Chci přispět X

První máj připomněl, jak těžko dnes hledají sociální demokraté svou identitu

Oslavy prvního máje ve Vídni jsou možností setkat se s mohutnou, leč i zde dnes ochabující, sílou tradičního sociálně demokratického hnutí. Z čeho by mohla čerpat novou sílu?

Tisíce lidí se svícemi v rukou pochodovaly v předvečer prvního máje ulicemi Vídně. Mladí i starší, rodiče dokonce přivedli své děti. Všechny je dohromady svedla touha ukázat ostatním, že minimálně metropole Rakouska nehodlá nečinně přihlížet nárůstu podpory FPÖ.

Každý zdarma dostal svíci, jejíž světlo v nočních ulicích mělo symbolizovat nikdy nekončící boj proti fašismu. V průvodu se však skandovala hesla namířená i proti nerovnosti, kapitalismu a politice konzervativního kabinetu vedeného mladým ambiciózním Sebastianem Kurzem. Ten v kampani před posledními volbami sliboval změnu a jeho ústředním heslem bylo zvolání „Je čas!“

Čas na co? Na to přivést krajní pravici po téměř dvaceti letech opět do vlády. Když se jí nejmladší lídr na světě v prosinci minulého roku ujal, demonstrovaly v ulicích tisíce lidí. Šlo však o pouhý zlomek těch, co vyšly do ulic vyjádřit nesouhlas se vstupem Haidera do koalice v roce 2000. Odpor jako by slábl s tím, jak slábne naše paměť.

Když se druhý den konalo tradiční prvomájové setkání před radnicí s desetitisíci účastníky, už na první pohled člověku zvenčí muselo učarovat. Lidé si dobrovolně ráno přivstali, aby se s přáteli a svými sousedy vydali do průvodu s transparenty popsanými politickými hesly.

Proudy lidí se slily v jeden velký blok a naslouchaly projevům s výraznými politickými a sociálními apely. Lidé skandovali jméno nejdéle sloužícího vídeňského sociálně demokratického starosty Michaela Häupla, zpívali Píseň práce a se zatnutou levou pěstí i Internacionálu. Se shromáždění čišel smysl pro sounáležitost a uvědomění si společných hodnot.

Videňské prvomájové oslavy musí příznivci sociálnědemokratických hodnot učarovat. Repro DR

Ne že by české oslavy, vedené po linii „párek–pivo-muzika–co-nejméně-politiky“ neměly něco do sebe. Politické strany u nás vlastně ani nemají na výběr. První máj nám byl ukraden minulým režimem.

Povinné průvody, mávání stranickým papalášům na tribuny, spojování svátku práce s „veleúspěchy“ rádoby socialistické republiky. To chtě nechtě vzbudí v člověku časem odpor. I proto se dá pochopit, proč se po roce 1989 neobnovila tradice prvorepublikových májových oslav.

Režim, který ve své propagandě vyzdvihoval pracující, těm v budoucích generacích ztížil možnost za své pracovní podmínky manifestovat tím, že svátek práce zprofanoval. Zejména pak českým sociálním demokratům toho moc z historických symbolů nezůstalo. Byly jim „odcizeny“ barvy, oslovení, Internacionála. To se pak těžce navazuje na vlastní historické kořeny. A hlavně hledá identita.

Ale bohužel i Vídeň se mění a hrozí, že po příštích komunálních volbách nastane historický okamžik a sociální demokraté poprvé v historii moderního demokratického Rakouska nepovedou radnici. Co když svíčky antifašistických průvodů dohasnou a sen o rudé Vídni se rozplyne?

Pád Vídně jako bašty sociální demokracie by znamenal další citelnou ránu pro socialistické a sociálně demokratické hnutí v Evropě. To už klečí na kolenou a má problém vstát. Jako by se nemohlo o nic a nikoho opřít. Chybí identita, jasné postoje a nabídka nového uvěřitelného příběhu pro voliče. Ti se pod náporem dopadů globalizace uchylují k autoritám slibujícím jim právo a pořádek.

Krajní pravice však lidem staví Potěmkinovy vesnice – slibuje boj proti kulturní globalizaci, ale záměrně ze své verze příběhu o pádu obyčejného člověka vynechává roli hlavního „záporáka“ – globálního kapitálu. Ekonomická globalizace je stvořitelem nové štěpné linie, na jejímž základě se rekrutují hlasy voličů pro jednotlivé politické strany a která proti sobě staví nejen centra s periferiemi, ale i vítěze a poražené.

Sociální demokracie, která vznikla na jiném typu štěpení, není očividně dostatečně připravena na tyto změny reagovat. Její reakce je dvojí a liší se země od země: snaha zlehčit situaci a propad svést na obyčejné výkyvy nálad voličů. Anebo druhá varianta – už několik let o tom dlouze diskutovat za zavřenými dveřmi sekretariátů a plenárních sálů. Reálné změny ale nenastávají.

Nemoc, která zasáhla sociální demokracii v Evropě, metastázuje. Až na zářné výjimky ji pozorujeme téměř všude. Neexistuje jednoduchý recept na léčbu. Jisté je, že sociální demokraté musí jít zpět ke kořenům. Vydat se mezi lid, protože z něj vzešla. Naslouchat mu.

Nezesměšňovat jeho strach z neznáma a nejistoty. Protože je to nejistota, která vždy nahrávala radikálům všeho druhu. V ničem se nepřizpůsobovat krajní pravici. A možná si i vytvořit nové společné symboly, které pomohou lidi bezpečně provést 21. stoletím.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.