Z reálného manažerismu
Filip OutrataŽijeme ve společnosti, která zásadně preferuje formu nad obsahem. Manažerizace ovládá nejen komerční, ale i veřejnoprávní, sociální, kulturní sféru. Co si s tím počít?
Povídal jsem si s pracovníkem nejmenované veřejnoprávní instituce. Už jsem to v drobných obměnách slyšel vícekrát, od lidí v kulturní, ale i sociální oblasti. Platy manažerů se vzdalují platům odborných pracovníků. Ti, kdo reálně dělají to, co je posláním dané instituce, mají pocit, že jsou páté kolo u vozu. Často vysoce vzdělaní a kvalifikovaní, jsou nuceni sledovat, jak se platově propadají ve srovnání například se zaměstnanci Amazonu nebo pokladními v obchodních řetězcích.
Je to pro ně osobně, lidsky ponižující. A je to také ponižující pro celou společnost, protože společenství, které si neváží nehmotných, ale velice skutečných hodnot, které zprostředkovává sociální péče, kultura a vzdělání, směřuje k celkovému úpadku. Jenže právě v situaci, kdy už se takový úpadek děje, to stále méně lidí vnímá jako problém.
S Andrejem Babišem uspěl ve volbách manažerismus: cenu má jen efektivita, jakékoli ideje jsou jen blábolením, kdo úspěšně řídí svůj byznys, zvládne uřídit i stát. Babiš je jen vrcholek ledovce, podobné myšlení se projevuje napříč celou společností. Nejen v komerční sféře, ale právě i v té neziskové, sociální, kulturní, vzdělávací, veřejnoprávní. To znamená, že před manažerizací už neexistuje možnost úniku. Alternativy nejsou, nebo přinejmenším nejsou pro naprostou většinu lidí dosažitelné.
Jaký vliv na člověka asi dlouhodobě může mít takový společenský pořádek, který zásadně preferuje formu před obsahem? Ten, kdo umí zvládat „procesy“, je obecně mnohem lépe oceňován než ten, kdo tvoří skutečné hodnoty. V odborných institucích jsou jednoznačně upřednostňováni pracovníci finančních oddělení, případně IT, před kvalifikovanými odbornými zaměstnanci, kteří tvoří páteř a srdce daných institucí. To, co by mělo být pouze obslužným úsekem pro to skutečně důležité, se stává novým centrem, ovšem centrem tak nějak parazitickým.
Kde to všechno začíná? Zřejmě velice záhy. Když se zeptáte dnešních vysokoškoláků, co studují, často odpoví „magistra“ nebo „bakaláře“. Obor studia je mnohdy něčím druhotným, převažuje efekt, užitek, případně vnější statusový symbol spojený s titulem — ostatně koupě univerzitních titulů, ať již formou rychlostudia na pofidérních „univerzitách“, nebo zcela bez obalu pouhým nákupem čestného doktorátu, to vše jsme tu už měli.
Že v kapitalistickém systému, který ziskovost a ekonomickou efektivitu činí základním kritériem, bude tlak na komercionalizaci úplně všeho, by vlastně nemělo příliš překvapovat. Co ale překvapující je, je snadnost, s níž se tento princip aplikuje i v oblastech, které by z podstaty věci měly fungovat na jiném principu, například ve státní příspěvkové a veřejnoprávní sféře. Anebo třeba v církvích — vzpomínám na různá svědectví o tom, jak se princip efektivity jako jediný uplatňuje v porestituční církevní realitě i tam, s příslušnými lidskými dopady.
Manažerský přístup vládne všude a všem. Jedině tím, že tento způsob myšlení prosákl hluboko do vědomí i podvědomí, lze vysvětlit skutečnost, že heslo „řídit stát jako firmu“ se vůbec mohlo stát něčím víc než směšným nesmyslem, který nikdo nebere vážně. A to navzdory tomu, že ti, kdo před Andrejem Babišem řídili tento stát, ho řídili často opravdu mizerně.
Žijeme tedy zcela zjevně v éře manažerismu. Proč ale „reálného“? Inu proto, že stejně jako reálný socialismus byl kýženému ideálu (společnost, v níž nebudou sociální rozdíly, a tedy ani napětí, potřeby všech budou uspokojovány) na hony daleko, i manažeristická realita za ideálem (dobré, efektivní fungování státu jako firmy, se ziskem, který se v různé míře dostane ke všem zaměstnancům-občanům) tak nějak pokulhává.
