Co je to vzkříšení?

V nesnadném úkolu meditace Kristova vzkříšení pomáhají zkušení radou: zkuste si představit třeba splnění toho nejtajnějšího přání. Ale co je nejtajnějším přáním? Bůh sám?

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

06.04.2010 08:00

Anastasis

Ikona vzkříšení. Zdroj www.pravoslavi.cz

V tento velikonoční týden se pokusím zamyslet nad nesnadno přístupnou a neuchopitelnou skutečností, kterou jsme o „Velké noci“ ze soboty na neděli liturgicky slavili, totiž nad „vzkříšením“.

Ježíšova pozemská cesta je podle líčení evangelií na počátku vyznačena dvěma významnými, dnes bychom řekli „profilujícími“ událostmi: křtem a pokušením na poušti. V těchto událostech jako by se ustalovala a vyjevovala Ježíšova identita. Pokud odsuneme stranou teologické debaty o tom, zda historický Ježíš během svého veřejného působení měl „mesiášské vědomí“ či vědomí „Božího synovství“, a prostě přistoupíme na zvěst evangelií, zjistíme, že hned na počátku Ježíšova veřejného vystoupení je mu přisouzen podíl na božství, začlenění do života Boží Trojice: při křtu v Jordánu se „nebesa otevřela“ a Ježíš „spatřil Ducha svatého, jak sestupuje jako holubice“ a z nebe promlouvá hlas: „Toto je můj milovaný Syn.“

Z bezprostředně následujícího líčení Ježíšova pouštního pokoušení ďáblem je zřejmé, že ďábel s Ježíšovým vědomím Božího synovství počítá a právě sem vede svůj útok. První výzva zní: „Jsi-li Syn boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ježíš se právě postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí (symbolické číslo odkazující k přípravě – 40 let putoval Izrael pouští z Egypta do země zaslíbené, 40 dní se postili Mojžíš a Elijáš v přípravě na Boží zjevení) a chléb by mu jistě přišel k duhu; stejně tak by se nějaké to božské showmanství mohlo později hodit pro získání obdivu a obliby u davů.

Ďábel ovšem neoslovuje hlad či potřebu zaujmout davy, nýbrž útočí na to podstatné: Snad si můžeme představit, že čtyřicetidenní půst je odložením všeho zbytného a soustředěním na to ústřední, v Ježíšově případě na bytí s Bohem-Otcem. Jako by Ježíš musel zvnitřnit ono „Toto je můj milovaný Syn“; mohlo to znamenat také osvobození ze systému běžných závislostí, na jídle, na práci, na rozptýlení, na falešném obrazu sebe sama, který tak vzniká. A na toto neulpívání a bytí s Bohem ďábel útočí – ale Ježíš zůstává v suverenitě svého vztahu k Otci („Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“); nenechá se zapojit do systému závislostí, zůstává mimo systém, v Bohu.

Snad je tu při díle i jistý paradox: Ten, který přišel v těle proto, aby „přivedl všechno k Bohu“, jak praví církevní Otcové, je zde na poušti téměř odtělesněn. Jako by realizoval dvojí pohyb: od božského k lidskému, vtělenému, podmíněnému a v tom zároveň od lidského k božskému, nespoutanému pozemskými mocemi. A pokud tento dvojí pohyb složíme dohromady, ukazuje se božské jako lidské a lidské jako božské, vždy ovšem v pohybu, v napětí dvou pólů a v prolnutí věčného a časného. V jednom je už nějak obsaženo druhé. Dovedeno do univerzálních důsledků: Každý člověk a každá věc je sestupem, sebe-vyprázdněním Boha, a každá věc a každý člověk je v sebe-vyprázdnění (obraz pouště) naplňován božstvím. Na konci Ježíšova života se toto napětí rozehraje mezi absolutními póly smrti a vzkříšení.

Druhé pokušení je útokem vedeným taktéž na to nové, božské v Ježíšovi: „Jsi-li Syn boží, vrhni se dolů z vrcholku chrámu; vždyť Bůh tě zachrání“. Přivlastni si to, co ti bylo zjeveno při křtu, podnikej s tím, využívej toho. Odpovědí je nepřivlastnění vlastnictví, pojetí sebe sama nikoliv jako vlastnictví či sebevztahu a hlubší vhled do toho, kým Ježíš ve svém božství je: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Ježíšovo božství je Synovství, vztah k Otci, stálý pohyb k němu, jakási prázdnota sebe sama, průrva, kterou Otec vyzvedá mě samotného i všechno ostatní k sobě.

Mistr Eckhart to později řekne takto: „Odloučenost nemůže přijímat nic jiného než Boha,“ Bůh nemůže nevstoupit tam, kde se mu nestaví do cesty nic sebestředného. Ježíš (si) na ďáblovu výzvu k přivlastnění božského odpovídá: nepokoušej, nepřivlastňuj, neopouštěj poušť; Syn je vztah k Otci, jedině směřování k Bohu je božské. Já nejsem já, nýbrž vztah, pokračování, láska. Vzkříšení si pak můžeme představit třeba jako nečekaný dar života a lásky v momentě, kdy už veškerá naděje vyhasla. Nebo jako vyražení prvních jarních květů ze zmrzlé a holé země...

