Chci přispět X

Deset let nezapomínáme, deset let neodpouštíme

V těchto dnech si připomínáme tragické výročí smrti Jana Kučery, který zemřel po střetu se skupinou neonacistů. Jeho památku lze nejlépe uctít tím, že se sami pustíme do aktivit proti násilné ideologii, komentuje Jan Kašpárek.

Právě teď, když začínám psát první větu, je tomu zhruba deset let od chvíle, kdy se v noci z osmnáctého na devatenáctého ledna v příbramské hospodě mladý antifašistický skinhead Jan Kučera postavil proti hajlování a provokacím skupiny místních mladých neonacistů. Asi hodinu před půlnocí se tak dostal do střetu s jedním z nich – tehdy dvacetiletým Jiřím Fousem. Fous vytáhl bojový nůž a Kučeru pobodal v oblasti zad a třísel. Přestože se nejhorší zranění – krvácení ze stehenní tepny – snažili přítomní přátelé provizorně ošetřit, záchranka Kučeru do nemocnice přivezla v již kritickém stavu. Poté, co celou sobotu devatenáctého bojoval o život, nedělního rána na příbramském anesteziologicko-resuscitačním oddělení zemřel.

4d395e937867cHeroizace je nejspíš to poslední, co by si Jan Kučera přál. Repro DR

Neonacistické hnutí se v následujících dnech snažilo vykreslit Kučeru paradoxně jako jednoho ze svých a Fouse coby Roma (což se zakládalo na jeho tmavší barvě kůže, která se ale ukázala jako vcelku irelevantní oproti jeho zálibě v nacismu a hajlování). Antifašisté nicméně rychle dezinformace vyvrátili a uspořádali několik velkých smutečních akcí, na kterých vyjádřili odhodlání bojovat proti neonacismu. Od té doby si památku Jana – či spíše Honzy – Kučery připomínají každoročně nejen pietními akcemi, ale i koncerty či menšími demonstracemi. Ty se ostatně dějí i letos, a to jak v Praze, tak v Ostravě.

Jak funguje náckovské násilí
V souvislosti s neonacistickou vraždou z roku 2008 bychom si měli uvědomit, že rasistické a krajně pravicové ideologicky motivované násilí se většinou děje právě takto: mnohem méně jde o spektakulární pokusy o pogromy a bitky s policií či antifašisty v ulicích než právě o napadání veskrze náhodných lidí ve stínu a na naprosto běžných místech.

K tomu přispívá skutečnost, že jádra starého typu militantních neonacistů z devadesátých let jsou neaktivní díky nutnosti žít rodinný život, dezorganizovaná či – pro dnešní dobu typicky – vystupující pod hlavičkami různých „soft“ nacionalistických, xenofobních či neokonzervativních uskupení. Setrvale kvalitní práci v jejich odhalování sehrává Antifašistická akce. Ta takto rozkryla kupříkladu svého času s místní ODS se družící brněnské uskupení Slušní lidé a jeho lídra – někdejšího chuligána neonacistické skupiny Johny Kentus Gang – Zdeňka Pernicu či organizaci Pro-Vlast kombinující neveřejné neonacistické aktivity s jakýmsi umírněným nacionalistickým PR.

Násilí ze strany krajní pravice se tak stává poměrně neorganizovaným a fungujícím do značné míry na náhodné bázi ataků, například ve vozech hromadné dopravy, v hospodách či nočních ulicích. Silně medializovaný útok především slávistických chuligánů na antifašistickou demonstraci a žižkovskou Kliniku v únoru 2016 je v dnešním kontextu spíše výjimka, i když výjimka nepochybně závažná.

Scénáře náhodných útoků jsou poměrně jednotné: útočník identifikuje oběť v podobě někoho, kdo jednak působí jako součást některé z jím nenáviděných skupin, jednak u něj předpokládá, že se nebude schopen účinně bránit. Samotný útok je – naštěstí – ve většině případů verbální, výjimkou nejsou ale v poslední době ani napadení fyzická. Ta se často týkají lidí, kteří nějakým způsobem zasáhnou proti útoku verbálnímu, čímž na sebe přesměrují agresi útočníka, jenž ji v takovém případě může vystupňovat do fyzické.

