Byli by snad cestou immediatisté?

Mnozí hledají transcendenci potřebnou k překročení daností v náboženstvích. Objevuje se i skupina, hledající změnu zkušeností přímou, nově i v našich končinách.

Některým z nás nestačí jako inspirace pro občanskou angažovanost přesvědčení, že vše je dopředu dáno, že vše je jen důsledkem mechanického zřetězení příčin a následků. Že totiž zatím nedokážeme predikovat lidské jednání jen proto, že naše kapacity nestačí ke zvážení všech faktorů ve hře. Že však lidský čin s železnou nutností plyne z chemických procesů v mozku, které podle geneticky daného vzorce reagují na vnější podněty.

Potřebujeme svět, v němž je možný tvůrčí akt. V němž může vzniknout něco, co ani nejvýkonnější umělá inteligence budoucnosti nepředpoví. Chceme svět, v němž lidská osoba není produktem neosobních sil. Svět, v němž je možné překvapení, v němž má místo to, co je radikálně nové.

Mnozí tuší, že k takovému překročení daností je potřebná transcendence. A tu hledají v náboženstvích. V těch, která jsou dlouhodobě doma v našich zeměpisných šířkách a délkách, je tou transcendentní skutečností Bůh. Jenže s Bohem je patálie. Je nutno o něm mluvit, a zároveň je odedávna uznáváno, že o něm nelze mluvit jednoznačně. Že totiž cokoli, co o něm říkáme, je pouze analogie. Že je to řekněme metafora.

Tato nesnáz s Bohem vysvětluje, proč platí pravidlo: jaký člověk, takový Bůh, potažmo jaké sociální vztahy, takový vztah Boha a člověka. Snad právě proto je možný paradox, že v prostoru, kde je přítomno osvobodivé poselství Ježíše Krista, vznikly a dlouhodobě působí obludné obrazy Boha kosmického vševládce, Boha policajta všech policajtů, a také kata vrhajícího své tvory do nekonečného mučení.

Veliký myslitel takového typu Boha, středověký doctor angelicus Tomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Když jsem se při seznamování s naukami tohoto stále vysoce ctěného učitele církve dověděl, co obsahují, byl to pro mne jeden z prvních impulsů k opuštění církevního křesťanství.

Benozzo_gozzoli_004aTomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Repro DR

Nové pojetí transcendence
Jsem svědkem toho, jak dnes občanští aktivisté objevují podněty pro emancipaci v tom, co dobrá tradice nese z podnětů nazaretského Mistra. Mají, a já nimi, potíž s Tyranem na nebesích. Nebo nepotřebují záhrobní útěchy a jednají nesobecky a nezávisle bez výhledů na budoucí odměny. Nedávno vydaná a v pražských prostorách Akademie věd ČR uvedená publikace o minulosti i výhledech marxisticko-křesťanského dialogu bohatě uvádí a rozebírá civilní, neteistické či nenáboženské křesťany i marxisty, kteří počítají se „zkušeností X“, jejímž projevem je náboženství, již je však možno interpretovat i bez náboženství.

V posledních letech se objevuje nové pojetí transcendence, tedy uvažuje se o jiných možnostech, jak zažít skutečnost v nějakém smyslu božskou, aniž bychom o ní spřádali teorie, které musí bořit kritické myšlení. Zažít skutečnost, která je plností bytí a života, světelným prostorem svobody a tvorby, a ne vesmírným diktátorem.

Takovou zkušenost nezprostředkují náboženské organizace s monopolem na pravdu. K tomu není třeba zvláštní společenské skupiny, která má přímou linku do nebe a nám obyčejným smrtelníkům vyřizuje vzkazy tam odtud. Je to zkušenost přímá. Autorům, kteří se o takové prožívání dělí s ostatními, s námi, kdo jsme na této cestě, se začalo říkat immediatisté (z anglického, z latiny odvozeného immediate – bezprostřední). Má jít o zkušenost stejně dostupnou všem.

Radikálně pojatá spiritualita bez náboženství byla nedávno uvedena do našeho jazykového prostoru překladem knihy amerického autora Sama Harrise: Spiritualita bez náboženství, jejíž recenze je k dispozici zde v Deníku Referendum. Autor je ostrým kritikem náboženství, věnuje se zevrubné kritice všemožných guruů a hájí racionální vědecký výklad skutečnosti. Sám však na základě meditační praxe zakouší bezprostředně samo vědomí, které neváhá označit jako transcendentní, a připouští, že nemusí být vázáno jen na mozek člověka.

Vědomí jako prosvětlené bytí
U tohoto bezprostředního prožitku vědomí jako bezčasého prosvětleného bytí, jež je zdrojem veškeré zkušenosti a skutečnosti, kosmické, tělesné i duševní nemusí vždy jít o ostrou kritiku náboženství. Může jít o přiznané výpůjčky například z buddhismu, s oblibou především sótó zenu a jeho rychlé cesty, a také z indické advaita védanty. Ti, kdo to činí, se však obejdou bez orientálních rekvizit. Oceňují tyto zdroje pro jejich radikalitu a metodickou důslednost.

Angličan Rupert Spira (*1960), povoláním hrnčíř, se při svých seminářích obejde bez indického kulturního koloritu, nemá potřebu se dovolávat hinduistických linií tradice (parampara). Mluví prostě o neduální kontemplaci, o životě v přítomnosti, bezprostředním vědomí sama sebe (the true Self). Jde mu o revoluční prolomení omezeného ega, onoho stínového já, které nás odděluje od skutečnosti. Ukazuje, jak každý můžeme zažít jednotu subjektu a objektu.

Američan Steven Gray (*1962) přijal indické jméno Adyshanti (znamenající Prvotní mír). Prošel východními směry a spojil podobnou bezprostřední zkušenost s křesťanstvím, avšak bez opory v konkrétní církvi. V knize Resurrecting Jesus: Embodying the Spirit of a Revolutionary Mystic (Sounds True: Incorporated, 2014) čteme, jak ono všepronikající Vědomí, zažité zprvu jako prázdnota (ode všech objektů), může být prožíváno jako Plnost. Duch revolučního mystika tak může být vtělen a Ježíš může být znovu vzkříšen.

Immediatismus se pozvolna ujímá i v českém prostředí. Vedle zmíněné publikace Sama Harrise vyšla před třemi roky kniha Adyashantiho pod českým názvem Pád do milosti s podtitulem Cesta k vnitřnímu probuzení (Praha: Synergie, 2014).

