Senát a stínoví prezidenti

V současnosti jsme svědky nového jevu na naší politické scéně. Neúspěšní prezidentští kandidáti vyhlašují kandidaturu do Senátu, kde chtějí představovat alternativní postoj vůči úřadující hlavě státu. Co to pro nás znamená?

Pavel Fischer vyhlásil kandidaturu do Senátu v obvodě Praha 12. Stalo se tak v předvečer 70. výročí komunistického puče z roku 1948, a proto přitom neopomněl zdůraznit, že „je únor“. Tento symbolický moment stvrzuje význam takového rozhodnutí právě v současné době.

Nejsou to ještě ani dva měsíce, co tento bývalý velvyslanec České republiky ve Francii skončil na třetím místě v prvním kole přímých voleb prezidenta se ziskem 10,23 procenta hlasů. Již před Pavlem Fischerem přitom stihl vyhlásit kandidaturu i další prezidentský kandidát Marek Hilšer, jenž skončil se ziskem 8,83 procenta na pátém místě. O kandidatuře poraženého z druhého kola Jiřího Drahoše se spekuluje.

Ještě zajímavější skutečností než samotné senátní kandidatury neúspěšných prezidentských uchazečů je potom skutečnost, kterou již před vyhlášením ambice usednout v horní komoře veřejně deklaroval právě Pavel Fischer: v dalším období prý hodlá sehrávat roli „stínového prezidenta“. Co taková role zhruba znamená? Mohli bychom si ji představit jako ambici vstupovat do politického diskursu s podobnými tématy, ke kterým se vyjadřuje úřadující prezident republiky, zaujímat k nim alternativní postoje a stanoviska a v neposlední řadě být i připraven ucházet se o post hlavy státu nejen v příštích volbách v řádném termínu za pět let, ale v případě nutnosti i kdykoliv v mezidobí.

13522043_10210289271010540_3945012437137490143_nAmbice vstupovat do politického diskursu s podobnými tématy, k jakým se vyjadřuje prezident. Foto archiv DR

Tomu by měla odpovídat jak úroveň veřejné komunikace, tak i váha autority příslušného hradního adepta. Sám Pavel Fischer již podobnou praxi začal realizovat a první vlaštovkou je v tomto směru jeho online chat s občany každý čtvrtek o šesté hodině večerní, vysílaný na jeho osobní facebookové stránce. Pokud si budou i ostatní potenciální kandidáti podobnou pozici chtít budovat, budou muset se podobné praxi vhodně přizpůsobit.

Zůstává však otázkou, zda je pro posílení politické váhy daného kandidáta pouhé veřejné komentování aktuálních událostí a politických dějů dostatečnou platformou. Nejen výsledky dvojích uskutečněných přímých prezidentských voleb, ale už i těch předchozích nepřímých, jasně odhalily dlouhodobý vzorec české politické kultury, spočívající v silných očekáváních občanů ve věci osobnostních nároků na pozici prezidenta. Podle nich se silně zvýhodněným stává výrazná politická persona, jakkoliv třeba kontroverzní a polarizující společnost.

Z tohoto důvodu je také zřejmé, že česká společnost by (na rozdíl od té slovenské) jen tak neunesla zvolit prezidentem někoho, kdo by byl v danou chvíli relačně nahlížen coby „menší zlo“, či by jeho největší devizou byla skutečnost, že je nedotčen politickými funkcemi. Naopak. Na to, aby se někdo mohl vážně ucházet o post hlavy státu, by měl něco politicky znamenat a vykazovat tomu odpovídající politickou zkušenost.

Nová politická krajina
V současné chvíli, kdy neúspěšní prezidentští kandidáti vyhlašují kandidaturu do Senátu a zároveň chtějí představovat alternativní prezidentský postoj vůči úřadující hlavě státu, tak můžeme učinit několik zobecňujících závěrů o zcela nové situaci v české politické krajině. Za prvé, z prezidentských voleb se stala svébytná volební aréna, v níž devizou kandidáta nemusí být nutně nepolíbení politickými funkcemi. Rozhodně do nich ale musí vstupovat solitéři, kteří nezaniknou ve stranicko-politickém provozu jako pouhé články kolektivního řízení.

V případě přízně daných kandidátů s politickými stranami, které nepatří k aspirujícím na vítězství a představují spíše platformy trvalých politických menšin, je vhodné pro horké adepty na prezidentský úřad přímému spojení s nimi se zcela vyvarovat. I proto již zmíněný Pavel Fischer hodlá vstupovat do senátního klání bez přímé stranické podpory a sbírat podpisy občanů v daném volebním obvodu s možností kandidovat coby nezávislý kandidát. Právě primárně solitérní pozice těchto osobností na politické scéně poté předurčuje jejich další aspirace.

Za druhé, vhodnou arénou pro uplatnění jejich politických ambicí se stává právě souboj o křeslo v horní komoře parlamentu. Jednak proto, že většinová personalizovaná volba do monokratické funkce senátora v příslušném volebním obvodě posiluje váhu dané osobnosti v případě úspěchu, a taktéž oslabuje nutnost stranické vazby. Konkrétní politický provoz i normotvorný proces v Senátu pak umožňuje věnovat dost času i onomu autoritativnímu komentování politické situace z pozice „stínového prezidenta“.

Za třetí však narážíme na podstatnou otázku: je Senát natolik politicky významnou entitou, v níž by se dala budovat veřejná image alternativního adepta na post hlavy státu v situaci, kdy kompetence horní komory jsou oproti Poslanecké sněmovně spíše slabé a velké procento občanů ji považuje za nadbytečnou? Adekvátní odpověď můžeme zformulovat jedině ve chvíli, kdy si uvědomíme roli Senátu v situaci, kdy posilují většinové rozhodovací tendence ze strany držitelů sněmovní většiny ustavujících vládu, dokonce zpřísněných se současnou hlavou státu. Tyto tendence hrozí v případě odpovídajících podmínek až destrukcí institucionálního rámce zastupitelské demokracie.

V takové chvíli se význam horní komory exponenciálně zvyšuje, neboť se stává skutečnou ústavní pojistkou, která zajistí, že k této destrukci nedojde. Jednak díky rovnomocným kompetencím vůči Sněmovně ve věci schvalování ústavních zákonů, a taktéž ve věci souhlasu se jmenováním kandidáta na pozici soudce Ústavního soudu, navrženého prezidentem, jakož i pravomoci minimálně sedmnácti senátorů podávat návrhy na zrušení zákonů k Ústavnímu soudu.

Je celkem přirozené, že osobnosti ucházející se o post v horní komoře parlamentu mohou představovat zmíněné „stínové prezidenty“ nejen s ohledem na svou mediální a veřejnou prezentaci a nastolování agendy, nýbrž i s ohledem na váhu své úlohy zákonodárce tváří v tvář zásadním rozhodnutím v této oblasti. Senát může být více než kdy jindy v následujících čtyřech letech téměř jedinou institucionální, ale též politickou zárukou toho, že ke zmíněné destrukci zastupitelské demokracie, principů dělby moci a funkcí právního státu v České republice nedojde.

Pokud by v něm tak významnou úlohu sehrávali zmínění „stínoví prezidenti“, pak by garance podobného výkonu byla více než pravděpodobná. Snad se tak konečně význam horní komory přibližuje i těm, kteří ji dodnes dostatečně nepochopili a musí jim být znázorněna odkazem na ty, kteří roli garantů v minulosti sehrávali z Hradu, čemuž jsme dnes na hony vzdáleni.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.