O autenticitě

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková polemizuje s textem Jana Adamce, který se zabývá Bohuslavem Sobotkou a jeho neviditelností autenticity, a poukazuje na rozdíl mezi autenticitou a manipulací.

Autenticita je slovo, které je v dnešním každodenním slovníku nadužíváno nebo používáno ve vágním významu. V rozhlase s ním máme svoje problémy zejména v dokumentu, ale i v dramatických a publicistických žánrech. Většinou se v zájmu autenticity ženeme do reálných prostředí, ale dopouštíme se často jen ilustrace. Se soudcem natáčíme u soudu, se stavebníkem na stavbě, s hercem v divadle.

Pomůže to v případech, kdy nás jako reportéry prostředí inspiruje k otázkám, které by nás jinak nenapadly, tedy když třeba vidíme, jak ten který mluvčí skutečně vykonává své řemeslo. Položíme-li otázku, odpověď může být zajímavější, než by se na první pohled čekalo — a tím právě vzniká objektivita na základě autenticity. Tuhle výhodu autenticita prostředí má.

Ale ptát se herce na jevišti na to, co si myslí o klimatické změně, nebo stavbyvedoucího na stavbě na dotace z Evropské unie je nesmysl, tady nemá autenticita prostředí co dělat, protože jde o autenticitu názoru. A tu tímto způsobem nepoznáme. V tomhle je legrační televize, ze které nám něco říká redaktor stojící před budovou jistého ministerstva, ale mohl by to říkat klidně ze studia. Podprahové podsouvání autenticity je tvrdá manipulace.

Záliba v autenticitě velice vzrostla s dostupnými technologiemi, bez štábů jsme mnohem lehčí, nenápadnější, pro respondenty přijatelnější. Neposkytuje-li však prostředí svou vlastní informaci, je celá autenticita záznamu zbytečnou námahou a udělali bychom lépe, kdybychom se soustředili na poctivost — tady o autenticitu nejde — odpovědi na otázku.

Jan Adamec se dopustil ve svém článku z 12. prosince kritiky neautenticity progresivního proudu sociální demokracie, reprezentované Bohuslavem Sobotkou, a argumentuje tím, že Piráti a ANO jsou na rozdíl od sociální demokracie ve svém konání autentičtí. Uvádí jako příklad, že Piráti si už vložili do vlastních předpisů, co navrhují uzákonit pro všechny, a Andrej Babiš od převratu řídí svou firmu tak efektivně, že není důvod mu nevěřit, že tak bude řídit i stát. A to, že mu jde o lidi, autenticky dokládá tím, že po volbách za nimi jezdí a osobně jim děkuje za hlasy.

Pokud jde o Piráty, uvidíme, kdy na svoje vlastní pravidla narazí a jak se zachovají. V mocenských pozicích se dosud neprojevili. Pokud jde o Andreje Babiše, je to přece tak, že on je svým chováním a jednáním pravý opak autenticity toho, co říká. Kdyby byl ve smyslu příkladu Jana Adamce autentický, nemohl by sám od sebe ve funkci ministra financí kupovat jako podnikatel korunové dluhopisy a unikat tak velkolepým způsobem placení daní.

Vezmeme-li jeho konání z hlediska autenticity, pak nám sděluje, že stojí na naší straně vždy, když se nám podaří najít fígl, jak se vyhnout povinnosti vůči státu. To ovšem není moc státotvorná myšlenka od vysokého představitele státu, a tak přece vidíme rozpor mezi autentickým jednáním AB a jeho inscenovaným chováním.

Zinscenovaná autenticita

Autentický je ten, kdo je uvěřitelný — ale to si lze zinscenovat pomocí médií a marketingových asistentů, má-li člověk na to. Skutečně autentický je ten, kdo jedná tak, jak mluví, a to stále. Autenticita není sama o sobě pozitivní ani negativní vlastnost, je to jen pojmenování určitého osobnostního projevu. Jestli se Andrej Babiš chová autenticky jako šéf, který nestrpí odporu, pak mu to můžeme věřit, ale to on nechce, protože dobře ví, že v politice takové chování není možné: rozpor maskuje výroky, že není politik (těchto výroků ovšem zanechal, protože už by nezabíraly).

