Sto sedmdesát let geopolitického aktéra jménem Střední Evropa

V těchto dnech si připomínáme výročí sepsání důležitého dokumentu, který předznamenal koncept Střední Evropy fungující na principu tvořivé spolupráce, rovnosti a vzájemného uznání.

Přesně před 170 lety, v noci z 10. na 11. duben roku 1848, vznikl dokument, který svým rozsahem i formou patří k banálním, avšak svým obsahem a významem předčil mnohé tlusté knihy sepsané v příštích desetiletích, ba stoletích. Autorem takzvaného Psaní či Dopisu do Frankfurtu byl v té době již vážený padesátiletý historik František Palacký. Palacký dobře pochopil důležitost situace, když obdržel pozvání (datované 6. dubna) na celoněmecké parlamentní shromáždění jako jedna z výtečných osobností prostoru, který si frankfurtský Vorparlament jakožto reprezentant všech příslušníků německého národa přál zastupovat.

Bylo mu jasné, že odpověď musí obsahovat principiální vyjádření postoje rodící se české měšťanské politiky k německému živlu na západ od historických zemských hranic a zhodnocení, zda tyto hranice stále existují a existovat mají. Především ale věděl, že jde o jedinečnou příležitost hodnotově a zároveň prakticky stvrdit základní principy, na kterých lze vystavět státoprávní program české politiky po celé příští půlstoletí.

Austroslavismus jako středoevropský program
Tento program, nejčastěji označovaný jako takzvaný austroslavismus, vycházel ze dvou základních postulátů: za prvé, České země představují historický státní celek, vždy svébytný a o sobě samém rozhodující. Jeho zapojení do soustátí Svaté říše římské a Německého spolku se odehrávalo ve spojení českého krále a německých knížat, nikoliv však skrze moc centrální německé vlády nad Českými zeměmi. Český národ jazykově slovanský se pak jako součást národa německého nikdy nepočítal.

Za druhé, České země jsou součástí prostoru, nacházejícího se v neuralgickém bodě velmocenských vztahů. Z jedné strany obklopen vznikající Říší německou a z druhé velmocenskými celky významně překračujícími kulturně-civilizační prostor latinské Evropy. Prostor obydlený malými národy, které se stanou silnými, jen pokud je jeden silný státní celek spojuje v jedno. Přirozeným centrem moci tohoto svazku národů je Vídeň. Palacký se tak jednoznačně přihlásil k příslušnosti svých zemí k habsburské monarchii.

Uni_216452801400018František Palacký zcela pochopil důležitost situace a využil jedinečnou příležitost hodnotově i prakticky stvrdit základní principy státoprávního programu české politiky pro celé příští půlstoletí. Repro Česká televize

Tento středoevropský státní celek ovšem nebude plnit svůj účel a nebude silný, pokud setrvá v popírání základních principů své existence, tedy respektu k rovnosti všech svých malých národů a jejich vzájemné rovnoprávnosti. Podstata austroslavismu netkvěla v představě, že většinu v tomto státě mají slovanské národy, jak se často dnes učí děti na českých školách, nýbrž v respektu k principu národní rovnosti.

Tento respekt je garantován a zároveň prakticky naplňován skrze aplikaci historického státního práva a federalizaci monarchie na půdorysu takzvaných historickoprávních individualit, tedy historických státních celků a prostoru mezi Německem a Ruskem. Právě tyto principy podle Palackého rakouský stát nedodržoval, a proto se po letech metternichovského paternalismu ocitl ve smrtelném ohrožení.

Koncept státoprávní i zahraničně-politický
Vývody Palackého psaní se staly základem dlouhodobé koncepce české státoprávní politiky, o kterou šlo české měšťanské (ale též části šlechtické) politické reprezentaci po celá desetiletí až do doby, kdy byly její požadavky naplněny. Kýžená federalizace habsburské monarchie na historicko-právním principu se nikdy neuskutečnila a rakousko-uherský dualismus byl jejím přímým popřením, protože historickým zemím Svatoštěpánské koruny dopřával výhod, kterých se ostatním korunním zemím nedostalo.

Po vzniku samostatné Československé republiky a v dnešní České republice by se mohlo jevit, že česká zemská samostatnost a svrchovaná existence samostatného Českého státu jako základní premisa tohoto státoprávního programu je splněna, a tento program se tak již definitivně dějinně vyčerpal. Nejen vnitřní vývoj v habsburské monarchii v druhé polovině 19. a na začátku 20. století, ale neblahé zkušenosti českého národa z vlastních osudů mezi lety 1938–1989 nás však vyvádějí z omylu.

