Chci přispět X

Všechno pravda neboli nic pravda

Stejně jako jsou nebezpečné jediné výlučné pravdy, lze považovat za nebezpečnou vulgární poučku, že každý má svou pravdu. Je-li pravdivé jakékoli tvrzení, není pravdivé žádné.

Levice se zdá být stejně rozvrácená jako pravice. Nasvědčují tomu dvoje nedávné volby. U pravice se střet protikladných zájmů dá očekávat. Její ekonomické zájmy jsou v konkurenčních vztazích, a to přebíjí možnou třídní solidaritu. Levice by měla reprezentovat zájem neprivilegované většiny společnosti. Nikoli jako zájem skupinový stojící proti zájmům ostatním.

Zdálo by se, že by nemělo být těžké formulovat společný občanský zájem na tomto základě. Dílčí rozepře, řekněme taktické při společné strategii, by se při společném základu snadněji řešily, ať nalezením shody v diskusi, nebo praktickým prosazením většinového řešení (s ohledem na menšiny), které by se respektovalo.

Pozemská realita v rozporu s takovýmito předpoklady produkuje antagonistické rozpory prakticky ve všech oblastech veřejného života. Sociální demokracii jako stranu, která se po létech opatrnosti postupně odvážila nazývat se levicovou, klade politický kompas na základě různých politických rozhodnutí a programových bodů mezi strany pravicové a autoritativní, jen jako trochu liberálnější a trochu víc doleva ve srovnání s babišovskou politickou firmou, s lidovci, občanskými demokraty a konzervativními liberály z TOP 09. Snad to byla tato nečitelnost, co se jí dramaticky nevyplatilo.

Jako levicový bývá označován a tradičně levicovou voličskou základnu má nově zvolený prezident, který se opakovaně objevuje na veřejnosti ve společnosti pravicových extremistů a celkem otevřeně slouží ve své funkci obchodním, a tím i politickým zájmům oligarchů.

Co všechno je levice
Máme, a snad není nutno uvádět názvy organizací nebo jména osob, levici proruskou, nostalgicky snící o sociálně spravedlivé slovanské, případně eurasijské veleříši, levici, které nevadí, že se ruský prezident při všemožných příležitostech ukazuje na veřejnosti s moskevským patriarchou pravoslavné církve. A máme levici proevropskou, která na chvíli zavřela oči před fiskálním paktem a politikou úspor, jíž Evropská unie nemilosrdně a bez ohledu na mínění tamních voličů vnutila Řecku a ke které nadále zavazuje členské země.

Máme aktivní levicový intelektuální klub, který sní o centrálně řízené ekonomice, v níž jsou všechny produkční prostředky v rukou státu. Přáli by si, věřím, že upřímně, aby nešlo o byrokratické, diktátorské řízení ekonomiky a politiky jako za minulého režimu. Má to zajistit rozvinuté využití počítačových sítí jednak na častá referenda (případně rovnou náhradu zastupitelské demokracie demokracií přímou) a jednak na poskytování průběžného realistického pohledu o stavu nabídky a poptávky. To prý umožní pružnou reakci z plánovacího centra.

A máme stoupence samosprávného lidového podnikání, jen nutnými sociálními a kulturními ohledy moderovaného trhu, na němž soutěží samostatné ekonomické subjekty, které se liší od kapitalistických firem tím, že v nich mají silné postavení pracovníci v roli (spolu)majitelů nebo v partnerském vztahu s majiteli. Máme údajnou levici, levici vlasteneckou, nacionalistickou, která hájí zájem českého zaměstnance proti hypotetické záplavě ekonomických imigrantů, která by srazila cenu práce, či přesněji řečeno pracovní síly, nehledě na to, že by se nám tu pokoušeli zavádět středověké pořádky ve vztahu k ženám, ke konkurenčním náboženstvím nebo sexuálním minoritám.

