Chci přispět X

Bez porozumění se odsuzujeme ke konfliktu a autoritářství

Autoritářské režimy nevyrůstají z hlouposti nebo nemravnosti nižších vrstev. Instaluje je konflikt ve společnosti, která ztratila schopnost rozumět a přestala sdílet jeden svět, myslí si Jan Motal.

Alena Zemančíková se ve svém komentáři staví proti moralizování, nabádajícímu, abychom jako členové elit hledali cestu k pochopení těch, kteří volí či jednají rasisticky, xenofobně nebo šovinisticky. Protože její text považuji za v jistém smyslu ukázkový příklad míjením se podstatou diskuse k tomuto tématu, chtěl bych ukázat, v čem a proč se Zemančíková mýlí. Vztáhnu její myšlenky na Českou republiku, i když reaguje na článek o brexitu. Činím tak i proto, že sama se k českým reáliím odkazuje. Především ale hovoří o „nás“ a „našem problému“. My jsme obyvatelé České republiky a dělicí čára vede osou Zeman, Okamura, Babiš.

Respekt, ne souhlas
Klíčová věta vystihující její názor je tato: „Nerozumím tomu, proč se lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu a nechce se mi v tom s nimi laskavě proti vlastnímu rozumu souhlasit, už toho bylo dost.“ Autorka dále v textu dodává: „Nevím, proč bychom se měli kvůli tomu, že si zhruba polovina občanů euroamerické civilizace takové [nerovné a hrubiánské] zacházení přeje ve jménu zachování svého nezdravého a bezperspektivního konzumu, před jejich přáními sklánět a vciťovat se do jejich hněvu.“

Mezi oběma tvrzeními je jistý nesoulad – rozumět neznamená sklánět se před přáními, dokonce ani není nezbytné vciťovat se do hněvu. Jestliže chci rozumět tomu, proč můj soused musel prodat svůj dům, ještě se nemusím vciťovat do jeho naštvání, že ztrácí domov. V politickém smyslu sdílení tohoto hněvu může být žádoucí, zvláště touží-li někdo být dobrým marxistou shánějícím proletariát do boje. Je v tom ale cosi z nadřazenosti a shovívavosti, neboť „vcítit se do hněvu“ znamená pokusit se adaptovat pozici, která mi nepřísluší.

Stejně tak není jasné, proč by porozumění tomu, že soused je gambler a všechny peníze prohrál, mělo automaticky znamenat, že se před jeho přáními skloním. Adekvátní reakcí má být spíše snaha o zlepšení podmínek. V tomto modelovém případě mohl být gambling například útěkem před ztrátou zaměstnání. Pokusit se zapojit souseda do společné aktivity, iniciovat nějaké oživení komunitního života může (ale samozřejmě nemusí) hrot této podmínky otupit a snížit riziko návratu k závislosti.

People-2582878_960_720Nedokážou žít z plodů globální společnosti a cítí se z ní vyčleněni. Nad jejich volbou pak kroutíme hlavou. Foto Flickr

Je to vlastně banální rada z učebnice psychologie: lidem, kteří se nacházejí v náročné životní situaci, je třeba projevovat účast a nabídnout pomoc. To ovšem ještě neznamená identifikovat se s jejich světonázorem, závislostí nebo fetišismem. Žádoucí je respekt, ne souhlas.

Hlas periferie, nikoliv hlouposti
Další problém, uložený především v prvním citovaném tvrzení, je neochota Zemančíkové vůbec rozumět. Touha po pochopení skutečnosti je základem všeho vědění, a když sociolog, psycholog nebo politolog nalezne nějaký výsek reality, u něhož „nerozumí“ tomu, co se děje, výskne si. Je tu šance prohloubit vědění a možná i vydat zásadní zprávu o nás, lidech, či společnosti.

