Je to podfuk. Sami se změnami klimatu nezmůžete vůbec nic

Přestaňme se donekonečna trápit tím, jak moc ekologický je náš životní styl – a postavme se společně na odpor moci velkých firem.

Poradili byste někomu, aby šel hasit požár svého domu vlhkým ručníkem? Nebo aby šel do války s plácačkou na mouchy? Rady jak řešit klimatickou krizi by ale sotva mohly být jejímu rozsahu méně přiměřené.

Minulý týden jsem dostal email nabízející „třicet nápadů, jak pomoct planetě u sebe v kanceláři.“ Můžu přestat používat bombičková pera, natřít stěny co nejsvětleji, přestat používat výtah. Až doma vysupím do schodů, můžu pokračovat. Vyměnit žárovky, nakupovat místní zeleninu, pořídit si ekologické spotřebiče, dát si na střechu solární panel.

A studie vydaná minulý čtvrtek tvrdí, že přišla na ten vůbec nejlepší způsob, jak se se změnami klimatu poprat: můžu zapomenout, že bych někdy mohl mít děti.

Nabádání, abychom se polepšili v osobním životě, je všudypřítomné. Valí se nás z reklam velkých korporací, ze školních učebnic i kampaní ekologických organizací. Zdá se být tak normální a smysluplné, jako to, že dýcháme vzduch. Těžko bychom ale mohli být více klamáni.

Zatímco se vyčerpáváme snahou o co nejekologičtější životní způsob, ropné a uhelné korporace spolehlivě pracují na tom, aby i naše nejlepší snahy přišly vniveč. Analýza emisí oxidu uhličitého po roce 1988? Pouhá stovka firem zodpovídá za šokujících jednasedmdesát procent exhalací. Ty si pohráváš s propiskami a panely, oni pokračují v pálení planety.

Ani svoboda těchto korporací znečišťovat si, jak se jim zachce – ani posedlost směšně neúčinnými změnami v životním stylu – není žádná náhoda. Obojí je výsledkem ideologické války, vedené posledních čtyřicet let proti samotné možnosti kolektivního jednání. Jakkoli byla ničivě úspěšná, není dosud pozdě její výsledky zvrátit.

Politický projekt neoliberalismu, za jehož vzestupem stáli Tchatcherová s Reaganem, sledoval dva hlavní cíle. Prvním bylo odstranit jakékoli překážky stojící v cestě neomezenému výkonu soukromé, nikým nekontrolované moci. Tím druhým bylo naopak postavit nepřekonatelné překážky do cesty jakémukoli výkonu kolektivní, demokratické moci ve veřejném zájmu.

Děti Thatcherové
Klasické neoliberální reformy - privatizace, deregulace, snižování daní a vytváření „smluv o volném obchodu“ – měly dát korporacím úplnou volnost hromadit nezměrné zisky a zacházet přitom s naší atmosférou jako se skládkou odpadů. Na druhé straně bylo jejich účelem ochromit naši schopnost dbát (skrze instituce státu) o naše kolektivní blaho a společně rozhodovat, jakou chceme budoucnost.

Cokoliv, co jen trochu připomíná veřejnou pojistku proti neomezené moci korporací, se stalo terčem neúnavných útoků neoliberálních elit. Lobbyingem a milionovými dary politickým stranám korporace podemílají demokratické instituce, blokují ekologická opatření a udržují v chodu mašinérii dotací na těžbu fosilních paliv. Naopak síla odborových svazů, nejúčinnějšího nástroje na ochranu práv pracujících, je omezována kde se dá.

Právě v této chvíli, kdy lidstvo čelí klimatické krizi, jež si žádá odpovídající, tedy kolektivní a politickou odpověď, stojí mu neoliberální ideologie v cestě. Pokud tedy chceme dostatečně rychle snížit emise, musíme nejprve přestat vzývat neviditelnou ruku trhu.