Čeští příznivci takové duchovní praxe o sobě dávají vědět prostřednictvím webového zdroje Vědomí přítomnosti. Najdeme tam odkazy na kompletní českou publikaci pod názvem Život v přítomnosti zdarma ke stažení v elektronické podobě, která je výborem českých překladů textů dvanácti autorů, které můžeme označit jako immediatisty. Dále tam najdeme odkazy na jiné překlady kratších textů včetně úryvků z knih tohoto okruhu, pozvánky na setkání a kurzy a na videozáznamy z nich.

Výrazu immediatismus se někdy užívá též o přímé politické akci v situaci, kdy úřady či jiné autority nekonají nebo dokonce porušují zákony a pravidla. Přímá akce v podobě občanské neposlušnosti přichází na řadu jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné mírné prostředky. Může někdy přinést radikální, i když nenásilný obrat. Ale i když v neznámé nové situaci bude možno využít standardních možností, budeme potřebovat silnou oporu. Pro přímou i tradičně zprostředkovanou občanskou akci budeme potřebovat inspiraci v přímé zkušenosti.

V současném rozčarování ze smutného výsledku voleb potřebujeme mocné podněty, abychom se vzchopili a začali jednat moudře, soucitně, tvořivě a svobodně. A pomáhali přinést alternativu k tomu, co se zjevně neosvědčilo.

A co si myslíte vy? Diskuse (37 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bezprostřední kontakt k Všehobytí? Pondělí, 30.Října 2017, 16:07:59

Nějak mám dneska neobyčejně příznivý den: po úvaze paní Zemančíkové na téma prezidentských vyznamenání hned další text, se kterým se mohu prakticky bezvýhradně ztotožnit. Zde naznačované možnosti transcendence, niterného prožitku dotyku s Jinobytím či s Všehobytím, či jakkoli jinak bychom chtěli nazvat a označit to, co se vlastně žádným způsobem nazvat, definovat nedá; ale o čem tak nějak tušíme a doufáme, že je to právě to, co utváří nejhlubší základ veškeré existence, a zároveň ten nejvyšší smysl naší existence vlastní, a to všechno bez nutnosti upnout se na ten či onen fixní věroučný kánon, se všemi jeho mýty a dogmaty - to je ta cesta a ta nutnost, kterou sleduji i já sám.

Nicméně, přes všechen souhlas se zde vyslovenými myšlenkami musím zmínit několik bodů, které se i v tomto žádnými dogmaty nezatíženém přístupu k možnosti niterného prožitku transcendence jeví jako problematické.

Za prvé: i jestliže se osvobodíme od té fixní, kanonizované představy toho či onoho Boha, a tedy i jeho apriorně určujícího a dominantního postavení vůči nám, a jestliže se tedy budeme nadále vztahovat jenom k tomu Nepojmenovatelnému - stejně tak se i tady nakonec klade ta samá otázka, v jakém vztahu jsme my k němu, a ono k nám.

Pro jednoduchost si toto "Nepojmenovatelné" určeme jako nějaký způsob panteistického "kosmického vědomí".

Úvaha Ivana Štampacha počíná konstatováním, že pro mnohé z nás je neuspokojivá ta představa, že vše ve světovém dění i v našem vlastním nitru je předem určeno konec konců mechanickými zákonitostmi, na které my sami nemáme žádný vliv. A že zde tedy vzniká potřeba transcendence, jakožto zdroje naší nepodmíněnosti, a našeho vlastního autonomního tvůrčího činu.

Jenže: jak je to vlastně s tím "kosmickým vědomím"? Jestliže je vůči nám - jednotlivým lidem - nadřazené, apriorní (jako že zřejmě ano), pak zde nakonec mám přesně ten samý stav, kterému jsme se chtěli vyhnout: je tu něco, co je před námi a nad námi, a my můžeme naše vlastní individuální životy vést jenom v rámci tohoto nám nadřazeného "Něčeho", a v jeho intencích. A to že se toto "něco" nazve "kosmickým vědomím" či podobně, tuto věc nečiní nijak principiálně lepší.

Bylo by ovšem možno říci, že my jsme přece součástí tohoto Vědomí, jsme s ním Jedno, že tedy není žádného zásadního rozdílu mezi jím a námi. A že tedy jeho intence jsou těmi našimi, a jednání ve shodě s nimi nemůžeme respektive nemusíme pociťovat jako ztrátu či omezení naší svobody.

Jenže: to je nakonec naprosto ten samý výkladový model jako ten, ke kterému se uchylují vyznavači (například) klasického křesťanství. Od kterého - s tou apriorní dominancí Boha - jsme se právě chtěli dostat.

V obou případech totiž nakonec platí přesně to samé: i když třeba s tím kosmickým vědomím či Bohem pociťuji naprosté souznění, naprostou identitu - přesto i tak ztrácím možnost absolutně nepodmíněného, bezvýhradně vlastního autonomního činu. Nakonec jsem vždycky jenom podřazenou, pasivní součástí něčeho, co mě samotného vysoko převyšuje, a vůči čemu já sám nemám žádné skutečně autonomní postavení.


--------------------------------------------------

Druhý problém se týče právě té snahy o bezprostřednost: o bezprostřední splynutí mé vlastní duše s oním "Velkým".

Ano, musí to dozajista být velice intenzivní niterný prožitek, tento pocit bezprostřední identity se Všehobytím; jenže co tu pak nevyhnutelně chybí, to je právě schopnost - a možnost - diferenciace. A kde není diferenciace, tam se ztrácí možnost jakéhokoli strukturovaného pojímání dané skutečnosti.

Vraťme se k těm velkým, kanonizovaným náboženstvím: i když jejich neodstranitelným deficitem je ta jejich fixace na jejich dogmata, nicméně ten pozitivní moment je v tom, že je zde vystavěn určitý strukturovaný svět. Je tu nějaký příběh, který svým vyprávěním prochází a znázorňuje základní momenty a problémy existence světa i člověka. O kterých je pak možno uvažovat, které je možno rozebírat, které je možno přejmout za vodítka vlastního jednání v tomto světě.

Zatímco takováto bezprostřední identita jedince s Všehobytím - ta takovýto strukturovaný model, obraz a řád světa principiálně poskytnout nemůže. Neboť je to nakonec právě jenom čistě niterný osobní prožitek. Sice i na tomto základě je možno vytvořit - právě následnou analýzou těch vlastních prožitků - určitý strukturovaný model těchto mystických světů; ale ten vyzrálý, myšlenkově propracovaný model velkých tradičních náboženství je tímto způsobem sotva možno nahradit.

