Kdo se stane nástupcem Vladimira Putina
Karel SvobodaVladimir Putin je v Rusku u moci již téměř dvě desetiletí a nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době změnilo. Přesto se v jeho blízkosti objevuje řada výrazných osobností, zdůrazňuje Karel Svoboda.
Není to tak dávno, co týdeník The Moscow Times zveřejnil žebříček nástupců Vladimira Putina na post ruského prezidenta. Nutno přitom říci, že takový žebříček není ničím novým. Prakticky neustále se diskutuje o tom, kdo vlastně Putina nahradí, popřípadě kdo k němu má nejblíže. On sám, když dostal podobnou otázku, odpověděl velmi suše, že prozatím je prezidentem on.
Obecně lze vlastně říci, že by Putinova neúčast v prezidentských volbách překvapila asi stejně, jako kdyby proběhly bez různých machinací a ovlivňování. Proto je logickou odpovědí, že nástupcem Vladimira Putina na postu ruského prezidenta bude s největší pravděpodobností Vladimir Putin. A sám žebříček, jak jeho autoři upozorňují, zachycuje spíše míru aktivity a viditelnosti daného člověka, než že by se snažil předpovědět jeho budoucí místo.
Spíše než konkrétní jména je dobré charakterizovat roli, kterou Vladimir Putin vlastně v ruském systému má a kým tedy bude muset být i nástupce. Zvnějšku to může vypadat, že je absolutním a neochvějným vládcem, jehož veškeré příkazy všichni bez řečí vyplní. I proto se vliv jednotlivých aktérů, typicky pro prezidentský systém, odvíjí od jejich blízkosti prezidentovi. Situace je ale složitější v tom, že namísto takové situace musí Putin krotit také zájmy různých skupin.
↗
Zvnějšku to může vypadat, že je neomezeným vládcem. Ve skutečnosti však musí neustále také krotit zájmy různých vlivových skupin. Foto archiv DR
Nejde přitom o nijak malé střety, jak ukázal případ nyní již bývalého ministra ekonomiky Uljukajeva. Ten se podle obžaloby pokusil vydírat šéfa Rosněftu a bývalého vicepremiéra Sečina. Panuje přitom obecná shoda, že spíše než o korupci šlo o vyřizování účtů s nepohodlným ministrem. Konfliktní je ale i situace mezi silovými složkami a čečenským prezidentem Kadyrovem, který si stále více nárokuje místo v celoruské politice. I nový nástupce tak bude muset umět balancovat mezi těmito spory.
Asi nepřekvapí první místo Dmitrije Medveděva. Ruský premiér je s prezidentem nejvíce vidět, nedávno s ním byl na cestě na Krym, což znamená jednoznačné vyjádření podpory. Není příliš jasné, jak moc mu ublížily jeho aféry z minulých měsíců, ať to bylo pověstné doporučení penzistům právě na Krymu „peníze nejsou, ale držte se“, či Navalného film o jeho vilách a jachtách. Putin jej prozatím drží. Nemusí to trvat navždy, ale prozatím to tak je.
Stejně tak nepřekvapí jméno Sergeje Sobjanina, protože jde o starostu Moskvy. V poslední době proslul hlavně programem bourání „chruščovek“, tedy nízkých panelových domů z dob Nikity Chruščova.
Poslední z trojice nejbližších je asi nejméně známý gubernátor Tulské oblasti Alexej Ďumin. Důvod jeho umístění bude o něco jasnější, když si připomeneme, že se jedná o generála a bývalého velitele ochranky ruského prezidenta, který velel operaci na odjezd Viktora Janukovyče v době Majdanu a podle všeho i vojenskému obsazení Krymu. Svojí schopností rychle a spolehlivě zorganizovat složitou operaci si získal respekt svého šéfa, ale i velké části Rusů. Přitom zlé jazyky mluví i o tom, že jeho pozice a důvěra ze strany prezidenta je zdůvodněna právě schopností zajistit mu bezpečnost při případných nepokojích v zemi.
Nemělo by cenu dělat komentovaný seznam všech představitelů ruské politické elity. Zajímavé je, že pro umístění v něm není nutné zaujímat ani vysokou státní pozici. Alexej Kudrin na šestém místě je bývalým ministrem financí, který odešel po sporech s Dmitrijem Meveděvem v roce 2011 a žádnou funkci nemá. Igor Sečin na desátém místě je „pouze“ šéfem Rosněfti a Rosněftěgazu, a ostatně samo gubernátorství Tulské oblasti nezní jako přímo zásadní funkce. Až paradoxním se může zdát, že Sergej Kirijenko, tedy zástupce šéfa Administrace prezidenta, je na sedmém místě, zatímco jeho nadřízený Anton Vajno se ocitl na místě pod ním.
Důležitější je tak spíše blízkost prezidentovi. Výborně to demonstroval případ Vjačeslava Volodina, který se v říjnu 2016 dle zpráv z ruského tisku bránil svému přesunu z postu prvního zástupce šéfa Administrace prezidenta na zdánlivě vyšší post předsedy Státní Dumy. Z mocenského hlediska pro něj tato pozice znamenala krok dolů. Na druhou stranu, Sobjaninův případ ukazuje, že ani sestup nemusí být definitivní.
Kdo na moje místo
Důležitým aspektem, který může hrát také svoji roli, je věk jednotlivých osobností, respektive jejich neokoukanost. Vladimir Putin je sám u moci od roku 1999, respektive 2000, režim ale potřebuje i nové tváře. Ďuminova pozice potvrzuje Putinova v minulosti pronesená slova, kdy se přece jen pustil do úvah, jak by měl vypadat jeho nástupce. Putin mluvil o někom mladém, ale zkušeném.
Taková charakteristika přímo vylučuje lidi, jako je populární ministr obrany Sergej Šojgu na čtvrtém místě, který je jen o tři roky mladší než Putin, či Valentinu Matvijenko na pátém, která je dokonce starší než Putin. Oba navíc příliš nesplňují podmínku neokoukanosti, protože se v ruské nejvyšší politice pohybují už příliš dlouho. Z první desítky je tak neokoukaným právě Ďumin či Anton Vajno. Druhý jmenovaný je nicméně neokoukaný i z toho důvodu, že je vlastně naprosto nevýrazný. Kdo si ale vzpomene na nástup Vladimira Putina, nemusí to nutně považovat za nevýhodu.
V ruské politice nehrají politické strany prakticky žádnou roli, jsou spíše jen pro ozdobu. Až na představitele Jednotného Ruska, kteří se v žebříčku ovšem neobjevují na základě své stranické legitimace, tam představitele politických stran nenajdeme. Celý žebříček se tak dá rozdělit na mnoho podskupin, které sledují různé svoje zájmy. Jde o vojáky (Ďumin, Šojgu), technokraty (Kirijenko, Volodin, Vajno), představitele regionálních klik (Matvijenko, Sobjanin), Putinovy spolupracovníky ještě z Petrohradu (Kudrin, Medvěděv).
Zároveň jde o osoby, které jsou zcela bezbarvé (Vajno) či naopak o osoby, které jsou barvité možná i více, než by se Kremlu vůbec líbilo. Zde lze jmenovat hlavně Igora Sečina, Ramzana Kadyrova na třináctém, či velmi paradoxně Alexeje Navalného na osmnáctém. Rozdělení devatenácti jmenovaných by pak mohlo proběhnout i v mnoha dalších liniích s tím, že skupiny tvoří zároveň i průniky.
Žebříček je samozřejmě i přes svoji snahu o objektivitu silně subjektivní. Nezahrnuje například vůbec neveřejné osobnosti s tím, že jejich šance stát se nástupci Putina jsou velmi malé (například Jurij Kovalčuk). Přesto mají daleko větší vliv než lidi, kteří v žebříčku figurují. Někteří z blízkých spolupracovníků Vladimira Putina, kteří jsou v jiném z podobných přehledů nazýváni členy Politbyra 2.0, se objevují na nižším místě, než odpovídá jejich roli v současném Kremlu, prostě proto, že jsou bráni za Putinovy blízké osobní přátele, u kterých se nepředpokládá, že by o něčem jako následnictví vůbec uvažovali (Sergej Čemezov).
Podobné žebříčky tak v žádném případě nelze brát doslovně. Pořadí, což uznávají sami autoři, se může různě měnit, blízkost či naopak vzdálenost moci může narůstat či se zmenšovat. Navíc i přes udávanou kvantifikaci jde o subjektivní pohled, což dokazuje už jen to, že v jiných žebříčcích se můžeme dočíst naprosto odlišná pořadí. Ale bylo by chybou i takové výzkumy zatracovat. Když nic, ukazují poměrně zajímavě na specifika mocenského systému v nejvyšších patrech ruské politiky.
Diskuse
JP
September 5, 2017 v 11.36
Principiálně nic nebrání tomu, aby Putin nepanoval tak dlouho jako anglická královna. Pokud odmyslíme jeho poněkud pozdější nástup na trůn.
JV
Před asi rokem u nás vyšla kniha Veroniky Sušové-Salminenové s názvem "Zpráva o jednom mocném muži a jeho zemi..." V té knize se důvěryhodným způsobem píše o politické situaci současného Ruska, o působení aktuálních politických sil v Rusku a také samozřejmě o Vladimíru Putinovi a jeho modelu vládnutí. Tu knížku bych doporučil k přečtení, protože to, co se dovídáme o Rusku z médií, je především povrchní a poněkud prvoplánově protiruské.
Z toho, co o Rusku vím a co soudím na základě ruské minulosti, se domnívám, že Vladimír Putin by ve svém úřadě měl spíše zůstat. Jinak řečeno, nějaký radikální obrat k ideálnímu vládnutí ve smyslu dobra pro všechny se na základě pouhé výměny jedné osoby, která tak jako tak vyrostla ve stávajícím systému, čekat nedá. Jiná radikální změna by asi destabilizovala Rusko spíše k horšímu.
Jiří Vyleťal
Z toho, co o Rusku vím a co soudím na základě ruské minulosti, se domnívám, že Vladimír Putin by ve svém úřadě měl spíše zůstat. Jinak řečeno, nějaký radikální obrat k ideálnímu vládnutí ve smyslu dobra pro všechny se na základě pouhé výměny jedné osoby, která tak jako tak vyrostla ve stávajícím systému, čekat nedá. Jiná radikální změna by asi destabilizovala Rusko spíše k horšímu.
Jiří Vyleťal
IH
September 5, 2017 v 18.00
To já si zase myslím, že autoritáři, revanšisté, imperialisté a agresoři by setrvávat u moci neměli...
September 5, 2017 v 18.32
Mám takovou teorii, že lidé, kteří své méně samostatné spoluobčany zbaví všelijakých autoritářů a podobných nežádoucích osob, by se pak o ně měli umět postarat namísto nich. Nebo by se měli o to aspoň snažit.
PK
September 5, 2017 v 19.23
Takže oni diktátoři a masoví vrahové se nakonec "starají o lidi". No teda ...
Já mám zas teorii, že člověk je svobodný, že má svoje lidská práva, a že jakékoliv jejich porušování je do nebe volajícím hříchem.
A také že se má o sebe starat sám, samozřejmě.
Já mám zas teorii, že člověk je svobodný, že má svoje lidská práva, a že jakékoliv jejich porušování je do nebe volajícím hříchem.
A také že se má o sebe starat sám, samozřejmě.
September 5, 2017 v 19.48
Lidé, kteří volí Putina, se asi takovým způsobem o sebe starají, pane Kolaříku. Nebo je to snad tak, že volby v Rusku byly zcela podvodné a většina lidí ho nevolila?
To, zda by si Rusko pádem Putina polepšilo, je zcela jiná otázka než to, zda je pro nás Putinův režim něco hodného následování či obhajování. V Rusku se po celé moderní dějiny střídají režimy pevné ruky a období chaosu. Tohle dilema my nemáme, nemusíme řešit to, že po špatném často přichází ještě horší.
