Autoritářské země mají lepší podmínky pro velké projekty. Ty ale nepomáhají

Prezident si nedávno pochvaloval, jak efektivně dokážou autoritářské země, jimž nepřekážejí v cestě demokratické procesy, realizovat velké projekty. Je to však pouhé zdání, upozorňuje ve svém komentáři Iva Sojková.

Jedním z celé řady kontroverzních výroků Miloše Zemana je i ten z minulého týdne. Prezident prohlásil, ze autoritářské země mají lepší podmínky pro velké projekty. V těchto státech podle něj neexistuje překážka v podobě demokratických voleb, které by ohrozily držitele moci v jejich setrvání v úřadě i v průběhu dalšího funkčního období, a tudíž mohou pokračovat i projekty iniciované za jejich vlády.

V této souvislosti se ovšem nabízí otázka, do jaké míry jsou tyto projekty smysluplné, když při jejich implementaci chybí kritické připomínky opozice a občanské společnosti a kontraktor se nikomu nemusí zodpovídat. Dopady takových ambiciózních projektů iniciovaných nedemokratickými státy si zaslouží více pozornosti a diskuse, nelze je redukovat na pouhý obdiv nad jejich velikostí a rychlostí realizace. Typickým příkladem jsou projekty realizované autoritářskou Čínou v Africe z rozvojových financí.

Čínská lidová republika je v tomto ohledu prezidentem obdivovaným státem, který je schopen realizace obrovských projektů v ekonomické infrastruktuře a jehož podniky implementují projekty rychle a za nižší náklady, než by je realizoval jiný zahraniční kontraktor. Miloš Zeman ovšem opomíjí, že takové megalomanské iniciativy se často míjejí účinkem a nepřispívají k ekonomickému rozvoji. Naopak, mnohdy jej z dlouhodobé perspektivy podrývají.

Příkladem mohou být právě čínské rozvojové projekty a způsoby jejich realizace na africkém kontinentě, kde se v oblasti ekonomické infrastruktury Čína stala dominantním hráčem. Podle organizace AidData dosahovaly čínské finanční toky spadající do kategorie oficiálních rozvojových financí mezi lety 2000 a 2013 takřka 140 miliard dolarů, čímž směle konkurovaly jiným západním donorům v regionu. Jak pak naznačuje slovo oficiální v názvu této kategorie, jedná se o projekty schválené a financované přímo z Pekingu.

Nutno podotknout, že Čínou financovaným projektům nelze upřít několik kladných, i když spíše nepřímých dopadů. Mezi ně patří obnovení pozornosti donorů vůči dlouhodobě přehlíženému, zároveň ale vysoce důležitému ekonomickému sektoru, jehož rozvoj činí stát atraktivnější pro potenciální investory. V důsledku čínského angažmá se také hledají nové způsoby podpory finančně náročných inciativ v této oblasti.

Příkladem může být takzvaný blending Evropské unie, který se uplatňuje při realizaci projektů, které jsou finančně náročné nebo pro investory bez další pomoci nevýhodné, riskantní, a tedy jen těžko uskutečnitelné. Jde o kombinování investičních grantů, technické pomoci a dalších inovativních finančních nástrojů s finančními toky soukromých i veřejných investorů.

Neustále rostoucí rozvojové finance, které ČLR navyšuje o miliardy dolarů ročně, se pak setkaly pro jejich sektorovou zaměřenost, rychlost realizace a s nimi spojenou politiku nevměšování se do vnitřních záležitostí státu s kladnými reakcemi ze strany politických lídrů afrických recipientů.

Mají vůbec smysl?
Neduhů, které vysoce podrývají rozvojový potenciál čínských projektů, je ovšem celá řada. Někdy i jejich samotná realizace vzbudila pochybnosti nad tím, jestli mají vůbec smysl a komu vlastně mají být ku prospěchu. Lze zmínit známý případ města duchů v Angole, případy nových silnic, které krátce po dokončení spláchly deště, a nekvalitní budovy, které brzy po dokončení vyžadovaly další rekonstrukce.