Takže: jakkoli je ta snaha o hledání nových, starými dogmaty nezatížených spirituálních cest sympatická a progresivní, tak nicméně není možno předpokládat, že by bez dalšího přinášely konečné odpovědi na jsoucí problémy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 31.Října 2017, 12:51:14

Ještě dodatek: ten vztah mezi člověkem a světem, mezi jednotlivcem a Všehobytím - to je jedno z centrálních témat a jeden z centrálních problémů, který provází a profiluje celé evropské, a nejen evropské filozofické i teologické myšlení a hledání.

Nalézt tu správnou proporci mezi obojím, tedy mezi umístěním člověka v řádu celého kosmu a pořádku celého bytí na straně jedné, a mezi vlastní autonomií a vlastní kreativitou lidské bytosti na straně druhé - nalézt tuto správnou proporci, to by se téměř rovnalo objevení legendárního kamene mudrců.

Ta dělící - či snad spíše spojovací? - linie mezi obojím je krajně úzká, a tu jedinou správnou cestu je nutno hledat a určovat neustále znovu a znovu.

Jenže lidé si většinou ani vůbec neuvědomují, že je tady nějaký problém - a tak jsou slepě zmítáni sem a tam, tu na jednu, tu zase na opačnou stranu.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 1.Listopadu 2017, 05:21:36

Ta neosobní spiritualita snad může někoho uspokojovat a rozvíjet jeho kreativitu. Proč ne? Světelný prostor svobody je docela hezký pojem. Ale co je to proti milujícímu Bohu? Bohu, který nemiluje jen tak všeobecně, ale který miluje konkrétně nás/mne! (http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Buh-te-miluje-jako-nikoho-jineho-na-svete.html) A pro kterého člověk není jenom zrníčkem prachu v nekonečném Vesmíru.
Přiznám se, že mě dřív nikdy, opravdu nikdy v životě nenapadlo, že je pro dnešního nevěřícího možný nějaký návrat k víře. Ale je to tak.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 1.Listopadu 2017, 07:19:56

A kde je živý Ježíš?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 1.Listopadu 2017, 11:05:41

Ivan Štampach poukazuje právě na to, že ten křesťanský Bůh dokáže nejen milovat, ale také - a to velice vydatně - nenávidět, zatracovat, zavrhovat.

Nicméně, odkaz Ježíše samotného I. Štampach respektuje a uchovává (nevím ovšem, jestli "živého" Ježíše...).

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 1.Listopadu 2017, 11:53:16

To ne Bůh, pane Poláčku, ale společnost, která si říkala křesťanská, a Boha si neoprávněně brala jako garanta svého řádu, nenáviděla, zavrhovala a zatracovala.
Co se týče živého Ježíše, Ivan Štampach se (dle textu) patrně domnívá, že může být znovu vzkříšen, když se vtělí jakýsi duch.
Nicméně dost lidí věří, že Ježíš žije stále. Já si to myslím taky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 2.Listopadu 2017, 11:39:59

Jenže ten Bůh, paní Hájková, to se nedá dělat, je přesně takový, jaký je v představách těch, kteří ho vyznávají. A tedy křesťanský Bůh je takový, jak je vyobrazen a pojat v základní linii křesťanské věrouky. A toho Tomáš Akvinského z této základní linie křesťanství asi skutečně odstranit nelze.

Samozřejmě, je možno zaujmout "disidentský" postoj, a prohlásit že s touto linií nesouhlasím, a že jsem názorově někde naprosto jinde.

Což pak ovšem nevyhnutelně otevírá otázku, c o to vlastně vůbec je, to - pravé - křesťanství. A jestli vůbec někdo má monopol na to, tohle jednou provždy definovat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 2.Listopadu 2017, 13:00:17

Kdyby Bůh byl "přesně takový, jaký je v představách těch, kteří ho vyznávají", znamenalo by to, že je pouhou lidskou konstrukcí. Jenže s tím já nesouhlasím.
Každý opravdový křesťan ví, že Bůh je živý, z čehož logicky vyplývá, že lidé si o něm sice mohli vytvářet v průběhu historie různé představy, ale ty nemusely být vždy správné. Pokud je pro vás tento postoj disidentský, prosím, nic nenamítám proti tomuto označení. Ještě jsem si nevyzkoušela, co znamená být disident.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 2.Listopadu 2017, 23:03:6

Nezdálo se mi, že by u Tomáše Akvinského byla mstivost ctností. Není však snadné v rozsáhlém Tomášově díle vyhledat hned příslušné místo. Zeptal jsem se na to P.Tomáše Bahounka OP, odpověděl mi, že žádná ctnost mstivosti u Tomáše neexistuje.
Myslím, že se spíš jedná o ctnost spravedlnosti. Všichni víme, jak je na zemi spravedlnost důležitá. Jakmile lidé zjistí, že se mohou vyhnout spravedlnosti, upadá morálka. Proto je důležitá existence věčného ohně. Je to reálná existence. Ježíš o něm řekl, že věčný oheň je připravený pro Ďábla a jeho anděly. Oni se totiž svobodně rozhodli pro odpor Bohu a ničení jeho díla. Pro člověka tato reálná hrozba trvá. Jinak to nemůže být, aby byla spravedlnost naplněna. Ovšem víme, že Bůh svoji spravedlnost (náš trest) nechal nést svému Synu, aby se mohl nad námi slitovat. Poněvadž už ve Starém Zákoně říká: Již nikdy neprokleji zemi kvůli člověku, protože zaměření lidského srdce je od jeho mládí zlé, a už nikdy nepobiji všechno živé tak, jak jsem učinil. Bůh zná lidskou slabost. Člověk je příliš ovlivňovaný vším možným. Nedokáže se stoprocentně rozhodnout. Proto u něj pořád existuje možnost, že uvidí světlo Boží lásky a změní se. Třeba jako lotr na kříži.
Mohl by bratr Odilo citovat, odkud vzal Tomášův výrok?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 3.Listopadu 2017, 10:44:9

Jenže, paní Hájková, jakmile mluvíte o Bohu křesťanském, pak se nevyhnutelně jedná právě o tu lidskou konstrukci. Tedy o zcela konkrétní představu, jak tento Bůh má vypadat, jaké má mít vlastnosti, jak se má vztahovat k člověku a člověk k němu.

Protože jak známo vedle toho Boha křesťanského jich existuje na celé planetě ještě nějakých dalších pět tisíc - a každý je nějakým způsobem jiný.

