Šest polistopadových svátků demokracie

Vratislav Dostál

Cyklus Štěstí z šesti dnes pokračuje stručným ohlédnutím se za dosavadními šesti svátky demokracie u nás. Vratislav Dostál se pokusil u každého z výsledků parlamentních voleb zamyslet nad tím, v čem byl šťastným pro vývoj české politiky.

Politiku lze definovat mnoha způsoby, například jako vztah mezi vládnoucími a ovládanými. V demokratickém uspořádání by o tomto vztahu mělo platit, že nikdo není plně suverénem ani subjektem politiky. Většina politologické literatury pak formuluje pět základních funkcí, které plní akt volby v demokracii.

První funkcí je funkce legitimační, která spočívá v přenášení důvěry voličů na konkrétní politickou reprezentaci. Druhou je funkce výběru, která je spojena s formováním politicky nejpřijatelnější varianty politické reprezentace. Integrační funkce voleb umožňuje sjednocování názorů různých politických subjektů a následně by měla vést ke snížení konkurenčního boje. Volby plní i klíčovou kontrolní funkci, která v kontextu časově omezené vlády umožňuje alternaci politiky, tj. změny ve vládě, jež odrážejí hodnocení výsledků činnosti předchozích zastupitelů. A často se uvádí, že volby jsou prostředkem posilování občanského vědomí a podílu občanů na politickém životě společnosti.

Za dvaapadesát dnů se budou konat volby do Poslanecké sněmovny již posedmé. Je otázka, nakolik bude tato sedmička šťastnou, my se ale nyní v dnešní rubrice Štěstí z šesti ohlédneme na předchozích šest svátků demokracie a zamyslíme se nad tím, z jakého důvodu bychom při tom ohlížení měli být šťastní — a jestli vůbec.

Svátek první: červen 1990

První volby po listopadu 89 přinesly výrazné vítězství Občanského fóra (OF). Vedle něho se z české politické scény do zastupitelských sborů dostaly ještě KSČ, KDU a HSD-SMS. Mimo parlament tehdy zůstala například sociální demokracie nebo Strana zelených.

Tehdejší volby měly v zásadě povahu plebiscitu o vztahu k nedávno padlému komunismu: pozici reformní síly pevně obsadilo OF, jehož zisk nadpoloviční většiny hlasů byl překvapením navzdory očekávanému vítězství. Volby tak potvrdily, že hlavním faktorem ovlivňujícím další podobu vývoje stranické soustavy bude vývoj Občanského fóra.

Nejvýznamnější událostí — pokud jde o genezi stranické soustavy po prvních demokratických volbách — byl proto bezpochyby na konci února 1991 rozpad OF poté, co se v něm vytvořily dva významné proudy: pravicový a centristický.

Pozitivním momentem pro toto období je konstituování pravice. Všechny relevantní pravicové strany poslední dekády minulého století již v tomto období buď vznikly (ODS), nebo se poprvé výrazně prosadily (ODA), případně se samy — byť spíše z taktických důvodů — s pravicí ztotožnily (KDU-ČSL).

Levou část stranického spektra tento proces teprve čekal, neboť levicové strany se z pochopitelných důvodů krátce po pádu komunismu potýkaly s diskreditací levicových idejí u výrazné části české společnosti.

Svátek druhý: červen 1992

Volby konané v červnu 1992 vyhrála ODS-KDS se ziskem 29,7 % hlasů před koalicí Levý blok se 14 % hlasů. Do ČNR se dále dostaly ČSSD, LSU, KDU-ČSL, SPR-RSČ, ODA a HSD-SMS.

Mezi klíčové trendy období po volbách v roce 1992 patřila především expanzivní politika sociálních demokratů po nástupu Miloše Zemana na post předsedy ČSSD. Sociální demokracie postupně zaplňovala prostor ohraničený na jedné straně KSČM a na druhé straně zmenšujícím se politickým „středem“.

