Do Sněmovny jen s umytýma nohama. Nebo fašistickými názory

Co dělá člověka přijatelným – jeho oděv, nebo jeho smýšlení a činy? Otázka k zahloubání nejen pro horká letní odpoledne.

Minulý týden se mi stala vtipná příhoda. Ne že bych byl poprvé v Praze, nicméně pracovní povinnost mne přilákala do Poslanecké sněmovny, kde právě probíhalo jednání o novele zákona o životním prostředí. Venku něco málo pod třicet stupňů a se zkušenostmi vesnického kluka nepříliš zběhlého v záležitostech bontonu a zásadách správného oblékání jsem o akreditaci žádal v šortkách a kostkované košili.

Přibližně po hodině strávené v mediálním centru jsem byl místním správcem, který nejprve na mé vyzvání zvýšil hlasitost televize, taktně, avšak důrazně upozorněn, že přijít do Sněmovny v kraťasech je krajně nevhodné a pro příště bych se měl nad sebou zamyslet. Pravda, lehce jsem se zastyděl a po zbytek času si užíval oproti potícím se kolegům a kolegyním relativní volnost.

Nepodstatná příhoda, vhodná pro přidání k lepšímu u piva. Evidentně jsem však nebyl sám, kdo vyměnil pravidla etikety za komfort. Na začátku týdne totiž do redakcí většiny médií přišel e-mail od tiskového oddělení Poslanecké sněmovny, ve kterém se doslovně píše:

„Vzhledem k současným klimatickým podmínkám upozorňujeme redakce, že i nadále při vstupu do sněmovních objektů platí určitá společenská pravidla ohledně oblékání. Všechny osoby v sandálech, krátkých kalhotách, tričkách, čepicích či v jinak nevhodných oděvech budí pohoršení.

Rozumíme tomu, že ne vždy všichni pracovníci sdělovacích prostředků přesně a včas vědí, že je pracovní povinnosti zavedou i do parlamentních prostor, ale při vydávání akreditací ke vstupu do budovy jsme nuceni trvat na dodržování elementárně únosného oblečení. Za standardní oděv pokládáme u mužů dlouhé kalhoty, košili a sako, ženy by se měly vyvarovat odhalených ramen, šortek a příliš krátkých sukní.“

Zsc4sprdshbrnw8iy82cMravnost nade vše – a ve Sněmovně to platí dvojnásob. Nebo ne? Repro DR

Ponechme stranou otázku, zda budou napříště vrátné u vydávání akreditací přeměřovat výšku odhalených stehen, či zda pro ženy-novinářky také platí pravidlo mistra etikety Ladislava Špačka, že v mediálním centru Sněmovny musí být především krásnou ozdobou svých mužských kolegů sedící na třetině židle.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na tři související situace. První je rozkošná reportáž o čerstvě zvoleném britském poslanci Jeremym Corbynovi, na kterého si konzervativní kolegové stěžují, že do práce chodí v obnošených hadrech. Druhou je obrázek, na kterém španělský premiér Mariano Rajoy civí na poslance Podemos Alberta Rodrígueze, který přišel na ustavující schůzi sněmovny v šedém svetru. Třetím je pak člen SPD Martin Stehlík, kterého výsměch nositelů dobra a společenského vychování za maskáče ve Sněmovně dohnal k depresím.

S plnou hrdostí člověka z dělnické rodiny, potomka nevolníků, bych proto chtěl doporučit tiskovému oddělení Poslanecké sněmovny, aby namísto odhalených stehen a ramen spíše upřelo zrak do poslaneckých lavic. Tam totiž slušně oblečení fašisté zpochybňují hrůzy holocaustu, oligarcha s padnoucím oblekem začíná přetvářet státní instituce ve svou soukromou firmu a pohrobci komunistů zrazují své již dávno neexistující ideály koalicí s největší zemědělskou firmou.

Jak už věděl Jan Werich, podle kabátu se svět měří a lháři ve fraku každý věří. Nositeli těch nejzhoubnějších myšlenek často chodili slušně oblečení a ovládali dobré mravy, jak dokazuje například snímek z konference ve Wansee, kde uhlazení nacisté domlouvají konečné řešení. A nejšlechetnější smýšlení se často ukrývá za umazaným mantlem. Nepobuřuje mne novinář v kraťasech, ale člověk s elementárně neúsnosnými extremistickými názory v poslanecké lavici.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 30.Května 2018, 11:03:20

Svého času vzbudil pozdvižení lídr německých Zelených Joschka Fischer, když - jakožto vůbec první ministr za Zelené - svou přísahu skládal obutý v teniskách. Stejně tak mnohé jeho stranické kolegyně svůj niterný odpor vůči celému státnímu establishmentu vizuálně deklarovaly nošením krajně úsporných minisukní; a jedna dokonce zřejmě jako projev své naprosté nezávislosti svého novorozence kojila přímo ve sněmovním sále.

Čas uplynul, a tento dřívější radikalismus strany Zelených vyšuměl. Ukázalo se totiž, že to byl do značné míry pouze vnějškový, a tedy laciný exhibicionismus, bez skutečné substance. A tak se němečtí Zelení postupem času přizpůsobili panujícím poměrům - jak krotkostí svých politických programů, tak ale i svým zevnějškem. A dokonce i velmi radikální, hippiovsky vlasatý člen radikálního křídla Zelených si při styku s veřejností na sebe oblékne něco jako sako.

Takže, co s tím? Snad asi tolik: nespoléhejme na laciná gesta. Pravé postoje se poznají podle něčeho naprosto jiného. "Dej císařovi, co je císařovo," řekl svého času Ježíš. Jsou věci zásadnější.

Je mnoho dostatečných důvodů pro to, vůči současným parlamentům zaujímat velice skeptický, a třeba i přezíravý postoj. To však ještě není důvod pro to, v rámci jakéhosi vzdorovitého puberťáckého protestu nezachovávat v jejich prostorách alespoň to základní společenské dekorum.

Existuje totiž přece jenom určitá naděje, že i ty parlamenty se jednou stanou místem skutečného "vládnutí lidu nad věcmi svými". Ale i za těch okolností bude velmi nedůstojné, když si mezitím jejich účastníci a návštěvníci navyknou chodit tam oblečení (či neoblečení) podle vlastního uvážení, a třeba z galerie házet dolů papírky od bonbónů.

Může se mi třeba hrubě nelíbit, co hrají v Národním divadle. Ale když už bych se tam přece jenom vypravil, pak tam skutečně nepůjdu v šortkách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.