Od chvíle, kdy jsem začal publikovat svůj blog o pátrání po Silvestrovi, dostávám na toto téma příležitostné vzkazy od čtenářů. Vynechám-li vyložené bláboly, reakce jsou zhruba trojího typu. Povzbudivá slova zájmu a podpory, cynické otázky směřované k tomu, jakýpak asi zištný důvod mě vede k tomu pátrání, a pak pochyby o tom, jestli má vůbec smysl se k něčemu takovému vracet — a jestli není lepší nechat minulost minulostí, že se taky třeba dopátrám něčeho, co bych býval radši ani nevěděl.

Pokud by mým cílem bylo idealizovat minulost a nekriticky oslavovat hrdinství mrtvých, pak jsem se poprvé dostal do bodu, kdy bych mohl začít litovat, že jsem se na své cestě do historie dostal příliš daleko. Dozvídám se totiž o tehdejší československé komunitě i o dění ve firmě Baťa v Singapuru také docela nehezké věci.

Já jsem se ale do pátrání pustil s motivací zjistit co nejvíce a zdokumentovat tehdejší dění co možná nejpřesněji, a proto se tady nemohu ani odmlčet, ani zastavit.

Největší rozpaky mám teď z toho, že jsem během práce na tomto projektu potkal řadu milých lidí, kteří mají hluboce obdivný vztah k tehdejšímu vedení firmy Baťa — někteří i z toho důvodu, že jejich předkové tam pracovali a podnik s velkým zápalem a obětavostí pomáhali budovat. Nechtěl bych je zklamat ani ztratit jejich přátelství. Snad pochopí, že právě z úcty k historii a k pravdě nemohu zamlčet ani temnější stránky toho, co se tehdy dělo. Prosím je tedy, aby to nebrali nijak osobně; ostatně vyloženě personální věci ve svém vyprávění vynechám, pokud se přímo netýkají podstatnějších dějů a situací, ve kterých se ocital Silvestr, nebo pokud nejsou dostatečně doloženy.

Češi, nekraďte tu

Začněme tím, co by nás nemělo překvapit, protože to vidíme kolem sebe i dnes. Jako národ jsme se ostatně příliš nezměnili. Mezi několika desítkami Čechů a Slováků v Singapuru tehdy kromě přátelství a pohody, které jsem dokumentoval minule, panovala rovněž řevnivost, udávání a závist. Občas někdo asi i něco ukradl, jak můžeme soudit ze zprávy The Straits Times z prosince 1938, podle které byl jeden Čechoslovák obviněn z krádeže třiceti dolarů, které údajně sebral panu nebo paní Lim Cheng Liong.

V archivech exilové vlády z Londýna se dochovalo několik písemností, které dokládají, že v Singapuru se zformovaly dva proti sobě ostře vymezené tábory Čechoslováků.

První a větší skupinu tvořili pracovníci firmy Baťa pod vedením tehdejšího ředitele pana Václava Rojta. Druhou skupinu pak tvořili krajané, které do Signapuru přivedly jiné zájmy — šlo o nezávislé obchodníky nebo o zástupce dalších firem jako Škoda nebo Československá zbrojovka. V jejich čele stál jistý pan Richard Reiser, bývalý spolumajitel První pražské sladovny, který byl podle informací exilového ministerstva zahraničí do Singapuru vyslán roku 1935 Exportním ústavem, záhy se ale osamostatnil a převzal zastoupení různých soukromých podniků.

Napjaté situaci nepomohlo, že na konci února 1939 ukončil v Singapuru činnost Československý konzulát. Jak se můžeme dočíst ve zprávě The Straits Times z 27. listopadu 1938, konzulát zahájil činnost 1. ledna 1935 a prvním konzulem byl Dr. Pavel Stránský. Toho v červenci 1937 nahradil konzul Vladimír Polodna, který byl k březnu 1939 bez náhrady odvolán. Zda byl pak pan Polodna vyslán na misi do Spojených států amerických, jak spekulují The Straits Times, nevíme, jeho další dohledatelná stopa je ale v Peru, kde se v říinu 1942 stal vedoucím diplomatické mise v Limě a v rámci svého tamějšího působení odhalil roku 1943 památník vyhlazení obce Lidice v peruánském přístavu Callao.

Zpráva zmiňuje, že Československých občanů v Malaji, kterým konzulát sloužil (vedle krajanů v některých dalších koloniích), bylo koncem roku 1938 pětašedesát. Podle pozdějších diplomatických zpráv počet našich občanů počátkem 40. let tam činil asi sto, z toho necelá třetina byla z okruhu kolem pana Reisera, většinu představovali Baťovci.

