Hřebejk ukazuje v Zahradnictví hluboce rozpolcený svět

Seriál Zahradnictví by rád byl historickou freskou. Jeho příběhová linka je však zkratkovitá, veškeré konflikty obrací dovnitř rodiny a vůbec se nedotýká ducha doby.

Zahradnictví je ambiciózní hraná série mapující osudy jedné velké rodiny za čtyřicátých a padesátých let. Její první část, Zahradnictví: Rodinný přítel, vyprávěla o třech sestrách, jimž na začátku války sebralo manžely gestapo, a ony musely přežívat s dětmi doma samy.

V navazujícím druhém díle s podtitulem Dezertér se navrátivší Otto Bock (Jiří Macháček) s rodinou snaží rozběhnout noblesní kadeřnictví, to jim však záhy sebere nastupující komunistický režim. S tak zásadním tématem na pozadí vyvstává otázka, jestli pohled prostřednictvím nevinných dětí, Káji a Danušky, ospravedlňuje obraz společnosti tak ostře rozdělený na ty dobré a na ty zlé. Snímek totiž proti sobě nestaví jen tábory demokratů a komunistů, ale také žen a mužů.

Dezertér jako by se snažil fungovat zároveň jako část trilogie i samostatný film a zůstával mezi oběma směry rozkročený. Staré postavy si polopaticky připomínají nedořešené zápletky z předchozího dílu, nicméně návraty do minulosti děj nikam neposouvají. Místo gradace se vyprávění rozkládá do nekonečné série dialogů, které neustále potvrzují schematické představy o jednotlivých postavách.

20160629174506_zahradnictvifbZahradnictví jako by byol románem pro hodně konzervativní ženy, které u něj mohou dál snít o ideálním pečujícím muži. Foto Krajské listy

Zatímco dialogy Rodinného přítele zaváněly nudou, Dezertér dostává do patosu. Švagři Jindřich (Martin Finger) a Karel (Karel Dobrý) v sobě nenechají dlouho bublat vzájemný hněv, když je první nucen druhého žádat o pomoc, a pohádají se o odkaz odboje hned, jak spolu poprvé promluví. Do toho se objevují nové postavy, které působí dojmem, že za sebou nemají historii vůbec žádnou.

Neduživý mladík Ludvík je od začátku podezřelý, z prvního dílu ho neznáme, a tak nepřekvapí, že zradí svoje zaměstnavatele z kadeřnictví záhy poté, co Otto před zradou prorocky varoval. Ludvíkovo počínání je hůř než karikatura dramatického charakteru; během chvilky se projeví jako „ten zlý komunista“, obviňuje dívku, kterou musel v práci dosud dennodenně potkávat, že na něj práská, hodí po ní kámen, vyhrožuje Ottovi a odmítá se omluvit.

Podruhé přichází do rodinného kadeřnictví už ve vojenské uniformě s puškou na zádech, poručí si oholit, přestože mu vousy samozřejmě nerostou, a pod holičským ručníkem vytváří jeho puška dojem, jako by měl ztopořený penis. Tohle je Hřebejkův pohled na muže obecně, nebo se jen snaží publiku podbízet?

Projekt pro hodně konzervativní ženy
Poslední projekt dvojice Hřebejk-Jarchovský jako by byl románem pro hodně konzervativní ženy. Ty mohou spolu s Danuškou, která příběh částečně vypráví, dál snít o ideálním pečujícím muži v podání Ondřeje Sokola z prvního dílu. Muži, kteří po jeho tragické smrti v Zahradnictví zbyli, jsou totiž nemohoucí ať už sexuálně, nebo profesně. Přestože Jindřich a Karel soustavně vykřikují hesla o politice, jsou to nakonec jejich manželky, které musí následky jejich rozhodnutí útrpně snášet.

Snímek otevírá příběhy upozaděných žen; dobře to ilustruje scéna, kdy soudruh v nemocnici chválí lékaře, péče o nepříčetného Otta ale zůstává na ošetřovatelce. Zdůraznění ženských hrdinek je určitě legitimní, tenhle český způsob ale není feministický ani trochu. Ústřední trojice sester zůstává celý první díl doma s dětmi a pouze myslí na své muže (jak jinak, jsou to přece ženy, chce se ironicky dodat), jejichž osudy zůstávají stranou. Dezertér je v tomto ohledu o něco vyrovnanější, ženy jsou aktivnější hrdinky, přesto nemají větší vliv, než že uklidňují rozjitřené vztahy mužských postav.

Martin Svoboda v recenzi prvního dílu pro Aktuálně.cz píše, že ženy bez manželů přežívají „v podivném materiálním odtržení od světa, není jasné, jestli a kde pracují“. Druhý díl odbude obdobnou krizi, kdy Otto utekl od rodiny, lakonickými slovy, že bez něj ‚musely dřít‘. Film nic neukazuje, vše podstatné na sebe postavy řeknou samy, a tak není nouze na životním stylu rodiny vůbec poznat, dokud si Otto (na konci už jeden z těch zlých, dezertér) s pomocí dalších čtyř mužů neodnáší piano malého Káji.

Tolik k nastínění světa, kde se má děj odehrávat. Ten ale neplyne. Jediné podstatné, co se za dvě hodiny filmu stane, je, že Otto opustí svoji rodinu, která na něj spoléhala. Většinu drobných zápletek vyřeší až na konci komentář nyní už dospělé Danušky. Komunistický převrat se odehrává jakoby mimo záběr kamery. Když už se nějací svazáci objeví, dokáže je vyřídit malé dítě sabotážní akcí s lepidlem. Přestože se Zahradnictví tváří, že se odehrává v historických kulisách, jeho příběhová linka je natolik univerzální a zkratkovitá, že se vůbec nedotýká ducha doby.

Už sedmnáct let starý Hřebejkův film Musíme si pomáhat také neukazoval nebezpečný režim přímo, ale postavou souseda, kterého ztvárnil Jaroslav Dušek, dokázal udržovat strach z odhalení. Podobná emoce tady chybí i proto, že jakýkoli odpor proti totalitě se smrskl na malichernosti typu vyvěšení fotky Roosevelta nebo stoické pěstování kaktusů. Všechny sváry obrací Zahradnictví dovnitř rodiny, jako by se s vnějším světem nedalo nic dělat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.