Photos-images-photo-album-photo-collection-mosaic-382018Pozemská realita produkuje antagonistické rozpory prakticky ve všech oblastech veřejného života. Foto Max Pixel

A je tu levice kosmopolitní, otevřená nově příchozím, solidární se všemi, které tržní systém bez přívlastků v oblastech mimo evropskou oázu klidu vystavil násilí. Je to levice, které nevadí náboženská odlišnost předpokládaných příchozích, protože náboženství nepřipisuje velkou váhu a očekává, že v moderní západní společnosti nahradí jejich patriarchální zvyky moderní a postmoderní otevřenost.

Máme ušlechtilé levicové intelektuály, kterým je líto, že se liberální pravici podařilo vnutit nám lidskoprávní téma, že jsme se nechali přesvědčit, že rozpor prý kulturní, mezi autoritativní a liberální politikou, je důležitější než rozpor práce a kapitálu. Nepopírají potřebu hájit lidská práva, včetně takřečených práv třetí generace (skupinových, menšinových), ale přáli by si, aby spor o přístup k výrobním prostředkům byl rozhodující a kulturní téma nesl jaksi s sebou.

A proti tomu se staví jiní, kteří si všimli, že program fašizujících, nebo rovnou neofašistických uskupení je sociální. Všimli si, že kdybychom v programech takových skupin začernili jen několik málo míst, mohla by to být standardní sociálně demokratická nebo socialistická vize. Je to ten segment levice, který pokládá za podstatné ne to, v čem se levice s fašisty shoduje, nýbrž to, v čem se od ní liší. Tato levice věří, že autoritářská, diktátorská levice je levice fiktivní a že nezbytným znakem reálné levice je liberální politický a kulturní program.

V tradici komunistické deviace levicového programu (byť někdy nepřiznaně) jsou etatisté, ti, kterým vadí pluralita zájmů a názorů a jejich polemické prosazování a shlížejí se v úhledné jednotě. Přáli by si zadrátované hranice a možná by se slza v oku zaleskla při vzpomínce na hrdinné pohraničníky, kteří pálili po neozbrojených zoufalcích, kteří se už nabažili zdejšího ráje a chtěli to zkusit jinde. Anebo aspoň chtějí silný stát vzdorující destruktivnímu občanskému sektoru.

Proti etatistům stojí levice, která vidí klamnost demokratických struktur a procedur a všímá si utlačovatelské role státu. Její stoupenci by chtěli stát oslabovat, přáli by si samosprávné komunity a definitivní zánik státu jako nástroje třídní nadvlády.

Podobně bychom našli a mohli podrobněji probrat několik levicových a také levicových postojů. Jen namátkou by tu byli jedni, kteří by náboženství smetli z povrchu zemského jako brzdu revoluce, a jiní, kteří jsou připraveni sjednotit kroky rudé totality s totalitou černou. Nebo by jedni literatuře, hudbě, výtvarnému umění, divadlu a filmu rádi uložili angažovanost pro revoluční sociální spravedlnost. Přírodní nebo introvertní lyriku či neprogramovou instrumentální hudbu a nefigurativní malbu by možná postavili na pranýř. A jsou zde druzí, kteří zakoušejí, že umění tím, že je to skutečné umění, je angažované, aniž by se mu to ukládalo. Je to tak, protože skutečné umění člověka vrací z odcizení a zlidšťuje ho.

To je tvoje pravda
Chtělo by se o tom všem vést diskusi. Jenže při pokusu o ni přijde námitka: to je tvůj názor, přičemž se názorem nemíní nazření skutečnosti, nýbrž mínění, domněnka, přesvědčení. To by samo nevadilo, protože domněnky mohou být ověřovány, mohou být potvrzovány nebo vyvraceny. Jejich korektní konfrontací může vzejít bohatší společný náhled.

Horší je, když se dovíme: to je tvoje pravda; má pravda je jiná. Jako by mysl snesla vedle sebe tvrzení i jeho opak. Mohou být tvrzení a jeho negace ve stejném smyslu pravdivé?
Filosofové, kteří ukazují rizika imperiálních nároků jediných výlučných pravd a vedou nás k větší skromnosti před skutečností a před zkušeností lidských partnerů, přišli ve správnou chvíli. Je nutné je brát vážně. Jakmile však jejich úsilí přetlumočíme jako vulgární poučku, že každý má svou pravdu, jsme na cestě k nicotnosti. Má-li každý svou pravdu, nemá pravdu nikdo. Je-li pravdivé jakékoli tvrzení, není pravdivé žádné. Vyjde to nastejno.