Tento článek je pozoruhodný svou věcností, hodnocením Putina se vůbec nezabývá. Pan Svoboda si je zdá se jist tím, že po Putinovi přijde někdo z jeho okruhu.
Také bych velmi ocenil, že je to po velmi dlouhé době první článek v DR, který je skutečně o Rusku, ne o tom, jak se vztah k Rusku zrcadlí na české politické a mediální scéně. Poslední článek o Rusku v tomto smyslu byl tuším ten od pana Jedličky o vraždě Němcova.
Nezájem o to, co se v Rusku opravdu děje, je myslím dokladem naší provinciálnosti. Jakoby ČR byla pupkem světa. Když se na ten pupek budeme dívat dost soustředěně, tak pochopíme, co se v zahraničí skutečně odehrává. Zasvěcenější články o Rusku z levicového pohledu se najdou spíše na A2 a A2arm.
Tento článek je pozoruhodný svou věcností, hodnocením Putina se vůbec nezabývá. Pan Svoboda si je zdá se jist tím, že po Putinovi přijde někdo z jeho okruhu.
Také bych velmi ocenil, že je to po velmi dlouhé době první článek v DR, který je skutečně o Rusku, ne o tom, jak se vztah k Rusku zrcadlí na české politické a mediální scéně. Poslední článek o Rusku v tomto smyslu byl tuším ten od pana Jedličky o vraždě Němcova.
Nezájem o to, co se v Rusku opravdu děje, je myslím dokladem naší provinciálnosti. Jakoby ČR byla pupkem světa. Když se na ten pupek budeme dívat dost soustředěně, tak pochopíme, co se v zahraničí skutečně odehrává. Zasvěcenější články o Rusku z levicového pohledu se najdou spíše na A2 a A2arm.
PK
I když volby v Rusku byly všechno jiné než vzorně demokratické, Rusové určitě ve své naprosté většině Putina zvolili, a nadále jej podporují.
Proto mě také nijak nedojímá, že západní hospodářské sankce doléhají hlavně "na obyčejné Rusy".
Ano, doléhají, samozřejmě, jak jinak. Když si zvolili a opakovaně volí a podporují Putina.
Proto mě také nijak nedojímá, že západní hospodářské sankce doléhají hlavně "na obyčejné Rusy".
Ano, doléhají, samozřejmě, jak jinak. Když si zvolili a opakovaně volí a podporují Putina.
Ve třicátých letech si nezaměstnaní či krizí postižení Němci, na které byly uvaleny válečné reparace, zvolili Hitlera. A také za to pak tvrdě zaplatili. V dějinách se za něco platí pořád. Často platí s vinnými i nevinní. Tak to chodí.
JV
Vážená paní Hájková,
ve Vašem vstupu do diskuse "Mám takovou teorii..." jste napsala ohromnou moudrost. Mělo by ji slyšet celé lidstvo. Možná ji před Vámi nikdo nevyslovil.
Já Vám za ni moc a moc děkuji. Budu si ji pamatovat do smrti.
Díky, Váš Jiří Vyleťal
ve Vašem vstupu do diskuse "Mám takovou teorii..." jste napsala ohromnou moudrost. Mělo by ji slyšet celé lidstvo. Možná ji před Vámi nikdo nevyslovil.
Já Vám za ni moc a moc děkuji. Budu si ji pamatovat do smrti.
Díky, Váš Jiří Vyleťal
JV
Možná ti lidé v Rusku volí Putina také proto, že jsou přesvědčeni o tom, že Putin pracuje pro Rusko. Že nemíní z Ruska udělat – na rozdíl od Jelcina – přívěsek někoho ze zahraničí, resp. další působiště nadnárodního kapitálu.
Jiří Vyleťal
Jiří Vyleťal
PK
Ano, samozřejmě. Ona totiž bohužel v této věci skutečně existuje kolektivní vina, ne že ne. A tak musí tolikrát v historii mnoho lidí trpět za své spluobčany.
Boží trest (o kterém se nedávno zmiňoval např. ateista pan Pleva) spočívá často paradoxně v tom, že lidé dostanou to, co chtějí. Už jsem to psal mnohokrát - v žádném případě není náhodou, že Čechy utáhli na vařené nudli Zeman s Babišem, a předtím Klaus.
Boží trest (o kterém se nedávno zmiňoval např. ateista pan Pleva) spočívá často paradoxně v tom, že lidé dostanou to, co chtějí. Už jsem to psal mnohokrát - v žádném případě není náhodou, že Čechy utáhli na vařené nudli Zeman s Babišem, a předtím Klaus.
September 6, 2017 v 9.05
Nicméně já, pane Kolaříku, doufám v Ježíše Krista, ne v zákon odplaty.
September 6, 2017 v 9.32
Ježíš neřekl: Ať se každý stará sám o sebe. Nýbrž...
Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby,
protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.
A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby,
protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.
A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
PK
Ano, je tomu tak. Proto i modlitba "Matko Boží, zbav nás Putina" bude jednou vyslyšena. Přestože ty, které tuto modlitbu veřejně vyslovily, byly světskou i zkorumpovanou církevní mocí vystaveny ústrkům. Všeho do času.
Neboť Bůh
"Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou."
Neboť Bůh
"Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou."
JP
September 6, 2017 v 10.24
Paní Hájková, podle všeobecného názoru západních pozorovatelů byly poslední prezidentské volby v Rusku skutečně zmanipulované a podvodné.
Po následující vlně demonstrací (které byly státním aparátem tvrdě potlačeny) se v kritické části ruského obyvatelstva rozhostila apatie; neboť se ukázalo, že už jsou zavřené všechny cesty, jak se Putina legálním způsobem zbavit.
Po následující vlně demonstrací (které byly státním aparátem tvrdě potlačeny) se v kritické části ruského obyvatelstva rozhostila apatie; neboť se ukázalo, že už jsou zavřené všechny cesty, jak se Putina legálním způsobem zbavit.
JP
September 6, 2017 v 10.47
Autoritativní stát a nevyzrálá občanská společnost
Na straně druhé je ovšem nutno objektivně uznat: v současném Rusku, za reálného stavu vyspělosti (to jest přesněji: NEvyspělosti) občanské společnosti v Rusku by se jen velice těžko hledal někdo jiný, kdo by toto Rusko dokázal alespoň nějak racionálně udržet v chodu.
Je to víceméně naprosto stejná situace jako v Egyptě: jakmile tamější lid dostal první příležitost skutečně svobodně si zvolit své vedení - okamžitě nevěděl nic lepšího, nežli zvolit si potřeštěného islamistu Mursího. Současný vládce Sisi je samozřejmě všechno jiné nežli demokrat - ale v porovnání s Mursím je to pro Egypt stále ještě mnohem lepší alternativa. Nikoli z hledisek mravních - ale z hledisek čistě pragmatických.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: jsou prostě národy, kde občanská společnost je ještě natolik nevyzrálá, natolik propadlá emocionálním popudům rozumem neovládaným, natolik náchylná k demagogii, že nějaký relativně osvícený absolutistický vládce je pro ně stále ještě tím relativně optimálním způsobem vládnutí.
Je velice obtížné posoudit, do jaké míry v současném Rusku tato občanská společnost (tj. ta alespoň relativně vyzrálá) neexistuje vůbec, anebo se jenom stáhla do oné zmíněné pasivity. Zdá se, že v poslední době se alespoň mládež (nezasažená tak hluboce balastem ruské tradice) se začíná aktivovat.
Ale zdá se, že převažující část ruské společnosti stále ještě setrvává v té prastaré, hluboce zakořeněné touze ruského člověka po jakési posvátné, nezpochybnitelné autoritě. Po dobrém carovi. Tento "dobrý car" bude vládnout za nás, my sami se nemusíme o nic snažit, za nic nemusíme převzít odpovědnost; my ho prostě budeme zbožňovat, obraz Putina si jako ikonu postavíme za okno, a tuto ikonu budeme uctívat.
Jak vlastně správně napsala paní Hájková: když se občansky nevyzrálému národu vezme jeho samovládce, pak je nutno najít někoho jiného, kdo se o tento národ postará.
Protože ruský národ prostě ještě není tak daleko, aby se o sebe dokázal postarat sám, bez všech těch svých Putinů, carů, Stalinů a jim podobných.
Je to víceméně naprosto stejná situace jako v Egyptě: jakmile tamější lid dostal první příležitost skutečně svobodně si zvolit své vedení - okamžitě nevěděl nic lepšího, nežli zvolit si potřeštěného islamistu Mursího. Současný vládce Sisi je samozřejmě všechno jiné nežli demokrat - ale v porovnání s Mursím je to pro Egypt stále ještě mnohem lepší alternativa. Nikoli z hledisek mravních - ale z hledisek čistě pragmatických.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: jsou prostě národy, kde občanská společnost je ještě natolik nevyzrálá, natolik propadlá emocionálním popudům rozumem neovládaným, natolik náchylná k demagogii, že nějaký relativně osvícený absolutistický vládce je pro ně stále ještě tím relativně optimálním způsobem vládnutí.
Je velice obtížné posoudit, do jaké míry v současném Rusku tato občanská společnost (tj. ta alespoň relativně vyzrálá) neexistuje vůbec, anebo se jenom stáhla do oné zmíněné pasivity. Zdá se, že v poslední době se alespoň mládež (nezasažená tak hluboce balastem ruské tradice) se začíná aktivovat.
Ale zdá se, že převažující část ruské společnosti stále ještě setrvává v té prastaré, hluboce zakořeněné touze ruského člověka po jakési posvátné, nezpochybnitelné autoritě. Po dobrém carovi. Tento "dobrý car" bude vládnout za nás, my sami se nemusíme o nic snažit, za nic nemusíme převzít odpovědnost; my ho prostě budeme zbožňovat, obraz Putina si jako ikonu postavíme za okno, a tuto ikonu budeme uctívat.
Jak vlastně správně napsala paní Hájková: když se občansky nevyzrálému národu vezme jeho samovládce, pak je nutno najít někoho jiného, kdo se o tento národ postará.
Protože ruský národ prostě ještě není tak daleko, aby se o sebe dokázal postarat sám, bez všech těch svých Putinů, carů, Stalinů a jim podobných.
JV
Domnívám se, že s tou kritikou nevyspělosti občanské společnosti v Rusku (a nejen tam) bychom měli být poněkud zdrženlivější. Určitě nelze na Rusko brát měřítka, kterým jsme si s jistou povýšeností zvykli říkat „evropská“.
Jen se podívejme třeba k nám domů, jak jsme si téměř zbožštili Klause, jak jsme si (jistě ne všichni, ale značná část občanstva) pochvalovali vznik nejdříve Topolánkovy a pak Nečasovy vlády, a jak to všechno dopadlo. Demokraticky a dokonce referendem jsme si zvolili Miloše Zemana a pomalu celé jeho funkční období jsou média plná kritiky na jeho adresu.
Podívejme se také do Polska, kde naposledy v nepochybně demokratických volbách zvítězilo PiS a vzápětí se spustila vlna protestů proti PiS. Její počínání bylo označováno za nedemokratické navzdory tomu, že jde o zcela legitimní stranu demokratického systému, která pár dní před tím vyhrála demokratické volby.
Něco podobného lze říci také o Orbánově Maďarsku, není-liž pravda?
A nemusíme vůbec zůstávat jenom ve východní Evropě. V Británii se stále kroutí hlavou nad výsledky Brexitua ve Francii se už diví, že zvolili Macrona. V USA i celém západním světě nechápou, proč si Američané zvolili Trumpa. Když už se bavíme o všelijakých volebních podvodech, tak nezapomeňme, jak se při druhém zvolení Bushe ml. do nekonečna přepočítávaly hlasy, aby volby dopadly tak, jak nejspíš měly. Byla z toho značná pachuť.
