Levice se zdá být stejně rozvrácená jako pravice. Nasvědčují tomu dvoje nedávné volby. U pravice se střet protikladných zájmů dá očekávat. Její ekonomické zájmy jsou v konkurenčních vztazích, a to přebíjí možnou třídní solidaritu. Levice by měla reprezentovat zájem neprivilegované většiny společnosti. Nikoli jako zájem skupinový stojící proti zájmům ostatním.

Zdálo by se, že by nemělo být těžké formulovat společný občanský zájem na tomto základě. Dílčí rozepře, řekněme taktické při společné strategii, by se při společném základu snadněji řešily, ať nalezením shody v diskusi, nebo praktickým prosazením většinového řešení (s ohledem na menšiny), které by se respektovalo.

Pozemská realita v rozporu s takovýmito předpoklady produkuje antagonistické rozpory prakticky ve všech oblastech veřejného života. Sociální demokracii jako stranu, která se po létech opatrnosti postupně odvážila nazývat se levicovou, klade politický kompas na základě různých politických rozhodnutí a programových bodů mezi strany pravicové a autoritativní, jen jako trochu liberálnější a trochu víc doleva ve srovnání s babišovskou politickou firmou, s lidovci, občanskými demokraty a konzervativními liberály z TOP 09. Snad to byla tato nečitelnost, co se jí dramaticky nevyplatilo.

Jako levicový bývá označován a tradičně levicovou voličskou základnu má nově zvolený prezident, který se opakovaně objevuje na veřejnosti ve společnosti pravicových extremistů a celkem otevřeně slouží ve své funkci obchodním, a tím i politickým zájmům oligarchů.

Co všechno je levice

Máme, a snad není nutno uvádět názvy organizací nebo jména osob, levici proruskou, nostalgicky snící o sociálně spravedlivé slovanské, případně eurasijské veleříši, levici, které nevadí, že se ruský prezident při všemožných příležitostech ukazuje na veřejnosti s moskevským patriarchou pravoslavné církve. A máme levici proevropskou, která na chvíli zavřela oči před fiskálním paktem a politikou úspor, jíž Evropská unie nemilosrdně a bez ohledu na mínění tamních voličů vnutila Řecku a ke které nadále zavazuje členské země.

Máme aktivní levicový intelektuální klub, který sní o centrálně řízené ekonomice, v níž jsou všechny produkční prostředky v rukou státu. Přáli by si, věřím, že upřímně, aby nešlo o byrokratické, diktátorské řízení ekonomiky a politiky jako za minulého režimu. Má to zajistit rozvinuté využití počítačových sítí jednak na častá referenda (případně rovnou náhradu zastupitelské demokracie demokracií přímou) a jednak na poskytování průběžného realistického pohledu o stavu nabídky a poptávky. To prý umožní pružnou reakci z plánovacího centra.

A máme stoupence samosprávného lidového podnikání, jen nutnými sociálními a kulturními ohledy moderovaného trhu, na němž soutěží samostatné ekonomické subjekty, které se liší od kapitalistických firem tím, že v nich mají silné postavení pracovníci v roli (spolu)majitelů nebo v partnerském vztahu s majiteli. Máme údajnou levici, levici vlasteneckou, nacionalistickou, která hájí zájem českého zaměstnance proti hypotetické záplavě ekonomických imigrantů, která by srazila cenu práce, či přesněji řečeno pracovní síly, nehledě na to, že by se nám tu pokoušeli zavádět středověké pořádky ve vztahu k ženám, ke konkurenčním náboženstvím nebo sexuálním minoritám.

↗

Pozemská realita produkuje antagonistické rozpory prakticky ve všech oblastech veřejného života. Foto Max Pixel

A je tu levice kosmopolitní, otevřená nově příchozím, solidární se všemi, které tržní systém bez přívlastků v oblastech mimo evropskou oázu klidu vystavil násilí. Je to levice, které nevadí náboženská odlišnost předpokládaných příchozích, protože náboženství nepřipisuje velkou váhu a očekává, že v moderní západní společnosti nahradí jejich patriarchální zvyky moderní a postmoderní otevřenost.

Máme ušlechtilé levicové intelektuály, kterým je líto, že se liberální pravici podařilo vnutit nám lidskoprávní téma, že jsme se nechali přesvědčit, že rozpor prý kulturní, mezi autoritativní a liberální politikou, je důležitější než rozpor práce a kapitálu. Nepopírají potřebu hájit lidská práva, včetně takřečených práv třetí generace (skupinových, menšinových), ale přáli by si, aby spor o přístup k výrobním prostředkům byl rozhodující a kulturní téma nesl jaksi s sebou.