Přirozená pluralita, respekt k faktům, respekt k lidem, s nimiž společně poznáváme, hodnotíme a projektujeme, to vše může vést k obnově kultury diskuse. Může to vést ke znovuocenění klasika s jeho přesvědčením, že demokracie, toť diskuse.

Volat rozvaděné a zdánlivě nesmiřitelné mluvčí důsledné demokracie k uznání společných východisek a k jednacímu stolu se zdá být počínáním komickým a hlavně marným. Je však možno tu absenci základní shody a nedostatku ochoty hledat shodu širší a respekt tam, kde je neshoda, nechat bez povšimnutí? Nebo snad dokonce nastává situace, která nás ke společné cestě brutálně přinutí?

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tvrzení, negace a pravdivost I. Úterý, 13.Února 2018, 12:23:57

Věnujme se tedy napřed ryze filozofické otázce, zda je možné, aby bylo platné (a tedy pravdivé) určité tvrzení, a zároveň jeho opak.

Podle pravidel formální logiky to principiálně možné není; a stejně tak i běžné vědomí se brání se s něčím takovým smířit. Běžné vědomí tedy železně setrvává na přesvědčení: b u ď t o je pravda na straně jedné, a n e b o na straně druhé.

V reálné praxi to pak pravidelně znamená konkrétně: Jestliže mám pravdu já, pak ji nemůžeš mít ty.

Ivan Štampach zde ovšem uvádí novou variantu právě z této reálné praxe, která by se zdála svědčit o opaku: "Já mám mou pravdu, a ty máš svou pravdu!"

To znamená: bezprostředně by to znamenalo 1. narušení principů formální logiky; a 2. progresivní obrat od proklamovaného nároku na výlučnost vlastní pravdy k tolerantnosti, k pochopení, že část pravdy může mít i ten druhý.

Ten první bod (konflikt s formální logikou) teď ponechme stranou; a podívejme se blíže na bod druhý - ten by totiž skutečně znamenal naprosto dramatický obrat v interpersonální komunikaci, a v mezilidských vztazích vůbec.

"Já mám pravdu, ty tvrdíš něco zcela jiného, a přesto také můžeš mít pravdu" - takovýto náhled by přece musel znamenat naprosto nový začátek, musel by být východiskem a impulsem pro společné hledání společné, komplexní a kompletní pravdy, která by v sobě zahrnovala a spojovala obě ty pravdy dílčí.

Jenže - ve skutečnosti ten výrok "já mám svojí pravdu, a ty máš také svojí pravdu" znamená něco naprosto jiného.

Ve skutečnosti to znamená toto: "Já mám svou pravdu - a ta tvoje pravda mě nezajímá!"

To znamená: je zde sice přítomen prvek určité tolerance; ale tato tolerance je fakticky pouze formální, která sice názorovému protějšku uznává jeho právo na názor, ale samotný obsah tohoto protichůdného názoru je ignorován. Tato zdánlivě natolik progresivní a demokratická tolerance vůči cizím názorům je tedy ve skutečnosti jenom velice elegantní způsob, jak té obtížné protichůdné pravdy zbavit, jak ji vytěsnit, jak ji odsunout do kouta bezvýznamnosti.

Ivan Štampach konstatuje naprosto správně, že když je za pravdu uznáno bez rozdílu všechno - pak to zároveň znamená, že pravdou není nic.

Byly doby, kdy "pravda" jako taková byla v takové úctě a vážnosti, že jejím symbolem a ztělesněním byla samotná bohyně.

V dnešní "moderní" době je pravda degradována na pouhé mínění kohokoli; kdokoli - kdo nějakou víceméně nahodilou kombinací určitých momentů dospěl k určitému názoru - každý takový dnes smí bez dalšího vznášet nárok na to, že on má přece "svou pravdu".