Palacký ve skutečnosti v Dopise do Frankfurtu nezformuloval pouze časově partikulární koncepci české politiky, ale především stvrdil obecně platné principy, na kterých je česká státnost zbudována. A jeden základní zní, že ústřední výzvou samostatné existenci Českého státu je popasovat se s nároky sousedních velmocí na uplatnění sféry vlivu na jeho území. Ještě více než o koncepci státoprávní tak jde především o koncepci zahraničně-politickou.

Česká politika je zde konfrontována především s nutností vyrovnat se s geopolitickými výzvami, kterým čelí. Smyslem i nástrojem jejich překonání je především posílení vlastní pozice skrze příslušnost k silnému středoevropskému politickému celku. Představa střední Evropy coby dějinného subjektu a zároveň geopolitického aktéra je představou především vzájemného souladu a tvořivé spolupráce těch zemí a národů, které se v tomto prostoru nacházejí, a to na principu rovnosti a vzájemného uznání.

Tyto země nespojuje společný jazyk ani všeobecně sdílené kulturní či náboženské identity. Jde o prostor výrazně pluralitní a rozrůzněný. Spojujícím prvkem je ovšem permanentní vnější ohrožení, které představují sousední velmoci. U Palackého je symptomatické, že do Frankfurtu posílal označení této hrozby jako tendence geopoliticky i geograficky zakotvené na východě. Vyzýval k obraně malých středoevropských národů před „asiatskými živly všelikého způsobu“, a implicite tak odkazoval na jejich principiální civilizační jinakost.

Z toho se pak odvíjí příležitost nejen k naplnění vlastního vnitropolitického uspořádání na principech demokratických, ale především k hledání vlastních geopolitických opor. Střední Evropa coby součást geopolitického Západu musela v zájmu vlastního přežití vystupovat vůči svým potenciálním západním partnerům jako jeden celek, jako jednající subjekt, jako nositel svébytného přínosu západnímu civilizačnímu procesu.

Pokračování frankfurtského dopisu dnes
Bylo by možno zaobírat se otázkou, nakolik byli vrcholní představitelé české politiky tomuto vysokému nároku, zformulovanému otcem-zakladatelem české měšťanské politiky, schopni i ochotni dostát. Důležité je tázat se, zda toho jsou schopni dnes, respektive zda dokážeme základní východiska Palackého geopolitického uvažování adekvátně aktualizovat v dnešním kontextu.

Česká politika dnes čelí prakticky stejným výzvám velmocenských her jako před 170 lety: na východní straně je minimálně hypoteticky ohrožena posilujícím geopolitickým aktérem, využívajícím dnešních nástrojů takzvané hybridní války k posilování svého velmocenského vlivu v prostoru Střední Evropy. Na západě zase čelí úzké, zejména ekonomické a obchodní propojenosti s Německem, které je však v rovině strukturální, politické i mentální výrazem závislosti. Právě Němcům začínají mnozí Češi vyčítat, že neschopnost za 30 let dosáhnout jejich životní úrovně v českém prostředí je právě jejich dílo a jejich vina.

Prostor pro středoevropskou spolupráci by zde z podobných důvodů, které popisoval František Palacký, jistě byl. Být aktivní součástí EU a NATO coby západních geopolitických celků znamená přímo ovlivnit jejich osudy v příštích desetiletích pozitivním směrem. Společné čelení východním i jihovýchodním hrozbám pak znamená větší sílu i odolnost středoevropských zemí. Nemluvě už o tom, že z hlediska čistě vojenského se na západní, myšleno evropsky kontinentální spojence nedá zásadně spoléhat.

Naopak jednou z mála evropských zemí, která dlouhodobě plní své alianční závazky, zejména z hlediska výše výdajů na obranu, je Polsko coby země v pozici „malé velmoci“ právě v postkomunistickém středoevropském prostoru.

Neměli bychom však zapomínat ani na tu zemi, která sice postkomunistická není a která do systému kolektivní bezpečnosti západního světa po roce 1945 nepřispěla ani šilinkem, ale zato právě do jejího hlavního města situoval Palacký údajnou ústřední moc nad osudy malých národů Střední Evropy.

Rakousko je důležitý strategický partner a spojenec pro postkomunistické země a rozšířený formát V4+, stejně jako takzvaný Slavkovský trojúhelník coby rámec spolupráce mezi Českou republikou, Slovenskem a Rakouskem, tak znamená postupné vytváření jednotné společné platformy postupu, lépe využitelné než široká Středoevropská iniciativa se zdlouhavými procedurami a mírou nasazení politických elit v zájmu práce pro ni výrazně pod úrovní elementárního zájmu.

