Nejlepší výchova se odehrává prostřednictvím příkladu. Víme to všichni myslím, že v průběhu života si často uvědomujeme, jak nás formovalo chování našich rodičů, přátel, učitelů …, zkrátka těch, kteří žili kolem nás a se kterými jsme se v životě setkávali. Můžeme na sobě pozorovat jejich vliv. Dobré příklady nám skvěle posloužily a slouží. Těm špatným máme šanci odolat. Nenapadlo mne však nikdy, že mi dobré příklady, které formovaly mé postoje a kterým bych chtěla dostát, natolik zkomplikují život.

Moji rodiče se postarali o klidné stáří a důstojný odchod jak tatínkovy maminky, tak i maminčiny. V létech, kdy se budovaly velké domovy důchodců a kolektivní státní péče zasáhla i do mezigeneračních vztahů, to přestalo být tak zcela běžné. Navíc to nebylo snadné, neexistovaly například mnohé pomůcky, které dnes usnadňují zejména udržování hygieny. Rodiče však takovou péči považovali za přirozenou samozřejmost. Babička z tatínkovy strany u nás žila třicet let, poté co ovdověla, vypomáhala v domácnosti, s hospodářstvím i zahradou, dokud mohla. Nešlo ji přeci odložit do domova důchodců, když už neměla sil.

V případě maminčiny matky to bylo jiné, ta maminku zanechala v porodnici a teprve když jí byly tři roky, vzali si ji do péče její prarodiče, kteří do té doby nevěděli, že mají vnučku. Babička žila v cizině a s mojí maminkou se viděla delší dobu teprve po čtyřiceti letech, pak nás asi ještě třikrát navštívila, přesto si ji rodiče vzali na „dožití“ k sobě domů.

Po tatínkově úmrtí zvládla maminka dlouho žít sama a nechtěla na tom nic měnit, až to téměř ze dne na den nešlo dál. Neviděla jsem jiné řešení, a tak ji máme doma. Dnes to opět přestává být neobvyklé, a považuji to navíc za velmi dobré, vždyť jsem tak vyrostla. Maminka pookřála, ale běh života nezastavíme. Její duše bloudí minulostí, pamatuje si jen totální přítomnost a její tělesné schránce postupně ubývá sil.

Péči o ni jsme s manželem i za pomoci dětí celkem obstojně zvládali, ale po pádech s následnými zlomeninami už nemůže být vůbec sama. Najednou jsme se ocitli v pasti systému. Úředně jsme ji přestěhovali z jiného města, teprve po hospitalizaci v nemocnici. Byla tak z jednoho systému vyřazena a do druhého může být zařazena, až bude z nemocnice doma, až jí budou moci „změřit“ její bezmocnost. Pak teprve můžeme odstartovat další kroky.

Snažili jsme se zatím zjistit co nejvíce informací a uklidnilo nás, že šance na pomoc díky široké nabídce máme i přesto, že některé služby jsou nad rámec našich finančních možností. Také jsme se seznámili s poměrně bohatou nabídkou pomůcek, které mohou péči o bezmocného člověka usnadnit. I tady máme výběr omezen cenou, škála je však široká a na něco připlácí pojišťovna.

Maminku jsme přivezli domů na Velký pátek a hned v sobotu upadla. Její úraz sice zcela omezil její už tak omezenou pohyblivost, ale nebyl „na hospitalizaci“, jak pravil lékař, recept, jak se o maminku důstojně postarat, však nepřidal. Dovolat se pomoci během svátků není kde.

Je po svátcích a snažíme se zařídit vše potřebné, připadám si však jako slepička, co shání kohoutkovi vodu. Formulář na bezmocnost vydává sociální odbor naší městské části pouze v úřední hodiny v pondělí a ve středu. Služby neziskových organizací jsou vázané teritoriem té které organizace, takže vybrat si můžete, ale jen z těch, ke kterým místem bydliště „patříte“. Mnohé pomůcky předepisují jen odborní lékaři přesto, že i laik podle stavu pozná, že se bez ní neobejdete.

V zoufalství začínám pomýšlet na řešení, které jsem nikdy nechtěla dopustit. Stačilo několik dotazů a past je ještě těsnější. Během svobodných dvaceti let došlo k obrovskému posunu v kvalitě a množství domovů pro seniory, a to především díky neziskovým a soukromým organizacím. Přesto najdete velké „černé díry“ na mapě nabídky těchto služeb, a to zejména v centrální Praze, kde bohužel bydlíme. Poptávka z centrální Prahy se přesouvá na její okraj, a dokonce i hranice. Kdo není na čekací listině, nemá nárok. Má vůbec stárnoucí populace šanci, že nedostatek služeb pro seniory vůbec někdy doženeme?