I kdybychom vyšli z toho že za tím vším skutečně stojí jeden jediný (pravý) Bůh, i tak to naprosto nic nemění na tom, že to křesťanské pojetí Boha je jenom jedním z mnoha. A že je tedy lidským konstruktem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 3.Listopadu 2017, 11:49:47

Když je někdo disident, tak je samozřejmě přesvědčen, že pravdu má on, pane Poláčku. Nikoliv ti druzí.
Nicméně, ani křesťané nevědí, jaký je Bůh. Vědí ale, jaký je Ježíš Kristus.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 3.Listopadu 2017, 14:13:11

"Potřebujeme svět, v němž je možný tvůrčí akt. V němž může vzniknout něco, co ani nejvýkonnější umělá inteligence budoucnosti nepředpoví. Chceme svět, v němž lidská osoba není produktem neosobních sil. Svět, v němž je možné překvapení, v němž má místo to, co je radikálně nové.
Mnozí tuší, že k takovému překročení daností je potřebná transcendence."
Opravdu?
Vždycky jsem si myslela, že v takovém světě žiju a že pro svou existenci v něm nemusím překračovat žádné danosti, tím méně pomocí transcendence.
Naopak uvažování, že vše je dopředu dáno, že vše je jen důsledkem mechanického zřetězení příčin a následků, že lidský čin s železnou nutností plyne z chemických procesů v mozku, je mi úplně cizí.
Proto asi nemohu plně pochopit souvislost překračování výše zmíněné danosti s občanskou akcí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 3.Listopadu 2017, 23:26:44

Paní Zemanová, nejsem si jist, zda dobře rozumím Vaší poslední větě. Můžete ji, prosím, rozvinout? Děkuji.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 4.Listopadu 2017, 07:20:10

Milá paní Zemanová! Pokusím se objasnit své neporozumění Vaší poslední věty. Znám člověka, který říká, že nepotřebuje Boha na to, aby byl dobrý. Docela jej chápu. Je z něj cítit přirozená dobrota, obdivuji některé jeho postoje a jeho jednání. Přesto však, pokud mohu být k němu kritický, myslím si, že pokud by poznal Boha a začal s ním žít, byl by jeho život bohatší a plnější.
Posuzuji samozřejmě podle sebe. Vyrůstal jsem v obyčejné vesnické katolické rodině. Tatínek byl poctivý věřící člověk, ale formovala nás hlavně maminka svou prostou vírou. Ne každá formace však byla a je náboženská. Vím, že obětavosti vůči druhým nás spíš naučila pochvala. Raději jsme pomáhali druhým než doma, tam jsme byli chváleni. Ovšem taky vím, že moje sklony, kdybych jim zcela podlehl, vedly by mne do naprosto poživačného života, možná, možná spojeného s radikalismem, extrémismem. Ne velkým, nejsem nijak odvážný. (Ten můj kamarád asi má jiný přirozený základ). Tady mi pomáhalo náboženství, vedlo mne k lepšímu životu. Po mé čtyřicítce přišel určitý zlom. Poznal jsem, že nestačí náboženství, je nutná víra, to je poznání Božího působení a na jeho základě odevzdání se jemu = věřit mu i v dalších okolnostech, které přicházejí. Náboženství je lidská záležitost, víra je od Boha. Nejde o žádné transcedentno. Bůh proto nechal svého Syna stát se člověkem, opravdovým normálním člověkem, abychom ho (jeho, Boha!)mohli lidsky poznat. Proto každá duchovnost musí skončit v materiálnu. V obyčejném lidském jednání. Bůh se stal člověkem, aby nás naučil jednat naprosto lidsky. A pokud jde o Božího Ducha, Ducha Svatého, kterého nám dává, i on se projevuje tak, že nás vede k lidskému jednání.
Samozřejmě, že existují stavy, které člověk může nazvat mimořádné, nebo jinak, ale právě mistři duchovního života varují na jejich vyhledávání nebo ulpění na nich. Varují, že to je zcestné. Jako když člověk vystupuje na vysokou horu. Výhledy, které se objevují, jsou nádherné. Není možné se však zastavit a zůstat u nich. Nedošli bychom na vrchol. Proto považuji všechny pokusy o prožitek transcedentna za scestný. Prožitky, které dává Bůh jsou jen berličkami, pomocí, abychom se vzchopili a šli dál naprosto lidskou cestou, kterou nám Ježíš vytýčil.
Z Vaší posledníé věty cítím, že v ní chcete vyjádřit svůj postoj k životu, nejsem si však jistý, jestli jej dobře chápu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 4.Listopadu 2017, 12:50:9

Pane Pospíšile - sice jste teď mluvil k paní Zemanové, takže se tak trochu omlouvám, že vstupuji do vašeho dialogu - ale to co jste právě napsal je asi to nejpřesvědčivější vyjádření Vašeho prožitku víry; a v daném smyslu to musím (a mohu) respektovat.

Především to vymezení rozdílu mezi náboženstvím a vírou - to je skutečně vynikající!

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:11:0

Já bych chtěla jen doplnit k tomu rozlišení náboženství a víry:
Když je řeč o křesťanství, vy většinou vycházíte z představy o učení a praxi katolické církve, maximálně ještě větších církvích protestantských. Tedy z klasiky.
Jenže to není celé křesťanství. Existují křesťané, kteří se volně sdružují. Například křesťanské sbory i jiná společenství mimo ně, která ani nemají žádný statut.
Pokud vím, oni také rozlišují mezi náboženstvím a vírou. Mluví-li o náboženství (které oni považují za špatnou věc), mluví vlastně o pobožnosti, o jakýchsi prázdných náboženských aktech.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mechanický svět a potřeba transcendence Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:18:29

Paní Zemanová, své pochyby jste sice adresovala na téze pana Štampacha; ale vzhledem k tomu že on sám se - ať už z jakýchkoli důvodů - jen zcela minimálně zúčastní zdejších diskusí, pokusím se odpovědět na jeho místě. Tématizovala jste tu totiž opravdu závažné otázky obecného významu.

Napřed je asi zapotřebí si uvědomit, s jakými intencemi I. Štampach ten svůj text napsal a formuloval.

Ten "svět, v němž lidská osoba není produktem neosobních sil" - to může mít dvojí význam.

Za prvé, zřejmě je to narážka obecně na svět současné technické civilizace, která vše jsoucí redukuje jenom na čistě technickou, věcnou stránku, kterou je možno vypočítat, určit, a následně také cíleně manipulovat. Pro vlastní kreativitu lidské bytosti tu zbývá - pokud vůbec - prostor jenom zcela minimální. Vlastně jenom v nejužším osobním okruhu. (Pokud Vy, paní Zemanová, máte pocit že žijete ve světě jiném - opravdu by nás zajímalo, kde v tomto současném světě spatřujete zdroje opravdové duchovní či jiné kreativity.)