Lamentovat nad neutěšenou skutečností je vždy jednodušší než hledat cesty a způsoby, jak tuto skutečnost změnit. Co si tedy počít s „reálným manažerismem“? Nezní to možná příliš prakticky, ale vracet se k podstatě. Ke smyslu a kvalitě dané činnosti, k tomu, co je skutečně hodnotné, protože trvalé a založené na skutečné, kreativní práci. A také vnímat člověka, který by se jinak mohl ve všech „procesech“ a honu za efektivitou snadno ztratit.
Vztaženo k politické rovině, proti manažerismu nepomůže nic jiného než dokázat, že lze dělat politiku i jinak než ryze utilitárně, že lze dělat politiku s ohledem na jiné věci, než je pouhý finanční kalkul, a že to přece může fungovat. A také se vyrovnat s médii, která jsou rovněž manažeristická a upřednostňují formu nad obsahem, zisk nad podstatou. Jsou to opravdu těžké úkoly, ale zřejmě budeme mít dost času na to se s nimi popasovat. Reálný manažerismus tu může vládnout docela dlouho.
Když jsem chodil do školy, říkal mi tatínek: "Když se nebudeš učit, budeš dělat popeláře." Moc dobře jsem se neučil, ale neměl jsem problém nastoupit do výpočetního střediska s nejlepším neembargovaným americkým sálovým počítačem a dělat celkem kvalifikovanou práci jeho obsluhy. Počítač stál v našich penězích 16 mil. Kčs, podnik zahraničního obchodu měl obrat 16 mld. Kčs ročně a já měl nástupní měsíční plat 1155 Kčs čistého. Teď přijde očekávaná pointa: Když jsem se náhodou dozvěděl kolik berou popeláři, byl jsem trochu zaskočen a tatínkovi to neopomněl sdělit. Odpověděl mi: "A chceš to dělat?"
Máte-li sehnat (dobré) zaměstnance, zákon nabídky a poptávky prostě platí (nejinak než třeba u prodeje knih v antikvariátu). Lidé samozřejmě peníze chtějí, nicméně těžko změní, že některá práce je hezká a uspokojuje, zatímco jiná naopak. Někde je vzhledem ke kvalifikaci málo peněz, ale zájemců o (obsazená) místa přesto mnoho, zatímco jinde zvyšují razantněji mzdy a přesto musí omezovat provoz.
Včera jsem byl v jednom obchodě potravinářského řetězce a žádal po obsluze nějaké uzeniny. Bylo to napůl k smíchu, napůl k pláči. Bývám k zaměstnancům dost shovívavý a na jejich straně, ale těch vlastně nezpůsobilých pro práci vidím teď nebývale mnoho.
Ale my jsme celou ekonomiku "virtualizovali" prostřednictvím financí a tak dnes většinou lidé nechtějí být něčím konkrétním (studovat nějaký obor), ale vydělávat peníze. Ono ani není divu, protože být něčím celý život je riskantní, místo toho odměňujeme "flexibilitu", tedy být něčím jiným.
Řekl bych, že jde o vedlejší efekt volnotržní ideologie, která si představuje, že jakékoli profesionální hodnoty producentů (třeba že někdo něco vyrobí dobře) lze bez problémů převést na požadavky spotřebitele. Ale to z různých důvodů (koluze producentů, nedostatek informací na straně spotřebitelů) selhává, s výše uvedenými důsledky.
Sám znám ze zkušenosti práce v malém vysoce kvalitním nakladatelství, že odtud mnozí odešli a odcházejí kvůli penězům třeba do banky. Pak po letech takový člověk napíše, že z toho času dosud žije, je to pro něj i po letech naplňující. Ale přesto odešel. Je to těžké, asi si nelze představovat, že třeba pracovníci kulturních institucí budou nějak vysoce nadprůměrně placeni, ale oni jsou placeni často podprůměrně... na rozdíl od šéfů a manažerů svých institucí.
Ale pokud se cítí ponížen tím, že se příjmově propadá ve srovnání se zaměstnanci Amazonu či pokladního/pokladní v supermarketu, postrádám s ním byť zlomek sympatie.
