Návštěva Paula Ryana jako okno do americké politiky

Petr Jedlička využívá proběhlé návštěvy předsedy Sněmovny reprezentantů USA v Praze, aby přiblížil současné poměry v americké vnitřní politice. Právě Paul Ryan je totiž v ní podobně důležitou figurou jako všudypřítomný prezident Trump.

Každý, kdo se zajímá o politické dění, jistě zaznamenal, že teď v pondělí a v úterý navštívil naši republiku třetí nejvýše postavený činitel Spojených států, republikánský předseda Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paul Ryan. Referovala o tom snad všechna zpravodajská média a není divu: od Obamovy návštěvy v roce 2010 k nám žádný podobně vysoce postavený Američan nepřijel.

V Praze jednal Ryan konkrétně s premiérem v pseudodemisi Babišem, předsedou naší Poslanecké sněmovny Vondráčkem a novým velvyslancem USA Stephenem Kingem, který byl v návštěvníkových politických začátcích jeho stranickým patronem. Ryan vystoupil také s „mimořádným projevem“ před českými poslanci a zúčastnil se debaty ve Valdštejnském paláci.

Paul Ryan na vlastní profilové fotografii. Foto FB Paula Ryana

Čeho chtěl během návštěvy docílit, není zřejmé. Politik přijel s rodinou, rozhodně ale nešlo o soukromou cestu. Jsou zde dohady o lobbyingu za vydání ruského hackera Jevgenije Nikulina zadrženého u nás, ale právě jen dohady. Oficiální jednání se dle tiskové zprávy Ryanovy kanceláře točila především okolo „prohlubování bezpečnostního a hospodářského partnerství“, což může znamenat cokoliv. A onen mimořádný projev ve Sněmovně byl mimořádný pouze z hlediska parlamentního provozu.

Obsahově šlo o klasické americké garanční díkůvzdání slabšímu spojenci – ujištění, jak si Spojené státy váží vzájemné ekonomické a armádní spolupráce, připomínka trvající hrozby z Ruska a slib, že Američané spojence nedají. Beze jmen Havel a Masaryk mohla Ryanova řeč zaznít stejně tak dobře před poslanci v Litvě nebo v Bulharsku.

Jedno nesporné pozitivum ovšem návštěva Paula Ryana v České republice přeci jen má: každý, kdo sleduje zprávy, teď ví, k jaké tváři a postavě jméno Paul Ryan patří. A to je optimální příležitost přiblížit alespoň letmo proměny a aktuální situaci v americké vnitřní politice. Právě Ryan je totiž jako výraz současných politických poměrů v USA podobně důležitý jako všudepřítomný prezident Donald Trump.

Změny v politice za Obamy a Ryanův vzestup
Leckdo si jistě ještě vzpomene na dobu mezi lety 2007 a 2009, kdy v USA začalo sílit Tea Party movement, Hnutí čajových dýchánků. Síle požadující radikální snížení daní, minimalizaci role státu a návrat k sociálně konzervativním hodnotám se podařilo ovládnout velkou část Republikánské strany a zvláště ve volbách do Kongresu 2010 získat řadu poslaneckých míst.

Jak se ukázalo později, hnutí Tea Party se vzedmulo z části za přispění republikánských magnátů hledajících cesty ke snížení vlastních daní, z části bylo však skutečně spontánní. Stvořilo proto i politiky, kteří pojali upřímnou snahu stát se konzervativními revolucionáři. Poměrně záhy přitom vyšlo najevo, že tito lidoví zapálení ultrakonzervativci jsou sice znamenití, když chce pravice něco blokovat, ale ve skutečnosti republikány spíše oslabují, neboť si nelámou příliš hlavu s fakty, nezvládají politická vyjednávání a pro většinu Američanů jsou až moc extrémní.

Většina první generace hvězd Tea Party tak rychle zazářila, a poté zhasla. Našla se ale skupina politiků, která si dokázala včas možnosti i omezení hnutí uvědomit a náležitě toho využít – získat dík příslušné rétorice a slibům mimořádnou podporu, ale po volebním vítězství se začlenit do republikánského establishmentu. A právě Paul Ryan je této skupiny zřejmě nejvýraznějším představitelem.

Až směšně dnes při zpětném ohlédnutí působí, jak se v začátcích svého politického vzestupu snažil působit radikálně, a přitom lidově. Do hvězdné éry své politické kariéry vstupoval s image člověka, jenž pracoval na stavbě a zároveň jako kondiční trenér v posilovně, i když ve skutečnosti byl už řadu let klasicky kariérním politikem a ve Sněmovně zasedal po celou dobu od roku 1999.  Z prvních Ryanových velkých rozhovorů se v USA dodnes pamatují jeho vyznání lásky k Ayn Randové a zároveň líčení, jak dbá úzkostlivě na zachování nízké hladiny vlastního podkožního tuku.

Jako poslanec hlasoval Ryan vždy pro návrhy vyhovující velkým firmám, ať šlo o daňové odpustky nebo cílené dotace konkrétním průmyslovým odvětvím. Rétoricky zároveň horlil neustále proti zadlužování a za univerzální lék na všechny ekonomické problémy: sociální škrty.