Střední Evropa se zrodila zjednodušeně řečeno tehdy, kdy svět začal mít sklony k bipolárnímu uspořádání. Fundamentem její existence bylo přesvědčení, že černobílé vidění skutečnosti a vzájemná nevraživost není a nesmí být dlouhodobé. Kdykoliv se takový stav globálních poměrů vrací, vždy roste význam toho, co Palacký nazýval podunajským svazkem národů. Že taková situace opět nastává, je zjevné. Máloco pak máme tolik ve svých rukou jako to, jestli těmto výzvám budeme čelit v duchu Palackého Psaní do Frankfurtu, tedy svorně, jednotně a s ochotou si vzájemně porozumět.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 11.Dubna 2018, 11:40:45

V podání V. Hanáčka to vypadá, jako by ten Frankfurtský sněm neměl vlastně žádnou jinou agendu, nežli vytvoření jednotného státu, který by byl ovšem dominován německým živlem. Z této optiky se pak jeví přirozeným a logickým, že Palacký pro Čechy hledal jejich místo v jiné, středoevropské konstelaci.

Jenže: tím se naprosto ztrácí, že ten Frankfurtský sněm byl zároveň, a vlastně v prvé řadě r e v o l u c í; a to sice občanskou a modernizační revolucí, proti přežilému řádu feudálnímu.

Ten Frankfurtský sněm kromě jiného vydal katalog základních občanských práv, víceméně takových jaká jsou známa i dnes: svoboda osobní, svoboda vyznání, svoboda pohybu, svoboda majetku... Měl být zřízen dokonce i fakticky Ústavní soud, na který by se mohl obrátit každý občan, pokud by nějaký ze států spojených v onom nadnárodním celku porušoval své zákonné povinnosti. Jak historicky pokrokový byl ten Frankfurtský sněm, je možno poznat i z toho, že levicová část jeho poslanců dokonce požadovala, aby v tom katalogu občanských práv bylo zakotveno i právo na práci!

Všeho všudy tedy tento Frankfurtský sněm byl v prvé řadě aktem převratně emancipačním, měl být krokem respektive přímo krokem z feudalismu do moderny. Jenže - Češi se prostřednictvím Palackého odmítli zúčastnit tohoto díla univerzálně emancipačního, ze zájmů lokálně nacionálních. A tak se na tu občanskou svobodu pak muselo čekat ještě dalšího čtvrt století, až po skončení První světové války.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Středa, 11.Dubna 2018, 11:56:56

Nějak jste zapomněl na maličkost. Ona ta německá revoluce prohrála a čekalo by se tak jako tak.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Velkoněmecká koncepce prohrála Středa, 11.Dubna 2018, 21:09:48

díky Rakousku. To odmítlo vstoupit do velkoněmecké říše bez Uher (Chorvatska a Sedmihradska).

Autor píše: "Tento respekt je garantován a zároveň prakticky naplňován skrze aplikaci historického státního práva a federalizaci monarchie na půdorysu takzvaných historickoprávních individualit, tedy historických státních celků a prostoru mezi Německem a Ruskem."

Je třeba připomenout, že po skončení Metternichova i Bachova absolutismu, po roce 1870 již podunajská monarchie autonomii historických státoprávních celků respektovala. Prosincová ústava byla již neobyčejně moderní, i proto vydržela až do konce světové války.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Dubna 2018, 13:21:1

Nezapomněl, pane Profante. Jenže: za prvé i když ta revoluce byla poražena, leccos právě z toho katalogu "základních práv" se už úplně vymazat a potlačit nedalo, a našlo svou cestu například i do Bismarckova zákonodárství.

A za druhé je nutno se ptát, p r o č ta revoluce prohrála; jestli to nebylo kromě jiného právě proto, že ti revolucionáři nebyli jednotní, a nebyli dost radikální. Ona prohrála právě proto, že ponechala dost času na sebrání sil reakčním silám především v Prusku a Rakousku. Takže kdyby se tehdá ti Češi přidali ke společnému dílu společenských reforem (a rozšiřovali toto dílo třeba ještě dál na východ, do dalších částí rakouské monarchie) - pak kdoví, jak by to všechno nakonec dopadlo.

A za třetí - tady se jedná především o princip, že Češi se namísto univerzalistického zájmu (občanské svobody) rozhodli upřednostnit svůj partikulární zájem národnostní. S tím výsledkem, že nakonec nezískali ani jedno, ani druhé.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 12.Dubna 2018, 22:04:11

Ono se z toho katalogu realizovalo o něco méně než v Praze před Svatodušními svátky.
A je samozřejmě otázka, jestli ta německá revoluce neztroskotala mimo jiné na tom, že se zároveň pokusila realizovat velký nėmecký národ a nenamáhala se přemýšlet nad tím, zda pro tuto idea lze získat Čechy, Rakušany a Poláky.
Prostě si tehdy Němci zvorali vlastní revoluci a na někoho to svést museli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.