Představme si běžecké závody, ve kterých mezi sebou soupeří hned jednatřicet běžkyň a běžců. Cílem je doběhnout do finiše jako první, ale ani stříbro či bronz není na škodu. A tak do toho sportovci dávají vše. Protože ale v tomto klání neexistují téměř žádná pravidla, v honbě za vítězstvím jsou atleti ochotni přistoupit i k neférovému jednání. Podrážejí si nohy, tahají se za dresy, vbíhají si do dráhy. Není tu navíc ani vidu ani slechu po rozhodčím, který by zjevné fauly pískal.

Tak nějak si lze s trochou fantazie představit i předvolební kampaň jako tvrdou a nesmiřitelnou hru politických stran, která měla doposud minimum pravidel a v podstatě žádného sudího. Nad pravidly bděli sami členové stran skrze Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny. Není asi nutné příliš zdůrazňovat, jak absurdní je situace, kdy kontrolovaný dohlíží sám na sebe. Ostatně fakt, že za celou dobu nebyla udělena žádná pokuta, mluví za vše.

↗

Letos poprvé zmizel ze hry luxus anonymity a za obsah v jakékoliv formě musí zadavatel nést svůj díl odpovědnosti. Foto Wikipedia

Česká republika se dostávala pod čím dál větší tlak mezinárodních organizací (například GRECO — Skupina států proti korupci), protože jako jedna z mála evropských zemí ignorovala doporučení zřídit opravdu nezávislou kontrolní instituci. Požadavky na transparentnost v hospodaření a fungování politických stran patří k naprosto běžným standardům vyspělých západních demokracií, které se mohou pochlubit delší a hlubší zkušeností se svobodnou soutěží politických stran.

Dokonce i v jinak neporovnatelně liberálnějších Spojených státech amerických se už od 70. let minulého století uplatňují jasná regulační nařízení zavádějící limity na financování kampaní (zejména na příspěvek od jednotlivců a politických výborů — tzv. PACs). Nad těmi bdí nezávislá agentura Federální volební komise, která disponuje databází příspěvků i výdajů politických stran a uskupení, které se ucházejí o volené pozice na federální úrovni a veškerá data jsou zveřejňována. Ale pro příklady není třeba chodit daleko za oceán. V sousedním Polsku i na Slovensku lze najít nezávislé instituce bdící nad správným hospodařením stran. Slovenská zkušenost je poměrně čerstvá a země se s novou institucí i pravidly stále sžívá.

To stejné čeká i nás. V letošním roce byl zřízen Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí a spolu s ním vešla v platnost celá řada nařízení a omezení, kterými se pod pohrůžkou sankcí musí stranické organizace řídit. V případě sněmovních voleb hovoříme o limitu 90 milionů na kampaň, zřízení transparentních volebních účtů nebo nutnosti registrace takzvaných třetích osob. Přestože se většinou jedná o zcela standardní předpisy, pro českou předvolební džungli znamenají přelomové změny. A nejen strany to již naplno pocítily.

Zřejmě nejvíce diskutované kroky kontrolorů Úřadu se vztahují ke dvěma publikacím. Kniha Andreje Babiše (a kolektivu autorů) O čem sním, když náhodou spím je jasným příkladem volebního materiálu rozdávaného na mítincích hnutí a ANO se tak neuvedením informace o zadavateli a zpracovateli v prvních vydáních dopustilo porušení pravidel. U dalších vydání jsou pro změnu nesprávně uvedeny informace o zadavateli.

Zahájení správního řízení s autory Žlutého barona se však ukázalo jako krok o poznání spornější. Nechci se nyní pouštět do diskuse o tom, kdo je v právu a zda lze turné ke knize považovat za kampaň. To přenechám jiným. Chci se jen zastavit nad tím, jak důležitá je tato situace pro průběh dalších kampaní. Na papíře si lze narýsovat libovolné scénáře, avšak jen díky praktickým situacím se postupně podaří opravdu definovat, co to vůbec kampaň je a jakými rysy se vyznačuje. Zvláště v době, kdy se političtí marketéři předhánějí ve vynalézání všemožných nástrojů, jak na voliče patřičně zapůsobit. Nikdy předtím jsme nebyli nuceni tak přemýšlet o kampaních a odhadovat, jak asi mají v civilizované demokratické zemi probíhat.

Pokud se nakonec konkrétní jednání vyhodnotí jakožto součást předvolebního boje, budou na něj uplatněna pravidla. Jde o jednoduchou zásadu, jejíž snahou je co nejvíce narovnat konkurenční prostředí stran a z níž těží v podstatě všichni, kteří už dlouhá léta volají po kultivaci kampaní. Zatímco v minulosti se jisté žluté autobusy jen tak proháněly po českých silnicích s vizuály namířenými proti sociálnědemokratickým politikům, dnes by byl jejich majitel nucen registrovat se jakožto třetí osoba a na jeho výdaje by se rovněž vztahovaly jasné limity.

Příkladem, kterým se snad bude Úřad zabývat v letošních volbách, budiž billboardy v Ostravě zobrazující miliardáře Bakalu s doutníkem v ústech, úsměvem na tváři a průpovídkou „Mám se skvěle, díky vám!“, za nimiž stojí předseda a donátor strany Dobrá volba 2016. Některé z nich neobsahují žádné informace o zadavateli a zpracovateli, jiné obsahují pouze logotyp dotyčné strany. Díky novým platným nařízením zmizel zadavateli luxus anonymity a za obsah v jakékoliv formě musí nést svůj díl odpovědnosti.

Nicméně ne vše je zalité sluncem. S tím, jak se naplno rozběhly kampaně, objevily se poněkud problematické výklady Úřadu. Vedle zmiňované knihy Žlutý baron jde o to, co vše si mohou obyčejní příznivci stran dovolit činit, aniž by se museli oficiálně registrovat jako jejich podporovatelé. Podle vyjádření jednoho z členů úřadu Františka Sivery se musí například vystavení plakátu formátu většího než A4 brát jako oficiální součást kampaně. Pod toto nařízení tak zřejmě spadají rovněž v českých zemích tolik populární plachty na plotech a údajně také osobní profily na Facebooku.

Ve volebních štábech napříč stranami a úrovněmi panuje nespokojenost z nedostatku informací a chaotických pokynů. Co si mohou členové místní organizace udělat sami? Co se už počítá do limitu? Když natočím vlastními silami video na podporu kandidáta a publikuji ho na vlastním profilu, musím uvést informace o zadavateli a zpracovateli? Opět se tak potvrzuje, jak důležité je vytyčit jasné mantinely, co vše můžeme ještě považovat za kampaň. A vzhledem k tomu, že zákon je v tomto ohledu hluchý, je a bude úlohou Úřadu postupnými kroky a skrze praxi dané věci definovat.

Letošní závody jednatřiceti běžců se poprvé poběží podle pravidel, jejichž výklad je částečně na mladičkém sudím, který se musí pořádně rozkoukat. Je sice dost pravděpodobné, že závodníci se budou i nadále dopouštět faulů a někteří diváci budou s výkonem rozhodčího nespokojeni, celkově ale může jít o mnohem lepší podívanou než v minulosti. Doufejme, že i pro dobro politické kultury v naší zemi.