedení příliš drahé? Vyvolalo by nárůst sociálně patologických jevů, nebo by naopak lidé začali využívat čas smysluplněji? A je to vůbec spravedlivé?

Nepodmíněný základní příjem, tedy pravidelné vyplácení určité částky všem bez povinnosti plnit pro to jakékoli podmínky, zejména odvádět práci či se snažit o její získání, není novým konceptem. Debatuje se o něm dlouhodobě bez ohledu na aktuální společenskou situaci jako o nástroji pro uplatnění jistého typu přemýšlení o společenské spravedlnosti – v podstatě všechny aktuálně generované zisky bazírují alespoň do určité míry na kolektivním vědění nahromaděném předchozími generacemi, na využití společných nerostných a dalších zdrojů či na původně veřejných investicích.

V jistém ohledu se tedy dá považovat za spravedlivé, aby se část těchto zisků ve vyšší míře, než jak ji zajišťuje současný odvodový systém, také všem přerozdělovala. Nad rámec těchto spíše abstraktních úvah však pozornost věnovaná konceptu nepodmíněného základního příjmu v současné době roste na základě jedné poměrně konkrétní hrozby.

Vlivem postupující automatizace velmi rychle a nenávratně zmizí velká část nynějších pracovních míst a nezaměstnaným bude třeba dlouhodobě zajistit důstojný život mimo segment výdělečné práce i stávajících sociálních systémů. Ty jsou malou výší dávek uzpůsobeny tomu, že lidé z trhu práce většinou vypadávají pouze dočasně. Vyplatí se tedy otázkou nepodmíněného základního příjmu zabývat podrobněji.

Reakce, která s velkou jistotou zazní vždy jako první, je, že vyplácení nepodmíněného základního příjmu by bylo příliš drahé. To je však jen otázka perspektivy a odhodlanosti ve prospěch zavedení určitého společenského modelu zpochybnit a překopat zavedené pořádky. Faktem je, že svět jako celek neustále zvyšuje celkovou úroveň svého blahobytu. Ten je ale čím dál tím nerovněji rozdělen.

Podle organizace Oxfam plynulo 82 procent všech zisků generovaných v posledním roce procentu nejbohatších a pouhých 42 lidí nyní vlastní tolik jako celá chudší polovina planety, tedy 3,7 miliardy lidí. Problémem obrovských rozměrů jsou také masivní daňové úniky – Evropský parlament spočítal, že jen podvody odhalenými v rámci kauzy Panama Papers uniklo evropským státům na daních kolem 170 miliard eur, tedy částka odpovídající zhruba čtyřem státním rozpočtům České republiky, a to je Panama pouze jedním daňovým rájem z mnoha.

Two-man-gardening-nature-725x481Nutnost věnovat se výdělečné práci často bere čas a energii zabývat se věcmi, které mají neodcizený smysl. Foto Pixnio

Že v této situaci nezbývají státu peníze v podstatě na nic, pak už těžko překvapí. Jenže není to zcela jistě tím, že by prostředky nebyly vůbec ─ a oněch 42 lidí či ti s konty v Panamě si musí náramně mnout ruce nad každým, kdo to tvrdí. Zároveň však lze pozorovat, že i bohatí lidé a vlastníci firem začínají podporovat masivnější přerozdělování, mimo jiné i prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu.

Dochází jim totiž, že stávající nerovnost začíná již nyní ohrožovat sociální smír a že v případě, kdy by se dále dramaticky zvýšila hromadnou nezaměstnaností, budou mít brzy problém i s tím, kdo bude jejich zboží a služby za co kupovat. Kromě toho je třeba obecně zvážit, zda otázka financování není druhotná a zda se vždy nějak nevyřeší, bude-li panovat široká společenská shoda, že určitý projekt ztělesňuje civilizační pokrok. I na jihu Spojených států se koneckonců obávali, že konec otroctví je hospodářsky zhola neúnosný, a tak by asi čistě na základě ekonomických úvah zrušeno zřejmě nebylo nikdy.

Potřebujeme práci?
Další výhrady k nepodmíněnému základnímu příjmu se úzce pojí s otázkou, jakou vlastně výdělečná práce hraje v životě jedince roli. Oponenti, a to zejména ti z řad tradiční levice a také odborů, mají za to, že nepodmíněný základní příjem redukuje funkci výdělečné práce pro člověka právě pouze na příjem. Oni naopak zastávají názor, že výdělečná práce kromě mzdy propůjčuje lidskému životu strukturu a smysl, emancipuje ho a poskytuje mu důležité sociální vazby. Zde se klade otázka, zda tato představa není značně romantická a spíše než realitou ideálem, který se nadto v době postupující prekarizace práce realitě pořád více vzdaluje.