Podporovatelé Miloše Zemana nebo Tomia Okamury nevyrostli na stromech, ale z podmínek periferií, na nichž žijí. A pozor, není to jen vesnice. Zemančíková si pro ulehčení své argumentace vypomáhá opozicí města a vesnice, ale zapomíná na to, že v Ostravě, Karviné, Ústí nad Labem, Mostě nebo Chomutově drtivě (například v Karviné až na úrovni 75 procent hlasů) vítězil Zeman. Podle statistik bylo důležité to, kolik žilo v obci starých nebo nezaměstnaných lidí. Čím více, tím spíše dali v prezidentských volbách hlas Zemanovi.

Je pravda, že ve větších obcích obecně bodoval spíše Drahoš. Ale nelze analýzu zjednodušit na populární dichotomii – nic se z ní nedozvíme a pouze ulpíme na povrchní představě o hloupém a zaostalém venkově. Mimochodem mýtu starším než současná Česká republika.

Nejde tedy o to, že by se „venkované měli cítit tak zavržení nebo zanedbaní“, jak říká Zemančíková. Jde o to, že nezaměstnaní, ztrátou zaměstnání ohrožení („pracující chudí“) nebo staří lidé nedokážou žít z plodů globální společnosti a cítí se z ní vyčleněni. Volí potom tak, že nad tím kroutíme hlavou my, lidé, kteří jsme schopni zapadnout do proudu globalizované společnosti a plně se účastnit jejího bohatého života, a dokonce do něj aktivně vstupovat. To těžko vyčítat – starý pan vrátný, který ve svém životě nevidí jinou perspektivu než dokola chodit na párek na růžku (a bojí se, že o něj přijde), zase nerozumí nám.

Povinnost elit
Městská, vysokoškolská elita, inteligence, má přístup ke zdrojům (případně je dokonce rozděluje), je schopna a má sílu distribuovat jejich plody po republice, analyzovat a rozumět světu, v němž žije. Právě pro tyto svoje schopnosti má nejen za tento svět zodpovědnost, ale především povinnost neustoupit z étosu lidskosti a pokusit se porozumět příčinám stavu, v němž se „ti druzí“ nacházejí. A tedy i podmínkám, z nichž vyrůstá to, co elity pojímají jako „zlo“. Pokud řeknu: nerozumím a odmítám, ruším lidství v sobě i v druhém. A to proto, že nepoužívám svoje vlastní schopnosti, které mám, abych porozuměl utrpení bližního. Čímž jako bych přestal být člověkem, schopným dostát svým úkolům. Odepírám druhému právo na pochopení.

No dobře. Ale proč by se neměli spíše snažit vzchopit „ti druzí“? Za prvé „těmi druhými“ můžeme být kdykoliv my sami – naši rodiče, příbuzní, kamarádi, děti. Představa, že „ti druzí“ jsou jiný živočišný druh, je nebezpečným omylem. Že zrovna surfujeme na vlně globální společnosti, ještě neznamená, že jednou nebudeme vstávat za stále stejných, šedivých dní na okraji Karviné a jen tiše vzpomínat na to, jak jsme na Letné cucali domácí limonádu za cenu, za niž se v severomoravském kraji obědvá. Samozřejmě jako vysokoškoláci s kulturním a sociálním kapitálem spíše můžeme doufat, že se budeme umět z podobné situace vylízat. Ale hranice mezi „my“ a „oni“ je tak tenká, že se rozlomí, jen se jí člověk dotkne.

David Graeber ve své knize Utopie pravidel velmi pěkně popsal, proč „tito druzí“ selhávají často i ve velmi běžných věcech, jako je základní finanční gramotnost. Není to pro to, že by byli tak „hloupí“. Jejich životy a světy jsou ale tak vzdáleny těm z globalizačního středu, že musí vynaložit extrémní množství síly a představivosti, aby v nich obstáli.