Tato zdánlivá tolerance a demokratičnost ve svém důsledku vede k naprostému znevážení a devalvaci nejen pravdy samotné - ale i samotného člověka, jakožto myslící bytosti.

Kde je pravda devalvována na pouhou cetku na tržišti kterou si může za laciný peníz pořídit každý - pak ani sám člověk, který je této "pravdy" nositelem a zastáncem, nemá o nic větší cenu.

Touto zdánlivou tolerancí a demokratičností člověk tedy nejen ze sebe snímá svou odpovědnost za hledání skutečné pravdy, ale zároveň sám sebe degraduje na nízkou úroveň předcivilizační bytosti, která nehledá pravdu, protože k tomu vůbec nemá objektivní dispozice.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Úterý, 13.Února 2018, 12:51:24

Když mně bude nějaký vědec chtít vysvětlovat například nějakou (svou) pravdu o černých dírách ve Vesmíru, taky mu budu muset říct: To mě nezajímá! Nebo raději - abych nebyla nezdvořilá - tomu nerozumím. Ano, řeknu: této tvojí pravdě nerozumím. Ale jsem ochotná věřit, že tomu rozumíš a že to máš promyšlené.
Pokud se mi bude jevit jako důvěryhodná osoba, mohu souhlasit s tím, že se v této oblasti pro mě stane autoritou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tvrzení, negace a pravdivost II. Úterý, 13.Února 2018, 13:05:56

Vraťme se teď zpět k té filozofické otázce: je principiálně možné, aby platilo A a zároveň non A? Tedy aby platilo jedno tvrzení, a zároveň jeho opak?

Jak řečeno, běžné lidské vědomí se zcela tvrdošíjně vzpírá této možnosti.

A přece: nejenže je to možné, ale bez pochopení (a důsledné realizování) této zdánlivé nemožnosti prakticky nikdy není možné dobrat se hlubší pravdy věcí. Alespoň pokud překračují určitou míru komplexity; což samozřejmě platí pro fenomény společenské.

Nežli si tento problém vyřešíme po cestě čistě teoretické, dejme si jeden zcela konkrétní příklad.

Je například možno současně - a s nárokem na pravdivost - vyslovit tyto dva výroky?

"Kapitalismus je reakční ekonomický systém."

"Kapitalismus je progresivní ekonomický systém."

Ano, je to možné; a věděl to - a sám to vyslovil - dokonce už samotný Karel Marx.

K vyřešení tohoto zdánlivě absolutního logického rozporu je ovšem zapotřebí přibrat ještě jeden moment, který velice správně uvádí i Ivan Štampach: je vždycky nutno velice pozorně hledět na to, jestli jsou oba - napohled zcela protichůdné - výroky míněny ve s t e j n é m s m y s l u. Ve stejné souvislosti.

Vraťme se k tomu kapitalismu. Podle Marxe je kapitalismus samozřejmě principiálně reakční ekonomický respektive ekonomicko-společenský systém, protože svým slepým fixováním na nekonečnou produkci zisku podvazuje a zamezuje jakýkoli autenticky humánní rozvoj lidstva, ale nakonec i samotnou (reálnou, smysluplnou) ekonomickou produkci.

Ale na straně druhé je podle téhož Marxe kapitalismus progresivní: neboť nejenže překonal jak produkční, tak ale i stavovskou a společenskou omezenost feudalismu, ale dokonce vytváří i objektivní podmínky pro své vlastní překonání.

Takže jak je vidět: obě tvrzení "kapitalismus je progresivní" i "kapitalismus je reakční" jsou správná; ten absolutní logický rozpor mezi A a non A byl jenom zdánlivý.

Tím ovšem celá záležitost zdaleka není vyčerpána; naopak, teprve teď se dostáváme ke klíčovému bodu.

Ty protikladné výroky tedy mohou být oba zároveň platné a pravdivé, neboť se vztahují k jiným aspektům dané věci (kapitalismu).

