Kajínek jako obchodní artikl

Jedna z pražských prodejen knihkupecké firmy Dobrovský pořádá tento týden ve středu autogramiádu Jiřího Kajínka u příležitosti vydání knihy, u níž je uveden jako autor a která nese název Můj život bez mříží. Co na to říct?

Přístup k domnělým či skutečným pachatelům přečinů a zločinů, který dnes převažuje, má jako zdroj morální kýč. My spravedliví odsuzujeme pachatele, opovrhujeme člověkem, který se dopustil něčeho, co je popsáno v Trestním zákoníku. Odsouzený, a často už jen obžalovaný, nebo dokonce pouze obviněný je pro nás reprezentantem temnoty v kontrastu se světlem, které my sami reprezentujeme.

Ve vztahu k těmto lidem nejsme ochotni přihlédnout k možným odstínům. Jsme ochotni připustit, že něco vykazuje znaky trestného činu, a přesto je to čin morálně ušlechtilý, nebo aspoň neutrální? Takové případy byly rozhodně známy za minulého režimu. Když pohraničník ušetřil život člověka prchajícího, jak se tehdy říkalo, přes kopečky ze země sužované diktaturou, mohl být potrestán za nesplnění vojenské povinnosti. Kdo něco levněji koupil a dráž prodal, tedy udělal něco, co je dnes samozřejmé a někdy vychvalované jako obchodní dovednost, se tehdy dopustil spekulace a mohl jít sedět.

Módní moralizátorství je připraveno kategoricky prohlásit: Kdo jednou vraždil, je a zůstává vrahem a je třeba se před ním mít na pozoru. Nejlepší by bylo, aby za mřížemi zůstal navždy, případně aby byl rovnou popraven.

Nebere se jako možné, že člověk má ve vězení čas vše znovu sám a ve spolupráci s vězeňským psychologem nebo vězeňským duchovním promyslet a rozhodnout se po propuštění jednat jinak. Že to není časté a že kriminály jsou univerzitami zločinu? Je to možné, ale nápravnou funkci trestu (vedle funkce represivní a funkce ochrany společnosti před pachatelem) neradno přehlížet.

V Kajínkově případě se vyskytují pochybnosti, nejde-li o oběť policejní machinace. Ne snad policie jako instituce, ale jednotlivých policistů. Státní zástupci a soudci vše snad důkladně prověřovali a pro všechny stupně odvolání, dovolání a stížností, kterými tato kauza prošla, lze sotva předpokládat společnou podjatost všech proti Kajínkovi a ve prospěch případně nepoctivých příslušníků policejního sboru. Lze tedy míti za to, že Kajínek vrahem je. Nepřímo to podporuje i jeho dřívější trestná činnost, u níž pochyby o jeho vině nebyly.

Čím Kajínek prošel ve vězení a s jakým osobním postojem k životu bližních, ke svému předpokládanému zločinu a ke své budoucnosti vyšel na svobodu, nevíme. Lidé v jeho okolí budou ostražití. Vinu bychom však měli pokládat za odčiněnou podle lidských měřítek a měli bychom očekávat, co bude následovat, a respektovat, že nějaké možné příští protiprávní jednání musí být vždy dokázáno nade všechnu rozumnou pochybnost.

Vydání knihy a pozvání do knihkupectví je však něco jiného. Může to být projev opačné krajnosti. Tak jako se v jiných oborech lidské činnosti vytrácejí střední polohy, tak i zde krajnost morálního sudičství spravedlivých může být na opačné straně spektra postojů střídána obdivem ke zločinci a solidaritou s ním.

KajinekMotivem autogramiády sotva bude naivní obdiv k člověku pokládanému za zločince. Repro DR

Novodobý Robin Hood
Za minulého režimu víceméně obyvatelstvu vnuceného platilo „tady my a tam oni“, tam režim a jeho mocenské struktury. Byly to jejich, ne naše zákony, jejich soudy, ne orgány našeho posuzování spravedlnosti a práva. Bylo by se dalo očekávat, že v demokracii nastolené po listopadu 1989 bude platit „stát, to jsme my“. Předpokládalo se, že moc státu bude nadále působit na ochranu oprávněných zájmů občanů. Bohužel se ekonomicko-politickým elitám v uplynulých osmadvaceti letech podařilo mnohé přesvědčit, že stát je pořád protivníkem.

Ti, kdo nevěří orgánům činným v trestním řízení, pokládají zločince za hrdiny. V jejich očích jsou novodobými zbojníky. Romanticky si je vykreslují podle vzorce nějakého Robina Hooda, Nikoly Šuhaje nebo Juraje Jánošíka jako ty, kdo bohatým berou a chudým dávají. Nad tím, že berou spíše všem a nikomu nedávají, se zavírají oči. Optika nespokojenců vidí ve zločinci spojence a přítele.

Motivem autogramiády však sotva bude naivní obdiv k člověku pokládanému za zločince. Spíše se počítá s tím, že knihu budou kupovat a na její podepisování přijdou lidé, kteří se Kajínka štítí a opovrhují jím, ale potřebují si zažít chvilku mrazení v zádech. Že přijdou jeho obdivovatelé, podobní těm, kteří ho 23. května vítali před bránou těžkého žaláře v Rýnovicích.

Nelítostný byznys
Kniha je především velkým byznysem nakladatelství Fragment, které je součástí mediální skupiny Albatros Media a které od svého vzniku roku 1991 publikovalo přes 2600 titulů. Na kšeftu se podílí knihkupectví Dobrovský a autogramiáda je součástí reklamní strategie obou.

V České republice je možná více než jinde vydavatelská a knihkupecká činnost vnímána jako kulturní instituce. Když dřívější pravicová vláda (proti logice tradiční pravicové politiky) zvedla daň z přidané hodnoty, argumentovali jsme proti tomu kulturním významem knihy v našem národě, o kterém se má za to, že je čte více, než je u jiných národů běžné. Návštěvníky z ciziny prý překvapuje, kolik čtoucích lidí potkávají třeba v tramvajích, metru nebo ve vlacích. Kdoví, zda nakonec nižší sazba, která se později prosadila, není pomocí nelítostnému byznysu a čtenářům příliš nepomohla.

Nakladatelé a knihkupci vědí, že opravdu kvalitní literatura je spíše ztrátová, a pokud ji přesto chtějí vydávat, musí si na to vydělat prodejem braku. Je-li vydávání knih odkázáno na oblast svobodného trhu, a možná to jinak nejde, mohli bychom tuto obchodní strategii pro dobrou věc pochopit. Proč nemít porozumění pro strategii chtějící vyhovět všem stupňům a podobám čtenářského zájmu od kuchařek a červené knihovny po náročnou poesii a filosofii?

Snad ale i při této shovívavosti není přehnané očekávat minimum vkusu. Nakladatelský a knihkupecký počin těchto dnů budí dojem, že kultura zase jednou podlehla kšeftu, že čtenáři se ocitají v pozici rukojmí ekonomických zájmů a že Kajínek sice možná na knize vydělá, ale ocitá spíše v pozici zboží, a to by se nemělo přihodit ani
případnému vrahovi.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Září 2017, 20:28:28

„Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny“, napsal Bertolt Brecht.

A nešťastný národ, který potřebuje za hrdiny loupežníky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Září 2017, 13:12:21

Opravdu povedený bonmot, paní Hájková. ;-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.