Za druhé, v užším - či konkrétnějším - smyslu se zřejmě jednalo i o samotný kapitalismus, který svým diktátem profitu taktéž vše živé redukuje jenom na mechanické procesy tvorby a kalkulace zisku.

A za třetí, mohlo by se také jednat o určitý postranní výpad proti marxismu - který chce sice ten zmechanizovaný svět kapitalismu odstranit, ale sám vychází ze železného, apriori daného mechanismu dějin. Který jako takový ponechává v daném smyslu jen velice málo prostoru pro autentickou, ničím nepodmíněnou volnou kreativitu lidského ducha.

Pak už je snad možno pochopit, proč I. Štampach do celé záležitosti vnáší moment transcendence. Neboť je to právě a pouze tato "transcendence", která se zcela principiálně vzpírá jakékoli apriorní předurčenosti a jejím mechanismům. "Transcendence" znamená právě to, že lidský duch se dokáže vymanit ze všech těch věcných, mechanických podmíněností a determinovaností, že se dokáže vynést nad ně, a že dokáže svou vlastní silou, svou vlastní kreativitou vytvářet nový, autenticky lidský svět.

Jenže: to neobyčejně vzácné na tom, jak se Ivan Štampach staví k dané záležitosti, je právě to, že nezůstává stát jenom u nějaké - konec konců jenom abstraktní - transcendence ryze duchovní.

Což je typické pro klasické náboženství: člověk se má spokojit s tím, že - cestou transcendentního prožitku - má možnost účasti na Boží nekonečnosti a nepodmíněnosti; a už se nemá ptát, jak to vypadá v reálu tady na zemi.

Takže, právě z tohoto důvodu jde Ivan Štampach ještě o krok dál - a žádá, aby ta transcendence (jakožto principiální možnost osvobození se lidské bytosti) byla doprovázena také odpovídajícím činem zde, na této zemi. Čili tou "občanskou akcí".

A tou "občanskou akcí" je sotva možno mínit něco jiného, nežli potřebnost zcela zásadním způsobem proměnit ty výchozí podmínky - čili ten současný mechanický, kalkulovatelný svět změnit na svět nepodmíněný, vpravdě živoucí a lidský.

Takže, alespoň já jsem tímto způsobem pochopil a vykládal daný text I. Štampacha.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:22:11

No ano, paní Hájková, to se mi časem už stalo dosti zřejmým, že zde jsou přítomni dosti vyhranění "disidenti" ;-) v širokém proudu veškerého křesťanství.

Ale nedá se nic dělat - pokud je řeč o křesťanství jako takovém, já musím vycházet především právě z toho hlavního proudu.

Anebo jinak: křesťanství má své centrální výpovědi a téze, které jsou nakonec platné pro všechny jeho směry (pokud se nejedná o vyslovenou herezi).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Pospíšile, Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:23:20

stalo se, že jsem nepochopila návaznost předposledního odstavce textu pana Štampacha na odstavce předchozí. Neboli nevím, jak by mohlo nové pojetí transcendence nebo immediatismus přispět k řešení situací, o kterých se ten odstavec zmiňuje. Ten prostřih mezi ním a předchozím textem byl na mne příliš náhlý.
Své nepochopení přičítám odlišnému myšlenkovému východisku, jak jsem se o tom zmínila v úvodu svého příspěvku.
Děkuji vám za vaše věty. Jsem ráda, že jsou na světě lidé jako vy, třebaže já jdu jinudy, protože mi schopnost víry nebyla dána.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:25:40

Nicméně - ta jednoznačnost s jakou pan Pospíšil od sebe oddělil víru a náboženství, a hlavně ten způsob jak to odůvodnil, to pro mě přece jenom bylo dost překvapivé, a možná že přece nakonec budu muset uznat, že některé věci jsem doposud chápal poněkud jinak, než jak byly míněny. Budu si to celé asi opravdu muset ještě nechat trochu více projít hlavou.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:27:2

děkuji za vaše vysvětlení. Ano, takhle by mi to dávalo smysl.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 4.Listopadu 2017, 13:47:48

Mějme na mysli, že víra je vždycky vírou konkrétního věřícího (i když je pravda, že se lidé podobně věřící častěji sdružují a tím také na sebe vzájemně působí). A pokud člověk mezi ně nepůjde a nebude s nimi mluvit, nýbrž bude informace o víře a náboženství čerpat jenom z odborných knih, budou jeho představy poněkud zkreslené.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Transcendence jako občanská akce Neděle, 5.Listopadu 2017, 11:37:42

Rádo se stalo, paní Zemanová. Těší mě, že jsem alespoň jednou mohl být poněkud užitečný. ;-)

Ale ještě něco k té transcendenci. To opravdu jedinečné na tom myšlenkovém modelu I. Štampacha je to, že on tu transcendenci - tedy ten akt osvobození se člověka z jeho determinací a závislostí - neponechává jenom v té čistě spirituální rovině, jak se obecně činí. Nýbrž že ji - dalo by se říci - stahuje z nebe dolů na zem.

Samozřejmě, bylo by možno argumentovat, že křesťanství přece činí to samé, se svým projektem "Božího království". Které - alespoň podle některých výkladů - má být přítomno právě bezprostředně zde na zemi, mezi námi, jako skutečnost našeho vzájemného spolužití.

To je sice pravda; jenže toto Království boží zůstává principiálně na úrovni ryze mravního apelu. V tom typicky ježíšovském smyslu, že lidé se mají napravit, mají jednat řádně a mravně bezvadně - pak se to "Království boží" dostaví už samo od sebe.

Oproti tomu ale Ivan Štampach ten požadavek osvobozující transcendence spojuje právě s onou výzvou k "občanské akci".

To znamená: ten mravní apel sám nepostačí k dosažení skutečné, reálné změny na tomto světě. Ta "občanská akce" znamená, že my musíme změnit nejen sebe samotné, jako jednotlivce, nýbrž právě i s a m o t n ý s v ě t. My musíme zlomit ty jeho odlidštěné, nás ovládající mechanismy, musíme jejich působení, jejich tlak odsunout do pozadí, a musíme je nahradit tím světem svobodné, autenticky lidské kreativity, jak po tom volá Ivan Štampach.