Také se tak jako politik explicitně nechová, protože to by přišel o část příznivců. Když se tak jako předseda vlády chovat bude, může část svých spolupracovníků zastrašit, část získat, ale velká část bude také hledět neposlechnout, není-li příkaz reálný nebo z nějakého právního důvodu proveditelný. A nebudou-li chtít hned rezignovat, třeba z důvodu autentického vztahu k oboru, který reprezentují.

Andrej Babiš je navenek komediant a zábavný člověk, ale jeho autentická tvář taková není. Autenticky je, řekla bych, uchvatitel. Je pravda, že takového politika jsme tu ještě neměli.

Jan Adamec vytýká Bohuslavu Sobotkovi neautenticitu jeho strany a ukazuje to na jeho výroku, jímž údajně pohrdá voliči (Sobotka: Když ve vedení bude víc nových lidí, tak i ČSSD může být zajímavější, jako jsou dnes zajímaví Piráti a jiné politické strany, potřebujeme změnou víc zaujmout.“)

Nevím, co je na tom výroku pohrdavého, problémem ČSSD skutečně je, že se do ní nové tváře dostávají jen velmi ztuha, že dosavadní funkcionáři nechtějí uvolnit prostor pro nové přístupy a odlišné názory, že to je „bratrstvo kočičí pracky“, rozdělující si i úřednické pozice podle stranické příslušnosti, že jsou pohodlní a zatuhlí. Že si každý jejich politik musí na schůzích vysedět čáku na volitelné místo, což trvá tak dlouho a je to tak otravné a plné protivenství, že mezitím ztratí energii i vůli něco dokázat.

To, že Bohuslav Sobotka tohle nedokázal se svými blízkými ve straně změnit, je skutečně prohra. A bohužel do ní spadlo i několik lidí, kteří představovali progresivnější, méně strejcovskou podobu té strany. Sobotka je právem zklamaný a autenticky znechucený působením části svých spolustraníků, kteří teď budou, povoláni do různých funkcí hnutím Andreje Babiše, triumfovat.

Jeho znechucení a zklamání je autentické i v případě, že nemá pravdu a po letech ve vysoké politice jeho prohra přijít musela. Mezi jeho chováním a rétorikou žádný velký rozpor není a míra konvenčního vystupování k jeho osobnosti patří. Nikdy nebyl bůhvíjak oslavován (ani zde, v tomto internetovém listě ne) a ponižovat ho není třeba. Zosobňuje umírněnost, která prohrála, a to stačí. Říká-li, že je třeba nových tváří, myslí tím možná i nahrazení sebe.

Autentická osobnost Andreje Babiše ukazuje, že není třeba hrát fair play, když jdu za svým úspěchem. Toleranci k tomuto osobnostnímu rysu máme nějak v národní povaze, jakkoli to sousloví nemám ráda, lepší mě nenapadá. Odpouštěli jsme takové jednání Václavu Klausovi, nevadí nám (některým) u Miloše Zemana, zvolili jsme si Andreje Babiše.

Máme radost (tedy ti, kteří ANO volili), jak se daří nedodržet dohody s Evropskou unií, a bláhově si myslíme, že dohody s námi, voliči, dodrženy budou. Nebudou, jenomže to nepoznáme, protože „autentický“ AB je mistrem schopnosti nějak se před veřejností chovat a jinak ve skutečnosti konat. Manipulovat. Uvidíme, pokud budeme chtít.

    Diskuse
    JP
    December 19, 2017 v 14.20
    Nejsem si tak úplně jistý, paní Zemančíková, do jaké míry jste dokázala přesně vymezit diferenci mezi pojmy "být autentický" a "působit autenticky".

    Takový Sobotka snad byl autentický svými názory a postoji - ale svým výrazem způsobného studentíka v jedné z nejvyšších politických funkcí působil (navenek, a to jest na průměrného voliče) jakkoli jinak, než autenticky.

    Přesně naopak Babiš: o tom co je jeho pravá, tedy autentická podoba, se ovšem můžeme nakrásně domýšlet a dohadovat; ale holým faktem je, že - opět navenek, čili na voliče - dokáže působit naprosto přirozeně, tedy autenticky.

    A v politice - to se nedá nic dělat - naprosto nepostačí být vnitřně autentickým, ale je zapotřebí mít schopnost působit autenticky i navenek.