Druhým podstatným rysem tohoto období byla sílící disharmonie ve vládní koalici, jež pochopitelně oslabovala její akceschopnost. Vládu po celé období tvořila čtveřice, po sloučení ODS a KDS pak trojice, pravicově orientovaných stran (ODS, KDS, ODA, KDU-ČSL).

V tomto období také Václav Klaus a jeho ODS konstituovali praxi politického vládnutí spočívající v majoritním (a tedy bezohledném) řešení konfliktů. Tím byly položeny základy pozvolnému upadání politické kultury u nás. Klaus si totiž byl vědom zablokovanosti tehdejšího politického systému, díky němuž nemohlo dojít k alternaci moci.

Důvodem této zablokovanosti byla druhá největší formace stranické soustavy netransformovaná komunistická strana, která nemohla představovat základ legitimní alternativy ke stávající vládní koalici. Z tohoto rozložení politických sil pramení — samozřejmě vedle osobnostních rysů — tehdejší Klausovo přehlížení odlišných názorů, strategií a politik přecházející často k aroganci a zesměšňování politických partnerů, nemluvě o protivnících.

K majoritní logice patřilo například i to, že poslanci opozice byli od podzimu 1992 vyloučení ze všech odpovědných míst, tj. vedení parlamentních výborů nebo členů předsednictva. Především se ale tyto majoritní metody promítly i dovnitř vládní koalice, kdy složení vlády (ODS 10; ODA + KDU-ČSL 9) umožňovalo nejsilnější straně prosazovat nekompromisně svoji politiku.

Zásadním, a jak se později ukázalo, tak i pozitivním faktorem pro vývoj stranického systému byl nástup Miloše Zemana na sjezdu ČSSD v únoru 1993. Jeho působení ve funkci předsedy strany vyneslo ČSSD do role jednoho ze dvou hlavních subjektů stranické soustavy České republiky. Pod vedením Miloše Zemana se sociálním demokratům podařilo etablovat jako protiváha ODS a současně jako zdaleka nejsilnější síla levice.

To byl podstatný faktor umožňující budoucí alternaci moci a pravděpodobně také důvod posunu KDU-ČSL do faktického středu stranické soustavy, který se nikoliv náhodou shodoval právě s dobou počínajícího prudkého vzestupu sociálních demokratů.

Svátek třetí: přelom května a června 1996

Tyto volby mají dvě podstatné charakteristiky: výraznou redukci počtu stran zastoupených v parlamentu (nyní pouze ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, SPR-RSČ, ODA) a především změnu mocenských poměrů, neboť ODS a ČSSD dosáhly téměř stejného podílu hlasů. Těsná prohra sociálních demokratů definitivně potvrdila jejich roli prosystémového levicového protějšku ODS.

Předešlá vládní koalice se sice obnovila po volbách v nezměněném složení, avšak s rizikem menšinové vlády. Pro období po volbách v roce 1996 je pak podstatné, že zatímco doposud řešila problémy s rekonstrukcí své identity levicová část politického spektra mající pochopitelné potíže s legitimizací pojmu levice, po roce 1996 přecházejí tyto problémy na pravou stranu stranické soustavy.

Krize identity pravice tehdy vyústila v její proměnu. Po vleklém finančním skandálu v ODS a následné vnitrostranické a vládní krizi došlo k rozpadu občanských demokratů a vzniku Unie svobody. Důsledkem rozpadu občanských demokratů byla sice konsolidace strany, ta byla ovšem provázena semknutím se straníků kolem osoby Václava Klause. Výsledkem byla postupná ztráta vnitřní plurality uvnitř strany a s tím související izolace ODS, v jejímž důsledku se snižoval koaliční potenciál i podpora voličů.

Tento symptomatický trend postupného odlivu hlasů pro ODS — jenž započal v roce 1996 a vyvrcholil v roce 2002 — je nejlépe vidět na její volební podpoře vyjádřené v absolutních číslech: 1992 — 1 924 483 hlasů; 1996 — 1 794 560 hlasů; 1998 — 1 656 011 hlasů; 2002 — 1 166 975 hlasů.

