Co je to dobrá práce

Ekonomické ukazatele nám nic neříkají o tom, zda z růstu a prosperity těží také zaměstnanci. Měření kvality jejich života je sice složitější, ale možné.

Zda náš trh práce prospívá, či nikoli, máme obvykle ve zvyku posuzovat zejména pomocí objektivních makroekonomických indikátorů, jako je míra nezaměstnanosti, výše či meziroční růst minimální nebo průměrné mzdy. Ty ale mají schopnost zobrazit pouze část reality světa práce: nízký počet lidí bez práce nebo solidní růst finančního ohodnocení ještě neznamená, že lidé nejsou v práci vystaveni zdravotním rizikům, nepřibývá jim průběžně tolik práce, že už ji nejsou schopni v běžné pracovní době zvládat, nebo že nemají pocit, že jejich práce nemá žádný smysl.

To jsou všechno ukazatele, které máme tendenci běžně zapomínat nebo podceňovat, přitom se na spokojenosti lidí s jejich pracovní situací podílí významným způsobem. Že země prosperuje, všichni z toho těží a mají kvalitnější život, dost dobře prostě nelze tvrdit jen na základě nízké nezaměstnanosti. To je příliš úzký pohled, který nedostatečně zohledňuje další faktory, a může vést k frustraci lidí z toho, že jejich problémy jsou přehlíženy.

S jejich měřením je však potíž, není to tak jednoduché jako sečíst počet lidí v evidenci úřadů práce. Jedná se z velké části o subjektivní vnímání, které neobsáhneme jinak, než že se na něj zeptáme dostatečně velkého počtu lidí, abychom obdrželi výsledek, který pak půjde zobecnit na všechny pracující. Odbory v Německu s takovými průzkumy mají dlouholetou zkušenost.

Již od roku 2007 provádí zvláštní vědecký institut při předsednictvu odborové konfederace DGB průzkum s názvem Index dobré práce (DGB-Index Gute Arbeit). Každý rok se ptá reprezentativního vzorku respondentů na otázky související s jejich pracovní situací v jedenácti různých oblastech: na možnost ovlivňovat podobu své práce; na to, jak vnímají na svém místě příležitosti k dalšímu rozvoji; jaké panuje u nich v práci klima, zda ve své práci spatřují nějaký smysl, jak to vypadá s jejich pracovní dobou a jejím dodržováním, jaké jsou emoční a fyzické nároky jejich práce, jaká je její intenzita, jak se dívají na výši svého příjmu, jak hodnotí benefity nabízené zaměstnavatelem, a konečně jak jisté mají pocit, že jejich místo je.

Child_girl_young_caucasian_childhood_daughter_children_computer-1057541Ženy si částečný úvazek berou kvůli péči o děti mnohem častěji než muži. Z něj se pak mnohé z nich už na plný úvazek nevrátí. Foto pxhere.com

K tomuto pevně danému balíčku celkem 42 otázek (po třech až čtyřech ke každé z jedenácti oblastí), jejichž každoroční pokládání stejným způsobem umožnuje sledovat, jak se situace v té které oblasti na německých pracovištích mění v čase, přibývá rok po roce sada dotazů, které se věnují podrobněji nějakému konkrétnímu, zrovna aktuálnímu fenoménu.

V prosinci byly zveřejněny výsledky Indexu dobré práce za rok 2017. U standardní sady otázek v jedenácti vyjmenovaných oblastech převádějí výzkumníci a výzkumnice sumu odpovědí respondentů do hodnocení. Do 50 bodů je práce ve sledovaném ohledu viděna jako špatná, průměrná (od 50 do 80 bodů) nebo dobrá (od 80 do 100 bodů).

Nejméně spokojení jsou podle výsledků němečtí pracující se mzdami. Zde se dá jejich práce jako v jediném ohledu označit za špatnou (49 bodů). Těsně na hranici se pak pohybují hodnocení ostatních benefitů ze strany zaměstnavatele (52 bodů) a intenzita práce (50 bodů). Za dolní průměr (do 65 bodů) označují dotazovaní oblast fyzické zátěže (58 bodů) a své autonomie ovlivňovat podobu práce (63 bodů), ostatní dimenze kvality jejich pracovního života, tedy otázka rozvoje (67 bodů), klimatu na pracovišti (69 bodů), pracovní doby (76 bodů) a emočních nároků (66 bodů) se v jejich hodnocení nachází v horním průměru. Smysluplnost práce jako jediná z kategorií atakuje hranici dobré práce (80 bodů). Při zprůměrování výsledků ve všech jedenácti kategoriích vychází subjektivní hodnocení práce v Německu jako spodní průměr (63 bodů) a od výsledků z minulého roku se tím výrazněji neproměnila ani k lepšímu, ani k horšímu.

Proč to všechno
Takový výsledek dobře ukazuje, proč je třeba průzkum provádět: čistě z makroekonomických údajů, tedy rekordních exportů, celkem nízké nezaměstnanosti a růstu mezd, který nikterak nevybočuje z jeho obvyklého německého tempa, by situace pracujících mohla vypadat významně optimističtěji. Jistě by se dalo namítnout, že to je všechno relativní věc a že mají pracující v jedné z nejbohatších zemí světa možná jen příliš vysoké nároky. To je ale druhořadé. Zde jde o subjektivně vnímanou kvalitu práce, a na toto vnímání má jen omezený vliv, že kupříkladu v Bangladéši jsou na tom mnohonásobně hůř.