Tak to jenom tak, abychom nezapomínali a nebyli kritičtí jenom k těm, kteří nám nevoní.
Jiří Vyleťal
Jen se podívejme třeba k nám domů, jak jsme si téměř zbožštili Klause, jak jsme si (jistě ne všichni, ale značná část občanstva) pochvalovali vznik nejdříve Topolánkovy a pak Nečasovy vlády, a jak to všechno dopadlo. Demokraticky a dokonce referendem jsme si zvolili Miloše Zemana a pomalu celé jeho funkční období jsou média plná kritiky na jeho adresu.
Podívejme se také do Polska, kde naposledy v nepochybně demokratických volbách zvítězilo PiS a vzápětí se spustila vlna protestů proti PiS. Její počínání bylo označováno za nedemokratické navzdory tomu, že jde o zcela legitimní stranu demokratického systému, která pár dní před tím vyhrála demokratické volby.
Něco podobného lze říci také o Orbánově Maďarsku, není-liž pravda?
A nemusíme vůbec zůstávat jenom ve východní Evropě. V Británii se stále kroutí hlavou nad výsledky Brexitua ve Francii se už diví, že zvolili Macrona. V USA i celém západním světě nechápou, proč si Američané zvolili Trumpa. Když už se bavíme o všelijakých volebních podvodech, tak nezapomeňme, jak se při druhém zvolení Bushe ml. do nekonečna přepočítávaly hlasy, aby volby dopadly tak, jak nejspíš měly. Byla z toho značná pachuť.
Tak to jenom tak, abychom nezapomínali a nebyli kritičtí jenom k těm, kteří nám nevoní.
Jiří Vyleťal
Sebekritika spočívá v tom, že člověk kritizuje sám sebe. Například Jiří Vyleťal Jiřího Vyleťala. Nevím, v čem ta sebekritika pana Vyleťala spočívá. Pokud si třeba on sám zbožštil Václava Klause a teď toho lituje, měl by to napsat jasně.
JV
Vážený pane Kubičko,
já nikde v textu slovo „sebekritika“ neužívám, takže o sebekritiku - zejména o sebekritiku v onom výhradně osobním smyslu slova, jak ji definujete Vy - nemůže jít.
Šlo mi o to, abychom se při utváření názoru na vyspělost občanské společnosti v Rusku nezapomínali dívat do zrcadla. A nejen do zrcadla, ale i jinam, než do Ruska. Takový apel platí samozřejmě také pro mne.
Dobrou noc a vše dobré přeje,
Jiří Vyleťal
já nikde v textu slovo „sebekritika“ neužívám, takže o sebekritiku - zejména o sebekritiku v onom výhradně osobním smyslu slova, jak ji definujete Vy - nemůže jít.
Šlo mi o to, abychom se při utváření názoru na vyspělost občanské společnosti v Rusku nezapomínali dívat do zrcadla. A nejen do zrcadla, ale i jinam, než do Ruska. Takový apel platí samozřejmě také pro mne.
Dobrou noc a vše dobré přeje,
Jiří Vyleťal
Váš příspěvek má v názvu "Trochu sebekritiky", ale o sebekritiku tam nejde? Myslíte to vážně?
V další reakci mluvíte o pohledu do zrcadla, kam bychom se "my" měli podívat. Kdo je to "my"?
Sebekritika nemusí nutně znamenat kritiku vlastní osoby, dobrá, ale aby tomu tak vůbec mělo smyslu říkat, měla by to být alespoň kritika nějaké skupiny, se kterou se identifikuji. Ve vašem případě by to mohli být například katolíci, třeba ti polští konzervativně národovečtí sdružení v PiS. Ty ale zdá se kritizovat nechcete, naopak tvrdíte, že byli, že její počínání bylo označování za nedemokratické, ačkoliv vyhráli volby. Oni ale jsou kritizování za to, že že likvidují nezávislou justici a celkově se snaží proměnit jedno volební volební vítězství v totální ovládnutí polské společnosti napořád, ne za to, že vyhráli volby.
To jsou ti Vaši "my". Říkat kritice výhradně těch druhých "sebekritika" je podvod, to byste měl sebekriticky uznat.
V další reakci mluvíte o pohledu do zrcadla, kam bychom se "my" měli podívat. Kdo je to "my"?
Sebekritika nemusí nutně znamenat kritiku vlastní osoby, dobrá, ale aby tomu tak vůbec mělo smyslu říkat, měla by to být alespoň kritika nějaké skupiny, se kterou se identifikuji. Ve vašem případě by to mohli být například katolíci, třeba ti polští konzervativně národovečtí sdružení v PiS. Ty ale zdá se kritizovat nechcete, naopak tvrdíte, že byli, že její počínání bylo označování za nedemokratické, ačkoliv vyhráli volby. Oni ale jsou kritizování za to, že že likvidují nezávislou justici a celkově se snaží proměnit jedno volební volební vítězství v totální ovládnutí polské společnosti napořád, ne za to, že vyhráli volby.
To jsou ti Vaši "my". Říkat kritice výhradně těch druhých "sebekritika" je podvod, to byste měl sebekriticky uznat.
September 7, 2017 v 6.20
Taky se domnívám, že sebekritika se vztahuje jen na vlastní osobu, pane Kubičko. Ale nechápu, proč by se měl pan Vyleťal identifikovat s nějakými Poláky? Nezdá se vám, že mu trochu křivdíte?
Já bych řekla, že tím "my" myslí prostě domácí obyvatelstvo (když už národ je dnes sprosté slovo).
To jsou, pane Kubičko, naši bližní, kteří žijí na území nám nejbližším, a proto mají aspoň nějaký nárok na naši účast ve svém životě. Aspoň na to, abychom se k nim taky počítali.
Já bych řekla, že tím "my" myslí prostě domácí obyvatelstvo (když už národ je dnes sprosté slovo).
To jsou, pane Kubičko, naši bližní, kteří žijí na území nám nejbližším, a proto mají aspoň nějaký nárok na naši účast ve svém životě. Aspoň na to, abychom se k nim taky počítali.
JV
Vážený pane Kubičko,
teď jsem si až všiml, že můj příspěvek jsem nazval "Trochu sebekritiky". Ano, ten název jsem zvolil špatně, protože v celém textu nejde o sebekritiku, ale o to, co všechno je třeba brát v potaz, když máme dojem, že ti druzí jsou méně občansky vyspělí.
Omlouvám se Vám tedy, za zmatení, které jsem nesprávným názvem svého příspěvku způsobil a Vás se tím dotkl.
Vše dobré Vám přeje,
Jiří Vyleťal
teď jsem si až všiml, že můj příspěvek jsem nazval "Trochu sebekritiky". Ano, ten název jsem zvolil špatně, protože v celém textu nejde o sebekritiku, ale o to, co všechno je třeba brát v potaz, když máme dojem, že ti druzí jsou méně občansky vyspělí.
Omlouvám se Vám tedy, za zmatení, které jsem nesprávným názvem svého příspěvku způsobil a Vás se tím dotkl.
Vše dobré Vám přeje,
Jiří Vyleťal
vážně.
Článek pana Svobody vůbec neuvažuje o možnosti, že by Putina někdo mohl vystřídat na základě výsledku voleb. Jelikož je napsán velmi zasvěceně, tak předpokládám, že to je prostě realistický popis situace. Není nutné tomu říkat občanská nevyspělost, ale otázka, jakým způsobem v Rusku může dojít k mocenské změně je sama o sobě zajímavá. Putin může vládnout ještě dlouho, ale nesmrtelný není a jednoho dne mu sil ubývat bude. Sám se k moci dostal tak,, že mu Jelcin moc předal a Putin mu okamžitě zajistil beztrestnost. Mohla by se z toho stát tradice?
Pro autokratické systémy vládnutí je vážným problémem to, že je těžké vládce vystřídat jinak než že ten stávající zemře, ať už samovolně nebo násilím. Chruščov byl moci zbaven, ale přežil a nebyl v vězení.
Strach z odplaty od protivníků vede tomu, že se vládce musí držet moci zuby nehty i kdyby už o ni ani nestál. Například Asad by se v případě pádu neměl kam uchýlit což přispívá k tomu, že je konec občanské války v Sýrii v nedohlednu.
V zájmu Ruska by proto asi bylo, kdyby Putin měl nějakou svou exitovou strategii, která by mu zajistila pohodlný vejminek pro případ potřeby. Na rozpadu Sovětského svazu bylo zajímavé, že proběhl bez větších násilností.
Článek pana Svobody vůbec neuvažuje o možnosti, že by Putina někdo mohl vystřídat na základě výsledku voleb. Jelikož je napsán velmi zasvěceně, tak předpokládám, že to je prostě realistický popis situace. Není nutné tomu říkat občanská nevyspělost, ale otázka, jakým způsobem v Rusku může dojít k mocenské změně je sama o sobě zajímavá. Putin může vládnout ještě dlouho, ale nesmrtelný není a jednoho dne mu sil ubývat bude. Sám se k moci dostal tak,, že mu Jelcin moc předal a Putin mu okamžitě zajistil beztrestnost. Mohla by se z toho stát tradice?
Pro autokratické systémy vládnutí je vážným problémem to, že je těžké vládce vystřídat jinak než že ten stávající zemře, ať už samovolně nebo násilím. Chruščov byl moci zbaven, ale přežil a nebyl v vězení.
Strach z odplaty od protivníků vede tomu, že se vládce musí držet moci zuby nehty i kdyby už o ni ani nestál. Například Asad by se v případě pádu neměl kam uchýlit což přispívá k tomu, že je konec občanské války v Sýrii v nedohlednu.
V zájmu Ruska by proto asi bylo, kdyby Putin měl nějakou svou exitovou strategii, která by mu zajistila pohodlný vejminek pro případ potřeby. Na rozpadu Sovětského svazu bylo zajímavé, že proběhl bez větších násilností.
September 7, 2017 v 11.58
Chtělo by to nějakou Elbu nebo Svatou Helenu. Ale Svatá aliance musela nejdřív zvítězit.
JP
Ale jistě, pane Vyleťale, že ta česká občanská společnost (a obdobně dejme tomu ta americká) se může jevit vyspělou právě jenom a pouze v porovnání s těmi ještě nevyvinutějšími a ještě zaostalejšími (jako je ta ruská).
Skutečně vyspělou občanskou společnost (dejme tomu ve smyslu občanství antického, anebo ale i ve smyslu občanských revolucí 18./19. století) - tak takovou dnes nemáme nikde, a docela jistě ještě hodně dlouho mít nebudeme.
Samozřejmě i ta česká "občanská společnost" je ve velkých částech ovládána přesně těmi iracionálními, regresivními až přímo reakčními pudy a popudy, jako ta ruská.
Zásadní rozdíl je v tom: Česká republika jako taková stále ještě není autoritativní stát; a stejně tak tomu není ve Spojených státech amerických. Na rozdíl od takového Polska, kde právě takováto nevyzrálá část občanské společnosti si tam skutečně ve zcela svobodných volbách ustavila vládu, která je na nejlepší cestě tento stát jakožto autoritativní konstituovat.
Ta "vyzrálá občanská společnost" v tom relativním smyslu současnosti se nevyznačuje žádnou skutečně nadprůměrnou kvalitou; ale její základní hodnota spočívá právě v tom, že je vyspělá alespoň natolik, že nepřipustí, aby ty autoritativní tendence mohly zvítězit.
Jako zcela klasický příklad takovéhoto aktivního zásahu může platit Západní Německo, v čase aféry "Spiegel". Kdy tehdejší ministr obrany Franz Josef Strauss dal nezákonně zatknout šéfredaktora Spiegelu, jenom proto že v tomto časopise vyšel článek odhalující určité praktiky v gesci ministerstva obrany.