Fakt, že po odchodu konzula zkraje roku 1939 začal s britskými úřady v Singapuru jménem československé obce příležitostně jednat pan Rojt, byl zjevně proti srsti nebaťovským krajanům. Ti na něj proto poslali několik stížností. Zpráva konzula Urbana z Československého konzulátu v indické Bombaji z listopadu 1940 informuje Londýn, že „Resiser s některými krajany podali petici na čsl. vládu prostřednictvím britského sekretariátu proti Rojtovi a žádají o zplnomocnění vládní osoby, aby vyšetřila obvinění na p. Rojta vznesená“.

Stížnosti na ministerstvo zahraničí

Ministerstvo zahraničních věcí v Londýně evidovalo hned několik podnětů na vyšetření a urovnání vztahů mezi Čechoslováky v Singapuru. Dokument z února 1941 pak dodává, že „Konzulát je mínění, že vláda nemůže se míchati do věcí spadajících do kompetence britských úřadů, se kterýmžto názorem lze plně souhlasiti. Fa Baťa zaměstnává čsl. příslušníky, kteří podle zpráv konzulátu zúčastňují se II. odboje, všichni hlásili se k odvodu a přispívají finančně na odboj, takže není příčiny vystupovati proti nim“.

Ministerstvo zahraničí pak v únoru 1941 vyslalo pokyn konzulátu v Bombaji, že „vláda čsl. nemá v úmyslu zabývati se poměry fy Baťa, poněvadž necítí se povolanou zasahovati do pravomoci britských úřadů. Pokud jde o osobní spory členů kolonie, nechť konzulát působí svým vlivem k jejich urovnání“.

Konzulát v Bombaji se následně rozhodl vyslat do Singapuru aktuárského adjunkta pana Josefa Luleye jako konzulárního jednatele. (Pokud si stejně jako já kladete otázku, co je to aktuárský adjunkt, mohu vám ušetřit hledání.) Jde o hodnost používanou za první republiky v hierarchii politické správní služby, odpovídá zhruba postavení nadporučíka v armádě nebo policejního inspektora II. třídy.)

Luley do Singapuru dorazil v březnu 1941 a zůstal tam téměř do samotného konce boje o Singapur. Jak uvedl ve svém pozdějším hlášení: „Když japonské vojsko vzdálené 11 mil od konzulárního jednatelství útočilo jižně v úžině Johorské na ostrov Singapur a kdy jsem se již vzdal naděje, že budu moci uprchnouti, podařilo se mi odejeti v noci z 6. na 7. února 1942 na palubě vojenského lodního transportu.“

Dnes už víme, že usmiřovací mise pana Luleye bohužel naprosto selhala. Jednou z příčin neúspěchu může být i fakt, že tam nepřijel působit jako nestranný soudce a diplomat, ale mimo jiné — a možná i především — hájit zájmy firmy Baťa. O vyslání Luleye totiž konzula Urbana přímo žádalo i vedení firmy, a nejen to. Firma dokonce od samého začátku hradila veškeré náklady na jeho činnost. Jak ve své zprávě vládě píše konzul Urban:

„Pro začátek použil jsem částky Rs 5000 (indických rupií), kterou zde složil důvěrně pan Jan Bartoš, ředitel Bata Shoe Co. v Batanagaru [...] Celou částku jsem vyplatil konzulárnímu jednateli Luleyovi jako zálohu. Z ní uhradil již cestovní náklady za sebe i svou rodinu.“

Konzul Urban, který Luleye na misi vyslal, si uvědomoval pochybnost takového financování, a proto už předem navrhl vládě v Londýně zastírací manévr: „Aby se ulomilo ostří finanční závislosti Luleye na firmě Baťa, byl by aktuárský adjunkt Luley dále placen generálním konzulátem v Bombaji a konzulát by vyjednal s firmou Baťa, aby tato přispívala na zahraniční odbojovou činnost, jejíž středisko by bylo v Bombaji, alespoň takovou částkou, která by byla potřebná ke krytí výloh spojených s vysláním akt. adj. Luleye.“ Opis zprávy s tímto návrhem je doplněn poznámkou „referováno ministrovi, který souhlasí“.

Viděno dnešní perspektivou, máme před sebou ukázkový příklad korupce státních úřadů soukromými korporacemi. Exilová vláda, která neměla prostředků nazbyt, by si ovšem financování konzulárního tajemníka v Singapuru nemohla dovolit. Válečná situace staví myslím případ trochu do jiného světla, zastoupení v Singapuru jistě výrazně pomáhalo i našim krajanům; samozřejmě ale také pomáhalo zájmům firmy Baťa, která je měla prakticky pod palcem.