Na straně druhé nicméně i nadále platí: ve svém bezprostředním vyznění se jedná o výroky protikladné, kdy jeden vyvrací ten druhý.

A co více: ta jejich protikladnost "váží" více, nežli ta možnost jejich současné platnosti. Neboť ta možnost současné platnosti byla dána pouze růzností a s p e k t ů, ke kterým se vztahovaly - zatímco jejich protikladnost a vzájemná neslučitelnost je dána samotnou s u b s t a n c í dané věci.

Z toho vyplývá: ano, je možno vyslovit zdánlivě protikladné výroky o dané věci. Ale ten - nadále jsoucí - protiklad i nadále žádá, aby byl vyřešen.

Ten poukaz na možnou kompatibilitu obou protikladných výroků nám svým způsobem jenom poskytuje určitý čas navíc; čas pro to, abychom se nad celou věcí důkladně zamyslili, abychom prozkoumali veškerou dynamiku daného fenoménu, abychom prozkoumali jeho pravou podstatu a jeho směřování.

A tady se - přes čistě filozoficko-logický rozbor - dostáváme nakonec přesně tam, co požaduje Ivan Štampach: obnovit skutečný dialog.

Nezastavit se u toho zdánlivě tolerantního, ale ve skutečnosti naprosto povrchního relativistického "já mám svou pravdu, a ty máš tu svou" - nýbrž společným úsilím z těchto dílčích pravd skládat jeden jediný, vnitřně provázaný celek.

Pravda jako taková je vždycky úplná - anebo vůbec žádná. Buďto budeme ochotni a schopni společně hledat tu úplnou, nezkrácenou, k podstatě věci jdoucí pravdu - anebo to celé můžeme rovnou vzdát. Bylo by to alespoň upřímnější.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Února 2018, 13:10:45

Paní Hájková, s tou pravdou a rolí autority jsme to probírali vlastně už dříve, v souvislosti s Aristotelem. Ale to je víceméně jiná záležitost; tady nemáme žádný logický protiklad.

K takovému logickému protikladu by došlo, kdyby daný vědec prohlásil: "Černé díry v sobě pohlcují veškerou hmotu i energii, a není z ní žádného úniku" - a vzápětí by prohlásil: "Za určitých okolností může docházet k úniku hmoty/záření z černých děr!"

Právě tohle by byl takový logický protiklad, který by nutil k dalšímu zkoumání podstaty daného fenoménu. (A podotýkám, že právě tak tomu skutečně reálně je: jestliže standardně platí, že z Černých děr žádného úniku není, přinejmenším podle jedné teorie to možné je.)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Protimluvy levice Úterý, 13.Února 2018, 13:45:46

Ale vraťme se - po těch přece jenom dosti suchopárných teoretických analýzách - k vlastnímu tématu úvahy I. Štampacha. Tedy k tomu, že současná levice je názorově rozdrobená do celé řady skupin - a nějak ani vůbec nepociťuje potřebu tyto názorové, ale zároveň teoretické rozpory překonat.

A tak se podívejme konkrétně třeba na ten případ s tím, že jedna část levice spásu spatřuje v bezprostřední ekonomické demokracii (družstevnictví), zatímco jiná část levice naopak v etatistickém dohledu nad tím, aby ekonomika sloužila zájmům celku, a nikoli zájmům ryze soukromým.

Čili zde máme opět ten klasický výrokový protiklad: A stojí proti non A. Jedno vylučuje druhé.

Jenže: my tady těch rozporů máme více. Totiž: o tom družstevnictví samotném je zase stejně tak možno pronést zcela protichůdné soudy:

- družstevnictví je dobré, neboť znamená produkční demokracii

- družstevnictví je nesmysl, neboť veškerou pozornost (a veškerou energii) fixuje jenom na sféru mikroekonomie, ale zcela opomíjí dominantní struktury makroekonomické.

Totéž - tedy ta samá vnitřní protikladnost - platí i o tom etatismu, jenom v obráceném gardu: svou pozornost zaměřuje na globální aspekt (prospěch celku), ale zcela opomíjí reálné procesy a vazby na mikroúrovni - tedy na úrovni samotných producentů, a tedy samotných pracujících.