Jsem-li středostavovský mladý zaměstnanec ve větším městě, dokážu si vyřídit daňové přiznání poměrně snadno. Na internetu zjistím, kdy a jak se podává, strávím pár chvil prozkoumáváním různých záludností, najdu si konzultantku či konzultanta, vyplním a pošlu. Z kolonek ve formulářích mám sice hrůzu, ale protože jsem jich za svoje vysokoškolské studium musel vyplňovat velké množství a v současném zaměstnání se na mě valí jako tsunami, nějak se s nimi poperu.

A teď si představte ve stejné situaci například ženu, samoživitelku, která sedí od rána do večera u kasy v hypermarketu, přijde domů unavená a zbitá monotónní prací, zbytky síly vyplýtvá na telefonické přesvědčování svého bývalého manžela, aby už konečně zaplatil ty alimenty – a potom si sedne k nové nájemní smlouvě. Jaká je asi pravděpodobnost, že cosi přehlédne, podcení, že se rychle dostane do spirály vydírání a podvodů?

Vyloučeni z globální vesnice
Rád bych neříkal těmto lidem „nižší vrstvy“. Navrhuji jim rozumět jako periferii naší globální společnosti. Ta se povážlivě zvětšuje, jak praví hlasy ve volbách. Tato periferie říká „ne“ ekonomické i kulturní globalizaci, protože pro ni představuje neadekvátní zátěž, její plody je většinou míjejí. Kdo se o tom chce přesvědčit, ať si zajede na Ostravsko nebo sever Čech a pokusí se třeba najíst v restauraci tak, jak to dokáže v Olomouci, Brně nebo Praze. Turisté z centra se většinou nabídce a podmínkám života těchto míst smějí.

Avšak pozor. I v těchto třech velkých městech naleznete periferie globálního světa, protože nejsou striktně omezeny okresy nebo kraji. Mají společné jedno: lidé v nich nerozumí globálnímu světu. Tak jako my, kteří jsme tento globální svět vytvořili a žijeme z něj, nerozumíme jim. Základem pro jakýkoliv produktivní pohyb společnosti z tohoto klinče je dialog. Tedy – snaha o to porozumět situaci druhého a navázání adekvátní komunikace. Lidské, nikoliv formální.

Zemančíková píše: „Pokud tohle [výhody Evropské unie] lidé nevidí, tak se neumějí dívat kolem sebe a úplně zapomněli přemýšlet konstruktivně.“ Myslím si, že správnější je říci: pokud toto lidé nevidí, potom tráví většinu svojí mentální kapacity řešením problémů, s nimiž se my jako elity nemusíme potýkat. Nemají čas a prostor se dívat kolem sebe, protože svoji obrazotvornost naplno zaměřují na odhadování toho, co dělat ve svém životě, aby ze sebe setřásli alespoň trochu té deprivace a marasmu periferie, v níž se budoucnost skryla za umakartové jádro paneláku.

Pokud vyhlásíme periferii válku a „tito druzí“ pro nás budou nepřátelé, nikoliv obyvatelé jednoho globalizovaného světa, zaděláváme si jako společnost na obrovské problémy a eskalaci konfliktu, který může skutečně vést i k onomu obávanému autoritářskému režimu. Problém tedy nezní: „Co jste udělali, abyste pochopili svět, který nenávidíte?“ Spíše jej formulujme takto: „Co jsme udělali, aby náš svět byl pro všechny?“ Poslední věta implikuje podstatnou otázku, zda máme vůbec právo chtít, aby „náš svět“, globální vesnice, byla pro všechny. (A upřímně mám poslední měsíce pocit, že nechtít být v tomto „světě“ se jeví jako docela rozumné rozhodnutí.)

Musíme se začít tedy rovněž ptát, zda máme právo vnucovat druhým svůj pohled na to, jaký má být svět. To můžeme zjistit ale jen v poctivém dialogu, který nám zároveň pomůže revidovat naše představy o tom, jaký tento sdílený svět má být. Identifikovat jeho chyby, selhání a nespravedlnosti. A to je demokracie.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Už toho fakt nechte Středa, 7.Března 2018, 13:49:9

Moje frustrace už je skutečně hodně veliká.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.