Je třeba získat zpět pod kontrolu veřejnosti železnice, veřejné služby i energetické sítě. Regulovat korporace tak, abychom se fosilních paliv zbavili co nejrychleji. Zásadně jim zvýšit daně a z veřejných rozpočtů financovat program masivních investic do infrastruktury, opatření pro adaptaci na extrémní počasí a samozřejmě obnovitelných zdrojů energie – tak, aby mohl mít solární panel na střeše každý, nejen já.

Neoliberalismus způsobil nejen to, že se takový program zdá politicky nereálný: snažil se jej rovněž učinit kulturně nepřijatelným. Oslavováním soutěživosti, sobectví a extrémního individualismu, démonizací soucitu a solidarity, se mu podařilo společnost rozklížit a poškodit pouta, jež nás vážou jeden k druhému. Jako zákeřný, antisociální jed, šířil neoliberalismus nauku Margaret Thatcherové: „neexistuje nic takového jako společnost.“

Mnohé studie ukázaly, že lidé dospívající v době její vlády vyrostli v individualističtější a konzumnější jedince, než jejich předkové. Jsme ponořeni do kultury, která nás nutí uvažovat o sobě jako o spotřebitelích, místo jako o občanech a vede k soběstačnosti místo ke vzájemnosti. Je pak nějaký div, že se tváři v tvář systémové krizi uchylujeme k bezmocnému a osamělému úsilí? Všichni jsme v tomto smyslu „dětmi Thatcherové“.

Osobní rozhodnutí by ale mohla mít význam jedině tehdy, pokud by náš ekonomický systém poskytoval dostupnou možnost chovat se ekologicky všem – a ne jen hrstce těch nejbohatších. Foto memolition.com

Dokonce i před vzestupem neoliberalismu těžila kapitalistická ekonomika z toho, že lidé postižení strukturálními poruchami vykořisťovatelského systému – chudobou, nezaměstnaností, nemocemi či nedostatkem naplnění – věřili, že ve skutečnosti je na vině jejich osobní selhání.

Neoliberalismus se tohoto zvnitřněného sebemrskačství zmocnil a dal mu přerůst do zcela absurdních rozměrů. Vede nás k tomu, abychom se vinili a hanbili nejen nedokážeme-li si najít dobrou práci, dostat se z dluhů, či najít si vinou stresu a přepracování dost času na své přátele. Teď musíme na svých bedrech nést dokonce i zodpovědnost za hrozící ekologickou pohromu.

Osobní rozhodnutí by ale mohla mít význam jedině tehdy, pokud by náš ekonomický systém poskytoval dostupnou možnost chovat se ekologicky všem – a ne jen hrstce těch nejbohatších.

Přestat uvažovat pouze jako jednotlivci
Nebude-li všeobecně dostupná veřejná doprava, lidé budou jezdit auty. Budou-li ekologické potraviny od místních zemědělců příliš drahé, nepřestanou lidé chodit do nadnárodních hypermarketů. Dokud bude průmysl chrlit na trh nekonečné záplavy levného, nekvalitního spotřebního zboží, budou lidé nakupovat, nakupovat a nakupovat.

Tak nás neoliberalismus napálil. Přiměl nás věřit, že změnám klimatu se máme stavět skrze peněženku a ne skrze politiku. Uvědomělým nakupováním můžeme možná utišit náš pocit viny. Jedině masová politická hnutí ale mohou získat moc, nezbytnou k podstatné změně směru, jímž se klimatická krize vyvíjí. Aby se tak mohlo stát, musíme v první řadě zlomit mentální kletbu, již na nás neoliberalismus uvalil: přestat uvažovat pouze jako jednotlivci.

Dobrou zprávou je, že přirozený instinkt lidí jednat společně je nevykořenitelný – a kolektivní imaginace se dnes také konečně vrací na scénu. Hnutí za klimatickou spravedlnost brání výstavbám ropovodů, nutí veřejné instituce k divestování bilionů dolarů z fosilních korporací a získává podporu pro přechod na stoprocentně obnovitelnou energetiku v obcích, městech i státech po celém světě

Přirozeně se politicky spojuje s lidskoprávními hnutími jako Black Lives Matter, se zápasy za práva imigrantů či původních obyvatel, s odboráři při zápasech o důstojné mzdy. A zdá se, že pod tlakem takových hnutí se i některé politické strany konečně odhodlávají postavit se neoliberálnímu dogmatu na odpor.

