Krása, pravda a dobro
Radovan BartošekV období po skonu člověka bývá zvykem psát buď nekrology a vzpomínky, nebo mlčet. Roman Joch v Lidových novinách však pojal svůj text týkající se Miloše Formana poněkud jinak. Co to o něm vypovídá?
Roman Joch se v Lidových novinách vydal hledat pravdu, krásu a dobro. Poslední z konzervativních platoniků vyzval na souboj Miloše Formana, toho času čerstvě mrtvého filmového režiséra, představitele československé nové vlny a jednoho z nemnoha tuzemských filmařů, kteří naplno uspěli i v emigraci. Zkoušel jsem odolat, ale nedá mi to, abych ke glose pana Jocha nepřipojil několik poznámek.
Joch má zřejmě určité problémy s vnímáním temporality. Snad se mentálně ocitá v nějakém z jiných možných světů, ve kterém je Miloš Forman stále naživu, při síle a může s ním vést polemiku. Vpálit to Formanovi do očí, nejlépe nad škopíčkem zlatavého moku (případně neperlivé minerálky). Právě to by si Jochův elaborát zasluhoval a k tomu by vybízel. Rozhovor dvou velikánů ducha by mohl vypadat třeba takto:
„Nemám vás rád, komunisto. Zapšklý, ošklivý a prolhaný…“
„Vy jste ten, no, jak to...“
„Co vám ta inkvizice udělala, vy jakobíne?!“
„Nebyl jste komparzista někde?“
„Pravda, krása, Amerika!“
„Jo tenhle! Forejt! Vy jste Forejt, že? Ta figura. No jo. Já to hned věděl.“
Joch natahuje k pláči. „Měl byste cítit vděk! K cihle dát další cihlu u stěny demokracie, ne bořit, vy parchante z Čáslavi!“
„Hovno! Hovno! Hovno!“
Jenže k tomuto dialogu už nedojde, rozhodně ne v našem světě. Pan Joch měl sice dlouhé roky určitý pocit, ale artikulovat jej nedokázal. O tom, že by se svou kritikou konfrontoval přímo Formana, také nemůže být řeč. I když právě to by si jeho dílko zasluhovalo. S osobním mindrákem konfrontovat právě toho, kdo jej tak intenzivně a nepříjemně dráždí. Jenže k tomu Joch odvahu nenašel.
Režisérova smrt mu slouží jako imunizace před protiúderem. Ono je vždycky ošemetné a obtížné říct někomu, kdo ve svém oboru stál desetiletí na špici, že je nevděčný parchant a kryptokomunista, když vy sám ve své oblasti snažení soupeříte v okresním přeboru Praha západ. Proto je lepší počkat na smrt, která protivníka zdánlivě umlčí. I na Masaryka se začalo zhusta plivat až po smrti.
Plivali zpravidla lidé zbabělí a skřípnutí. Tím vším a ničím jiným je i Jochův výplod: Zbabělým plivancem zpoza rohu, který se domnívá ulpět na chladnoucím těle a vyřídit si tak účty se všemi nevděčnými liberály, kteří, místo aby po kunderovsku radostně tančili v kruhu, smáli se a zapomínali na všechny tajné temné komnaty a komůrky moci, reptají a kazí tu naši pospolnou idylu.
V tom tkví jádro celé „kontorverze“: Joch se dožaduje idyly. Říká jí sice krása, ale jeho krása je krásná stejně, jako jsou krásné trenýrky s motivem americké vlajky, čerstvě posečený trávník nebo prvomájový průvod, který zahodí krásný obraz Lenina a v čelo si místo něj dá obrázek strejdy Sama. To je idyla, ale není to krása, a tuto idylu Forman opravdu celý život dekonstruuje, mlátí do ní a pitvá ji. Za idylou nachází pravdu a krásu, které nás mohou motivovat i k hledání tak abstraktního pojmu, jakým je dobro. Chápu, že to Jocha dráždí, že ho Formanovy filmy svědí.