Ze subjektivně zažívané nespokojenosti a frustrace může vyrůst politická radikalizace, z jednotlivých oblastí dále například dlouhodobé psychické či fyzické problémy, a proto je třeba toto prožívání brát vážně. Rozklíčování výsledků sektorů a branží, ale třeba i rozdíly podle věku nebo pohlaví pracujících či jejich pracovní pozice umožňuje odborům, podnikovým radám i politice narýsovat a přesně na kritická místa zacílit potřebná politická opatření ke zlepšení podprůměrného výsledku.

Index dobré práce se za rok 2017 věnoval ve zvláštním oddílu otázce slaďování pracovního a soukromého života. Za vypíchnutí stojí, že se autoři průzkumu ptali hned po dvou možných zdrojích problémů. Jeden bývá identifikován běžně, je to nedostatek času. Druhý ale již tak samozřejmě nerozpoznáváme a neuznáváme: totiž přílišné vyčerpání prací na to, aby se člověk mohl ještě věnovat jiným aktivitám. Přitom ho za velmi častý nebo častý původ potíží při slaďování označuje 41 procent dotázaných, zatímco časové problémy za velmi častý a častý pouhých 27 procent pracujících (obě otázky byly položeny zvlášť, nebylo si tedy třeba mezi nimi vybírat).

Stres v práci za překážku uspokojivého slaďování označují především pracující v sociální oblasti, zdravotnictví a pohostinství a ženy výrazně častěji než muži. Časové faktory pak jako problém převažují u lidí zaměstnaných ve zdravotnictví a dopravě a opět spíše u žen než u mužů. Bylo by zajímavé vidět, jak by vypadaly v tomto ohledu výsledky průzkumu u nás. I pro naše podmínky by stálo za to přemýšlet o tom, že slaďování lidem možná neusnadní jen flexibilní pracovní doba, ale také snížení stresu a pracovní intenzity.

To platí o to víc, o co jsou zejména určité formy flexibilní práce naopak pro slaďování potenciálním problémem. Z průzkumu Index dobré práce vyplývá, že se slaďováním mají větší problémy lidé, kteří velmi často nebo často pracují z domova. Rozdílem se u nich ale zdá být ještě také to, zda to je home office dobrovolný, předepsaný nadřízeným nebo vynucený pracovním penzem. V posledních dvou případech lidé práci z domova vnímají spíše jako překážku.

Němečtí pracující také vidí institut home office celkově kritičtěji, než jak jsme na to zvyklí u nás: na otázku, čím by jim firma mohla pomoci lépe slaďovat, říká jen 22 procent z nich, že by chtěli více pracovat z domova. Více než dvojnásobek z nich, totiž 55 procent, si přeje, aby jejich pracovní den měl jasný začátek a konec a jeho délka celkově nepřesahovala osm hodin. I to je cenný impuls k zamyšlení do naší debaty, kde se zatím home office vnímá jako ultimátní slaďovací řešení.

Výsledky pak také jasně ukazují i u nás dobře zmapovanou nerovnováhu, kolik času věnují péči o děti ženy a muži. Zatímco u žen na celém úvazku to je 39 hodin týdně, u těch na částečném úvazku dokonce 49. U mužů s celým úvazkem to je pouhých 26 hodin a u jejich kolegů na částečném se zvedne objem času strávených staráním se o děti jen o třetinu v porovnání se ženami se zkráceným úvazkem, totiž na 29 hodin. S tím také koresponduje fakt, že ženy si daleko častěji berou zkrácený úvazek právě proto, aby se postaraly o děti – jako důvod pro redukci pracovní doby to uvádí 71 procent z nich, ale pouze 40 procent z mužů, kteří se k tomuto kroku rozhodli.

Mechanismus, kdy se ženy v souladu s tradičně připisovanými společenskými rolemi cítí za péči více odpovědné, a uzavírají se proto do částečných úvazků, z nichž se už často nevrátí zpět vůbec, nebo příliš pozdě na nějaký kariérní posun, je také dostatečně znám. V Německu způsobuje mimo jiné jeden z největších rozdílů v ohodnocení žen a mužů v Evropě (a my si pomyslný stupínek s ním dělíme s odstupem žen od mužů v podstatě identicky velkým).

Tato a další množství dat a podrobnějších rozklíčování nyní čeká na bližší interpretaci a využití pro legislativní opatření, tarifní vyjednávání a vyjednávání podnikových rad v jednotlivých firmách o konkrétních pracovních podmínkách. U nás zatím podobný užitečný nástroj existuje pouze ve velmi omezené podobě a kromě toho ještě příliš krátce na to, aby se daly sledovat změny ve vnímání pracovních podmínek českých zaměstnaných v časovém průběhu. Jedná se o Indikátor subjektivní kvality pracovního života vyvinutý Sociologickým ústavem Akademie věd České republiky a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce. Do budoucna by bylo potřeba zajistit jeho stabilní financování a pomáhat ho vyvíjet tak, aby mohl co nejdříve sloužit českým odborům i zákonodárcům podobně dobře jako jeho německá obdoba.


Článek vznikl pro první číslo odborářského měsíčníku Sondy REVUE v roce 2018. S dovolením jej přetiskujeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.