Štampach nevolá přímo po revoluci; ale na straně druhé, on ji ani výslovně (a ani implicitně) nezavrhuje. On se tomuto ožehavému a spornému momentu nutnosti radikální, tedy revoluční změny zřejmě vědomě vyhýbá právě tím heslem "občanské akce". Tím je vyřčeno, že je zapotřebí nějaký rozhodný, zásadní počin celé občanské společnosti, kterým tato změní dané poměry; ale zároveň je otevřen prostor pro principiálně všechny možné konkrétní podoby této změny.

Svým způsobem by se dalo říci, že I. Štampach žádá "transcendentální revoluci", aniž by se sám nechal uchytit do toho problematického pojmu revoluce.

Nakonec, pojmy jsou nakonec jenom druhotná záležitost; jde o to, změnit samotnou skutečnost. Což už je ovšem zase bez dalšího originální Marx.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Víra konkrétního člověka Neděle, 5.Listopadu 2017, 12:17:42

No ano, paní Hájková, každý jedinec si do své víry samozřejmě vnáší celý svůj vlastní životní horizont, svá vlastní přesvědčení, své názory a postoje.

Měl jsem kdysi jednoho - celkem ještě dost mladého - kolegu v práci, s kterým jsem trávil dost společného času v jízdách firemním automobilem. A on byl věřící. A to sice hluboce věřící. Ovšem - on to byl (přes opravdu jedinečnou mírnost své povahy) dost velký disident, on byl členem jakési "Freikirche", svobodné církve, tedy zcela mimo dosah vatikánské církevní organizace. Ale i v této "Freikirche" byl zřejmě nepohodlným elementem; vyprávěl mi jak jednou značně vyvedl z míry jednoho kněze (či jiného funkcionáře) oné církve poukazem na to, že podle Ježíše neměla být vůbec žádná církevní hierarchie a žádní kněží, nýbrž že o všech záležitostech měli naprosto rovnoprávně rozhodovat prostí členové křesťanských komunit.

V každém případě ovšem, paní Hájková, tomu není tak že bych o záležitostech víry měl vědomost jenom z "odborných knih" (pokud to bylo míněno na mě). V každém případě tady jsem měl - opravdu vítanou - příležitost dosti důvěrně se seznámit s vírou prostého, ale opravdu poctivě a upřímně věřícího křesťana. A co bylo opravdu zajímavé: co se týče názorů na to, jaký by měl být tento svět a jeho obyvatelé, jsme se shodovali neobyčejně dalekosáhle; a to nejen ohledně všeobecného postulátu mravnosti, nýbrž i ve velmi konkrétních záležitostech. Právě tehdy jsem udělal tu zkušenost, že poctivě prožívaná víra může opravdu nakonec vést víceméně stejně tam, kam vede cesta hledání pravé mravnosti podložená těmi největšími mysliteli minulosti.

Na straně druhé: ani v té jeho poctivě a upřímně žité a prožívané víře jsem nenašel nic, co by mě samotného mohlo přesvědčit o tom, že je v ní něco, co bych já sám nějak zásadně postrádal, respektive co by mohlo nějakým zásadním způsobem rozšířit mé duchovní obzory. Poznal jsem tehdy, že je to jiná cesta k víceméně stejnému cíli; ale není to cesta, po které bych mohl jít já sám. Na to jsem až příliš zavázán racionalismu a jeho schopnosti kritického myšlení, než abych takovouto cestu mohl sám sdílet.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 5.Listopadu 2017, 12:54:6

Já vím, pane Poláčku, že někteří lidé jsou příliš racionalističtí (jako třeba vy nebo můj manžel), a proto pro ně víra v Boha vůbec nepřichází v úvahu - leda by ho viděli stát přímo před sebou.
On na rozdíl od vás nepotřebuje ani žádnou spiritualitu. Byl by jednoduše pro nějaký rozumný svět, kde nikdo nemá nedostatek a nikdo nemusí trpět kvůli druhým lidem (vždyť je to tak prosté!). Kvůli takovému světu by byl ochoten k jakékoliv občanské akci, ve které by viděl nějaký smysl. Vyzkoušeli jsme účast v občanské iniciativě, ale nabyli jsme zkušenosti, že to žádný smysl nemá.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 01:02:55

Nic se nedostaví samo od sebe. Ani Boží království. Jistě je pravda, že hodně křesťanů zůstává na tom, že se má dobře, mravně žít a tím se stávají pasivními (ale dobrými) občany Božího království. Jiní však vědí, že všechno dává Bůh (víru, lásku, své království, ...), chce však spolupráci svých dětí, a bez ní nedává nic. Proto vytvářejí Boží království aktivně.
Jestliže jiní usilují o spravedlnost, právo, fungující občanskou společnost, ..., a vycházejí z jiných základů – marxismu, immediatismu, nebo prostě svého humanismu, usilují o totéž. Měli by proto všichni hledat styčné body, hledat, jestli nemohou postupovat společně a v čem.
Bohužel zatimní společnost rozdělená na strany spíš hledá vymezení se od jiných, bojuje proti druhým, spojence hledá jenom tehdy, když usiluje o dosažení svých cílů.
Proč musí levice prosazovat silný stát, pravice slabý? Proč nemůžeme prostě hledat shodu v které oblasti musí být stát silný a ve které slabý? Proč se nehledají dobrá řešení, která křesťané budou nazývat Boží králvství a doprovázet je modlitbou, immediatisté transcendencí, humanistě nevím čím, všichni tvořivým rozumným úsilím?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dohoda o silném a slabém státu Pondělí, 6.Listopadu 2017, 12:22:1

Což o to, pane Pospíšile, samo o sobě bych zase řekl: "zlatá slova". Někam tam to opravdu musí směřovat. Zásadní problém je ale ta "dohoda".

Reálný stav je totiž ten, že lidé, respektive populace jako celek, jsou roztrženi na dvě velké poloviny, z nichž jedna chce ten silný stát, a druhá ten slabý stát. Ono je to totiž daleko pohodlnější, jednou provždy si vybrat jednu či druhou stranu, a pak už jenom pořád dokola mávat tím jedním praporem, vyvolávat stále to samé heslo.

Zatímco ta "dohoda" - ta by musela naprosto přesně, a naprosto promyšleně vymezit, kde má ten stát být "silný", a kde "slabý". A to by se oba ty tábory musely dokázat vzdát těch svých ideologických brýlí.

A za druhé: takto je to jenom ve zcela všeobecné rovině. Ale - my tady pořád máme kapitalismus. Čili: tu zcela klíčovou "ekonomickou základnu", o které hovořil Marx. A tady je jakákoliv dohoda, to jest jakýkoli funkční model, který by nějak spojoval oba protikladné principy, ještě daleko těžší.