Třetí pokoušení už podrobněji líčit nebudeme, vězme, že i vábení moci a slávy odolá Ježíš podobným poukazem na bytí ve vztahu k tomu, od kterého vychází. Po přestálém pokoušení se tedy Ježíšova identita ukazuje jako identita vztahu k božskému Otci, jako otevřenost pro ono vyzvedávání všeho k Bohu a tedy jako blízkost Boží moci a péči. Proto může Ježíš své veřejné působení uvést voláním: „Přiblížilo se království nebeské,“ – Bůh je blízko v pohybu k němu, ve svobodě od otroctví, v průrvě, v níž my sami nejsme již počátkem a koncem vlastního bytí.

Ježíš se obklopí dvanácti učedníky, připojuje se i širší okruh sympatizantů a začíná se zjevovat cesta přibližování božského k lidskému a lidského k božskému na Ježíšův způsob – nejprve jako radostný putovní happening v Galileji (hostiny, svatby, uzdravování, nové duchovní společenství), postupně i s přibývajícími stíny, nepochopením, konflikty mezi učedníky a sílící předtuchou hořkého konce. Nakonec je váha lidského, příliš lidského vyjevena na kříži.

Tím to ovšem podle evangelií nekončí, přichází vzkříšení. Jeho nepochopitelná jinakost je metaforicky pojata v obraze prázdného hrobu: posledním slovem Boha je Bůh přítomný v nepřítomnosti, rozhodující stopou Boha v lidském je průrva. To další můžeme brát jako líčení dějin rozšiřování této průrvy, jako dějiny osvobození (a též jako osvobození od dějin, dodal bych z české perspektivy), jako vyplňování božské intence lidským jednáním jednotlivců i „církve“.

Církev si k těm dějinám přimyslela Ježíšův sestup do pekla – v čase mezi smrtí a vzkříšením sestupuje Ježíš do pekla a vzkříšení znamená i rozražení jeho brány. A nejen přemožení pekel, ale samotné smrti, jak ukazuje ikona v záhlaví tohoto sloupku – Ježíšovo vzkříšení je (potenciálním) vzkříšením všech, definitivním vstupem božské průrvy do našich životů a našich životů do Boha. A nejen všech lidí, ale i všeho stvoření – příběh vtělení je též příběhem nového posvěcení všeho stvořeného. Do událostí na počátku Ježíšova veřejného vystoupení, které jsme tu líčili, jsou zahrnuty i živly: podle východní tradice žehnal Ježíš po svém křtu vodám, intenzita žáru pouště je jakoby ekvivalentem intenzity jeho oddaného Synovství, uzdravování či zázračná proměna vody ve víno ukazují na radostný život uprostřed darů země. Na dřevě kříže zase Ježíšův život končí.

V liturgiích velikonočního třídenní se toto bohatství živlů a darů života odráží v přítomnosti vody a ohně, světla a tmy, dřeva a vosku, připomínky křtu a svěcení pokrmů. A vzkříšení? To zůstane, podobně jako Bůh sám, navždy neuchopitelnou skutečností, které každý rozumí asi po svém. V liturgii Velké noci je „zastoupeno“ radostným vstupem světla do tmy a hudby do ticha, přechodem od jednoho pólu k druhému.

Pro mě je vzkříšení snad především vítězstvím oné božské průrvy nad hustotou naší každodennosti, v níž se naše životy uzavírají do sebe samotných. Za výraz vzkříšení pokládám takovou intenzitu života individuálního i pospolného, v níž je život naplněn božským osvobodivým vzmachem, a bere s sebou vše, vztahy, živly a celý svět. Vzkříšení je životem uprostřed jiného života, novou skutečností, splýváním horizontu a osoby, místem, odkud nikam není daleko a v němž nic není nemožné, protože Bůh je všechno ve všem.

V ignaciánských exerciciích se v nesnadném úkolu meditace Kristova vzkříšení někdy pomáhá radou: zkuste si představit třeba splnění toho nejtajnějšího přání. Ale co je nejtajnějším přáním? Bůh sám?


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Veronika Zikmundová - mongolistka

Pondělí, 12.Dubna 2010, 22:03:5

Díky za povzbudivý text plný skvělých úvah (jako obvykle). Velikonoce si rozhodně připomenutí zaslouží, možná víc než Vánoce. Někdy si říkám (nebude to jistě můj vynález), že mýty v náboženstvích, jako je příběh Vzkříšení - ač je základem složité teologie - , jsou určeny k něčemu jinému, než je rozumové pochopení, že jsou součástí jiného systému náboženského vnímání, který u nás ustoupil do pozadí. Asi to, čemu se jinak říká mytologické myšlení. Dokud se nad skutečností Vzkříšení nezačnu zamýšlet rozumem, vlastně s ním žádný problém nemám, člověk má v sobě sféru, v níž je schopen příběhy z mytologie své kultury vnímat přímo, jako stavební kameny svého obrazu světa, které vůbec nekolidují s jeho smyslovou a intelektuální zkušeností.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.