A proti tomu se staví jiní, kteří si všimli, že program fašizujících, nebo rovnou neofašistických uskupení je sociální. Všimli si, že kdybychom v programech takových skupin začernili jen několik málo míst, mohla by to být standardní sociálně demokratická nebo socialistická vize. Je to ten segment levice, který pokládá za podstatné ne to, v čem se levice s fašisty shoduje, nýbrž to, v čem se od ní liší. Tato levice věří, že autoritářská, diktátorská levice je levice fiktivní a že nezbytným znakem reálné levice je liberální politický a kulturní program.

V tradici komunistické deviace levicového programu (byť někdy nepřiznaně) jsou etatisté, ti, kterým vadí pluralita zájmů a názorů a jejich polemické prosazování a shlížejí se v úhledné jednotě. Přáli by si zadrátované hranice a možná by se slza v oku zaleskla při vzpomínce na hrdinné pohraničníky, kteří pálili po neozbrojených zoufalcích, kteří se už nabažili zdejšího ráje a chtěli to zkusit jinde. Anebo aspoň chtějí silný stát vzdorující destruktivnímu občanskému sektoru.

Proti etatistům stojí levice, která vidí klamnost demokratických struktur a procedur a všímá si utlačovatelské role státu. Její stoupenci by chtěli stát oslabovat, přáli by si samosprávné komunity a definitivní zánik státu jako nástroje třídní nadvlády.

Podobně bychom našli a mohli podrobněji probrat několik levicových a také levicových postojů. Jen namátkou by tu byli jedni, kteří by náboženství smetli z povrchu zemského jako brzdu revoluce, a jiní, kteří jsou připraveni sjednotit kroky rudé totality s totalitou černou. Nebo by jedni literatuře, hudbě, výtvarnému umění, divadlu a filmu rádi uložili angažovanost pro revoluční sociální spravedlnost. Přírodní nebo introvertní lyriku či neprogramovou instrumentální hudbu a nefigurativní malbu by možná postavili na pranýř. A jsou zde druzí, kteří zakoušejí, že umění tím, že je to skutečné umění, je angažované, aniž by se mu to ukládalo. Je to tak, protože skutečné umění člověka vrací z odcizení a zlidšťuje ho.

To je tvoje pravda

Chtělo by se o tom všem vést diskusi. Jenže při pokusu o ni přijde námitka: to je tvůj názor, přičemž se názorem nemíní nazření skutečnosti, nýbrž mínění, domněnka, přesvědčení. To by samo nevadilo, protože domněnky mohou být ověřovány, mohou být potvrzovány nebo vyvraceny. Jejich korektní konfrontací může vzejít bohatší společný náhled.

Horší je, když se dovíme: to je tvoje pravda; má pravda je jiná. Jako by mysl snesla vedle sebe tvrzení i jeho opak. Mohou být tvrzení a jeho negace ve stejném smyslu pravdivé?

Filosofové, kteří ukazují rizika imperiálních nároků jediných výlučných pravd a vedou nás k větší skromnosti před skutečností a před zkušeností lidských partnerů, přišli ve správnou chvíli. Je nutné je brát vážně. Jakmile však jejich úsilí přetlumočíme jako vulgární poučku, že každý má svou pravdu, jsme na cestě k nicotnosti. Má-li každý svou pravdu, nemá pravdu nikdo. Je-li pravdivé jakékoli tvrzení, není pravdivé žádné. Vyjde to nastejno.

Přirozená pluralita, respekt k faktům, respekt k lidem, s nimiž společně poznáváme, hodnotíme a projektujeme, to vše může vést k obnově kultury diskuse. Může to vést ke znovuocenění klasika s jeho přesvědčením, že demokracie, toť diskuse.

Volat rozvaděné a zdánlivě nesmiřitelné mluvčí důsledné demokracie k uznání společných východisek a k jednacímu stolu se zdá být počínáním komickým a hlavně marným. Je však možno tu absenci základní shody a nedostatku ochoty hledat shodu širší a respekt tam, kde je neshoda, nechat bez povšimnutí? Nebo snad dokonce nastává situace, která nás ke společné cestě brutálně přinutí?