Kdyby se to totiž začalo jen tak bez nějaké promyšlené koncepce míchat, pak by to vypadalo asi tak dost podobně, jako svého času zněl jeden lidový vtip, když se za tuhého centrálního plánování v socialismu začalo experimentovat s tím, že některým podnikům bude na zkoušku povoleno podnikání z vlastní iniciativy: "Takže to teď bude tak, že všechna auta budou jezdit vpravo, ale některá teď budou jezdit vlevo?!..."

Zkrátka, ekonomika je nakonec jeden provázaný celek, a je opravdu krajně problematické v něm navzájem míchat zcela protikladné elementy.

Ne že by to nešlo vůbec; naopak - opakuji ještě jednou - jsem sám přesvědčen že někam právě k tomuto cíli musí nakonec všechno směřovat. Ale jak řečeno, je to celé krajně obtížná záležitost. A dokud ta současná, kapitalistická ekonomika pořád ještě alespoň v zásadě funguje, tak se lidstvo vůbec neodhodlá k tomu, riskovat a vyzkoušet nějaké nevyzkoušené alternativy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 12:24:7

Paní Hájková, opakuji znovu a znovu: ne že bych neměl žádný smysl pro spiritualitu. Pro mystérium hlubin našeho bytí a žití. Jenomže můj smysl pro tu kritickou racionalitu mi prostě brání věřit na reálnou existenci nějakých bytostí, když o tom nemám naprosto žádné důkazy. To by nějaký ten bůh opravdu musel stát přímo přede mnou... ;-)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 12:42:22

Však já vím, pane Poláčku. A nebudu se už snažit vás obracet na víru.
Minulý týden jsem měla možnost mluvit s jednou křesťanskou ženou, která je toho názoru, že každý křesťan se má starat především o to, aby jako křesťan žil on sám a nikoliv o to, aby tak žili druzí. To znamená nikomu nelézt do svědomí, neříkat jim: "měl bys udělat to a to" nebo "tohle nesmíš dělat". Žádné "musíš" a "nesmíš". Ale místo toho se raději snažit každému vyjít vstříc, popřípadě, pokud to potřebuje, mu pomáhat, jak se dá.
Ovšem, je to krajně obtížné.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 16:49:3

Papež František:
"Svatí nejsou dokonalí vzorňáci, nýbrž lidé prostoupení Bohem. Můžeme je přirovnat ke chrámovým vitrážím, které dovnitř vpouštějí světlo v různých barevných odstínech."
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26613
Není to skoro jako "prosvětlené bytí"?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Všeobecné kněžství - paní Hájkové Pondělí, 6.Listopadu 2017, 21:55:4

Vážená paní Hájková,
u nás v katolické církvi máme jedno pravidlo, které asi Vaše známá křesťanka nezná. Je to tzv. všeobecné kněžství. Podle tohoto principu je každý katolík povinen víru v Boha kolem sebe šířit. Každý katolík je do jisté míry také knězem, protože s lidmi kolem sebe má o křesťanství mluvit (v práci, v příbuzenstvu, v zájmových společenstvích, vlastně všude kam vkročí). Nemá se bát přihlásit se ke křesťanství a k Pánu Bohu. Svým počínáním má svědčit o pravdě evangelia.

Samozřejmě, že to neznamená převychovávat, nutit, vyhrožovat, školit a při každé příležitosti se vnucovat. Avšak, být křesťanem a mlčet o tom a nestarat se o to jak žijí druzí, to není dobře. Právě proto máme u nás všeobecné kněžství. Mě tato povinnost velmi těší. Také proto tu často píši o křesťanských postojích.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 22:28:5

Určitě nemá člověk zatajovat, že je křesťanem, pane Vyleťale. Tak to v žádném případě nebylo myšleno.
Ona to ostatně řekla v trochu jiné souvislosti. To jen já jsem to použila takto. Ona mluvila hlavně o lidech, se kterými žije - že se musela odnaučit řídit jejich život (proč neděláš tohle, ale děláš toto). A oni jsou, tuším, také křesťané.
Ale pokud jde o evangelizaci nevěřících, vzpomínám si, že k tomu se loni vyjádřil dokonce papež, a já jsem z jeho slov vyrozuměla, že je v té věci zapotřebí víc konat než mluvit, tedy že se evangelizuje nejen slovy, ale celým způsobem života. Cituji a posuďte sám:
„To je hezká otázka. Všichni známe lidi, kteří jsou vzdálení církvi. Co jim máme říkat? Já jsem odpověděl: Poslední, co musíš udělat, je říkat něco! Začni jednat, on uvidí, jak jednáš, a zeptá se tě. A když se tě zeptá, odpověz mu. Evangelizovat znamená podat svědectví. Já žiju takto, protože věřím v Ježíše Krista. Vzbudím v někom zvědavou otázku: »proč to děláš?«, a pak mu odpovím, »protože věřím v Ježíše Krista«. Zvěstuji Ježíše Krista, ale nejenom slovem. Je třeba hlásat Jej slovem i životem.“
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24351

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pár vět o účinnosti osobního příkladu - paní Hájkové Úterý, 7.Listopadu 2017, 06:53:7

Ano, máte naprostou pravdu. Vy, paní Hájková i papež František. Nejlepší evangelizací je bezpochyby osobní příklad řádného křesťanského života.

Potíž je ovšem v tom, aby si toho v podmínkách, kdy nevíme, kdo bydlí v paneláku vedle nás, také někdo všiml. A pokud v paneláku nebydlíme a bydlíme v rodinném domku, a našim sousedům stříháme namísto nich jejich plot, případně ten jejich plot sami a na své náklady místo nich stavíme, když před jejich vchody zimu co zimu odhazujeme sníh, když v ulici sbíráme odpadky a sázíme na její okraje kytičky, tak se v nejlepším případě setkáme s tím, že se dovíme, jak jsou ty kytičky hezké. V horším případě, že jsme něco na způsob užitečného idiota. Mluvím ze své mnohaleté zkušenosti. Víte, paní Hájková, oni Vás ti lidé nepochválí už jenom proto, že by tím ukazovali na své nedostatky. A že by si tu Vaši dobrotu dávali dohromady s nějakým křesťanstvím, tak to už vůbec ne. Vždyť často ani neví, že něco takového je, a že by to obsahovalo nějaký mravní apel, neřku-li lásku k bližnímu, to je napadnou ani nemůže. Proč by pak hledali nějakou spojitost mezi Vámi a křesťanstvím?

