Roman Joch se v Lidových novinách vydal hledat pravdu, krásu a dobro. Poslední z konzervativních platoniků vyzval na souboj Miloše Formana, toho času čerstvě mrtvého filmového režiséra, představitele československé nové vlny a jednoho z nemnoha tuzemských filmařů, kteří naplno uspěli i v emigraci. Zkoušel jsem odolat, ale nedá mi to, abych ke glose pana Jocha nepřipojil několik poznámek.

Joch má zřejmě určité problémy s vnímáním temporality. Snad se mentálně ocitá v nějakém z jiných možných světů, ve kterém je Miloš Forman stále naživu, při síle a může s ním vést polemiku. Vpálit to Formanovi do očí, nejlépe nad škopíčkem zlatavého moku (případně neperlivé minerálky). Právě to by si Jochův elaborát zasluhoval a k tomu by vybízel. Rozhovor dvou velikánů ducha by mohl vypadat třeba takto:

„Nemám vás rád, komunisto. Zapšklý, ošklivý a prolhaný…“

„Vy jste ten, no, jak to...“

„Co vám ta inkvizice udělala, vy jakobíne?!“

„Nebyl jste komparzista někde?“

„Pravda, krása, Amerika!“

„Jo tenhle! Forejt! Vy jste Forejt, že? Ta figura. No jo. Já to hned věděl.“

Joch natahuje k pláči. „Měl byste cítit vděk! K cihle dát další cihlu u stěny demokracie, ne bořit, vy parchante z Čáslavi!“

„Hovno! Hovno! Hovno!“

Jenže k tomuto dialogu už nedojde, rozhodně ne v našem světě. Pan Joch měl sice dlouhé roky určitý pocit, ale artikulovat jej nedokázal. O tom, že by se svou kritikou konfrontoval přímo Formana, také nemůže být řeč. I když právě to by si jeho dílko zasluhovalo. S osobním mindrákem konfrontovat právě toho, kdo jej tak intenzivně a nepříjemně dráždí. Jenže k tomu Joch odvahu nenašel.

↗

Je lepší počkat na smrt, která protivníka umlčí. Repro DR

Režisérova smrt mu slouží jako imunizace před protiúderem. Ono je vždycky ošemetné a obtížné říct někomu, kdo ve svém oboru stál desetiletí na špici, že je nevděčný parchant a kryptokomunista, když vy sám ve své oblasti snažení soupeříte v okresním přeboru Praha západ. Proto je lepší počkat na smrt, která protivníka zdánlivě umlčí. I na Masaryka se začalo zhusta plivat až po smrti.

Plivali zpravidla lidé zbabělí a skřípnutí. Tím vším a ničím jiným je i Jochův výplod: Zbabělým plivancem zpoza rohu, který se domnívá ulpět na chladnoucím těle a vyřídit si tak účty se všemi nevděčnými liberály, kteří, místo aby po kunderovsku radostně tančili v kruhu, smáli se a zapomínali na všechny tajné temné komnaty a komůrky moci, reptají a kazí tu naši pospolnou idylu.

V tom tkví jádro celé „kontorverze“: Joch se dožaduje idyly. Říká jí sice krása, ale jeho krása je krásná stejně, jako jsou krásné trenýrky s motivem americké vlajky, čerstvě posečený trávník nebo prvomájový průvod, který zahodí krásný obraz Lenina a v čelo si místo něj dá obrázek strejdy Sama. To je idyla, ale není to krása, a tuto idylu Forman opravdu celý život dekonstruuje, mlátí do ní a pitvá ji. Za idylou nachází pravdu a krásu, které nás mohou motivovat i k hledání tak abstraktního pojmu, jakým je dobro. Chápu, že to Jocha dráždí, že ho Formanovy filmy svědí.

Kritik mé reakce by mohl namítnout, že nekrolog je přece klasickou a uznávanou formou žurnalistiky. Nekrolog navíc není óda, neměl by pouze stavět piedestal, ale představit život a dílo zesnulého v jeho celé šíři, včetně poklesků a selhání. Na to musím odpovědět, že nemám vůbec nic proti nekrologům, a dodat, že Jochův text není nekrologem. Nesnaží se vypořádat s Formanovým životem a tvorbou jako celkem, pouze se obsedantně fixuje na jeden jediný motiv vzpoury proti autoritě, kde se snaží trapně moralizovat.

To je druhá zásadní poznámka: Jochův text je jednak zbabělý, jednak se vymkl žánru. Možná by mu bylo nejlépe na nějaké sociální síti, ale vytištěný působí nepatřičně a zmateně.

Bývá zvykem v období týdnů po skonu člověka psát buď nekrology a vzpomínky, nebo mlčet. Jochův text jsem označil za glosu, protože mě přiléhavější kategorie nenapadá. Dodal bych k tomu, že glosovat něčí smrt je nevkusné a cynické. Od deklarovaného konzervativce bych očekával větší dekorum.