248771_231901660169558_3571906_nAngolské město Nova Cidade de Kilamba pro půl milionu obyvatel, postavené čínskou státní společností China International Trust and Investment Corporation, zůstává neobydlené. Foto FB Angola

Často kritizované jsou rovněž pracovní podmínky panující na stavbách projektů, které sociální i ekonomický rozvoj spíše podrývají. Byť se častá kritika, poukazující na to, že na projektech pracuje převážně čínská pracovní síla, reálně týká jen minima z nich, špatně placená práce, neproplacené přesčasy a mizerné bezpečnostní podmínky jsou již rozšířenějším problémem, stejně jako čínská neochota je měnit k lepšímu z vlastní vůle.

Samozřejmě lze zaznamenat i hmatatelné pozitivní dopady čínských projektů. Axel Dreher a kolektiv autorů ve své studii věnované dopadům čínských financí na ekonomický rozvoj afrických států v této souvislosti upozorňují, že ČLR dokázala „rozsvítit“ Afriku – desetiprocentní nárůst čínských financí korespondoval s 0,6 až 1,1procentním nárůstem produkce nočního světla na hlavu.

Jenže zde pozitivní výsledky končí. Zároveň se totiž přišlo na to, že čínské projekty jsou alokované do míst, kde mají jen malý dopad pro ty nejvíce potřebné. Autoři tohoto výzkumu došli k závěrům, že do rodišť politických lídrů v Africe proudí z Číny až třikrát více finančních prostředků než do jiných oblastí. Držitelé moci si zkrátka kupují voličskou podporu za rozvojové prostředky z Číny.

Takové strategie je možné využívat právě na základě čínské politiky nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států, a tedy i vzdání se vlivu na rozhodování politických lídrů, kam projekty alokují. To recipientovi umožňuje nakládat s financemi dle vlastní libosti, a tedy stavět vlastní politický kalkul nad potřeby obyvatelstva a státu. Jak pak ve svém článku z roku 2016 poukazují Ann-Sofie Isaksson a Andreas Kotsadam, v souvislosti s politikou nevměšování vyplouvá na povrch ještě další problém – rostoucí korupční jednání v oblasti realizace projektů.

Jinými slovy, čínské rozvojové finance vyvolávají nárůst korupce v recipientských státech. Čína se totiž při realizaci projektů v zahraničí nejen nebráni korupčnímu jednáni, ale navíc se jej ani nesnaží s odkazem na politiku nevměšování delegitimizovat. Jak autoři dále poukazují, tímto se čínské projekty liší od těch realizovaných tradičními západními donory, jejichž iniciativy buď ke korupčnímu jednání nevedou, nebo se u jejich projektů objevuje ve srovnání s těmi čínskými výrazně méně.

Jsou to právě výsledky těchto výzkumů, které poukazují na možné negativní implikace rozvojových iniciativ realizovaných státem, který se ze své činnosti nemusí nikomu zodpovídat a nemusí se strachovat, že kvůli negativním dopadům svých projektů ztratí případnou podporu domácích voličů. To, že čínské finance a jimi podporované projekty nejsou tak přínosné, ostatně začíná pociťovat i samo obyvatelstvo afrických států. Výjimkou nejsou protesty a protičínské politické kampaně, které těží z těchto nálad v zemích, jakými jsou například Ghana nebo Zambie.

Řada států si tak dnes prochází jistým vystřízlivěním z čínské přítomnosti a vnímá již čínské zájmy obezřetněji. Za tuto bolavou kocovinu samozřejmě nemohou jen ony projektové přehmaty, ale i další vedlejší negativní produkty rostoucí čínské přítomnosti jako příliv levného zboží likvidující místní produkci, nekontrolovaná migrace na kontinent, drancováni nerostného bohatství a ničení životního prostředí.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že Čína a jistě i jiné autoritářské státy mají lepší podmínky pro realizaci velkých a finančně náročných projektů, protože dokážou rychle dodat prostředky na jejich realizaci. Opomíjí ovšem dodat, že takové projekty se často míjí účinkem a nedokážou pomoci tam, kde je nejvíce potřeba. Jeho tvrzení je tedy nutné brát jen velmi obezřetně, neboť plýtvání finančními prostředky za nejasným účelem jistě není cíl, který bychom chtěli následovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.