Nikdo toho není lepším příkladem než Jeremy Corbyn. Volební program jeho Labour Party měl jednoduchý princip: současně snížit nerovnost v distribuci bohatství i emise. Zdanit korporace a oligarchy a rozjet veřejné investice do bezuhlíkové ekonomiky. Přimět bohaté, aby také oni zaplatili svůj spravedlivý díl nákladů na nezbytnou transformaci energetiky.

Britské politické třídě a korporátním médiím to přišlo k smíchu. Ale milionům lidí to stálo za to, aby přišli k volbám a dali takovému programu svůj hlas. Společnost, dávno odsouzená neoliberály k zániku, je zpět. A má vztek.

Takže což o to, pěstujte si vlastní mrkev a samozřejmě jezděte na kole. Budete zdravější a šťastnější. Je ale načase přestat se trápit tím, jak moc ekologický je náš vlastní životní styl – a společně se postavit na odpor moci velkých firem.

Článek „Neoliberalism has conned us into fighting climate change as individuals“ původně vydaný na the Guardian přeložil do češtiny Josef Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 19.Července 2017, 09:11:14

Ten zásadní problém - kterým se autor článků ovšem ve své argumentaci vůbec nehodlá zatěžovat - je to, že těch "sto firem", které jsou údajně odpovědné za 71 procent všech ekologicky škodlivých emisí, jsou zřejmě kompletně p r o d u k č n í firmy.

To jest, ony produkují spotřební předměty, které si pak nakonec koupí právě ten zcela k o n k r é t n í jednotlivý spotřebitel.

Ono by samozřejmě nebylo problém tyto firmy donutit k ekologičtější produkci - jenže to by napřed právě ten jednotlivý spotřebitel musel být ochoten, zaplatit za dané produkty vyšší cenu. Těm firmám - pokud by byly zatíženy všechny rovnoměrně, takže by žádná neutrpěla konkurenční nevýhodu - by to bylo jedno, že produkují ekologičtěji; za předpokladu že by ty své zvýšené produkční náklady mohly přenést dále na konečného spotřebitele.

Jenže - přesně tohle ten konečný spotřebitel není ochoten akceptovat. A on - jak nakonec autor článku sám doznává - nakonec hledá vždy zboží s tou nejlevnější cenou.

A dokud tomu tak je - a nic nehovoří pro to že by se v této základní mentalitě konečného spotřebitele cokoli zásadního mělo či mohlo změnit - dotud to bude marné, a především značně pokrytecké počínání, veškerou vinu shazovat jenom na nějaké anonymní firmy a korporace.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 19.Července 2017, 09:49:2

Jenže, pane Poláčku, zapomínáte, že spousta spotřebitelů je nucena hledat ty nejnižší ceny, protože na dražší zboží prostě nemá. Nevydělá si na ně. Spousta lidí má problém, jak se vůbec udržet naživu, a ne se ještě starat o problémy světa.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Otázka viny Středa, 19.Července 2017, 12:46:9

Uvedu příklad podobné situace. Představme si, jak církev v době Jana Husa ve velkém prodává odpustky. Největší krize církve v dějinách....
Někdo by mohl říct: No vždyť ti obyčejní věřící za to také mohli. Neměli být tak hloupí a odpustky neměli kupovat. Neměli za takový nesmysl vydávat poslední haléř a církev by neměla s čím obchodovat.
Jenže tak to není.
Odpovědnost vždycky padá na ty, kdo mají moc nad lidmi (ať už politickou nebo ekonomickou - ba.i samotné vědění je určitá moc). A církev tehdy měla tu moc.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 19.Července 2017, 20:11:26

