Kdo by to byl tehdy před pěti lety řekl, že takhle se promění společenská atmosféra kolem volby příštího prezidenta. Volba hlavy státu referendem, již jsme si po mnoha letech vyvzdorovali, byla první vlaštovkou principu přímé volby. Výsledek byl rozpačitý — vzhledem k tomu, že od nového způsobu volby se očekával jiný výsledek, než jaký by přinesla volba postaru — ale i tak byla cítit naděje, že s prezidentem vybaveným vůlí lidu se vláda věcí našich začne vracet do našich rukou.

Nestalo se, a kdeže ty předpředloňské sněhy jsou. Atmosféra, v níž před pěti lety lidé pečlivě vážili svůj hlas a při televizních přenosech viseli kandidátům na rtech, stejně jako zápal, s nímž dobrovolníci sháněli podpisy pro své kandidáty, jako by se vytratily navždy. Míra nezájmu občanů i stran, z nichž ani jedna nenavrhla svého kandidáta, jako by byl přímo úměrný počtu navržených kandidátů (celkem 18; před pěti lety 9) i jejich bezvýznamnosti.

Čím to vlastně je? Zklamáním z výkonu Miloše Zemana, anebo něčím, s čím se dosud nepočítalo?

Důvody nezájmu

Miloš Zeman začal své úřadování dobře. Po prvním roce mu nebylo co vytknout. Publicisté, kteří se jej snažili stůj co stůj zesměšňovat a častovali jej přízvisky jako „buran“ nebo „opilec“, si na jeho zdrženlivosti vylámali zuby. Také Zemanův druhý rok nebyl špatný. Prezident si dobře vedl při sporu o udělování vědeckých titulů, když dal najevo, že nemíní být razítkem.

Těžko říci, zda se Miloš Zeman v oněch prvních dvou letech přemáhal, leč další roky už to s jeho úřadováním šlo jenom z kopce. Otevřená podpora islamofobům šířícím nenávist, jako třeba Martinu Konvičkovi, a cynické postoje vůči uprchlíkům, kteří k nám ani nepřišli, byly plné povýšenosti a arogance. Za své postoje vůči islámu i uprchlíkům sklidil sice potlesk, ale jako představitel státu, který se pokládá za otevřený a sekulární, selhal na celé čáře.

Selhal i jako jeden z občanů země, z níž po 40 let lidé utíkali. Celkem jich bylo na 400 000, přičemž téměř všichni byli uprchlíci ekonomičtí. Ani v nejmenším jej nenapadlo, jaký dluh jeho země nese vůči zemím, jež naše uprchlíky přijímaly a nyní přijímají ve statisících a milionech ty dnešní. Ano, Zeman zklamal, neboť v tom, v čem měl jít příkladem, v nezištné pomoci potřebným, se zachoval přímo opačně. To je první důvod nezájmu veřejnosti o nadcházející volbu prezidenta, byť ne každý si tuto souvislost uvědomuje.

Už za prezidenta Havla (a předtím za Masaryka i Beneše) — a ještě více za prezidenta Klause a samozřejmě i za prezidenta Zemana — se při každé příležitosti ukazovalo, jak nejasné jsou jejich kompetence. Byli jsme svědky svévolného až arogantního výkladu Ústavy (nejvíce u Klause — Lisabonská smlouva, jmenování premiérů, sestavování vlád, protahování termínů), ale i naprostých zbytečností, kdy se prezident jevil jako ceremoniář a rozdávač vysvědčení. Jako by byl úřad prezidenta jednou absolutistický, podruhé bez jasného určení a potřetí zbytečný. A to je druhý důvod rozčarování občanů nad volbou hlavy státu.

↗

Kdyby nekandidoval, ani bychom nevěděli, jak vypadá. Foto FB J. Drahoše

Nejzávažnější příčina pochyb spojených s úřadem prezidenta, které už trvají velmi dlouho, však přišla na svět se vznikem Československa. Úřad prezidenta byl totiž stvořen jako náhrada za krále, respektive císaře; ještě přesněji jako náhražka za císaře Františka Josefa. František Josef vládl předlouhých 68 let a lidé jej vnímali v lidském i institucionálním smyslu jako někoho, bez koho nelze být. Masaryk uprázdněné místo v duši lidu ochotně přijal. Nebyl už císařem pánem, ale tatíčkem, otcem zakladatelem. Na monarchii nenechal nit suchou, ale jejím vnějším znakům se nebránil. Masaryk nechtěl dělat praktickou denní politiku, chtěl být nad ní. Ovlivňoval ji svou autoritou a nitkami táhnoucími se z Hradu do podhradí. Masaryk se nedržel důsledně Ústavy a zákonná ustanovení, dotýkala-li se jeho osoby, se mu šila na míru.