Nevstupujte do židovského spolku

Spory tedy pokračovaly. Československá komunita se několikrát pokusila založit krajanský spolek, ale nikdy se nedokázala dohodnout ani na jeho stanovách, ani na jeho vedení. Nakonec si pan Reiser spolu se svými příznivci založili vlastní trucspolek, nazvaný Československé sdružení. Ve své pozdější výpovědi archivované u ministra zahraničních věcí uvádí, že měl asi třiatřicet členů. O jeho vzniku rovněž informovaly noviny, a to v dubnu 1941:

Vedení firmy Baťa potom podle několika svědků zakázalo svým zaměstnancům se do tohoto sdružení přihlásit s tím, že jde o „židovský spolek“ (podle seznamu příjmení asi desítky jeho členů usuzuji, že většina z nich opravdu byla židovského původu). Na druhou stranu se pak pan Reiser snažil do svého spolku získat ty zaměstnance firmy, kteří byli nespokojení s jejím vedením nebo kteří dostali výpověď. Několik pracovníků se podle dochovaných zpráv rovněž stalo tajnými členy sdružení.

Mezi utajenými členy jsou jmenováni i Rudolf Janeček a Karel Vítek. Zmiňuji jejich jména výslovně proto, že to otevírá možnost, že spolu s nimi tam vstoupil také Silvestr. Tuto hypotézu stavím na dvou faktech: Za prvé, podle všeho se v téhle stejné trojici společně přihlásili do dobrovolnického sboru (Vítek byl registrován jako vojín číslo 13777, Janeček jako vojín č. 13778 a Němec jako vojín č. 13779), takže byli také asi blízcí přátelé. A za druhé, Silvestr Němec patřil mezi zaměstnance, kteří měli s vedením firmy opakovaně spory.

Dva na sobě nezávislí svědci ve svých prohlášeních o situaci v Singapuru, které zajistilo ministerstvo zahraničí, uvádějí, že vedení firmy Baťa nutilo pracovníky odevzdat část své mzdy zpátky firmě. Takto onu praxi popsal jeden z nich:

„Zaměstnanci fy Baťa přijeli do Signapore ještě před okupací na základě zlínských smluv, avšak zdejší vedení firmy tyto smlouvy neuznalo a vynucovalo si na nich podepsání nových smluv s menší mzdou pod vyhrůžkou, že je jinak 'pošlou nazpět k Hitlerovi'. Nově přibyvší zaměstnanci, hlavně svobodní, stěžovali si pak u Immigration Office, který stanovil firmě Baťa minimální mzdy 60 dolarů týdně.

Vedení ale rafinovaným způsobem vyplácelo zaměstnancům 30—35 dolarů a rozdíl připisovalo na jejich konto. Když toho konto dosáhlo výše 1000 dolarů, žádali dotyčné zaměstnance, aby rozdíl 500 dolarů vrátili firmě nebo upsali na Fond Republiky Československé. Odůvodnili to tím, že na ty peníze nemají práva a musel jim dopláceti, poněvadž 'ty blbé anglické zákony to předepisovaly'. Několik zaměstnanců odepřelo podepsati srážku 500 dolarů ze svého konta, načež byli propuštěni (Zuna, Řehoř, Vackerman, Ambrož, Janeček, Němec, Sedláčková atd.).“

Do konfliktu s vedením se někteří zaměstnanci dostali i v souvislosti s nástupem do dobrovolnického vojenského sboru. Zatímco firma zjevně své lidi motivovala k náboru — ať už z vlasteneckých pohnutek, nebo ze snahy blýsknout se v očích britské koloniální správy (nejspíš to byla užitečná kombinace obojího) — zjevně ji zaskočilo, když svobodní mládenci zařazení do Straits Settlement Volunteer Force (SSVF neboli oddíl singapurské domobrany) museli na jaře 1941 nastoupit na dvouměsíční intenzivní přípravu ve výcvikových táborech a zaměstnavatelé byli povinni jim za tu dobu proplácet řádnou mzdu.

Podle zaznamenaných svědectví firma Baťa lidem takto ušlou mzdu nahradit odmítla, načež si dobrovolníci stěžovali u koloniálního tajemníka. Lze opět předpokládat, že Silvestr, který do SSVF vstoupil společně s Vítkem a Janečkem počátkem roku 1941, patřil mezi ně. Firma prý následně reagovala tak, že těmto stěžovatelům dala výpověď.

Propuštění pak hledali zastání u konkurenční Československé asociace (to je další indicie, že Silvestr mohl být mezi jejími tajnými členy nebo sympatizanty). Po nějaké době ze zahraničí přijel konflikt urovnat jistý pan Bartoš (i když to není výslovně uvedeno, můžeme usuzovat, že šlo o ředitele Bartoše z batanagarské pobočky firmy Baťa), který vyhozené pracovníky vzal zpět do firmy.