Myslím, že jste ten nejdůležitější rozdíl popsal v tom vyprávění o nakladatelství. Ti lidé měli volbu, mohli reálně odejít na slušně placená místa, anebo na místa placená lépe (znám i nakladatelství, ve kterých bere redaktor zřetelně víc než paní za šaltrem, jen to nebudou ta "malá, prestižní" a práce tam nebude tak naplňující). A jsou i tací, kteří volí podobnou kariéru od začátku -- par let si mohu dovolit něco, co mě naplňuje a pak musím začít vydělávat.
Uráží mě -- nikoliv ponižuje --, imbecilita vědecké a kulturní politiky tohoto státu a obcí (Praha, která každoročně vyhodí za ohňostroje, reprezentační plesy atd. podstatně víc než by bylo potřeba na znatelné zvýšení platů v městké knihovně, miliardy vylité do kanálu na takzvanou podporu aplikovaného výzkumu atd.) a neštítím se hádat o stavovský zájem, ale představa, že bych si hledal někoho, nad koho bych mohl povyšovat, protože je na tom hůř než já ....prostě, člověk, který své uznání odvozuje z toho, že bere víc než jiná skupina lídí je ubohý sráč (omluvte funkční porušení kodexu)
2.) S profesí spojovaný společenský status (může být různě vnímaný v různých prostředích, i subjektivně samotným jedincem)
3.) Vnitřní uspojení z vykonávané činnosti (možnost záměny s uspokojením z finančního ohodnocení či ze získaného společenského statusu)
--------------------
Například popelář se tedy může ve svém zaměstnání cítit naprosto spokojený, neboť finanční ohodnocení může subjektivně vnímat jako dobré, společenskému statusu nemusí přikládat žádnou důležitost a určitá romantika této profese, možnost mít čistou hlavu a vnímat krásu okolního světa ho může vnitřně plně uspokojovat.
"...jak se platově propadají ve srovnání například se zaměstnanci Amazonu nebo pokladními v obchodních řetězcích. Je to pro ně osobně, lidsky ponižující."
příliš zlovolně posunout nejde.
A je jedno, koho vezmete jako srovnání. Ponižující je pro mě (bylo, už to nemusím dělat), když někomu vysvětluji, že ho nemůžu zaplati tak, jak by si podle mého i jeho názoru jeho práce zasloužila. ale proč by pro něj mělo být lidsky ponižující, že dělá dobře potřebnou práci, za kterou ho nějací ... (jako jsem byl já), špatně platí.
Spíš nevím, zda by neměly budit rozpaky poměry v podnikatelské oblasti. Je opravdu přiměřené, když stánek s vánočním sortimentem na šikovném místě může za měsíc před vánoci vynést totéž, na co předtím dělal (za mzdu) třeba i řečený "sváteční" podnikatel od srpna až do začátku adventu?
Možná jsou veškerá srovnání opravdu zbytečná. Ta situace není v pořádku jako taková, jak napsal pan Horák v příspěvku výše. Žádoucí by bylo, aby se nespokojenost takto pracujících obracela spíš proti vlastním manažerům a vedení, než proti třeba prodavačkám nebo skladníkům, to samozřejmě úplně uznávám.
Jenže zrovna tady nad tím slovem "ponížení" (moji kolegové ho rádi kalkem podle němčiny přepisují jako "zneuznání") stojí docela složitá struktura normativního kontextu.
A když v tomto okamžiku většinu těch vazeb pominu, zbývá jeden motiv: pokud bych se cítil ponižován, že za dobře odvedenou a podle mého přesvědčení společensky potřebnou práci beru méně než prodejce předražených hrnců důchodcům, přistupuji tím na manažerské hledisko, že výše výdělku=uznání.
Nevím, jestli věřím tomu, že obor studia je pro většinu druhotný. Ještě v době kdy jsem studoval já, všichni chtěli "být něčím", a na oboru v podstatě každému záleželo - znal jsem i výjimky, ale málo. Jen ta následná konfrontace s tvrdou realitou pracovního trhu mnohé přiměla přehodnotit priority. Já jsem taky nechtěl být softwarovým inženýrem. Ne, že bych si měl na co stěžovat, ale rozhodně jsem si to tehdy představoval jinak.
Je ale těžba bitcoinů opravdu také tak společensky prospěšnou prací? To je docela zapeklitá otázka...
Kradení Bitcoinů, to je něco jiného. To je tvůrčí, kreativní činnost.