Svátek čtvrtý: červen 1998

Předčasné volby v roce 1998 přinesly poprvé od listopadu 89 mocenské střídání. Sociální demokraté se stali volebními vítězi a jedinou vládní stranou. ČSSD tehdy dosáhla vůbec nejlepšího volebního výsledku ve své více než stoleté historii. Sociální demokraté tak definitivně obsadili prostor mezi KSČM a politickým středem a hegemonizovali sektory prosystémové levice a levého středu.

Tyto pozitivní charakteristiky volebního výsledku zastínil jeden podstatný negativní faktor: centropravé a pravicové strany získaly totiž na rozdíl od roku 1996 dohromady 102 mandátů, a mohly tak teoreticky sestavit většinovou vládu a prolomit patovou situaci, jež nastala po volbách v roce 1996. Nicméně z důvodů rozdílných osobních, politických a mravních priorit politiků ODS a US k tomu nedošlo.

Komplikovaná povolební situace byla nakonec vyřešena dohodou o vytvoření stabilního politického prostředí v zemi mezi ODS a ČSSD. Vytvoření této účelové dohody, pro níž se vžilo označení opoziční smlouva, zásadně ovlivnilo orientaci stranického soupeření v letech 1998 až 2002.

Menší strany — US, KDU-ČSL, ODA, DEU — vytvořily již pro senátní volby v listopadu 1998 tzv. Čtyřkoalici, jejíž hlavní smysl spočíval v oprávněné kritice konstelace vytvořené opoziční smlouvou. Ta byla Čtyřkoalicí prezentována jako kartelová dohoda na parcelaci moci s ambicí omezit proporční pojetí demokratického vládnutí v České republice.

Logickým cílem Čtyřkoalice bylo tedy zamezit ČSSD a ODS získání ústavní většiny v Senátu, jež by pravděpodobně měla negativní dalekosáhlé důsledky pro budoucí podobu stranicko-politického systému. To se nakonec Čtyřkoalici, byť těsně, na podzim 1998 podařilo.

Svátek pátý: červen 2002

Volby v roce 2002 se vyznačovaly doposud nejnižší volební účastí — k volebním urnám přišlo pouze 58 % oprávněných voličů. Volby vyhrála opět ČSSD před ODS, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

Volební úspěch KSČM lze vysvětlit transferem hlasů mezi nimi a sociální demokracií, neboť díky tomu, že ČSSD byla v letech 1998-2002 vládní stranou, část voličů, jež sociální demokraty volili v roce 1998 jako protestní levicovou formaci, se v roce 2002 přiklonili ke komunistům.

Druhým podstatným faktorem většího počtu hlasů pro komunisty byla pravděpodobně strategie tehdejšího předsedy sociálních demokratů Vladimíra Špidly. Ten volby vyhrál se dvěma klíčovými sliby: jednak o konci opoziční smlouvy a jednak o nepřijatelnosti vládní spolupráce ČSSD s KSČM.

Jinak řečeno: tehdejší předseda sociální demokracie svým stylem a svou programatikou oslovoval spíše středolevého voliče, čímž uvolnil prostor nalevo od sociálních demokratů, což způsobilo vzestup volební podpory KSČM. Krom jiného z toho plyne, že volební výsledky KSČM nejsou závislé na tom, jak se chová například ODS či lidovci, nýbrž jsou vázány především na úspěch ČSSD.

Tento faktor si mimochodem velice dobře uvědomuje Jiří Paroubek, který svým stylem politiky mimo jiné jednoznačně usiluje i o voliče, kteří tehdy dali přednost komunistům před sociálními demokraty.

Nejvýznamnějším pro budoucí vývoj politiky v České republice se pak v těchto letech ukázala postupná legitimizace KSČM. Zatímco v prvním desetiletí po listopadové revoluci platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo jednou z klíčových příčin zablokování stranicko-politického systému a hlavním důvodem, který znemožňoval úplnou alternaci moci ve smyslu levice — pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou v roce 2003 byla započata jejich legitimizace.