V reakci na sugestivní titulek článku se mi vybavil citát A. Brinka, celkem nedávno zemřelého spisovatele z JAR. Cituji po paměti: "Jsou jen dva druhy šílenství. První, že můžeme všechno. A druhý, že nemůžeme nic."
Asi před 14 lety jsem se stýkal se skupinou mladých lidí, kteří v Praze kolem několika italských aktivistů formovali Humanistické hnutí. Záhy jsem pochopil, že až na kritiku bank mám k program Nového humanismu jen výhrady. Byl jsem zcela nezpůsobilý toho, co se čekalo, totiž nadchnout se a oddat... No, toto HH bylo na naše dobové poměry mimořádně kritické ke kapitalismu. Nedělalo přitom rozdíly mezi stranami, skoro jako Babiš, ale sebe bylo třeba mít rád. Součástí toho mít rád byla tolerance ke spotřebnímu, třeba hedonistickému chování.
Tak, už bych se mohl konečně dostat k věci samé. Mám zato, že každý, kdo o něco usiluje, a třeba ani ne na plný plyn, by měl začít u sebe, a to už proto, aby věděl, co se na sebe chystá vlastně ušít. Domnívám se tedy, že není žádný, ale opravdu žádný důvod pro to, abychom neodmítali "nabídky nepřítele", na něhož hodláme se zpěvem chorálu vyrazit. Že samotné odmítání jeho "pozorností" (i ty mohou být danajské) k úspěchu nestačí, toť se rozumí samosebou.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 19.Července 2017, 20:30:8

Já o HH a o "novém humanismu" náhodou také něco vím, pane Horáku. Vím, že někteří jeho členové projevovali velké nadšení pro věc. Ovšem ten spotřební hedonismus, který zmiňujete, mi k nim nějak moc nesedí. Pokud vím, jednu dobu se snažili právě o to, co naznačuje pan Poláček – nekupovat zboží firem, které si počínají buď neekologicky nebo se chovají špatně k zaměstnancům. Pravda je, že se to moc neujalo. Nebyl zájem ani o hnutí ani o bojkot. A časem šlo celé HH tak nějak do ztracena. Už se tak, myslím, ani nejmenuje.

Ivo Horák - Praha 3

Paní Hájková, Středa, 19.Července 2017, 22:26:58

Nový humanismus byl pro nás zde silně ideologickým programem a měl i jistou kvazináboženskou rovinu. Fakt je, že titulek článku, pod nímž tu diskutujeme, mi jej, po dlouhé době, připomněl. Ta teze byla asi taková, že omezovat se netřeba vůbec, kdyby ti nahoře nebyli proti, jezdí už dávno auta na elektřinu, rakovina nezabíjí a my můžeme mít, čeho se nám zachce. Ohromný antropocentrismus. Ta utopie přijde, jen je třeba, abys přivedl další dva humanisty a oni právě tak. Tedy i něco z raného MLM.
Nechtěl jsem říci, že se Noví humanisté chovali poživačně. Slova šetřit, uskromnit se, zdržet se jim však nedávala smysl. Odmítali je jako otrokářovo jho.
Někteří lidé v činnosti pokračují a mají za sebou i nesporně úctyhodné výkony, např. při rozšiřování adopcí afrických dětí. Doufám, že je k nějakým výkonům podnítí i vzrůst rasové nesnášenlivosti, neboť ta byla v jejich očích velkým zlem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 19.Července 2017, 23:23:27

Tak humanismus přece musí být tak trochu antropocentrický, ne? Takový Žižek nemá s humanisty nic společného, pane Horáku, a taky odmítá uskromňování. Pozor na ekologické superego, které se člověka neustále ptá:
„Co jsi dnes udělal pro to, abys splatil dluh přírodě? Nechal jsi recyklovat všechny staré noviny? A co láhve od piva a plechovky od Coly? Nepoužíval jsi náhodou auto, když jsi mohl cestovat na kole nebo použít veřejnou dopravu? Nepoužil jsi náhodou klimatizaci, když jenom stačilo otevřít okno?“
Ideologické zájmy takové individualizace tu jsou snadno rozeznatelné: ztratím se v neustálém hlídání sebe sama, namísto toho, abych vznášel daleko relevantnější globální otázky o celé naší průmyslové civilizaci".
http://a2larm.cz/2017/01/lekce-z-airpokalypsy/

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 20.Července 2017, 11:27:28

Co se toho prodávání odpustků v dobách středověku týče, paní Hájková, tak tomu opravdu není tak, že by tehdejší katolická církev měla samojediná odpovědnost - a tedy i vinu - za to, že své ovečky indoktrinovala natolik, že ti lidé si ty odpustky pak zcela slepě kupovali.

