Minulý týden se mi stala vtipná příhoda. Ne že bych byl poprvé v Praze, nicméně pracovní povinnost mne přilákala do Poslanecké sněmovny, kde právě probíhalo jednání o novele zákona o životním prostředí. Venku něco málo pod třicet stupňů a se zkušenostmi vesnického kluka nepříliš zběhlého v záležitostech bontonu a zásadách správného oblékání jsem o akreditaci žádal v šortkách a kostkované košili.

Přibližně po hodině strávené v mediálním centru jsem byl místním správcem, který nejprve na mé vyzvání zvýšil hlasitost televize, taktně, avšak důrazně upozorněn, že přijít do Sněmovny v kraťasech je krajně nevhodné a pro příště bych se měl nad sebou zamyslet. Pravda, lehce jsem se zastyděl a po zbytek času si užíval oproti potícím se kolegům a kolegyním relativní volnost.

Nepodstatná příhoda, vhodná pro přidání k lepšímu u piva. Evidentně jsem však nebyl sám, kdo vyměnil pravidla etikety za komfort. Na začátku týdne totiž do redakcí většiny médií přišel e-mail od tiskového oddělení Poslanecké sněmovny, ve kterém se doslovně píše:

„Vzhledem k současným klimatickým podmínkám upozorňujeme redakce, že i nadále při vstupu do sněmovních objektů platí určitá společenská pravidla ohledně oblékání. Všechny osoby v sandálech, krátkých kalhotách, tričkách, čepicích či v jinak nevhodných oděvech budí pohoršení.

Rozumíme tomu, že ne vždy všichni pracovníci sdělovacích prostředků přesně a včas vědí, že je pracovní povinnosti zavedou i do parlamentních prostor, ale při vydávání akreditací ke vstupu do budovy jsme nuceni trvat na dodržování elementárně únosného oblečení. Za standardní oděv pokládáme u mužů dlouhé kalhoty, košili a sako, ženy by se měly vyvarovat odhalených ramen, šortek a příliš krátkých sukní.“

↗

Mravnost nade vše — a ve Sněmovně to platí dvojnásob. Nebo ne? Repro DR

Ponechme stranou otázku, zda budou napříště vrátné u vydávání akreditací přeměřovat výšku odhalených stehen, či zda pro ženy-novinářky také platí pravidlo mistra etikety Ladislava Špačka, že v mediálním centru Sněmovny musí být především krásnou ozdobou svých mužských kolegů sedící na třetině židle.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na tři související situace. První je rozkošná reportáž o čerstvě zvoleném britském poslanci Jeremym Corbynovi, na kterého si konzervativní kolegové stěžují, že do práce chodí v obnošených hadrech. Druhou je obrázek, na kterém španělský premiér Mariano Rajoy civí na poslance Podemos Alberta Rodrígueze, který přišel na ustavující schůzi sněmovny v šedém svetru. Třetím je pak člen SPD Martin Stehlík, kterého výsměch nositelů dobra a společenského vychování za maskáče ve Sněmovně dohnal k depresím.

S plnou hrdostí člověka z dělnické rodiny, potomka nevolníků, bych proto chtěl doporučit tiskovému oddělení Poslanecké sněmovny, aby namísto odhalených stehen a ramen spíše upřelo zrak do poslaneckých lavic. Tam totiž slušně oblečení fašisté zpochybňují hrůzy holocaustu, oligarcha s padnoucím oblekem začíná přetvářet státní instituce ve svou soukromou firmu a pohrobci komunistů zrazují své již dávno neexistující ideály koalicí s největší zemědělskou firmou.

Jak už věděl Jan Werich, podle kabátu se svět měří a lháři ve fraku každý věří. Nositeli těch nejzhoubnějších myšlenek často chodili slušně oblečení a ovládali dobré mravy, jak dokazuje například snímek z konference ve Wansee, kde uhlazení nacisté domlouvají konečné řešení. A nejšlechetnější smýšlení se často ukrývá za umazaným mantlem. Nepobuřuje mne novinář v kraťasech, ale člověk s elementárně neúsnosnými extremistickými názory v poslanecké lavici.