Žijeme v nejlepší době. Anebo ne?

Milan Smrž vyvrací oblíbené klišé o současnosti jako zlatém věku a upozorňuje, že jeho uživatelé ve skutečnosti pouze eliminují špatné zprávy.

Mezi oblíbené soudobé smyšlenky patří: „Žijeme v nejlepší době, lépe byste si vybrat nemohli“. Je to skutečně tak? Nepadá na nás stín nadcházejícího civilizačního a přírodního kolapsu? Žijeme opravdu v nejlepší době jenom proto, že můžeme zahánět nudu v nákupních centrech či leteckými cestami bůhvíkam, protože tam jsme ještě nebyli? Může být kritériem nejlepší doby skutečnost, že stojíme na hraně propasti, řešíme marginality a před zásadními problémy zavíráme oči?

Myslím, ještě že nikdy nebyla naše civilizace ohrožena takovou měrou jako dnes, a přitom to nevyvolává žádný zásadní posun v chování společnosti. Nikdy předtím nebylo svobodné a pod perzekucí nevynucované chování veliké části obyvatel světa v tak příkrém rozporu s následky jejich jednání.

Opomíjíme, že současný problém je komplexní, a zužujeme jej na sice velmi významnou, ale jedinou oblast – na globální klimatickou změnu. Ekologický pohled je systémový, protože studuje vliv životního prostředí na organismy a jejich populace, ať již lidské, živočišné nebo rostlinné. Jde o celostní pohled, který vylučuje jakoukoliv partikularitu.

Un_photo_mark_garten_2Jakkoliv je klimatická změna, přesněji globální oteplování, mimořádně nebezpečným fenoménem, nezbavuje nás úvahy nad dalšími negativními jevy. Foto Mark Garten

Jakkoliv je klimatická změna, přesněji globální oteplování, mimořádně nebezpečným fenoménem, nezbavuje nás úvahy nad dalšími negativními jevy. Nelze opomíjet mizící biodiverzitu, kdy nenávratně zanikají biologické druhy s rychlosti tisíckrát vyšší, než tomu bylo v předprůmyslové éře. Pravděpodobně i ty, které jsme ještě ani nepoznali. Rovněž nemůžeme brát na lehkou váhu v obrovských kvantech mizející ornici, která je nenahraditelným základem jakéhokoliv udržitelného zemědělství. Na vině je samozřejmě nebiologický způsob zemědělství, s chemizací a velkoplošným obhospodařováním půdy. Tento devastující postup u nás bohužel získává působením hnutí ANO a Agrofertu další příznivce a další zemědělskou plochu.

Jinou alarmující skutečností je stále pokračující a stále se zrychlující vyčerpávání podzemních zásob sladké vody a masivní využívání této vody pro zemědělské účely. Nejen že se vyčerpávaná voda v současné chvíli ze 42 procent podílí na zvyšování hladiny moří, v horizontu několika desetiletí navíc v aridních oblastech přispěje k zasolení půdy.

Stranou nemohou zůstat ani nůžky rozšiřující se mezi bohatými a chudými, a to v rámci jednotlivých států i mezi nimi. Tento zvyšující se rozdíl předznamenává hluboké sociální problémy, nezvladatelnou migraci a pravděpodobně i násilné střety.

Nedostatečná východiska
Jako východisko se předkládají technologická řešení, obnovitelné zdroje, záchyt oxidu uhličitého, snížení prostupnosti atmosféry pomocí umělých aerosolů a podobně. Nelze pochybovat, že obnovitelné zdroje představují důležitý prvek proměny energetického systému, což bylo dokázáno jak praktickými úspěchy obnovitelné energetiky (Kostarika, spolkové země Rakouska – Burgenland či Dolní Rakousko), tak i nedávnými teoretickými studiemi z Finska a Spojených států. Po technologických řešeních rády sahají vlády, instituce i investoři, aniž by se zajímali o hlubší souvislosti. Technologie představují srozumitelný a realizovatelný krok.

