Někdy je to už trapné, ale skoro každý spor, který se vede o sociální postavení rodiny, o školu, bydlení, školku, mateřský příspěvek, hranici chudoby a podobě se mě někdy v životě týkal. Přitom jsem se ani v těch časech nepovažovala za losera, a nepovažuji se za něj ani dnes. Proto mě celá ta mravokárná dikce a vychovávání matek samoživitelek a sociálně slabých členů společnosti rozčiluje a připadá mi, že nepravdivým a nespravedlivým způsobem posouvá veřejné mínění.

Tak například: nejméně dvakrát v životě jsem nutně potřebovala, aby moje dítě, kterému ještě nebyly tři roky, bylo přijato do předškolního zařízení. V prvním případě, v roce 1980, to byla už skutečná hmotná nouze. Ano, i v reálném socialismu něco takového existovalo.

Dítě bylo třetí v pořadí, já jsem byla s minimálním příspěvkem doma už pátý rok a rodinné hospodářství bylo na dně. Navzdory podpoře mé matky a životnímu způsobu, který poskytoval jisté naturální požitky. Potřebovala jsem vydělat alespoň něco málo, protože tou dobou opravdu už každá sebemenší porucha pračky, účet za elektřinu nebo nutnost koupit třeba uhlí představovala problém, který se dal řešit jenom půjčkou.

Tenkrát nebyly žádné ty vykutálené peněžní služby, kdy „lidé půjčují lidem“, vždycky jsem musela požádat matku, a když si na to vzpomenu, myslím si, že kdyby tehdy ty nebankovní půjčovatelé peněz byli, možná bych se raději obrátila na ně, jak mi to bylo trapné. To bych si dala! — vím dnes, ale tenkrát by se to asi zdálo důstojnější, člověk nerad přiznává lidem, kteří do něj vkládali očekávání (rodičům), že to nezvládá.

Naše dovolená tehdy vypadala tak, že někdo z přátel přijel na dovolenou k nám a tak jsme měli chvíli jinou společnost a dělali trochu jiné věci: že bychom mohli se třemi malými dětmi jet někam my, to vůbec nebylo možné. Na dovolené, kterou bychom si museli zaplatit, jsme nebyli nikdy.

Nejmladší z mých starších dětí tehdy přijali do školky od září, narodilo se v listopadu a bylo to pro ně skutečně těžké. Protože se muselo hodně brzy vstávat, u oběda bylo už tak unavené, že nebylo schopné jíst.

Vyřešila to paní ředitelka tím, že Julii prostě předala kuchařkám už v jedenáct, ostatní děti si hrály a naše Julie se v klidu najedla a když ostatní seděli u stolečků, ona už spala.

Sdělovali mi to se smíchem, bez výčitky, a já jsem jim byla vděčná. A to vlastně už bylo dítě skoro tříleté, a stejně s ním byla jakási potíž. Laskavý přístup vyplýval pochopitelně z povahy té školky, později naše děti chodily do jiné a tam by to rozhodně neprošlo. Dovedu si představit rodinu, kde jsou v podobné situaci, a nemusí to být asociálové. Však ani my jsme nebyli.

Podruhé nastala úplně jiná situace, to bylo v roce 1990, kdy můj kolega dramaturg odešel z chebského divadla do Prahy a já jsem stála před otázkou, zda zůstat doma s ročním dítětem a přijít o místo v divadle (které bych už nikdy nedostala zpátky, měla jsem termínovanou smlouvu jako u divadla všichni, nemuseli mi místo držet), anebo dát dítě do jeslí. Nechtělo se mi, ale rozhodla jsem se, že se do divadla vrátím.

Nastala svoboda a já jsem se chtěla podílet na tom, jak bude vypadat když ne svět, tak alespoň kultura v našem městě a kraji. Naše Marie z toho získala jednu velkou výhodu: každý den jsme ji vozili do jeslí (a pak do školky) na kole, pokud to počasí dovolilo. Jeli jsme tam a zpátky osm kilometrů lesem, údolím podél řeky, otevřenou krajinou a okrajem města, sledovali jsme, jak se příroda mění a byli opravdu intenzivně spolu. Kolo nedělá hluk, mohli jsme si povídat.