Realitou je naopak čím dál tím častěji práce fyzicky a zejména psychicky nezdravá, nejistá a odcizená, monotónní, či přímo nesmyslná, se stírajícími se hranicemi mezi ní a volným časem, v často se měnícím kolektivu či úplně mimo něj, práce, jejíž ohodnocení nepokrývá náklady na důstojný život, do něhož se nepromítá její společenská důležitost či které odpovídá příliš malému podílu na spoluvytvářených ziscích.

Kromě toho člověku nutnost věnovat se výdělečné práci často naopak bere čas a energii zabývat se věcmi, které opravdu určitý neodcizený smysl mají – trávení času s blízkými a rozvíjení komunit, cestování, vyrábění věcí a pěstování koníčků. Tváří v tvář takové diagnóze současné podoby práce se příznivci nepodmíněného základního příjmu ptají, zda by nebylo rozumnější využít aktuálních technologických změn k osvobození od takové práce, než se ji s argumentací o nedostižném ideálu snažit za každou cenu udržovat.

Kdo nepracuje, ať nejí
Za pádný argument proti nepodmíněnému základnímu příjmu bývá zejména na levici a v odborech dále považováno, že by svou univerzální výší údajně poškozoval lidi se zvláštními potřebami. Přitom je ale myslitelná i varianta, kdy platba veškerých dnes uznaných zvláštních potřeb ze sociálních systémů zůstane vedle výplaty nepodmíněného základního příjmu zachována. S právě takovou podobou počítá celá řada jeho proponentů.

Podobného typu je výhrada, proč by příjem měli dostávat i dobře zaopatření lidé. To nicméně jednak vyplývá z jeho odůvodnění jako dividendy ze společného bohatství lidstva, ze které by z principu neměl být nikdo vylučován, a také ze skutečnosti, že podpora zejména bohatých je při potřebné vyšší úrovni přerozdělování k jeho financování klíčová. Pragmaticky je zde však také úvaha, že by individuální zjišťování výše příjmů a majetku celou věc významně zdražilo.

Často také zaznívá výhrada, že není v pořádku něco dostávat „zadarmo“ a že „kdo nepracuje, ten ať nejí“. Zde lze jako protiargument opět nabídnout pojetí základního příjmu jako zmíněné dividendy ze společného bohatství lidstva, které v digitální éře, kdy se významným zdrojem generování zisku stávají data o nás, které všichni svou běžnou, neplacenou aktivitou v digitálním prostoru generujeme, nabývá na nové aktuálnosti. V případě hrozící technologické nezaměstnanosti o něm také můžeme přemýšlet jako o svého druhu odškodnění za ztrátu pracovního místa, protože zaměstnavatel chtěl racionalizovat – a ušetřit tak.

Vedle toho lze ale též namítnout, že když jde o nejbohatší, zmíněné principy přece dávno neplatí již dnes. Pomysleme na všechny rentiéry, dědice, vlastníky firem a manažery, výše jejichž odměn je již dávno mimo jakýkoli princip přiměřené zásluhovosti. Tímto směrem však paradoxně málokdy obracíme svou pozornost, daleko vášnivěji debatujeme o tom, zda si jednotlivec zaslouží pár tisíc korun nepodmíněného základního příjmu.

Dalším argumentem skeptiků je, že by si lidé, jež by nic nenutilo vykonávat placenou práci, nevěděli, co se sebou počít, že by bujely patologické jevy jako alkoholismus a hazard, a že na lidi je zkrátka jistý typ disciplinace třeba. Zde si odpůrci nepodmíněného základního příjmu zajímavě protiřečí, když mají výdělečnou práci pro člověka tu za požehnání, ale z toho zároveň za potřebné zlo. Tato domněnka se těžko potvrzuje či vyvrací.

Faktem je, že jsme všichni socializováni ve světě, jehož je výdělečná práce stěžejním pilířem. Připravuje nás na ni škola, definujeme se jako jedinci jejím prostřednictvím, zabírá nám velkou část života, živí nás, a tím vším je naše přemýšlení o ní poznamenáno. V současnosti to je skutečně tak, že je většina dlouhodoběji nezaměstnaných ve své situaci nešťastná a vykazuje vyšší nemocnost včetně tendence k závislostem. Jenže to také může být tím, že v současné podobě společnosti jsou nezaměstnaní prostě vyloučení, stigmatizovaní a finančně bojují o přežití. A nemusí to být tak, že by bez výdělečné práce nutně chřadli a byli demoralizovaní za jakýchkoli rámcových podmínek.