Masaryk stvořil úřad prezidenta a stvořil jej pro sólistu, pro politické libero. Beneš jej v tomto duchu převzal. O podstatných záležitostech rozhodoval sám a nejednou v rozporu s Ústavou, což vyhovovalo Benešově nedůvěřivosti k lidem pod ním.

Komunističtí prezidenti žádnými prezidenty nebyli. Byli představiteli komunistické strany, přičemž ručitelem jejich moci byla Moskva. Úřad prezidenta byl druhou židlí, na níž seděli.

Český stát se vydává za pokračovatele Československa, což ovšem není pravda. V původních hranicích zaniklo Československo roku 1938 a jako stát zaniklo 31.12.1992. Nicméně čeští prezidenti svůj úřad založený Masarykem zdědili. Podotkněme, že rádi. Od dob první Československé republiky se však mnohé změnilo. Nikdo z českých prezidentů už není nositelem aureoly prezidenta zakladatele Masaryka, ani prezidenta osvoboditele Beneše. Nadto mravy značně upadly. Může-li jeden prezident udělit amnestii podvodníkům a zcizit pero na summitu a druhý se vyjadřovat ve vulgarismech, fotit se s dřevěným samopalem a ukazovat se na pódiu s fanatikem, který by rád namlel naše bližní, muslimy, do masokostní moučky, pak lze nad způsoby, jakými lze tento úřad spravovat, jen kroutit hlavou. A to je třetí důvod, pro který nebude nadcházející prezidentská volba tím, čím byla před pěti lety. Postrádá špetku naděje.

Nejsou lidi

Volba referendem má jednu velikou přednost. Pokud se mínění většiny rozchází s míněním vládnoucí elity, může se stát prezidentem i ten, koho by mezi sebe nikdy nepustila. Má to ale i svůj háček. Prezidentem se může stát každý. A přesně tuto situaci připomíná pohled na kandidáty prezidentského úřadu.

Nenajdeme mezi nimi jediného, který by ve veřejném životě či v politice delší dobu (ba ani kratší) předváděl něco jednoznačně dobrého, pro co by stálo za to jej volit. Přesným opakem tohoto ideálu je Mirek Topolánek. V souvislosti s ním se lze ptát, proč se nepřihlásil i Petr Nečas? Ostatně, nebylo by lepší pro znemožněné předsedy vlád, jímž nedošla chuť škodit, zřizovat spíše instituty na způsob toho Klausova, než prezidentský úřad?

Médii preferovaný Jiří Drahoš má jistě za sebou coby předseda Akademie věd nejeden dobrý počin, ale ve veřejnosti a politice nepředvedl vůbec nic. Kdyby nekandidoval, ani bychom nevěděli, jak vypadá. Pokud by měla kvalifikace prezidenta spočívat v úspěších dosažených v daném oboru, proč potom volit? Stačilo by losovat ze seznamu vyznamenaných.

Originálním kandidátem je textař a někdejší podnikatel s hazardem Michal Horáček. Opravdu zvláštní kvalifikační kombinace. Ostatně, prezident básník, původně vydělávající na neštěstí a slabostech druhých, není to vhodné téma k úvahám o úřadě, s jehož posláním si nevíme rady?

Mezi prezidentské kandidáty se přihlásil také jakýsi lékař. U nás máme slabost pro lékaře. Všechna čest panu doktorovi a doktorům vůbec, vždyť nic z toho, co svedou, si amatérsky do kupy nedáme, ale není jich pro ten úřad škoda? A potom, co kdyby se to chytlo? Měli bychom jich ještě méně a z úřadu vlády by nám nadělali Růžovou zahradu.

Leč, konec sarkasmů. Úřad prezidenta patří zrušit. Je zbytečný a nadto — nejsou lidi. Zaběhlý politický systém nám nikoho na způsob spasitele nevygeneruje. Cožpak nevidíme, že tento úřad, mohl-li být vůbec kdy službou, jí není, ale je nástrojem sebeprezentace? Vystačí-li si Amerika s třemi sty miliony obyvatel s jedním prezidentem bez předsedy vlády, bude patrně samotný předseda vlády České republice stačit. Náklady na prezidentskou kancelář nechť jdou na bydlení pro lidi bez domova. Lepší konec prezidentování v Čechách si přát nelze.