Máme tu tedy celkem tři skupiny protikladů: protiklad mezi etatismem a mezi demokracií základny, a interní protiklady jak toho etatismu, tak i té produkční demokracie.

Co s tím?

Všem těmto protikladům je společné jedno: žádný z nich nejde k podstatě věci.

Přesněji řečeno: ani etatismus, ani produkční demokratismus nejdou k podstatě věci. Právě proto jsou to oba jenom dílčí řešení - a proto také nevyhnutelně dochází jak k jejich vnitřní rozpornosti, tak i k protikladu mezi nimi navzájem.

Tyto protiklady samy o sobě ještě nejsou vlastní podstatou věci (otázky charakteru společenské produkce); naopak ty jsou touto podstatou, pokud ta je ještě rozštěpená na navzájem nesouvisející části.

Ale: jsou to právě tyto protiklady, které za prvé nutí jít dále, k té vlastní podstatě celé záležitosti; a zároveň ukazují a naznačují, kde je tuto podstatu zapotřebí hledat.

A tady jsme zase zpátky u toho požadavku I. Štampacha, aby byl obnoven skutečný dialog v rámci levice.

Je ale nutno zcela jasně vidět a vědět: nepostačí jenom nějaký "obyčejný" dialog. Nepostačí jenom to, brát se navzájem vážně, začít si zase naslouchat. Už to by byl sám o sobě nemalý pokrok; ale to samo nestačí.

Je nutno si uvědomit, že ty protiklady dělící levici - že ty jsou opravdu objektivní. Není to tedy jenom nějaká nahodilá, ryze subjektivní různost názorů; jsou to objektivní protiklady věci samé,

A tyto protiklady je nutno překonat, ve smyslu samu podstatu věci zahrnující dialektické syntézy - a to jak v oblasti ryze teoretické, tak ale i v oblasti reálně praktické.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 13.Února 2018, 22:03:26

V článku na A2larm.cz "Vyházet shnilá jablíčka?" se objevuje myšlenka či otázka, zda lze lepšího světa dosáhnout tresty. Ten článek se týká konkrétní kampaně, ale o tu mi teď nejde. Já totiž mívám v poslední době pocit, že velká část levice si to myslí, že je to teď takový obecný trend. Totiž že levice chce především trestat, zakazovat, přikazovat a vynucovat si.
A že na žádný lepší svět už nevěří.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Trestat, nebo tvořit? Středa, 14.Února 2018, 11:05:1

Ano, ten článek je v zásadě naprosto správný. Skutečně je tomu tak, že velká (či převažující) část levice chce negativní stav společnosti napravovat pouze individuálním akcionismem, proti tomu či onomu konkrétnímu aktéru či jevu. A naprosto ztrácí z očí nutnost odstranit samotné příčiny těchto negativních jevů.

Ale to nakonec není nic tak nového, reformismus naprosto pravidelně vítězí nad ochotou ke komplexní systémové změně.

Na jednu stranu je to svým způsobem pochopitelné: ta velká systémová změna je stále ještě v nedohlednu, a tak se mezitím dělá alespoň ta klasická "drobná práce".

To negativní a omezené na tom ale je to, že se při této drobné práci na nutnost té zásadní změny naprosto zapomíná. A že veškerá energie se vybíjí právě tím slepým akcionismem.

Ke konkrétnímu tématu me-too: autoři článku mají plnou pravdu v tom, že samotné řešení problému sexuálního násilí není v tom, neustále znovu a znovu osekávat "shnilé plody"; ty budou růst znovu a znovu, nanejvýš se budou příště lépe maskovat. Ale to co by mělo být skutečným cílem (levice), to by bylo odstranění strukturálního násilí ve společnosti vůbec. Tedy odstranit samotné příčiny toho, proč někteří lidé mají moc nad druhými.