F. J. Strauss v té chvíli jednal jako diktátor; ale odpovědí na jeho počin byly masové demonstrace německého obyvatelstva, organizované především odbory. A těmito demonstracemi byl ministr obrany nakonec smeten ze svého ministerského křesla.
Toto a právě toto byl okamžik, kdy německá občanská společnost zcela jasně řekla: tady je hranice, jejíž překročení my prostě nestrpíme.
Zatímco v Polsku? - Tam se působením vládní strany PiS prakticky zlikvidovalo veškeré nezávislé soudnictví (v čele s ústavním soudem), den za dnem se více a více glajchšaltují všechny oblasti státní správy i veřejného života vůbec (naposled veřejné školství) - aniž by polská občanská společnost byla schopna proti tomu účinně vystoupit.
Takže, pane Vyleťale, tohle je rozdíl mezi - alespoň - relativně vyspělou občanskou společností Západu, a mezi velmi podvyvinutou občanskou společností Východu (respektive Střeedovýchodu).
Skutečně vyspělou občanskou společnost (dejme tomu ve smyslu občanství antického, anebo ale i ve smyslu občanských revolucí 18./19. století) - tak takovou dnes nemáme nikde, a docela jistě ještě hodně dlouho mít nebudeme.
Samozřejmě i ta česká "občanská společnost" je ve velkých částech ovládána přesně těmi iracionálními, regresivními až přímo reakčními pudy a popudy, jako ta ruská.
Zásadní rozdíl je v tom: Česká republika jako taková stále ještě není autoritativní stát; a stejně tak tomu není ve Spojených státech amerických. Na rozdíl od takového Polska, kde právě takováto nevyzrálá část občanské společnosti si tam skutečně ve zcela svobodných volbách ustavila vládu, která je na nejlepší cestě tento stát jakožto autoritativní konstituovat.
Ta "vyzrálá občanská společnost" v tom relativním smyslu současnosti se nevyznačuje žádnou skutečně nadprůměrnou kvalitou; ale její základní hodnota spočívá právě v tom, že je vyspělá alespoň natolik, že nepřipustí, aby ty autoritativní tendence mohly zvítězit.
Jako zcela klasický příklad takovéhoto aktivního zásahu může platit Západní Německo, v čase aféry "Spiegel". Kdy tehdejší ministr obrany Franz Josef Strauss dal nezákonně zatknout šéfredaktora Spiegelu, jenom proto že v tomto časopise vyšel článek odhalující určité praktiky v gesci ministerstva obrany.
F. J. Strauss v té chvíli jednal jako diktátor; ale odpovědí na jeho počin byly masové demonstrace německého obyvatelstva, organizované především odbory. A těmito demonstracemi byl ministr obrany nakonec smeten ze svého ministerského křesla.
Toto a právě toto byl okamžik, kdy německá občanská společnost zcela jasně řekla: tady je hranice, jejíž překročení my prostě nestrpíme.
Zatímco v Polsku? - Tam se působením vládní strany PiS prakticky zlikvidovalo veškeré nezávislé soudnictví (v čele s ústavním soudem), den za dnem se více a více glajchšaltují všechny oblasti státní správy i veřejného života vůbec (naposled veřejné školství) - aniž by polská občanská společnost byla schopna proti tomu účinně vystoupit.
Takže, pane Vyleťale, tohle je rozdíl mezi - alespoň - relativně vyspělou občanskou společností Západu, a mezi velmi podvyvinutou občanskou společností Východu (respektive Střeedovýchodu).
JV
Vážený pane Poláčku,
jistě máte pravdu v tom, že německá společnost je jako celek vyspělejší než česká. Vidět je to i jinde, než na dávném příkladu odstoupení F.J.Strausse.
Bavíme-li se však o ruské společnosti, ocitáme se někde jinde. Měřítky, jimiž poměřujeme společnosti ze středoevropského okruhu, se totiž dívat na Rusko nemůžeme. Proč?
Rusko stojí už nemálo staletí na třech pilířích: pravoslaví, samoděržaví (neomezená, nebo spíše málo omezená vláda jednotlivce) a ruský nacionalismus. Nic podobného nelze říci o žádném státě (národu) tzv. západu.
Z toho plyne řada postojů ruských občanů. Pěkně o nich píše např. historik Orlando Figes ve dvou skvělých knihách o Rusku „Natašin tanec“ a „Světová tragedie…“ Skvěle nám také ruského člověka ukazuje Alexander Solženicyn ve všech svých dílech. Jaké jsou tedy ty postoje našich bližních z Ruska?
Především nejde Rusům na prvním místě o nějakou pluralitu, ale o chléb. Proto se setkal Putin s úspěchem na rozdíl od Jelzina, který přivedl Rusko k hospodářskému kolapsu a ke hladu.
Rusové snesou daleko více útrap než kdokoliv v Evropě. Nejspíše je to proto, že pravoslaví nahlíží na útrapy na této zemi jako na něco, co je řešitelné výhradně až na onom světě. Pozoruhodné je, že tyto útrapy snesou Rusové ve značné míře i od vlastních vládců, ale proti příkořím od vládců cizích se bez problémů sjednotí a postaví proti nim. Proto ta neúčinnost všelijakých sankcí proti Rusku.
Rusové se cítí být světovou velmocí a za dnešního stavu světa se tomu ani nelze divit. Kdosi moudrý jednou napsal, že Rusko není dost silné na to, aby určovalo ne-li diktovalo světovou politiku, ale je dost silné na to, aby si ji diktovat nenechalo. Na to západní vlády rády zapomínají a pak se diví, že Vladimír Putin se zařizuje po svém a jinak, než by si přály.
Mohli bychom ještě pokračovat tom, v čem se Rusko podstatně liší od západních velkých zemí, ale jedno je myslím dobře rozpoznatelné: Vladimír Putin to, co by se nechalo nazvat ruskou duší, docela věrně reprezentuje a rozhodně ji nemíní znásilňovat.
Závěrem bych ještě jednou vyzdvihl a doporučil knihu Veroniky Sušové-Salminenové „Zpráva o jednom mocném muži a jeho zemi…“ a podotkl, že ruská společnost je především jiná. O podvyvinutosti bych nemluvil.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
jistě máte pravdu v tom, že německá společnost je jako celek vyspělejší než česká. Vidět je to i jinde, než na dávném příkladu odstoupení F.J.Strausse.
Bavíme-li se však o ruské společnosti, ocitáme se někde jinde. Měřítky, jimiž poměřujeme společnosti ze středoevropského okruhu, se totiž dívat na Rusko nemůžeme. Proč?
Rusko stojí už nemálo staletí na třech pilířích: pravoslaví, samoděržaví (neomezená, nebo spíše málo omezená vláda jednotlivce) a ruský nacionalismus. Nic podobného nelze říci o žádném státě (národu) tzv. západu.
Z toho plyne řada postojů ruských občanů. Pěkně o nich píše např. historik Orlando Figes ve dvou skvělých knihách o Rusku „Natašin tanec“ a „Světová tragedie…“ Skvěle nám také ruského člověka ukazuje Alexander Solženicyn ve všech svých dílech. Jaké jsou tedy ty postoje našich bližních z Ruska?
Především nejde Rusům na prvním místě o nějakou pluralitu, ale o chléb. Proto se setkal Putin s úspěchem na rozdíl od Jelzina, který přivedl Rusko k hospodářskému kolapsu a ke hladu.
Rusové snesou daleko více útrap než kdokoliv v Evropě. Nejspíše je to proto, že pravoslaví nahlíží na útrapy na této zemi jako na něco, co je řešitelné výhradně až na onom světě. Pozoruhodné je, že tyto útrapy snesou Rusové ve značné míře i od vlastních vládců, ale proti příkořím od vládců cizích se bez problémů sjednotí a postaví proti nim. Proto ta neúčinnost všelijakých sankcí proti Rusku.
Rusové se cítí být světovou velmocí a za dnešního stavu světa se tomu ani nelze divit. Kdosi moudrý jednou napsal, že Rusko není dost silné na to, aby určovalo ne-li diktovalo světovou politiku, ale je dost silné na to, aby si ji diktovat nenechalo. Na to západní vlády rády zapomínají a pak se diví, že Vladimír Putin se zařizuje po svém a jinak, než by si přály.
Mohli bychom ještě pokračovat tom, v čem se Rusko podstatně liší od západních velkých zemí, ale jedno je myslím dobře rozpoznatelné: Vladimír Putin to, co by se nechalo nazvat ruskou duší, docela věrně reprezentuje a rozhodně ji nemíní znásilňovat.
Závěrem bych ještě jednou vyzdvihl a doporučil knihu Veroniky Sušové-Salminenové „Zpráva o jednom mocném muži a jeho zemi…“ a podotkl, že ruská společnost je především jiná. O podvyvinutosti bych nemluvil.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
September 7, 2017 v 22.27
Já myslím, že všechny společnosti se postupně mění. I když ne všechny stejně rychle. Nakonec, třeba i v takovém Íránu se objevují změny a posuny v myšlení jeho obyvatel.
Vymezit Rusko tím, že je "jiné" je příklad toho, čemu Edward Said říkal orientalismus. To, že mi všichni Číňané připadají stejní a nedovedu je rozeznat od Vietnamců vypovídá něco jenom o tom, že o nich skoro nic nevím. Rusové nejsou všichni stejní. Začít je možno tím, že ne všichni obyvatelé Ruské federace jsou Rusové a v několika republikách převládá islám, ne praovslaví. V době Sovětského svazu jsme si přes trauma okupace uvědomovali, že v Rusku nežije jen Brežněv, ale také Svjatoslav Richter a Andrej Tarkovskij. Dnes jakoby Rusko bylo s Putinem totožné, v Rusku všichni hlavně obdivují Putina a rádi trpí pro vlast, to ostatní není důležité. Obyvatelé Ruské federace, kteří tomuto klišé neodpovídají, se prostě nepočítají.
Zajímavé je, že tento extrémně oploštěný pohled na Rusko mají hlavně lidé, kteří mají silnou potřebu Putinův režim obhajovat.
Ještě jednou opakuji, že tento článek je skvělý a po dlouhé době se lze z něj v DR dozvědět něco o Rusku. Škoda, že -soudě podle reakcí - jeho obsah nikoho moc nezajímá.
Zajímavé je, že tento extrémně oploštěný pohled na Rusko mají hlavně lidé, kteří mají silnou potřebu Putinův režim obhajovat.
Ještě jednou opakuji, že tento článek je skvělý a po dlouhé době se lze z něj v DR dozvědět něco o Rusku. Škoda, že -soudě podle reakcí - jeho obsah nikoho moc nezajímá.
JP
Ale jistě, pane Vyleťale, že ruská tradice je zcela zásadně jiná, nežli ta západoevropská, a do značné míry i ta středoevropská. To je nutno vždy mít na mysli, a je nutno s tím počítat.
Je ovšem zcela zásadně jiná otázka, jestli odvolání se na vlastní národní tradice zároveň může sloužit jako dostatečná exkulpace ze všech činů, počinů i zločinů jak vládců, tak i obyvatelstva dané země. Jsou totiž určité principy jednání, které jsou zcela obecně a nadčasově platné, zcela bez ohledu na jakákoli lokální specifika.
Znovu k tomu Egyptu: ano, vzhledem k místním tradicím bylo svým způsobem zcela přirozené, že v prvních svobodných volbách se většina egyptské populace přiklonila k prezidentskému kandidátu zastávajícímu islamismus.