Zde je třeba zdůraznit, že ani zastánci nepodmíněného základního příjmu nepočítají se společností osamocených bezcílných flákačů. Jednak se většinou debatuje o nepodmíněném příjmu ve výši potřebné pro zajištění důstojného, ale skromného života. Mnoho lidí by si proto zřejmě i s ním práci hledalo, byť třeba již jen na kratší úvazek. Kromě toho ale také věří, že lidé osvobození od donucení vykonávat práci z existenčních důvodů si najdou či společně vytvoří smysluplnou činnost, byť k tomu samozřejmě může být potřeba jistá přechodná doba a dlouhodobější celospolečenská změna přemýšlení.

Vzdělávání by v takové situaci mohlo lidi vychovávat daleko víc právě k tvořivé podnikavosti bez ohledu na výdělečnou kariéru, mohla by vzniknout komunitní místa, která by umožnila se jí věnovat a potkávat ostatní. Jistým zárodkem jsou v tomto ohledu například veřejné dílny, kde si lidé mohou podle instrukcí personálu vyrobit nejrůznější věci pro svou potřebu – jsou hojně využívány a lidem taková práce, nevýdělečná a neodcizená, přináší podle všeho velké uspokojení.

V zemích, kde se nepodmíněný základní příjem v omezených rozměrech testuje, každopádně drtivá většina zúčastněných příjem již nyní využila způsobem, který by se dal podle stávajících měřítek označit za individuálně a často i celospolečensky přínosný, byť to pro jeho plošné zavedení nemusí být zcela vypovídající.

Podobně obtížné je činit závěry o tom, jak by na takovou změnu reagovalo hospodářství jako celek. I zde by do velké míry záleželo na výši příjmu a tempu jeho přijetí. Oprávněná je zřejmě obava o výši inflace. Zajímavé by bylo sledovat, zda by se naplnily naděje o tom, že by nepodmíněný základní příjem významně zvýšil vyjednávací sílu pracujících. Najednou by nemuseli z existenčních důvodů přijmout jakoukoli práci, což by mohlo vytvořit tlak na zvyšování mezd v náročných, ale potřebných, obtížně automatizovatelných, aktuálně však špatně placených oblastech.

Musela by se najít nová rovnováha, ve které by byly navzdory nepodmíněnému příjmu všechny nezautomatizovatelné úkoly potřebné pro chod společnosti vykonány, a tato přechodová fáze jistě skýtá určitá rizika.

Ať se již přikláníme na stranu odpůrců, či zastánců nepodmíněného příjmu, je důležité v debatě otevřeně a kriticky pokračovat a zpochybňovat některé zdánlivě přesvědčivé argumenty, které v ní padají, uvědomovat si, že určitá interpretace aktuálního stavu věcí je vždy někomu ku prospěchu a jinému méně. Debata o nepodmíněném základním příjmu je nadto dobrou příležitostí reflektovat, jak práci definujeme a co pro nás znamená, co je a co není spravedlivé a jak chceme či nechceme žít.

Psáno pro červencové vydání měsíčníku Sondy REVUE.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Června 2018, 15:26:56

Nějak velmi podobně - totiž že lidé budou naprosto dobrovolně a zadarmo vykonávat čistě kreativní práci která jim bude přinášet vnitřní uspokojení - si Marx představoval svět komunismu.

Opravdu se nezdá, že by takovýto model bylo ještě stále možno považovat za realistický.

Pavel Krupička - Praha 5

Nebyly by tedy opravdu lepší ty třebas hodně zkrácené úvazky? Úterý, 26.Června 2018, 16:54:0

Souhasím, že mnohá práce je nudná a stereotypní, člověk tam najde realizaci těžko. Proto by možná bylo vhodné se v ní v rámci kratších nebo hodně krátkých úvazků prostřídat. Já bych tedy šel za tu kasu v Kauflandu nebo do nějakého skladu v pondělí, Vy paní Smejkalová třeba v úterý, ve středu byste mohla dělat politoložku a já bych šel do skladu či supermarketu ve čtvrtek, třeba jen na pár hodin :-) Ale třeba by se dal vymyslet efektivnější lepší model.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zkrácené úvazky Středa, 27.Června 2018, 12:46:35

Podle nedávného průzkumu v Německu by si velká část zaměstnanců přála možnost pracovat tak o 2 hodiny méně (ovšem za plný plat, rozumí se).

Což nakonec není ani tak překvapivé. Velkou otázkou ovšem je, zda by lidé tento svůj takto získaný volný čas skutečně využívali k vlastní sebekultivaci, k pěstování svého ducha a pravého smyslu pro estetiku - anebo zda by ho naopak (stejně jako dosud) ubíjeli v povrchních zábavách všeho druhu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 27.Června 2018, 12:48:49

Jinak řečeno: n a p ř e d je nutno zásadním způsobem změnit životní hodnoty současného člověka, a teprve poté je možno si slibovat nějaký pozitivní efekt do většího množství volného času pro něj. Opačně to nemá smysl.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.