Poslední kauza, kterou bych rád zmínil, je také věrohodně doložená díky tomu, že skončila obžalobou a soudním rozsudkem. Vedení firmy Baťa uplatilo jednoho z koloniálních cenzorů, kteří pro britské úřady kontrolovali poštu — byl polského původu a měl na starosti korespondenci psanou slovanskými jazyky. Cenzor pak svévolně začal kontrolovat i osobní poštu zaměstnanců a informace z ní donášel vedení firmy.

Nelegální prakticky vypluly najevo, když cenzor takto v osobní poště zadržel oficiální dokumenty související se soudní pří, kterou vedl bývalý zaměstnanec Baťa z Hong Kongu, pan Vaníček. Vedení firmy Baťa se pak u soudu přiznalo a cenzor byl odsouzen na tři měsíce vězení.

V dokumentech můžeme najít mnohem více nehezkých obvinění, ty ale nepovažuji za správné publikovat. Jde o více osobněji zaměřené stížnosti a kritiku, která mohla být vznášena i účelově a jejichž skutková podstata není dostatečně doložena. Dotyční se navíc dnes již nemohou bránit a z útržků dokumentů může vyplývat pouze jednostranný pohled.

V neposlední řadě mi některá z těchto obvinění — například osočení jistých osob z autoritářství, manipulací nebo strojového, nelidského přístupu — až příliš připomínají dobu mého působení ve Straně zelených. I na základě vlastní zkušenosti je tedy beru s velkou rezervou.

Nakolik můžeme soudit

Nakonec bych se rád vrátil ke kontextu, v němž se tyhle dramatické a nehezké věci odehrávaly. Nakolik můžeme tehdejší aktéry událostí soudit?

Je jistě smutné, že se naši krajané takto hašteřili a podnikali proti sobě navzájem nekalé aktivity. Rozměry tohoto konfliktu v maličké komunitě — mluvíme asi o stovce dospělých Čechoslováků — asi byly i na tehdejší dobu nezvyklé, když se tím navzdory válce a jiným prioritám musela zabývat dokonce i exilová vláda. Na druhé straně můžeme vážit to, že se pár desítek mladých a nezkušených lidí ocitlo v naprosto neznámém a exotickém prostředí, v němž se asi i trochu potýkali s jazykovou bariérou.

Soudržnost mezi krajany byla dále těžce zkoušená i vývojem v Evropě, kdy štvaní proti židům, vzestup Německa a rozbití Československa vrážely klíny mezi lidi, kteří pocházeli z různých prostředí (víme třeba, že několik Čechoslováků pobývajících na Dálném východě po vyhlášení protektorátu požádalo o německý pas, prakticky se tak přidali na stranu nepřítele). Pocitu jistoty krajanům jistě nepřidalo ani ukončení činnosti Československého konzulátu v Singapuru.

Z dnešního pohledu je snadné kroky, které tehdy lidé pod různými tlaky činili, jednoznačně odmítnout jako nemorální nebo nepřijatelné. Bylo by to ale trochu podobné tomu, jako když dnes černobíle pohlížíme na odsun Němců nebo na selhání občanů, kteří podlehli tajné komunistické policii.

Podobně nejednoznačně pohlížím i na firmu Baťa a její vedení. Na jedné straně firma nabídla v té době skvělou a jedinečnou příležitost mnoha chudým dětem z venkova nejen najít práci, ale i dosáhnout dobrého vzdělání a individuálních schopností i postoupit vysoko v hierarchii firmy; zavedla na trh v masivním měřítku kvalitní obuv za dostupnou cenu; prokázala schopnost uspět v konkurenci i v dalekém zahraničí; a svým zaměstnancům třeba i v Indii nabídla relativně dobré mzdy, kvalitní zázemí v moderních domech a nadstandardní péči.

Na druhé straně tvrdě požadovala maximální výkon a loajalitu. Kdo nedokázal udržet tempo, byl rychle nahrazen; vedení nadřazovalo prosperitu a úspěch firmy všem ostatním kritériím; a když se to jevilo být v zájmu firmy, jak jsme právě viděli, dokázala bez váhání špehovat zaměstnance nebo si pochybnými způsoby kupovat přízeň státní správy. Vedení, které se popsaných nekalých věcí nepochybně dopouštělo, to činilo nikoliv v zájmu vlastního prospěchu, ale pro dobro firmy. Omluva to jistě není, ale můžeme jejich pohnutky aspoň trochu lépe chápat.

Jisté smíření můžeme nalézt také v tom, že s blížící se válkou a zejména pak v těžkých dobách zajetí se zase krajané opět semkli a vydatně si navzájem pomáhali. To už je ale zase jiná kapitola.