Máme snad ale jenom s tímto ohledem na "národní tradice" prohlásit za zcela legitimní všechny počiny Mursího směřujícího k nastolení islamistické diktatury? Směřující k potlačení i těch nejsamozřejmějších lidských svobod? K obnovení závislého postavení žen? K ostrakizaci svobodného tisku? A tak dále a tak dále.
Sám už jsem napsal, že Putin je za současné situace v Rusku (absence skutečně zralé občanské společnosti) dost možná opravdu tím jediným, kdo dokáže takovéto Rusku udržet alespoň jakž takž v racionálním chodu. To ovšem naprosto nic nemění na tom, že toto Rusko je nemocné, že ve své většině právě ještě vůbec nedospělo ani k těm základním normám vzájemného chování, vzájemného respektu a vzájemné spravedlnosti, které spojujeme s představou moderní občanské společnosti a moderního civilizovaného státu. V tomto smyslu je jakákoli výmluva na "národní tradice" principiálně absolutně nepřípustná.
Je ovšem zcela zásadně jiná otázka, jestli odvolání se na vlastní národní tradice zároveň může sloužit jako dostatečná exkulpace ze všech činů, počinů i zločinů jak vládců, tak i obyvatelstva dané země. Jsou totiž určité principy jednání, které jsou zcela obecně a nadčasově platné, zcela bez ohledu na jakákoli lokální specifika.
Znovu k tomu Egyptu: ano, vzhledem k místním tradicím bylo svým způsobem zcela přirozené, že v prvních svobodných volbách se většina egyptské populace přiklonila k prezidentskému kandidátu zastávajícímu islamismus.
Máme snad ale jenom s tímto ohledem na "národní tradice" prohlásit za zcela legitimní všechny počiny Mursího směřujícího k nastolení islamistické diktatury? Směřující k potlačení i těch nejsamozřejmějších lidských svobod? K obnovení závislého postavení žen? K ostrakizaci svobodného tisku? A tak dále a tak dále.
Sám už jsem napsal, že Putin je za současné situace v Rusku (absence skutečně zralé občanské společnosti) dost možná opravdu tím jediným, kdo dokáže takovéto Rusku udržet alespoň jakž takž v racionálním chodu. To ovšem naprosto nic nemění na tom, že toto Rusko je nemocné, že ve své většině právě ještě vůbec nedospělo ani k těm základním normám vzájemného chování, vzájemného respektu a vzájemné spravedlnosti, které spojujeme s představou moderní občanské společnosti a moderního civilizovaného státu. V tomto smyslu je jakákoli výmluva na "národní tradice" principiálně absolutně nepřípustná.
JP
September 8, 2017 v 11.34
Stále mi není jasné, pane Kubičko, v čem spatřujete nějakou výjimečnost titulního textu této diskuse.
Ne že to byl text špatný, je to dozajista solidní, fundovaná - ale konec konců pouze zcela standardní politologická analýza mocenských poměrů v současném Rusku.
Ne že to byl text špatný, je to dozajista solidní, fundovaná - ale konec konců pouze zcela standardní politologická analýza mocenských poměrů v současném Rusku.
September 8, 2017 v 20.14
Hlubokomyslných úvah je za groš kopa, kdežto věcnost je vzácná. Autoři mají většinou pocit, že je to naopak, že je někdo zvědavý na jejich většinou banální myšlenky recyklující různá klišé. Zejména pak na to, jestli Putina schvalují nebo ne.
O Rusku je to tento text po několika letech v DR první, ze kterého se lze něco dozvědět. Možná by to mělo být standardem, ale u nás není.
Zejména jalové připadají ideologicky hodntící články typu:
někdo o Rusku neví o nic víc než já, nicméně sedne a radí mi, co si mám myslet o Putinovi. Putinův režim má sem tam nějakou tu chybičku, ale hlavně abychom kvůli tomu nezapomínali na americký imperialismus. Proč by mě takové úvahy měly zajímat? Naivně protiruské články jsou samozřejmě často stejně jalové, ale ty vycházejí jinde než v DR.
O Rusku je to tento text po několika letech v DR první, ze kterého se lze něco dozvědět. Možná by to mělo být standardem, ale u nás není.
Zejména jalové připadají ideologicky hodntící články typu:
někdo o Rusku neví o nic víc než já, nicméně sedne a radí mi, co si mám myslet o Putinovi. Putinův režim má sem tam nějakou tu chybičku, ale hlavně abychom kvůli tomu nezapomínali na americký imperialismus. Proč by mě takové úvahy měly zajímat? Naivně protiruské články jsou samozřejmě často stejně jalové, ale ty vycházejí jinde než v DR.
Abych byl spravedlivý: nevím, co se děje v redakci DR, ale je zjevné, že na svém psaní o Rusku zapracovala. Po anexi Krymu zde byla záplava článků reprodukujících ruskou propagandu ať už proto, že ji autor sežral i s chlupama, nebo z jiných důvodů. I šéfredaktor Patočka ve svém textu o Bascích na Krymu argumentoval "videy na internetu" a jako zobrazení Ukrajinců byl opakovaně používán obrázek nějakých zřejmě ukrajinských fašistů s řetězy. Taková naivita v DR vymizela a pan Patočka raději velmi rozumně přestal o Ukrajině a Rusku psát.
Lidí, kteří o Rusku něco vědí, je u nás málo. S panem Svobodou DR jednoho z nich našla. Ten, jelikož Rusko zná, nenahrazuje znalosti hodnocením. Nemá potřebu nám sdělovat jestli je pro Putina nebo proti. Doufám, že tento trend k věcné žurnalistice i ve vztahu k Rusku bude pokračovat.
Lidí, kteří o Rusku něco vědí, je u nás málo. S panem Svobodou DR jednoho z nich našla. Ten, jelikož Rusko zná, nenahrazuje znalosti hodnocením. Nemá potřebu nám sdělovat jestli je pro Putina nebo proti. Doufám, že tento trend k věcné žurnalistice i ve vztahu k Rusku bude pokračovat.
JP
Ještě k té občanské společnosti: i v českém prostředí došlo k několika případům, že se - jakoby z ničeho - dokázala ta občanská společnost náhle probudit, a stejně tak jako svého času ta německá v aféře Spiegel dát najevo: tady je hranice, a tu budeme bránit za každou cenu.
Poprvé to bylo v časech tzv. "televizní krize", kdy velice reálně hrozilo, že i poslední seriózní televizní stanice v zemi bude zkomercializována. A tehdy se lid pražský skutečně usebral, a spolu s se stávkujícími zaměstnanci samotné televize dokázal tento atak komerčního barbarství odvrátit.
Podruhé tomu pak bylo v časech oné známé "opoziční smlouvy", na kterou národ odpověděl akcí "Děkujeme, odejděte".
Tento akt národního odporu proti zkorumpovanosti v politice nakonec sice zůstal bez jasného úspěchu (k danému politickému systému a jeho mechanismům se nenašla žádná funkční alternativa); ale přece jenom, lid zde dal jasně najevo, že si nenechá od politických šíbrů nechat všechno líbit, a že když už je sice musí strpět, tak v každém případě jim přitom bude vždy hledět na prsty.
Poprvé to bylo v časech tzv. "televizní krize", kdy velice reálně hrozilo, že i poslední seriózní televizní stanice v zemi bude zkomercializována. A tehdy se lid pražský skutečně usebral, a spolu s se stávkujícími zaměstnanci samotné televize dokázal tento atak komerčního barbarství odvrátit.
Podruhé tomu pak bylo v časech oné známé "opoziční smlouvy", na kterou národ odpověděl akcí "Děkujeme, odejděte".
Tento akt národního odporu proti zkorumpovanosti v politice nakonec sice zůstal bez jasného úspěchu (k danému politickému systému a jeho mechanismům se nenašla žádná funkční alternativa); ale přece jenom, lid zde dal jasně najevo, že si nenechá od politických šíbrů nechat všechno líbit, a že když už je sice musí strpět, tak v každém případě jim přitom bude vždy hledět na prsty.
IH
September 9, 2017 v 12.58
Jsem rád, že pan Poláček připomenul tzv. televizní krizi jako případ svého druhu našich hvězdných hodin po roce 1990. Obecně se o něm mlčí a řada lidí se na své angažování tehdy dívá nyní jako na (nedůstojné teď už jich) zvonění klíči na Václaváku na koci roku 1989. Byli jsme opravdu takoví? Přitom jde o zásadní precedens, o vystoupení předpartikulárního typu. Jedná se o svého druhu poslední vzkaz, ba odkaz našeho 20. století. Nedokázali jsme na něj navázat a přepustili jsme iniciativu obskurnímu realismu.
JP
Z aktuálního popudu je nutno k té připomínce světlejších počinů české občanské společnosti připojit i pohled na stranu odvrácenou.
V minulých dnech Česká televize odvysílala pořad s názvem "Smutní hrdinové" v rámci svého dokumentárního seriálu "Pološero". Tento díl pojednával o osudech lidí, kteří se stali svědky korupce, či přímo měli být ke korupčnímu jednání svedeni, ale odmítli se na něm podílet, a naopak se pokusili této institucionalizované korupci zabránit. Zkrátka, jedním slovem, "whistlebloweři".
To, co bylo v tomto docela krátkém pořadu ukázáno o poměrech v české společnosti, je vlastně daleko více zdrcující, nežli všechny ty korupční aféry - a to i ty největší - které se kdy "proflákly". Protože ve všech těch publikovaných případech se vždy stále ještě mohlo zdát, že se jedná principiálně o jednotlivé případy zkorumpovaných jednotlivců respektive skupin, ale že tyto jsou stíhány příslušnými státními orgány. Že tedy korupce je sice velmi rozšířená, ale že společnost stále ještě má vůli a schopnost proti ní bojovat.
Zatímco zde - zde se ukazuje obraz zcela opačný. Ukazuje se, že těch několik málo poctivých (a statečných), kteří se dokázali korupci postavit, že se vzápětí ocitají v naprosté izolaci. Že jsou to opravdu jenom jednotlivci bojující zcela osamělý boj, kterým v tomto boji sotva kdo pomůže; a naopak jsou konfrontováni s nezájmem a nepochopením svého okolí, případně se octnou v přímém ohrožení.
Snad ze všech nejdrastičtější byl ten případ, kdy se ukázalo, že prakticky celé ministerstvo obrany(!!) je ovládáno korupční mafií, a to prakticky až do nejvyšších pater. A ten, kdo se odvážil proti této korupci vystoupit, se vzápětí stal terčem masivního tlaku této mafie. A faktické pomoci nedosáhl ani u samotného ministra (respektive ministrů, ten případ se udál už před několika léty).
Neméně drastický je případ zaměstnankyně městského úřadu, která poukázala na tam zcela běžně praktikovanou korupci: nejenže byla donucena své zaměstnání tam opustit, ale vedení městského úřadu dokonce dosáhlo toho, že v celém městě nemohla sehnat žádné jiné zaměstnání! A navíc ji očernili natolik, že i známí se jí vyhýbali na ulici - něco takového bylo naposled možno zažít za časů "Charty", kdy se jejím signatářům jejich dřívější známí na ulici vyhýbali obloukem, aby si "nezpůsobili potíže".
To nejhorší na těchto příbězích je ani tak ne to, že se dostali do beznadějného boje s mafií (to se celkem dalo očekávat) - ale právě ta reakce jejich okolí. Tedy té vlastní "občanské společnosti". Neboť právě tato občanská společnost, namísto aby u nich ocenila jejich statečný boj za právo a spravedlnost, tak je namísto toho izoluje jako nějaké podivíny, jako nezodpovědné narušovatele klidu, kteří si za svůj osud nakonec mohou sami.
Právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl mezi stupněm vyspělosti společnosti vyspělého Západu, a posttotalitního Východu: samozřejmě, i na Západě se whistleblower může dostat do nemalých potíží, když začne příliš šťourat ve vosím hnízdě. Ale v zásadě platí, že když se obrátí na příslušné státní orgány, že tyto začnou vyšetřovat, a pokud to bude věcně možné, že tuto záležitost přivedou k jejímu řádnému konci, to jest k obžalobě a rozsudku. Zatímco v poměrech zdejších je to nakonec ten, kdo na korupci poukázal, kdo je sám z korupce obviněn a je pro ni stíhán!
Kdo by snad měl zájem si tento pořad shlédnout, je to možné zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/217562222000009-polosero-smutni-hrdinove/
Ale je to opravdu velice neveselé podívání.
V minulých dnech Česká televize odvysílala pořad s názvem "Smutní hrdinové" v rámci svého dokumentárního seriálu "Pološero". Tento díl pojednával o osudech lidí, kteří se stali svědky korupce, či přímo měli být ke korupčnímu jednání svedeni, ale odmítli se na něm podílet, a naopak se pokusili této institucionalizované korupci zabránit. Zkrátka, jedním slovem, "whistlebloweři".
To, co bylo v tomto docela krátkém pořadu ukázáno o poměrech v české společnosti, je vlastně daleko více zdrcující, nežli všechny ty korupční aféry - a to i ty největší - které se kdy "proflákly". Protože ve všech těch publikovaných případech se vždy stále ještě mohlo zdát, že se jedná principiálně o jednotlivé případy zkorumpovaných jednotlivců respektive skupin, ale že tyto jsou stíhány příslušnými státními orgány. Že tedy korupce je sice velmi rozšířená, ale že společnost stále ještě má vůli a schopnost proti ní bojovat.
Zatímco zde - zde se ukazuje obraz zcela opačný. Ukazuje se, že těch několik málo poctivých (a statečných), kteří se dokázali korupci postavit, že se vzápětí ocitají v naprosté izolaci. Že jsou to opravdu jenom jednotlivci bojující zcela osamělý boj, kterým v tomto boji sotva kdo pomůže; a naopak jsou konfrontováni s nezájmem a nepochopením svého okolí, případně se octnou v přímém ohrožení.
Snad ze všech nejdrastičtější byl ten případ, kdy se ukázalo, že prakticky celé ministerstvo obrany(!!) je ovládáno korupční mafií, a to prakticky až do nejvyšších pater. A ten, kdo se odvážil proti této korupci vystoupit, se vzápětí stal terčem masivního tlaku této mafie. A faktické pomoci nedosáhl ani u samotného ministra (respektive ministrů, ten případ se udál už před několika léty).
Neméně drastický je případ zaměstnankyně městského úřadu, která poukázala na tam zcela běžně praktikovanou korupci: nejenže byla donucena své zaměstnání tam opustit, ale vedení městského úřadu dokonce dosáhlo toho, že v celém městě nemohla sehnat žádné jiné zaměstnání! A navíc ji očernili natolik, že i známí se jí vyhýbali na ulici - něco takového bylo naposled možno zažít za časů "Charty", kdy se jejím signatářům jejich dřívější známí na ulici vyhýbali obloukem, aby si "nezpůsobili potíže".
To nejhorší na těchto příbězích je ani tak ne to, že se dostali do beznadějného boje s mafií (to se celkem dalo očekávat) - ale právě ta reakce jejich okolí. Tedy té vlastní "občanské společnosti". Neboť právě tato občanská společnost, namísto aby u nich ocenila jejich statečný boj za právo a spravedlnost, tak je namísto toho izoluje jako nějaké podivíny, jako nezodpovědné narušovatele klidu, kteří si za svůj osud nakonec mohou sami.
Právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl mezi stupněm vyspělosti společnosti vyspělého Západu, a posttotalitního Východu: samozřejmě, i na Západě se whistleblower může dostat do nemalých potíží, když začne příliš šťourat ve vosím hnízdě. Ale v zásadě platí, že když se obrátí na příslušné státní orgány, že tyto začnou vyšetřovat, a pokud to bude věcně možné, že tuto záležitost přivedou k jejímu řádnému konci, to jest k obžalobě a rozsudku. Zatímco v poměrech zdejších je to nakonec ten, kdo na korupci poukázal, kdo je sám z korupce obviněn a je pro ni stíhán!
Kdo by snad měl zájem si tento pořad shlédnout, je to možné zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/217562222000009-polosero-smutni-hrdinove/
Ale je to opravdu velice neveselé podívání.
JN
To jste mi, pane Poláčku, připomněl tu nedopatřením nazvanou "sebekritiku"(pana Vyleťala).
Co tedy říkáte na případ Edwarda Snowdena (a například na to, že kvůli podezření z jeho přepravy bylo donuceno k přistání i letadlo bolivijského prezidenta)?
(((Ostatně, nevím, proč bychomj nemohli být sebekritičtí směrem k - dejme tomu - vlatnímu kulturnímu okruhu, jehož součástí se cítíme být. Ve srovnání s dnes moderním flagelantstvím národním to považuji za přiměřenou formu sebekritiky.)))
Co tedy říkáte na případ Edwarda Snowdena (a například na to, že kvůli podezření z jeho přepravy bylo donuceno k přistání i letadlo bolivijského prezidenta)?
(((Ostatně, nevím, proč bychomj nemohli být sebekritičtí směrem k - dejme tomu - vlatnímu kulturnímu okruhu, jehož součástí se cítíme být. Ve srovnání s dnes moderním flagelantstvím národním to považuji za přiměřenou formu sebekritiky.)))
PK
za tento článek. Za časů SSSR byla celá specializace politologů a novinářů, kteří se zabývali vnitřními poměry v politbyru, kdo má ke komu jak blízko nebo daleko, kdo komu kdy jak pomohl a kdo je komu jak zavázaný, a vůbec co je možno z Kremlu očekávat. Říkalo se jim sovětologové, a tato specializace zdá se bude i nadále velmi užitečná, i když třeba pod trochu jiným názvem.
Souhlasím s panem Kubičkou, že články na zahraniční témata se velmi zlepšily. Kromě standardní kvality Petra Jedličky taky velmi oceňuji články Olgy Lomové o Číně a Zory Hessové o Sýrii. Ještě by to chtělo, aby o palestinsko-izraleském konfliktu psala třetí z trojice našich vynikajících znalkyň, Gita Zbavitelová, a moje spokojenost bude dokonalá :-)
Souhlasím s panem Kubičkou, že články na zahraniční témata se velmi zlepšily. Kromě standardní kvality Petra Jedličky taky velmi oceňuji články Olgy Lomové o Číně a Zory Hessové o Sýrii. Ještě by to chtělo, aby o palestinsko-izraleském konfliktu psala třetí z trojice našich vynikajících znalkyň, Gita Zbavitelová, a moje spokojenost bude dokonalá :-)
JP
September 11, 2017 v 12.23
S tím Snowdenem je to ovšem trochu složitější, pane Nusharte: pokud je mi známo ten zcela evidentně vyzradil státní tajemství Spojených států. Čili podle amerických zákonů spáchal trestný čin. Což naprosto neplatí v případech na který poukázal onen televizní pořad: naopak, tito lidé odhalovali trestné činy druhých, aby pak to kladivo dopadlo na ně samé.
JN
Když by někdo vyzradil, že ti ruští vojáci, bojující na Donbasu, nejsou na dovolené, také by vyzradil státní tajemství Ruska, takže podle ruských zákonů by spáchal trestný čin...
JN
September 11, 2017 v 18.41
Možná jde o to, zda to státní tajemství nekryje nějaké zločinné jednání
Jinými slovy, Snowden nám říká: Nekupujte si přes e-shop současně batoh, papiňák a tři kila hřebíků. Když to uděláte, můžete skončit na Guantanámu:-)
JP
September 12, 2017 v 11.18
Já nechci zpochybňovat, že Snowden svým publikováním tajných amerických dokumentů odhalil mnohé nepravosti americké administrativy.
Jenže - pokud si ještě dobře vzpomínám - on kromě jiného například odhalil identity všech amerických agentů působících v zahraničí; čímž nejenomže znemožnil jejich další činnost, ale navíc mnohé z nich přímo ohrozil na životě. (Představme si, jak asi bylo americkému tajnému agentovi působícímu v prostředí Islámského státu, když náhle zjistil že jeho pravá identita je volně přístupná na internetu?...)
To srovnání s Ruskem opět velice kulhá: Rusko bylo v dané oblasti zcela evidentně agresorem, nikoli legálně působícím státním aparátem. V takovém případě stojí naprosto mimo jakékoli zákonné, ale i morální ochrany.
Jenže - pokud si ještě dobře vzpomínám - on kromě jiného například odhalil identity všech amerických agentů působících v zahraničí; čímž nejenomže znemožnil jejich další činnost, ale navíc mnohé z nich přímo ohrozil na životě. (Představme si, jak asi bylo americkému tajnému agentovi působícímu v prostředí Islámského státu, když náhle zjistil že jeho pravá identita je volně přístupná na internetu?...)
To srovnání s Ruskem opět velice kulhá: Rusko bylo v dané oblasti zcela evidentně agresorem, nikoli legálně působícím státním aparátem. V takovém případě stojí naprosto mimo jakékoli zákonné, ale i morální ochrany.
JN
September 12, 2017 v 12.12
S tím odhalením identity máte pravdu, pane Poláčku, to také považuji ze strany Snowdena za naprosto nemorální.
Pokud jde o agresi, vláme-li se vám někdo do počítače, nebo odposlouchává-li vaše telefonní hovory a čte vaše maily (pokud se nejedná o policii a zákonem stanovené důvody k takovému jednání), je to také agrese.
Pokud jde o agresi, vláme-li se vám někdo do počítače, nebo odposlouchává-li vaše telefonní hovory a čte vaše maily (pokud se nejedná o policii a zákonem stanovené důvody k takovému jednání), je to také agrese.
JS
"Jenže - pokud si ještě dobře vzpomínám - on kromě jiného například odhalil identity všech amerických agentů působících v zahraničí"
Myslím, že si vzpomínáte špatně. A schválně jsem to teď znovu rychle googlil - jediné, k čemu možná došlo, že nějaký novinář někde něco zapomněl při práci s těmi tajnými dokumenty.
Mimochodem teď je pěkný rozhovor se Snowdenem v Der Spiegel: http://www.spiegel.de/international/europe/edward-snowden-interview-there-is-still-hope-a-1166752.html
Myslím, že si vzpomínáte špatně. A schválně jsem to teď znovu rychle googlil - jediné, k čemu možná došlo, že nějaký novinář někde něco zapomněl při práci s těmi tajnými dokumenty.
Mimochodem teď je pěkný rozhovor se Snowdenem v Der Spiegel: http://www.spiegel.de/international/europe/edward-snowden-interview-there-is-still-hope-a-1166752.html
HZ
September 13, 2017 v 8.26
Co se týče možného odhalení agentů,
být na jejich místě, jistě bych vnímala jako fatální, že tajemství mé identity náhle závisí na odpovědnosti nějakého redaktora.
Odhalení faktu, že ruští vojáci nejeli na Donbas na dovolenou, nijak nebezpečnost jejich situace nezvýšilo, takže to vidím jako odlišnou situaci. Z hlediska morálního, pochopitelně. Z hlediska ruských zákonů je to asi jinak. Ostatně, jak píše Čapek, za vyzrazení státního tajemství mohla být považována i zpráva, že kakánská pěchota nosí onuce od firmy Weigl a syn.
Odhalení faktu, že ruští vojáci nejeli na Donbas na dovolenou, nijak nebezpečnost jejich situace nezvýšilo, takže to vidím jako odlišnou situaci. Z hlediska morálního, pochopitelně. Z hlediska ruských zákonů je to asi jinak. Ostatně, jak píše Čapek, za vyzrazení státního tajemství mohla být považována i zpráva, že kakánská pěchota nosí onuce od firmy Weigl a syn.