Česká politika se tudíž odpoutala od některých podstatných dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, kdy se politický systém nacházel ve fázi přechodu od nedemokratického politického režimu k demokracii. V tomto slova smyslu se přímo nabízí pozitivní výklad tohoto posunu: protože česká politika v této fázi vykazuje znaky konsolidovaného demokratického stavu, mohou si dovolit političtí aktéři nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny pro období přechodu českého politického systému.

Definitivně se tak z hlediska české politiky potvrdila pozoruhodná životaschopnost a adaptabilita KSČM na nové poměry. Lze konstatovat, že je jen otázkou času, kdy vznikne legitimní čistě levicová vláda, ať už v jakékoliv podobě.

Svátek šestý: červen 2006

Volební výsledek posledních parlamentních voleb byl ovlivněn vyostřenou předvolební kampaní mezi ODS a ČSSD. Ta byla vrcholem dlouhodobého procesu negativního vývoje zdejší politiky: radikální polarizace, jež nevede k ničemu jinému než k vyhraněné ideologizaci politiky. Ta přináší soupeření dnes už v podstatě dvou totálně si protiřečících vizí společenského vývoje, kdy dobro pro jednu stranu je opačnou stranou interpretováno bezmála jako národní tragédie.

Ideologizaci české politiky pak značně napomohl patový volební výsledek (ODS, Zelení, KDU-ČSL: 100 poslanců — ČSSD, KSČM 100 poslanců), který znemožnil utvoření středopravé či středolevé většinové vlády.

Pro parlamentní režim, jakým je Česká republika, je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná parlamentu, respektive Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že vláda může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční, a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů.

Nicméně od voleb 1996 se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec, anebo jen s minimální většinou. Po volbách 1996 a 1998 došlo k utvoření vlád menšinových a po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů — tento faktor měl nepochybně vliv na vládní stabilitu a akceschopnost.

To se konec konců projevilo i v období vlády Mirka Topolánka, jehož vláda byla fakticky vládou menšinovou, tudíž se v praxi musela spoléhat na přeběhlíky, kteří byli nuceni skrze vydírání a korumpování hlasovat pro vládní návrhy. Tato politická kultura pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008.

Volby 2006 sice potvrdily dokončení strukturace českého stranického systému na ose pravice-levice, avšak je třeba podotknout, že tuto strukturální stabilitu stranicko-politického systému doprovází jeho procesuální nestabilita. Stranicko-politický systém je totiž nestabilní v oblasti interakcí, neboť se permanentně mění vztahy mezi jednotlivými stranami, a tedy i jejich koaliční priority.

Jednotlivé politiky partají by měly vyrůstat z jakéhosi koherentního ideového rámce: liberálního, socialistického, konzervativního, ekologického apod. Nicméně tomu tak není, což je jedním z atributů bídy naší politiky. Z této bezzásadovosti pak vyrůstá nejistota voliče: pokud je každá strana ochotna koaloovat s každou další, volič neví, pro jakou vládu hlasuje.

Nicméně se zdá, že alespoň z tohoto hlediska blížící se volby přinesou pozitivní změnu: fakticky již neplatí dohoda o vyloučení KSČM. Komunisté se tudíž pravidelně stávají partnerem k vyjednávání a vytváření hlasovacích většin ve Sněmovně, což pro voliče neobyčejně projasňuje situaci.

Optimální totiž je, existují-li ve stranické soustavě dva hlavní póly (tu ODS a ČSSD) a dva póly vedlejší (u nás např. KSČM a TOP 09), jež jsou velkým partajím přirozeným koaličním partnerem, neboť je žádoucí, aby volič alespoň rámcově tušil, s kým je strana, kterou volí, ochotná vládnout a kdo tedy je jejím přirozeným spojencem.

A je pozitivní, že se situace právě před letošními volbami takto rýsuje, neboť voliči dopředu alespoň tuší, pro jakou podobu vlády svým vhozením hlasovacího lístku do volební urny hlasují.