Technická řešení ale ze zásady nemohou postačovat. Neexistuje žádná lidská technologie, která by měla netto nulové odpady a netto nulové emise. Neexistuje ani teoretická možnost stoprocentní recyklace, reálná je mnohem nižší míra. Neexistuje žádný materiál, který by v důsledku lidského využití nepotřeboval vyčerpatelný zdroj a zařízení, které bylo nutno vyrobit. Obdobné platí i pro výrobu energie. Technologie nejsou v tuto chvíli schopny přinést celostní a udržitelné řešení. Lze spekulovat nad tím, zda soudobý odklon zájmu studentů od technických oborů nereflektuje právě tuto skutečnost.

Situace je v mnoha ohledech dramatičtější, než se nedávno předpokládalo. Na Yaleově univerzitě zjistili, že při pokračování současné rychlosti produkce oxidu uhličitého bude dosaženo při stejných objemech emisí asi o jeden až tři stupně vyšší teploty. Země je totiž na emise oxidu uhličitého senzitivnější. Podle vědců z této univerzity neodhadly modely mezinárodního panelu pro klimatickou změnu IPCC správně poměr ledových krystalků a kapiček podchlazené vody v mracích, které odrážejí dopadající sluneční záření. V mracích je ledu méně, a proto je jejich propustnost pro sluneční paprsky vyšší. A to není jediná negativní zpráva. Mezi další patří skutečnost, že s rostoucí teplotou se stále více uvolňuje metan, který daleko intenzivněji působí na oteplování planety.

Chceme-li se s těmito jevy vyrovnat, musíme co nejrychleji opustit vizi stálého růstu. To samozřejmě není nová myšlenka, na toto téma proběhla mnohá setkání, letní školy a mezinárodní konference hnutí Degrowth. Ta poslední se konala v roce 2016 v Budapešti a příští se plánuje na rok 2018 ve švédském Malmö. Ne tedy stálý hospodářský růst, ale postupný a pokud možno konsenzuální hospodářský sestup. Buď budeme sestup alespoň částečně řídit sami, nebo jej bude určovat náš osud bez naší vůle.

Všechny veliké a „úspěšné“ politické i náboženské vize a koncepty byly založeny na pozitivním příslibu do budoucna, jakkoliv mlhavém – osvobození, návrat do ráje, nanebevzetí, hojnost bez hranic a tisícileté říše. Co ale můžeme slíbit dnes, tváří v tvář blížící se katastrofě? Pokusí se někdo snad založit politickou stranu s programem snižování spotřeby? Na to, abychom se vyhnuli nejtragičtějšímu kolapsu, bychom potřebovali získat většinu lidí pro zcela jiný životní styl a proměnu vnímání společenského statutu. Ten ale v soudobém modelu „čím víc, tím líp“ existuje nejméně tři tisíce let, spíše však již od neolitické revoluce.

Měli bychom si uvědomit, že jsme ve válce s ekosystémem. Nepřítelem jsme přitom my sami. V tuto chvíli nelze zaručit, že se kolapsu vyhneme, a to ani v optimálním případě. Kolaps ovšem nutně neznamená úplný konec, protože nás může přinutit hledat řešení, budeme-li ovšem situaci vnímat reálně. To je naše jediná šance. Nebude to však vůbec snadné, protože jak bylo zjištěno výzkumem, 79 procent lidí jsou nerealističtí optimisté a nejsou schopni přijímat špatné zprávy.

Na setkání Římského klubu letos v létě uvedl legendární Nor Jørgen Randers (jeden z autorů přelomového díla Limity růstu) alarmující skutečnost. Ve své domovině navrhl spolu s dalšími vědci model nulových emisí do roku 2050 a oznámil, že dalších padesát let by každého Nora stál 200 eur měsíčně. To bylo ale odmítnuto na všech úrovních. A to v bohatém Norsku, které se nachází na osmém místě mezinárodního žebříčku výše HDP na hlavu, se vzdělaným a ekologicky uvědomělým obyvatelstvem.

K čemu ale máme přírodovědné poznání, ekologické studie, vědy o komunikaci a psychologii, a nakonec i politické strany, když neumíme prosadit přežití proti zájmům kapitálu?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.