September 13, 2017 v 8.51
Žižek tuším jednou napsal něco v tom smyslu, že předtím se stejně vědělo, že všichni jsou sledováni americkými tajnými službami, akorát se všichni navenek tvářili, jako by to tak vůbec nebylo.
Čili Snowden změnil jen to, že teď už se tak nikdo nemůže ani tvářit. Ale jinak nezměnil vůbec nic.
To vlastně platí obecně: Pouhým odhalováním čehokoliv špatného samotný problém neodstraníme.
Čili Snowden změnil jen to, že teď už se tak nikdo nemůže ani tvářit. Ale jinak nezměnil vůbec nic.
To vlastně platí obecně: Pouhým odhalováním čehokoliv špatného samotný problém neodstraníme.
JS
Nemáte pravdu, paní Hájková. Proč tedy Havla komunisté zavírali do vězení, když i ten zelinář věděl, že "Se Sovětským Svazem na věčné časy" (či co to vyvěsil v krámě) je totální nesmysl?
Snowden toho změnil dost, a myslím, že trochu překrucujete, co chtěl Žižek říct (pokud to on sám věděl, občas o tom pochybuji :-)).
Snowden toho změnil dost, a myslím, že trochu překrucujete, co chtěl Žižek říct (pokud to on sám věděl, občas o tom pochybuji :-)).
JS
Ostatně, v tom interview se o tom píše, že přinejmenším Clapper uznal, že Snowden způsobil, že lidé začali brát šifrování vážně. A já dodám, třeba novináři začali brát vážně počítačovou bezpečnost a ochranu zdrojů, viz třeba Citizenfour od Laury Poitras.
September 13, 2017 v 14.13
Tak nějak to Žižek skutečně řekl, pane Samohýle. Ale on si dost často protiřečí, takže já ho zas úplně vážně neberu.
Bývalý režim byl ovšem velmi vratký, protože byl mnohem víc udržovaný uměle. Současná moc je jiná. Nemusí se tolik bát ani kritiky ani napadání. Minulý režim měl navíc alternativu v západní liberální demokracii. Dnes žádná alternativa neexistuje.
Bývalý režim byl ovšem velmi vratký, protože byl mnohem víc udržovaný uměle. Současná moc je jiná. Nemusí se tolik bát ani kritiky ani napadání. Minulý režim měl navíc alternativu v západní liberální demokracii. Dnes žádná alternativa neexistuje.
JS
"být na jejich místě, jistě bych vnímala jako fatální, že tajemství mé identity náhle závisí na odpovědnosti nějakého redaktora"
Ono především závisí na profesionalitě lidí pracující v té tajné službě. Kdyby jejich vedení nedělalo blbosti, které jdou proti zájmům občanů vlastního státu, lidé jako Snowden by nic nevyzrazovali z vlasteneckých pohnutek, a ti lidé by byli více v bezpečí. Je to dobrovolné riziko práce v debilní organizaci.
Ono především závisí na profesionalitě lidí pracující v té tajné službě. Kdyby jejich vedení nedělalo blbosti, které jdou proti zájmům občanů vlastního státu, lidé jako Snowden by nic nevyzrazovali z vlasteneckých pohnutek, a ti lidé by byli více v bezpečí. Je to dobrovolné riziko práce v debilní organizaci.
JS
"Bývalý režim byl ovšem velmi vratký, protože byl mnohem víc udržovaný uměle. Současná moc je jiná."
Myslím, že to je jen iluze. Zpětně ano, komunismus byl vratký, ale v té době to (myslím, zažil jsem to jen jako dítě) to tak nevypadalo. Ono dost možná i díky Gorbačovovi..
A navíc dost možná ten současný je vratký úplně stejně, akorát prostě lidé nevědí kde. Jak se říká, za komunistů se nesmělo kritizovat, dnes se smí, ale nikdo neposlouchá. Možná je problém v tom, že lidé čekají, že někdo bude poslouchat.
Myslím, že to je jen iluze. Zpětně ano, komunismus byl vratký, ale v té době to (myslím, zažil jsem to jen jako dítě) to tak nevypadalo. Ono dost možná i díky Gorbačovovi..
A navíc dost možná ten současný je vratký úplně stejně, akorát prostě lidé nevědí kde. Jak se říká, za komunistů se nesmělo kritizovat, dnes se smí, ale nikdo neposlouchá. Možná je problém v tom, že lidé čekají, že někdo bude poslouchat.
HZ
nemám dost informací o motivaci lidí, kteří se infiltrovali do teroristických organizací a podobně, ale myslím, že si nezaslouží, aby byli odbyti slovy "dělají to přece dobrovolně" s naznačováním, že jim to riziko patří, když pracují pro "debilní organizaci".
Já vím, že režim vratký nevypadal. Ani mně se tak nejevil. Myslím si, že problém tkvěl skutečně v tom, že tenkrát byla viditelná (!) alternativa v podobě západní liberální demokracie. Navíc alternativa, které režim nebyl sto konkurovat.
Nemyslím si, že dnes není alternativa vůbec. Ale není žádná viditelná zásadní alternativa, aby si lidi řekli "hele, tam to funguje takhle, my to chceme taky".
Lidi málokdy chtějí něco, co neznají. Chtějí to, co někde vidí. Tedy převážná část, samozřejmě. Ne všichni.
Nemyslím si, že dnes není alternativa vůbec. Ale není žádná viditelná zásadní alternativa, aby si lidi řekli "hele, tam to funguje takhle, my to chceme taky".
Lidi málokdy chtějí něco, co neznají. Chtějí to, co někde vidí. Tedy převážná část, samozřejmě. Ne všichni.
September 13, 2017 v 16.56
Ještě doplnění. Pokud někde existuje něco, o čem by si Češi mohli říct: "takhle to chceme mít taky", potom je ovšem problém v tom, že to neumějí napodobit.
JS
Bylo by to asi na delší debatu, ale já si myslím, že nazrála doba, aby tajné služby fungovaly daleko více transparentně. Takže ano, z mého pohledu jsou "debilní". Protože si myslím, že výhodou demokracie je právě otevřenost. Ale chápu, že mnoho lidí tento názor nesdílí.
Například, k tématu - myslím, že kdyby tajné služby daleko více veřejně informovaly o aktivitách cizích tajných služeb, třeba těch ruských, dost by jim ztížily práci, protože na to prostě nejsou zvyklé. Ale je to jen můj, a dost neortodoxní, názor.
Například, k tématu - myslím, že kdyby tajné služby daleko více veřejně informovaly o aktivitách cizích tajných služeb, třeba těch ruských, dost by jim ztížily práci, protože na to prostě nejsou zvyklé. Ale je to jen můj, a dost neortodoxní, názor.
JS
Pro mě je viditelná alternativa v liberální demokracii stále, a propaguji přímou demokracii a transparenci (i na dost neortodoxních místech, třeba v ČT nebo v tajných službách, jak vidíte v předchozím příspěvku) kudy chodím.
S přebíráním cizích receptů je to těžké všude. Ono kolikrát ani v té původní zemi (nebo jiné sociální struktuře) vlastně nevědí, proč jim to funguje. Třeba Klaus zkusil divoce privatizovat, že to přinese prosperitu, a ukázalo se, že jsou k tomu taky potřeba nějaké instituce a regulace.
S přebíráním cizích receptů je to těžké všude. Ono kolikrát ani v té původní zemi (nebo jiné sociální struktuře) vlastně nevědí, proč jim to funguje. Třeba Klaus zkusil divoce privatizovat, že to přinese prosperitu, a ukázalo se, že jsou k tomu taky potřeba nějaké instituce a regulace.
Pro vás je stále alternativa v liberální demokracii? Alternativa čeho?
Copak u nás liberální demokracie není? Tedy aspoň podle ústavy a zákonů?
Co tedy u nás reálně je?
Copak u nás liberální demokracie není? Tedy aspoň podle ústavy a zákonů?
Co tedy u nás reálně je?
PK
V Česku se schyluje k typicky autoritářskému systému, a některé rysy už se dávno projevují.
JN
tam zase totalitnímu myšlení překáží například obdiv k ženské kráse.
Viz článek "V Německu žádají odstranění básně z univerzity, protože v ní muž obdivuje ženy"
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=448746&sId=&mId=
Viz článek "V Německu žádají odstranění básně z univerzity, protože v ní muž obdivuje ženy"
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=448746&sId=&mId=
PK
Takže si ji nechte na hlavě, a nesnažte se hrát si na "seriozního diskutéra". To Vám opravdu nejde.
JN
Nancy Fraserová: Progresivní neoliberalismus versus reakční populismus (kniha "Velký regres", sedmnáct autorů, vyšlo ve třinácti jazycích).
S mnohým v té knize nemusíte souhlasit, přesto je to zajímavé čtení.
---------------------------------------------
Jinak Vás, pane Kolaříku, prosím o více věcné reakce. Víte například o tom případu básně na fasádě berlínské vysoké školy něco více? Máte na to nějaký názor? Můžete ho prozradit?
Argumentace ad hominem není korektní a Vy se přece ke korektnosti hlásíte.
S mnohým v té knize nemusíte souhlasit, přesto je to zajímavé čtení.
---------------------------------------------
Jinak Vás, pane Kolaříku, prosím o více věcné reakce. Víte například o tom případu básně na fasádě berlínské vysoké školy něco více? Máte na to nějaký názor? Můžete ho prozradit?
Argumentace ad hominem není korektní a Vy se přece ke korektnosti hlásíte.
PK
September 14, 2017 v 13.05
Nezmiňujte se o "věcných reakcích", pane Nusharte
Svým šaškováním pod článkem Jiřího Pehe (viz už nadpisy "Chachá" apod.) jste ztratil právo se něčeho takového dovolávat.
JN
September 14, 2017 v 17.48
Ke všemu se přiznávám, pane Kolaříku.
Ano, smál jsem se v diskusi pod článkem Jiřího Pehe, bohužel si už nepamatuji čemu, ale vím, že se to nesmí.
Dále se přiznávám k tomu, že můj otec po bratrské internacionální pomoci pěti armád Varšavské smlouvy vystoupil ze Strany.
Tuto hanbu si ponesu celý život a žádám za své odporné protispolečenské jednání přísné potrestání. Ztrátu občanských práv a respektu ze strany lidu považuji za naprosto správný a velmi mírný trest.
Dále se přiznávám k tomu, že můj otec po bratrské internacionální pomoci pěti armád Varšavské smlouvy vystoupil ze Strany.
Tuto hanbu si ponesu celý život a žádám za své odporné protispolečenské jednání přísné potrestání. Ztrátu občanských práv a respektu ze strany lidu považuji za naprosto správný a velmi mírný trest.
PK
kdybyste tady přestal trollit.
JN
September 14, 2017 v 19.45
Žádám Vás, pane Kolaříku, o věcné reakce, přečtěte si Etický kodex diskusí DR.
Děkuji za pochopení.
Děkuji za pochopení.
PK
co jsem o vás napsal pod zmíněným článkem J. Pehe:
Problém s diskusními šašky je v tom, že v té šaškovské poloze nikdy dlouho nevydrží. Většinou si velmi brzy šaškovskou čepici s rolničkami zase sundají, a začnou se dost agresivně dožadovat, aby byli zase bráni vážně, coby seriozní diskutéři. Jsou pak většinou také dost uraženi, když je jim nadále dáváno najevo, že jsou jenom šašci.
Problém s diskusními šašky je v tom, že v té šaškovské poloze nikdy dlouho nevydrží. Většinou si velmi brzy šaškovskou čepici s rolničkami zase sundají, a začnou se dost agresivně dožadovat, aby byli zase bráni vážně, coby seriozní diskutéři. Jsou pak většinou také dost uraženi, když je jim nadále dáváno najevo, že jsou jenom šašci.