Kritik mé reakce by mohl namítnout, že nekrolog je přece klasickou a uznávanou formou žurnalistiky. Nekrolog navíc není óda, neměl by pouze stavět piedestal, ale představit život a dílo zesnulého v jeho celé šíři, včetně poklesků a selhání. Na to musím odpovědět, že nemám vůbec nic proti nekrologům, a dodat, že Jochův text není nekrologem. Nesnaží se vypořádat s Formanovým životem a tvorbou jako celkem, pouze se obsedantně fixuje na jeden jediný motiv vzpoury proti autoritě, kde se snaží trapně moralizovat.
To je druhá zásadní poznámka: Jochův text je jednak zbabělý, jednak se vymkl žánru. Možná by mu bylo nejlépe na nějaké sociální síti, ale vytištěný působí nepatřičně a zmateně.
Bývá zvykem v období týdnů po skonu člověka psát buď nekrology a vzpomínky, nebo mlčet. Jochův text jsem označil za glosu, protože mě přiléhavější kategorie nenapadá. Dodal bych k tomu, že glosovat něčí smrt je nevkusné a cynické. Od deklarovaného konzervativce bych očekával větší dekorum.
https://www.lidovky.cz/joch-proc-forman-tolik-nenavidel-nasi-civilizaci-f6m-/nazory.aspx?c=A180420_165304_ln_nazory_mpr
Kdo hledá v umění dobro, tak je nevyhnutelně zklamán nebo skončí u nějakých kýčů.
Po přečtení toho Jochova výplodu se ovšem věci dosti rychle vyjasňují.
Bartošek odmítá tento Jochův elaborát uznat jako nekrolog; a nazývá ho tedy neutrálně "glosou".
I to se ale jeví charakteristikou nepříliš adekvátní. Hovořme pro tuto chvíli jasnou a přímou řečí: ten Jochův blábol je žumpou, iracionálním výlevem fanatického antikomunisty, který si ve své antiformanovské posedlosti nedokáže uvědomit dokonce ani to, že - na rozdíl od jeho tvrzení - Forman naprosto natočil "antikomunistické", to jest antitotalitní filmy: jak "Kukaččí hnízdo" (které Joch sám oceňuje, aniž by ovšem zřejmě byl intelektuálně schopen pochopit jeho vnitřní sdělení), tak i "Goyovy přízraky" (které Joch sám neviděl, ale snad si o nich alespoň mohl něco přečíst).
Na jak ubohé úrovni se pohybuje Jochova "umělecká kritika" Formanova díla, je možno poznat bezpečně už z toho, že jeho "Láskám jedné plavovlásky" upírá - pravdivost!! Přičemž zrovna tyto "Lásky" by ještě vedle "Černého Petra" bylo možno pokládat právě za snad vůbec nejpravdivější Formanův film!
Jistě: do jaké míry je Formanovu tvorbu - či spíše jeho pohled na člověka - možno spojovat s "dobrem", o tom by bylo možno vést nemalé diskuse. Už od jeho prvních filmů mu bylo - nijak neprávem - vytýkáno, že ukazuje především negativní stránky člověka.
Jenže: jestliže opravdu platí, že "pravda = dobro" - pak se nedá nic dělat, ale i těmto Formanovým filmům (mám tím na mysli jeho ranou tvorbu) je nutno přiznat příspěvek k renesanci dobra, tím že vyslovil pravdu právě o tom negativním v člověku.
Myslím že jsem už v minulosti zmínil příklad s expresionismem: díla expresionistických tvůrců jsou vlastně plná ošklivosti, deformovanosti všech lidských věcí, a tedy opakem veškerého dobra.
A přece: troufám si tvrdit, že nejvlastnějším základem jejich tvorby byla právě - hluboká, niterná touha po dobrém, krásném a pravdivém světě!!
Jenom a jedině tato niterná touha po dobru je hnala k tomu, aby znovu a znovu ukazovali na špatnost světa vezdejšího, současného; neboť jedině naprostá sebereflexe (a katarze) světa může vést k jeho sebeočištění.
Něco naprosto jiného je samozřejmě "dobro" prvoplánové, povrchně idylická harmonie, která vždy nevyhnutelně ústí v umělecký kýč.
Pokud byl Forman komunistou, pak byl zřejmě komunistou, který ztratil víru v komunismus. A nikdy se s tím nesmířil.