Analytikové již dlouho upozorňují, že Ryanova image politika z lidu je z velké části hraná. Politik má za sebou i několik tematických faux pas. Zde byl například přistižen při demonstrativním mytí již umytého nádobí v uzavřené pobočce charity pro bezdomovce v Ohiu. Zdroj TYT

V průběhu prvního Obamova mandátu si Ryan vytvořil pověst vůdčího sněmovního radikála, jehož si přibral v roce 2012 mainstreamový republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney na vyváženou coby viceprezidenta. Volby tehdy vyhrál sice znovu Obama, Ryan však na výsluní už zůstal.

Po celé druhé Obamovo funkční období, tedy až do roku 2016, si Ryan dokázal udržet image bojovníka za minimální stát a proti washingtonské byrokracii. V praxi přitom přihrával státní peníze spřízněným firmám, hlasoval pro četná posílení pravomocí represivních složek a dokonale využíval washingtonské vlivové struktury.

V roce 2015 se dostal Paul Ryan na svůj současný post předsedy Sněmovny reprezentantů, tedy dolní komory amerického parlamentu, když s pomocí zákulisních dohod zvítězil nad stoupenci předchozího sněmovního předsedy Johna Boehnera. Stal se tak faktickou hlavou nejmocnější skupiny mezi americkými poslanci.

Dlouho si ovšem svůj triumf nevychutnával. Ve stejné době totiž začal mocenské poměry ovlivňovat nečekaný prezidentský kandidát Donald Trump.

Ryanovci vs. trumpovci

Trump vyhrál v roce 2016 republikánské primárky navzdory přání obou republikánských establishmentů – starého, kolem rodiny Bushových a středoproudých republikánů jako Mitt Romney, i nového, představovaného právě Paulem Ryanem. Zatímco však starý republikánský establisment nepodpořil Trumpa výrazněji ani po vyhraných primárkách, tedy před vlastními prezidentskými volbami, nový establishment tak nakonec učinil.

Trump pak na oplátku podpořil ve sněmovních volbách ryanovské kandidáty a vzniklo pomyslné manželství z rozumu, které je typické pro stav americké politiky dodnes: Trump se svým izolacionisticko-populistickýn přístupem má v rukou vládu, Sněmovnu ale kontrolují republikáni z Ryanovy skupiny.

Spolupráce funguje v otázkách, kde mají obě strany shodný zájem, jako byla prosincová daňová reforma – sám Ryan dostal mimochodem za její prosazení dar ve výši půl milionu dolarů od známých magnátů Kochových. Avšak v otázkách, jako je rušení Obamovy zdravotnické reformy, kde Ryanova skupina hájí zájmy velkých komerčních pojišťoven, spolupráce skřípe.

Už letos v listopadu se bude přitom volit znovu celá Sněmovna a Trumpův i Ryanův tábor soupeří, kdo se stane věrohodnějším reprezentantem dnešní americké pravice. Na všem se podepisuje i pokračující vyšetřování ruského vlivu na Trumpovu kampaň a kolísající prezidentova popularita.

Zapomenout však nelze ani na fakt, že vazby v Ryanově táboře jsou podobné povahy jako ty, které umožnily Ryanův vzestup – tedy pragmatické, zákulisní a dle situace proměnlivé. Není náhodou, že i během návštěvy České republiky musel Ryan dementovat zprávu, že brzy ze své funkce odstoupí.

Paul Ryan ve Sněmovně s prezidentem Trumpem. Foto FB Paula Ryana

Lidé z Ryanovy skupiny jakoby-protestních politiků, ale ve skutečnosti nových republikánských šíbrů, tedy ti, kdo dnes kontrolují americkou Sněmovnu, jsou vmžiku ochotni zahlasovat za Trumpův impeachment, pokud to bude pro ně výhodné. Ale stejně tak vmžiku sesadí třeba i samotného Paula Ryana.

Donald Trump a jeho lidé na špinavou práci dosud nevystoupili vůči Ryanově skupině otevřeně, neodhalili ji jako klasickou mocenskou bublinu, která svou vnější prezentaci jen hraje, třebaže k tomu mají podklady. Paul Ryan se naopak nestaví prezidentovi a prezentuje se jako jeho věrný spolupracovník.

Čím dál více analytiků ovšem považuje střet mezi dvěma zmíněnými tábory před podzimními volbami za nevyhnutelný. Trump prosazuje čím dál častěji politiku, která se velkým americkým firmám využívajícím možností globalizace nelíbí. A z jeho kabinetu odchází další a další lidé, kteří hájili jejich zájmy.

Těžko předvídat, jak konflikt, respektive tření, nakonec dopadne. Záležet bude na výsledcích vyšetřování, podobě začínající obchodní války s Čínou nebo i na tom, jak dopadne Trumpova nová politika vůči Severní Koreji. O Paulu Ryanovy však na každý pád ještě uslyšíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.