JN
September 14, 2017 v 20.22
Nejsem uražen, pane Kolaříku.
Prostě blokujete a rozbíjíte tuto diskusi. Dovolím si připomenout, že na můj věcný diskusní příspěvek (o požadavku studentů na odstranění básně z fasády berlínské vysoké školy) jste reagoval zcela neadekvátně osobním útokem.
Vaše věta "... co jsem o vás napsal pod zmíněným článkem..." do této diskuse nepatří. Vy totiž vůbec nemáte psát O DISKUTUJÍCÍCH, Vy se máte vyjadřovat k tématu a věcně reagovat na obsah diskusních příspěvků, nikoliv na osoby, které je píší.
Prostě blokujete a rozbíjíte tuto diskusi. Dovolím si připomenout, že na můj věcný diskusní příspěvek (o požadavku studentů na odstranění básně z fasády berlínské vysoké školy) jste reagoval zcela neadekvátně osobním útokem.
Vaše věta "... co jsem o vás napsal pod zmíněným článkem..." do této diskuse nepatří. Vy totiž vůbec nemáte psát O DISKUTUJÍCÍCH, Vy se máte vyjadřovat k tématu a věcně reagovat na obsah diskusních příspěvků, nikoliv na osoby, které je píší.
JN
nedalo mi to a vyhledal jsem si, co mě tak rozveselilo v diskusi pod článkem pana Pehe:
12. 6. 2017 charakterizoval Jiří Pehe současnou mezinárodní situaci jako "obecně příznivou". Na tom samozřejmě není nic směšného - je to pouze zjevný nesmysl. Směšný je až kontext, příčina, proč si pan Pehe nevšiml, že napsal nesmysl. (http://denikreferendum.cz/clanek/25446-nic-nez-narod)
No jo, no... Ve Vašem království je holt smích zakázaný, budu si muset občas odskočit za hranici:-)
12. 6. 2017 charakterizoval Jiří Pehe současnou mezinárodní situaci jako "obecně příznivou". Na tom samozřejmě není nic směšného - je to pouze zjevný nesmysl. Směšný je až kontext, příčina, proč si pan Pehe nevšiml, že napsal nesmysl. (http://denikreferendum.cz/clanek/25446-nic-nez-narod)
No jo, no... Ve Vašem království je holt smích zakázaný, budu si muset občas odskočit za hranici:-)
Jiří Pehe mluvil o mezinárodní situaci České republiky. Ta samozřejmě velmi příznivá je. Kdy byla pro české země za posledních sto let situace příznivější?
JN
September 15, 2017 v 9.20
Jiří Pehe neměl na mysli příznivou hospodářskou situaci ČR.
Měl na mysli migrační krizi a války na Blízkém východě.
Tuto mezinárodní situaci chápe jako obecně příznivou pro Českou republiku, chápe ji účelově jako příznivou pro to, aby se ČR otevřela světu:
"Místo toho, abychom se po sto letech oklešťování a postupného uzavírání otevřeli světu a budovali občanský národ, když nám k tomu Evropská unie i obecně příznivá mezinárodní situace dávají příležitost, hledají čeští nacionalisté způsoby, jak zabetonovat to, co z češství po sto letech mrzačení zbylo, nejen „ideově“, ale i prakticky: utužováním pravidel imigrace, odporem k EU či výzvami k obraně země před jevy, které u nás známe jen z televize."
Tuto mezinárodní situaci chápe jako obecně příznivou pro Českou republiku, chápe ji účelově jako příznivou pro to, aby se ČR otevřela světu:
"Místo toho, abychom se po sto letech oklešťování a postupného uzavírání otevřeli světu a budovali občanský národ, když nám k tomu Evropská unie i obecně příznivá mezinárodní situace dávají příležitost, hledají čeští nacionalisté způsoby, jak zabetonovat to, co z češství po sto letech mrzačení zbylo, nejen „ideově“, ale i prakticky: utužováním pravidel imigrace, odporem k EU či výzvami k obraně země před jevy, které u nás známe jen z televize."
HZ
s pravděpodobností hraničící s jistotou netvrdil, že příznivou situaci ČR vytvářejí války na Blízkém východě a migrace. To bude asi pouze váš výklad, pane Nusharte.
Spíš mu šlo o to, aby se příznivá situace /plynoucí z našeho postavení v Evropě/ vinou lpění na reziduích nacionalismu a nejrůznějších fobií nezvrhla v pravý opak.
Spíš mu šlo o to, aby se příznivá situace /plynoucí z našeho postavení v Evropě/ vinou lpění na reziduích nacionalismu a nejrůznějších fobií nezvrhla v pravý opak.
JN
September 15, 2017 v 10.09
Myslím si nakonec, že nejspíše v tom okamžiku neměl na mysli nic konkrétního,
prostě ta slova "obecně příznivá mezinárodní situace" napsal nějak automaticky a trochu bezmyšlenkovitě.
To se může stát každému, ale někdy to působí komicky, tak proč se (proboha:-) nezasmát?
To se může stát každému, ale někdy to působí komicky, tak proč se (proboha:-) nezasmát?
IH
"Obecně příznivá mezinárodní situace" je ovšem konstatování subjektivní a také časově podmíněné. Relativní přízeň doby může konstatována po srovnání s minulostí, nebo také s předpoklady vývoje v budoucnu.
JN
kdybychom se tomu, co řekne "otloukánek" Jakeš, smáli málem povinně, ale pro výrok Jiřího Pehe, i když vyznívá komicky, bychom pracně hledali zdůvodnění, proč komický není.
Chápu to spíše jako příležitost k zamyšlení, co je obecnou příčinou komičnosti, a proč té komičnosti svých výroků můžeme propadnout skoro všichni.
Chápu to spíše jako příležitost k zamyšlení, co je obecnou příčinou komičnosti, a proč té komičnosti svých výroků můžeme propadnout skoro všichni.
JN
September 15, 2017 v 13.07
Neboli, když měl Václav Havel na přehlídce poněkud kratší kalhoty,
jistě se nezlobil na nikoho, kdo se tomu smál. Smál se tomu totiž později i on sám. Jeho dobré pověsti ta příhoda ani ten smích nikterak neuškodily.
AM
September 15, 2017 v 14.10
O vyzrazení jmen šlo tuším v případě amerických diplomatických depeší zveřejněných Assangeho WikiLeaks.
A zároveň zveřejněných na webech Guardianu, Spieglu, NYT a dalších dvou velkých novin, kde ovšem byla choulostivá jména vymazána (ty z depeší označených jako "tajné").
Spor mezi Assangem a novináři (a později samozřejmě vládou USA) o vymazání jmen měl hlubší filozofické pozadí.
Assange je výrazná a komplikovaná osobnost, schopný programátor a vynikající matematik, ale také politický myslitel a aktivista. On si uvědomoval, že mocní tohoto světa ohýbají věci ve svůj prospěch a činí tak zamaskovaně. Pro něj řízené státní převraty nebo existence daňových rájů nejsou jen slova, o nichž je možno dále důležitě diskutovat a intelektuálně je pitvat, ale reálné a současné děje, které je třeba zastavit.
A jak zde psal pan Poláček, Julian Assange to vidí stejně - do té falešné hry mocných jsou nutně a nevyhnutelně zapojení i lidé, kteří z ní příliš neprofitují, ale udržují ji v chodu a vidí ji do karet - tj. personál. Pokud někdo z personálu vynese to co má zůstat doma ven, vždy následuje zcela nemilosrdný a exemplární trest, takže se o to nikdo raději nepokouší.
Assange pochopil, že je tento uzavřený kruh možno rozetnout tak, že bude naprosto neprůstřelně chráněna anonymita zdroje (vyvinul několik aplikací pro tento účel) a zároveň do materiálů nebude nijak zasahováno. V takovém případě by se lidé, kteří mají přístup k údajům o nepravostech mocných, mohli osmělit a vydat je na světlo.
(což se hned s první "kauzou" WikiLeaks v podstatě potvrdilo)
Tyto dvě zásady (anonymita, nezasahování) považoval Assange za největší devizy WikiLeaks a jejich porušení za nemyslitelné -- cenou za toto porušení by podle Assangeho byla ztráta kreditu a konec celého projektu (píše se rok 2010).
Komické na tom vcelku je, že zásadu anonymity tvrdě zpochybnil právě ten, koho měla chránit. Když byl po zveřejnění depeší zatčen Manning, zdálo se, že WikiLeaks přestaly mít schopnost chránit zdroje, což by je samozřejmě pohřbilo. Jenže se ukázalo, že Manning chtěl být slavný, chtěl, aby se vědělo, že za tím obrovským skandálem je právě on. Asi nečekal, že ho za to v Quanticu pověsí za kotníky a budou do něj pouštět proud (když zrovna nebude šílet v díře). No, teď už je z toho venku jako Manningová...
A zároveň zveřejněných na webech Guardianu, Spieglu, NYT a dalších dvou velkých novin, kde ovšem byla choulostivá jména vymazána (ty z depeší označených jako "tajné").
Spor mezi Assangem a novináři (a později samozřejmě vládou USA) o vymazání jmen měl hlubší filozofické pozadí.
Assange je výrazná a komplikovaná osobnost, schopný programátor a vynikající matematik, ale také politický myslitel a aktivista. On si uvědomoval, že mocní tohoto světa ohýbají věci ve svůj prospěch a činí tak zamaskovaně. Pro něj řízené státní převraty nebo existence daňových rájů nejsou jen slova, o nichž je možno dále důležitě diskutovat a intelektuálně je pitvat, ale reálné a současné děje, které je třeba zastavit.
A jak zde psal pan Poláček, Julian Assange to vidí stejně - do té falešné hry mocných jsou nutně a nevyhnutelně zapojení i lidé, kteří z ní příliš neprofitují, ale udržují ji v chodu a vidí ji do karet - tj. personál. Pokud někdo z personálu vynese to co má zůstat doma ven, vždy následuje zcela nemilosrdný a exemplární trest, takže se o to nikdo raději nepokouší.
Assange pochopil, že je tento uzavřený kruh možno rozetnout tak, že bude naprosto neprůstřelně chráněna anonymita zdroje (vyvinul několik aplikací pro tento účel) a zároveň do materiálů nebude nijak zasahováno. V takovém případě by se lidé, kteří mají přístup k údajům o nepravostech mocných, mohli osmělit a vydat je na světlo.
(což se hned s první "kauzou" WikiLeaks v podstatě potvrdilo)
Tyto dvě zásady (anonymita, nezasahování) považoval Assange za největší devizy WikiLeaks a jejich porušení za nemyslitelné -- cenou za toto porušení by podle Assangeho byla ztráta kreditu a konec celého projektu (píše se rok 2010).
Komické na tom vcelku je, že zásadu anonymity tvrdě zpochybnil právě ten, koho měla chránit. Když byl po zveřejnění depeší zatčen Manning, zdálo se, že WikiLeaks přestaly mít schopnost chránit zdroje, což by je samozřejmě pohřbilo. Jenže se ukázalo, že Manning chtěl být slavný, chtěl, aby se vědělo, že za tím obrovským skandálem je právě on. Asi nečekal, že ho za to v Quanticu pověsí za kotníky a budou do něj pouštět proud (když zrovna nebude šílet v díře). No, teď už je z toho venku jako Manningová...
JN
"... s jistotou netvrdil..."
Mně to trochu evokuje Freudovo vysvětlování zdánlivě nesmyslných a náhodných chyb nevědomím (resp. jeho obsahy).
Mně to trochu evokuje Freudovo vysvětlování zdánlivě nesmyslných a náhodných chyb nevědomím (resp. jeho obsahy).
+ Další komentáře