Vždyť často ani v rodině, i té nejužší, nejsme schopni o blahodárnosti křesťanství – ať se obětujeme sebevíc – nikoho přesvědčit. Já jsem o tom v naší rodině nepřesvědčil naprosto nikoho. Samozřejmě, ani své děti.

Tyto neveselé zkušenosti, které jsou ale mezi křesťany, kteří křesťanství opravdu žijí, naprosto běžné vůbec nevypovídají o neúčinnosti osobního příkladu. O čem vypovídají, je svoboda lidské vůle, k níž patří i svoboda odmítnout dobro.

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Vyleťalovi Úterý, 7.Listopadu 2017, 08:06:7

Máte pravdu, že je těžké být příkladným křesťanem v anonymní společnosti. Nikdo si toho nevšimne a dobro každý přijímá s naprostou samozřejmostí…
Ale myslíte si, že proto se to dobro ztratí? Já věřím, že ne. Ani když se nedaří víru šířit. Projeví se způsobem, o němž nemáme ani tušení!
Mnoho lidí dobro neodmítá, ale nedává si ho bohužel do souvislosti s Bohem. Křesťanské učení se jim jeví jako něco zastaralého a nepochopitelného. Já se domnívám, že Bůh skrz ně působí i tak, i když si to oni sami neuvědomují. I oni mají svědomí, i oni odmítají zlo, i oni žijí dobrý život. Je pravda, jak napsal výše Václav, že jejich život by mohl být ještě lepší, kdyby Boha přijali. A já k tomu dodám, že by mohl být i radostnější. Mohli by na něj přenést to, co je tíží jako balvan… Nemají tušení, jak by se jim ulehčilo, kdyby předali vládu nad sebou Bohu, dovolili mu, aby jim mohl projevit svou lásku, kdyby si přestali plánovat svůj život, vzdali se svého ideálního obrazu a nechali místo sebe jednat Božího ducha.
Co se týče rodiny a příbuzných - víte, co řekl Ježíš? „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě (Marek, 6,4)“. Doma koneckonců nemohl ani vykonat žádný zázrak, protože tam ho lidé znali odmalička a viděli ho pořád stejnýma očima.
Ale nesmíme to brát tak tragicky. Já věřím, že nakonec budou spaseni úplně všichni. Minulý týden jsem si opakovaně četla Skutky apoštolů, kapitolu 16, kde říká Pavel žalářníkovi: „Uvěříš-li v Pána Ježíše, budeš spasen ty i celý tvůj dům“ (t.j. všichni v tvém domě). Vůbec neříká: oni budou spaseni, teprve až uvěří i oni. Přemýšlela jsem o tom.
Zřejmě věřil v neobyčejnou sílu dobra, které zapouští kořeny a rozrůstá se.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Prosvětlené bytí Úterý, 7.Listopadu 2017, 13:19:2

To je opravdu zajímavý pojem či označení, paní Hájková. A - asi to právě v tomhle bude.

Já si totiž opravdu při nejlepší vůli nedokážu vybavit, že bych kdy uviděl nějakého církevního představitele, který by na mě zapůsobil právě takovýmto dojmem "prosvětleného bytí".

Na rozdíl od starých vyobrazení Ježíše, Panny Marie, a snad ještě nějakých skutečně hluboce věřících a pro víru zapálených středověkých poustevníků a podobně - v jejich tvářích, či snad přesněji řečeno z jejich tváří přímo zářilo to světlo víry, světlo intenzivně žité duchovnosti.

Zatímco dneska? Já si mohu vážit dejme tomu papeže Františka pro jeho poctivý přístup k víře a pro jeho dobrotivost, stejně tak dejme tomu německá evangelická biskupka Margot Käßmannová na mě působila velice sympatickým dojmem, to je osoba s kterou by se člověk kdykoli se zájmem pustil do rozhovorů o Bohu, a o životě vůbec. Anebo mnichovský kardinál Marx (ano, skutečně se tak jmenuje! :-D) - ten se mi zdá být přece jen poněkud příliš konzervativní, nicméně je to dozajista solidní, přemýšlivý a sociálně cítící člověk, ke kterému pro tyto vlastnosti mohu cítit naprostý respekt.

Ale - u žádného z nich nevidím a necítím právě to "prosvětlené bytí", o kterém tu byla řeč.

Ovšem - je nutno uznat, že v současné moderní respektive industriální době je to krajně obtížné, či snad vůbec nemožné, takovéhoto "prosvětleného bytí" ještě dosáhnout. Pokud ještě vůbec - tak na zcela jiném základě, ve světle nějaké zcela nové ideje. Která v sobě dokáže obsáhnout, integrovat právě i ten moderní, kritický a skeptický svět.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 7.Listopadu 2017, 13:34:5

A ještě něco musím dodat. Zmínil jsem posledně, že jsem měl dříve jednoho kolegu v práci, hluboce a poctivě prožívajícího svou víru. Což jsem u něj plně respektoval; i když ani u něj jsem nenašel a necítil nějaké vnitřní světlo víry, které by mě dokázalo nějakým způsobem oslovit a přesvědčit.

Ale - já jsem svého času měl ještě i jednoho jiného kolegu. Taktéž křesťan, na rozdíl od toho prvního katolík, zřejmě také intenzivně věřící.
Na rozdíl od toho prvního svou víru při každé příležitosti vnášel do světa, zpříma a hlasitě. Jenže - já jsem u něj měl vždy takový nepříjemný pocit, že je to ve skutečnosti vnitřně neupřímný člověk, který myslí nakonec jenom na svůj vlastní prospěch. A celá ta jeho tak okatě prožívaná víra byla v mých očích nakonec jenom pokrytectvím, vnějškovou umělou pózou. Tady o nějakém "prosvětleném bytí" opravdu nemohlo být ani řeči...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 7.Listopadu 2017, 13:39:9

A ještě do třetice. Další kolega, v té době studoval, nějaký technický obor. Velice sympatický člověk (mimochodem, jeho matka byla po válce vyhnána ze Sudet). Taktéž zřejmě intenzivně věřící, prožívající svou víru. Ten ji ze všech tří nejméně ukazoval navenek; já jsem až po dost dlouhé době vůbec zjistil jeho vztah k Bohu.

Protože jsem tím byl tak překvapen, zeptal jsem se ho, co ho k tomu vlastně vede, být věřícím.

Zdálo se, že je touto otázkou překvapen; asi si ji sám takhle nikdy nepoložil. Ale pak po chvíli váhání odpověděl: "Snad proto, abych měl někoho, komu mohu skládat účty z toho, jaký jsem."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.