Atmosféra násilí
Skutečnost, že se v posledních letech začínají zprávy o rasistických a neonacistických útocích opět objevovat (i když to, že se neobjevovaly, zdaleka neznamenalo, že by se útoky neděly), není rozhodně náhoda. I když jsme v situaci, jež je mírou násilnosti zcela nesrovnatelná s podstatně temnějšími údobími posledních osmadvaceti let – především několika fázemi předminulého desetiletí – jedná se o jev, který nelze s klidným svědomím ignorovat. I když je totiž česká společnost ve věcech politiky relativně nenásilná (přese všechno silácké internetové capslockování), v případě opakujících se útoků se její tolerance k politickému násilí může zvyšovat a paralelně s ní i riziko nápodoby takových činů.

Tak totiž funguje jako prakticky jakékoli násilí zasahující do veřejného diskurzu. Proběhne, a je-li medializováno, pomáhá dotvářet atmosféru toho, že se něco podobného „prostě děje“. Na jedné straně pak generuje znepokojení až morální paniku, na straně druhé více či méně tajené uspokojení z toho, co probíhá, u reálných či potenciálních sympatizantů útočníků. U sympatizantů se tak zvyšuje pravděpodobnost podobné akce, protože ji začnou vnímat jako zahrnutou v oblasti možného. Aniž bychom museli rasistické násilí hysterizovat, lze poukázat na paralelu v podobě násilí náboženských fundamentalistů, které na sociálně-psychické úrovni funguje relativně podobně zacykleně.

Souběžně jakýkoli ideologicky motivovaný násilný čin nahrává skupinové polarizaci a vytváří v zapojených sociálních skupinách pocit odehrávajícího se širšího střetu. To může fungovat iracionálně generalizujícím způsobem, když se zahrne například etnická skupina, z níž pochází jakýmkoli fanatismem motivovaný útočník (v protimuslimské hysterii posledních let je asi jasné, o čem je řeč), nebo racionální, kdy se komunita pociťující ohrožení vymezí reálně proti těm, jejichž aktivně prosazovaná ideologie toto ohrožení jednoznačně zahrnuje. Příkladem druhé situace může být třeba antifašismus etnických menšin, queer lidí, levice či obecně alternativně smýšlejících a žijících lidí.

Nezapomenout a neodpustit
I když krajní pravice zvláště v posledních letech úpí nad údajnou agresivitou jakýchkoli aktivních antifašistů – jako Tomio Okamura, který si po pacifistické antifašistické blokádě kongresu Evropy národů a svobody v prosinci neváhal údajné příklady takové agrese prostě vycucat z prstu – je dobré pochopit, že antifašismus je a priori vždy reaktivní. Je odpovědí na zažitou reálnou agresi a výsledkem analýzy toho, jak taková agrese funguje a jakou rétorikou je živena.

Oproti zažité představě není doménou jen politicky radikálních lidí. Na obecné rovině může být aktivním antifašistou kdokoli, kdo odsuzuje rasistickou a krajně pravicovou agresi. Důležité je tam slovo „aktivní“. Aktivním antifašismem není vágní odsouzení ideologicky či etnicky motivovaného násilí, ale jeho veřejné tematizování coby nebezpečného ve společnosti, která o něm takto nemusí chtít uvažovat. Je také pomocí obětem a přeživším takového násilí a odmítnutím mu pasivně přihlížet v situaci, kdy se děje.

To je ostatně důvod, proč si coby antifašisté připomínáme Honzu Kučeru. Aniž bychom jej chtěli heroizovat – to je dost možná to poslední, o co by stál – na odvahu postavit se v nebezpečné situaci neonacistům bychom neměli zapomenout. Stejně jako bychom jejich ideologii neměli nikdy odpustit smrt Honzy a mnoha dalších.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.