Australská stopa

Lukáš Jelínek se zamýšlí nad tím, jak učinit volby pro občany atraktivnějšími. Dobrou cestou je podle něj systém, který lidem zaručuje, že jejich hlas nepropadne.

Ljelinek

Lukáš Jelínek

17.08.2017 15:00

Letní seriál 2017

Uskutečnitelné Utopie


V rámci letošního srpnového seriálu vám třicítka autorů a autorek představuje každý po jednom nápadu, jehož uskutečnění by podle jejich názoru vyvolalo v českém prostředí dlouhodobě příznivé změny. Ať už vážně, nebo v lehčím duchu, hledáme odpovědi na problémy dnešní rychle se proměňující společnosti.

Obnovit zájem lidí o politiku a vrátit jim důvěru v ústavní a stranický systém a jejich představitele není žádná legrace. Nejedna partaj na tento cíl rezignovala a rychlokvašeným protestním hnutím jde leckdy o něco úplně jiného než o hodnoty, ideje, programy. V současnosti se politici aspoň pokoušejí najít cestu zpátky k občanům – jezdí za nimi a mluví i s nimi, byť odvahu nadnášet politická témata mají jen někteří.

Další šancí, jak zatraktivnit politiku, může být úprava volebních pravidel, aby byla více „přátelská“. Ovšem ne za cenu deformování volebního systému, nadržování jedněm a poškozování druhých. V případě sněmovního klání se dá hovořit o tom, kdy a na jak dlouho otevírat volební místnosti, zda neumožnit i jiný typ hlasování než do volebních uren či jestli voliče nějak nemotivovat (ctitelé represe naopak hovoří o volební povinnosti).

Začal bych však u voleb senátních, kde účast voličů v prvním kole osciluje okolo třiceti procent a ve druhém jen okolo patnácti. Kdo volí, ten rozhoduje. Legálnost ani legitimita voleb tím narušena není, každý se může rozhodnout jít, nebo nejít. Přesto je to ostuda nás všech.

Nemluvě o tom, že se najde nemálo občanů, kteří žijí jinými starostmi než studováním volebních regulí, takže jim nedochází, že senátní volby jsou dvoukolové, že nestačí dorazit jen ke kolu prvnímu, že se výsledky obou kol nesčítají nebo neprůměrují, nebo že se pak kandidáti na základě výsledků nakonec nedohodnou mezi sebou. Aktéři kampaní by mohli sypat z rukávu spousty bizarních historek.

Nápad volit senátory na šest let, ale co dva roky obměňovat třetinu z jednaosmdesáti křesel, je rozumný. Protože Sněmovně a reprezentaci zájmů sluší poměrný volební systém, v němž soutěží kandidátní listiny stran a hnutí, je správné volit Senát jinak – většinovým systémem.

Dvoukolový byl vybrán logicky – je spravedlivý, obrušuje hrany (favorizuje „menší zlo“), eliminuje extrémy. Když ale voliče nepřitahuje, takže se hromadí vtípky i vážně míněné úvahy o zbytečnosti Senátu, je nejvyšší čas přemýšlet o modifikaci volebního systému.

Australský model mnohé řeší
Divoká doba, v níž kvete prostořekost a na tapetě je korektnost, s sebou nese sympatie pro jednokolový systém. Je rychlejší, levnější a vítězí první na pásce. Jeho hlavní nevýhodou však je, že vítěz reprezentuje jen skutečně malou výseč oprávněných voličů (což při nízké volební účasti vyniká ještě víc). Navíc politika je disciplína, kde se má řešení problému hledat prostřednictvím dialogu, kompromisu, ne neústupností a válčením.

Australia-electionV Austrálii si v jednokolovém systému lidé nevybíraji jednoho adepta, ale stanovují pořadí všech uchazečů. I když jejich adept nezvítězí, zohlední se jejich další preference. Repro DR

Existuje ale model, jenž umí ušetřit za druhé kolo (připusťme, že ani finanční rozměr věci není zanedbatelný), může být přitažlivý a dá lidem jistotu, že jejich hlas nepropadne, ani když nepotáhnou za papírovým favoritem. Je jím australský volební systém.

Velmi zjednodušeně řečeno, voliči by si nemuseli vybrat jediného adepta na senátora, ale stanovili by pořadí všech registrovaných uchazečů podle svých preferencí. Když se váš vysněný adept nestane výhercem, zohlední se další vámi uvedené preference. Systém produkuje vítěze s absolutní většinou hlasů, čímž se od běžných jednokolových volebních systémů sympaticky odlišuje. Detaily se dají dohledat v politologické literatuře (u nás Kubát, Šedo, Havlík, Šanc).

Systém se dá při troše snahy voličům srozumitelně vysvětlit, ovšem náročnější je na sčítání hlasů. To je takřka jediná, byť nezanedbatelná nevýhoda.

Ústavně-právní výbor Senátu již debatu o takzvaném australském volebním systému otevřel – a nestaví se k němu odmítavě. Nic se ale nesmí uspěchat. Nestačí ani, že se k němu vstřícně vyjadřují četní politologové a ústavní právníci. Klíčová je politická a veřejná podpora. Proto je nezbytné o této změně diskutovat, klidně i v souvislosti s dalšími náměty na zatraktivnění voleb. Uvažuje se například o optimálním odstupu dvou kol voleb nebo o povinnosti dodávat hlasovací lístky lidem do schránek i před druhým kolem.

Revoluce ve volebních systémech leckdy zavánějí. Silnější mají tendenci upravovat si hranice volebních obvodů, ti nejsilnější pak i volební systémy a rovnice pro přepočet hlasů (u systému poměrného). Přesto australská stopa stojí za to, abychom ji sledovali. Není diskriminační a stravitelnosti politiky a ústavních pravidel by mohla prospět.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.