Vždyť to byly v prvé řadě právě české země, ve kterých se mezi lidem rozmohl velice silný odpor vůči prodávání odpustků. Jinak řečeno: nebylo přinejmenším v té době prakticky žádného věřícího, který by neměl alespoň určité ponětí o tom, že toto kupčení s boží milostí je záležitostí přinejmenším velice problematickou.

A v tomto smyslu tedy nelze zbavit viny ty, kteří se na tomto kšeftování sami aktivně podíleli, jakožto kupci. Stejně tak jako nelze zbavit viny ty, kteří si dnes kupují dejme tomu vysoko předimenzované terénní automobily vyznačující se extrémně vysokou spotřebou (a tedy i emisemi) - jenom proto, aby se tak mohli předvádět před svým okolím. Tady nějaké výmluvy na jakési "koncerny" skutečně neplatí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 20.Července 2017, 12:19:55

Nejde ani tak o samotné prodávání a kupování, jako o následky, které ta krize přinesla (husitské války). Ale jistě, možná je to přirovnávání opravdu nevhodné.
Jinak, autor o vysokospotřebních autech moc nemluví. Jen o tom, že nebude-li vhodná a finančně dostupná veřejná doprava, budou lidé víc jezdit vlastními auty.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Na italské aktivisty v Praze si pamatuji. Pátek, 21.Července 2017, 09:45:4

Žádný nesouhlas se nepřipouštěl. Vlastní názor byl možný jen tehdy, pokud byl totožný s názorem Hnutí, reprezentovaného vůdcem skupiny (aktivistou). Podmínkou tedy byla naprostá identifikace s Hnutím:

"Až budeš o nás vyprávět svým přátelům, budeš říkat 'my z Hnutí...'?
"Ne, to nemohu. Budu mluvit o tom, co jsem tu viděl, co překvapivého jsem zde zažil, budu mluvit o vás."
"O takové, jako ty, my nestojíme. Už sem víckrát nechoď a nikde o nás nemluv!"

Jejich svítící oči mi připomínaly lidi z docela jiné (totiž léčebné) komunity... Atmosféra sekty, nutnost naprostého podřízení se: "Jsou tohle humanisté nebo mafiáni?" říkal jsem si tehdy.

Muselo to ale být již v devadesátých letech.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 21.Července 2017, 09:59:8

Jestliže nikdo není jakkoli nucen (například násilím nebo pohrůžkami) k tomu, aby v hnutí setrval, nezdá se mi na společném programu a identifikaci s ním nic špatného, pane Nusharte. Každý, komu se to nelíbí, má možnost nezúčastňovat se.
Vy jste tam byl členem?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 21.Července 2017, 13:40:20

Domnívám se, že jsem členem nebyl. Byl jsem osloven v podchodu u Kotvy, abych se přišel podívat. Několikrát jsem tam pak byl (utkvěl mi v paměti poněkud zajímavý způsob práce s vlastním životopisem, ke kterému tam nás nováčky přiměli). Měl jsem pocit jisté manipulace. Nešlo o to, že by mi někdo dal na výběr: Souhlasíš-li s námi, můžeš tu zůstat, pokud ne, tak odejdi. Souhlas byl vytvářen tou manipulací. Skončilo to dialogem, který jsem uvedl.

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 22.Července 2017, 08:35:51

Řekněme, že v energetice nějaké řešení máme - sice ne úplně uspokojivé, protože z části se bez uhlí a plynu zatím neobejdeme. Ale s rozumným použitím obnovitelných zdrojů se dá podíl spalování významně snížit a neohrozit přitom stabilitu sítí.

Nicméně za spalovací motor žádnou náhradu, která by se dala v brzké době plošně používat, nemáme.

A lidé nepřestanou létat a jezdit a převážet a dodávat...

Potřebujeme konkurenceschopné bezemisní technologie - pak už to půjde samo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.