Byla to dřina, kterou bychom nepostoupili, nebýt toho nutného ježdění do jeslí a školky, a bylo to moc hezké. To bylo v 90. letech, kdy se všeobecně smýšlelo tak, že matky budou konečně doma s dětmi, a vzpomínám si, že se někteří známí na mě dívali dost kriticky. Ostatně sotva naše Marie dorostla věku školky, poslední jesle ve městě byly zrušeny, takže další takové matky krkavčice už neměly šanci.

↗

Jeli jsme tam a zpátky osm kilometrů lesem, údolím podél řeky, otevřenou krajinou a okrajem města, sledovali jsme, jak se příroda mění a byli opravdu intenzivně spolu. Repro DR

A neměly ji v žádném ohledu, protože babičky a chůvy, ženy, které třeba v té době přišly o práci, se staly velmi slušně placenými vychovatelkami vietnamských dětí: finanční nabídce jejich rodičů by osoba s mými příjmy nemohla konkurovat. Ale připomeňme si — ani tyhle děti nebyly s maminkami, vychovávaly je cizí paní v jiném jazyce, než jakým mluvila matka, a dnes je těm dětem tolik, kolik let uplynulo od listopadového převratu, víme vůbec, jak jsou poznamenané tou výchovou, nebo je nám to u vietnamských dětí jedno?

A uvědomujeme si, že jejich rodiče jim integraci do společnosti (na kterou sami neměli čas ani schopnosti) velice draze zaplatili?

Za všemi těmi moudrými a povýšenými výroky o tom, jak se má správně matka starat o dítě, cítím vždy vašnostovskou, maloměšťáckou nadřazenost.

A podobné je to s názory na inkluzi ve škole. Nikdo z těch, kteří mají jakkoli handicapované dítě, se proti ní nestaví, některé matky takových dětí se samy stávají asistentkami jiných dětí. Je to těžké pro učitele, ale je to proveditelné, a nejtěžší je to koneckonců pro rodiče. Co si mají počít ti, kteří si vzdělávání svých dětí společně s ostatními nemůžou zaplatit (ani já bych nemohla, kdyby na to přišlo).

Proklamovaný ústup současné vlády v demisi od opatření, která schválila vláda předchozí (v níž mnozí současní členové byli zastoupeni) je bezcharakterním ustupováním před konzervativní částí společnosti, která, jak už k jejímu založení patří, vždycky ví, jak jsou věci správně.

A konzervativní jako by náhle byli skoro všichni — odpovídá vůbec složení poslanecké sněmovny potřebám společnosti? Ale možná si za to my, alternativci, můžeme i sami, pokud jsme tak nezávislí, že ani nejdeme k volbám.

O vztahu konzervativního a alternativního přístupu přemýšlím celý život. Mám to v sobě namíchané a rozhodně bych neřekla, že konzervativci nemají pravdu nikdy. Co ale mám potvrzeno, je, že velmi často lžou, zejména sami sobě. Je těžké přiznat, že se člověku něco vymklo, když v systému svých hodnot žádné vymknutí nepřipouští. Konzervativní postoj ve své maloměšťácké podobě je povýšený.

Alternativní postoj si méně nalhává, spíše se stylizuje. Není snadné dělat pořád všechno po svém, mnohdy je docela fajn se prostě podřídit systému, ušetří to síly (jen si to přiznat). Obojí založení máme v genech.

Když přemýšlím o evropských hodnotách, kterými se poslední dobou tolik politiků i občanů ohání, napadá mě, že mezi ně patří i jedna anti-hodnota, která vynesla k moci fašisty a nacisty: pocit nadřazenosti, přesvědčení, že „my“ jsme lepší lidé než „oni“. I tohle patří k historickým hybným silám evropské civilizace.

Podle konzervativců má být přísnost a pořádek, společnost může být klidně i nespravedlivá, jen když funguje podle pravidel. Podle alternativců má být společnost spravedlivá a otevřená, a nemusí fungovat úplně na sto procent. Lapsy, způsobené nepořádkem, se kreativně překlenou. Jen toho tance mezi vejci nesmí být moc.