Autoři článku tedy hledí zcela správným směrem; to jediné co by bylo možno jim vytknout by bylo to, že - podle typického vzorce radikální levice - veškeré zlo vidí jenom ve faktu vykořisťování. Tedy ryzího, klasického vykořisťování, podle marxistické definice.

To sice naprosto není chybou; ale to co jsem nazval "strukturálním násilím" ve společnosti, to je konec konců podstatně obsáhlejší záležitost, nežli aby ji bylo možno pojmout - a vyřešit - jenom a pouze bojem proti ekonomickému vykořisťování.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 14.Února 2018, 12:23:3

"Ale to co by mělo být skutečným cílem (levice), to by bylo odstranění strukturálního násilí ve společnosti vůbec. Tedy odstranit samotné příčiny toho, proč někteří lidé mají moc nad druhými."
Možná to vyzní pesimisticky, ale jde spíš jen o konstatování:
Odstranění jedněch příčin moci některých lidí nad jinými nastartuje velmi pravděpodobně vznik jiných příčin, vedoucích k témuž, jen v jiném převleku. Přičemž potrvá dlouho, než společnost vytvoří alespoň takové brzdy moci, jaké byly smeteny zároveň s těmi původními příčinami.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 14.Února 2018, 14:33:19

Každý je schopen brzdit vlastní agresivitu i vlastní touhu po moci, pokud se pro to dobrovolně rozhodne - třeba protože byl k tomu někým motivován.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 15.Února 2018, 06:30:31

Když tady pan Štampach líčí ty různé levicové tábory, vzpomenu jednoho člověka, kterého nelze zařadit do žádného z nich. Byl to stoupenec samosprávného socialismu, ovšem ne onoho "lidového družstevního podnikání", které zmiňuje autor. Mělo to být o dost složitější. Bohužel, jeho vizi málokdo rozuměl.
Tím člověkem, přesvědčeným marxistou, byl Josef Heller, kterého čtenáři, diskutující na Referendu už delší dobu, pravděpodobně znali. Včera jsem se náhodou dověděla, že zemřel, tak to sděluji všem, kdo si na něj pamatují.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K úmrtí J. Hellera Čtvrtek, 15.Února 2018, 18:27:17

Tak to je opravdu nečekaná zpráva, paní Hájková. Co k tomu říci?

K jeho názorům na družstevnictví se nechci vyjadřovat; v tuto chvíli by to nemělo smysl, a bylo by to i zcela nepřípadné. Ostatně, k tomuto tématu jsem se v minulosti vyjádřil dostatečně jasně.

A sám jsem s panem Hellerem zažil - a zakusil - příliš mnoho střetů, a to bohužel naprosto ne pouze věcných, nýbrž i osobně laděných a osobně zraňujících, než aby teď ode mě nebylo pokrytectvím předstírat, že nic takového nebylo.

Nicméně: co je v každém případě J. Hellerovi nutno uznat a přičíst ke cti, že se dokázal, ač sám přesvědčený komunista - a to jasně a jednoznačně - distancovat od totalitních metod vládnutí komunistické partaje; a že v té současné komunistické straně patřil k té malé hrstce, která stále ještě upřímně věří na demokratický a humánní komunismus.

Je jen málo věcí, o kterých bych se s ním mohl shodnout po věcné stránce; a ještě mnohem méně po stránce ryze osobní. Ale upřímnost jeho snažení za lepší, humánnější svět - tu mu i já přiznávám, bez jakýchkoli výhrad.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 16.Února 2018, 03:18:33

Ano, upřímně se snažil o lepší svět. Ať už měl anebo neměl pravdu, rozhodně byl upřímný, tedy pravdivý.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 17.Února 2018, 19:12:30

Díky, Evo, za připomenutí Josefa Hellera. Nevím, jak dlouho budou přístupné jeho stránky:
https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/
Avšak pojem samosprávné společenství je už na světě a bude dál žít. Třeba v nedokonalých lidových nebo jiných - církevních, zájmových, společenstvích. Svoji cestu si už najde. Povede ke svobodě. Svoboda je poznaná nutnost. Není to totéž jako Pravda vás osvobodí?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.