Pan Štěch a příběh bez pointy

Není vyloučeno, že pravidla upravující odvody osob samostatně výdělečně činných, tak zvaných OSVČ, by zasluhovala úpravu. Musela by tomu ale předcházet analýza, o kterou se prozatím pokud je známo nikdo nepokusil.

„Zvyšme OSVČ odvody, aby se nechali zaměstnat, a hned bude pracovních sil dost,“ řekl minulý týden Milan Štěch a řadu lidí tím zvedl ze židle. Štěch zasekl sekeru do tématu, které je jednou z ožehavých otázek naší hospodářské, pracovní a daňové politiky. Učinil tak ovšem způsobem, který prozrazuje velmi povrchní myšlení; ještě víc nevole vzbudil otřesnými formulacemi, když mluvil o lidech, kteří nejsou „z národohospodářského hlediska dobře využití“.

Jistěže není vyloučeno, že poměr zátěží, spočívajících v dani a odvodech sociálního a zdravotního pojištění, mezi OSVČ a lidmi v pracovním poměru by si zasloužil změny. Podmínky daní a odvodů pro „osoby samostatně výdělečně činné“ (tedy OSVČ) byly nastaveny na počátku devadesátých let a tehdy měly motivovat lidi k tomu, aby se pokusili stát na vlastních nohou; aby se obnovil podnikatelsko-živnostenský stav, který byl v předchozích desetiletích vyhuben. Vůle podpořit tento směr, to byl tehdy celospolečenský konsensus. Ten už dnes asi neplatí, dneska panuje trend drobné podnikatele spíš omezit.

Štěch zasekl sekeru do tématu, které je jednou z ožehavých otázek naší hospodářské, pracovní a daňové politiky. Učinil tak ovšem způsobem, který prozrazuje velmi povrchní myšlení. Foto Archiv DR

Na začátku cesty k tak vážné změně by ale měla stát analýza, o kterou se, pokud vím, ještě nikdo ani nepokusil. Zatím jsme jenom u konstatování, které je asi natolik podložené, jako když se řekne zřejmá pravda typu „Pražákům, těm je hej!“ - Rád bych se někde dočetl, jak to s OSVČ opravdu je: tedy kolik lidí, v jakých oborech a jakým způsobem vydělává, jaké je jejich vzdělání a stáří a sociální postavení, jak mocné peněžní toky se k jednotlivým skupinám vážou.

A taky by bylo třeba třeba správně odhadnout chování lidí, zmapovat jejich reakce na změny podmínek. Kdybychom toto všecko znali, šlo by optimální poměr mezi odvody OSVČ a zaměstnanců určit exaktně: na to přece postupy jsou.

Jenže pro každou optimalizaci je třeba stanovit „kriteriální funkci“, tedy definovat cíle, kterých má být dosaženo, a jak se jejich dosažení bude hodnotit. I bez hlubokého zkoumání lze ukázat na tři možné cíle:

  • maximální výnos na straně daní a odvodů;
  • co největší stimulaci tvůrčí invence a pracovní iniciativy a různorodost v hledání nových cest;
  • maximální spokojenost lidí se svým životem a s uplatněním, které nacházejí.
Asi nejde dosáhnout zisku na jednom z cílů, aniž by došlo ke ztrátám na jiné straně. Má pan Štěch jasno, které hledisko má být preferováno a jakou cenu za ústupky v těch ostatních je ještě schůdné zaplatit?

Touto řečnickou otázkou by se dalo skončit; prozatím. Jako vklad do zvažování, co získáme a co můžeme ztratit, když současný stav změníme, doplňuji ještě o pár aspektů, které při uvažování o možných změnách nelze pominout.

Pracovněprávní a mzdové předpisy jsou u nás tak složité, že menší podnikatel, který má dost zakázek a s jehož pomocí by se mohli uživit i další lidé, se jen stěží odhodlá k tomu, aby někoho zaměstnal v regulérním pracovním poměru. Ta složitost a poměrně velká ochrana, které naše zákony zaměstnancům dávají, je z hlediska tvorby nových pracovních míst kontraproduktivní. „Švarcsystém“, tedy zaměstnávání pracovníků se statutem OSVČ, je pro řadu malých firem jediným východiskem, aby se mohly rozvíjet a nemusely odmítat zakázky.

Díky statutu OSVČ a tím spojeným menším odvodům mohou ze skromných příjmů vyžít spousty lidí, pro které by se v rozpočtu firem nebo institucí jinak peníze nenašly. Je trapným zjednodušením myslet si, že tudíž nedělají „pořádnou práci“, a taky by bylo nepatřičné hned říct, že zaměstnavatel na nich šetří a namastí si kapsu.

Málokdo z laiků například ví, jak je pro firmy obtížné regulérně zaměstnávat pracovníka, který si na živobytí vydělává několika menšími úvazky, a jaká úskalí z toho vyplývají. A je takových případů hodně: například uklízečka či zdravotní sestra u lékaře, který ordinuje jen některé dny v týdnu.

A pak je tu spoustu pracovníků v oborech, kde velké peníze nejsou a hned tak nebudou: například lidé pracující v oblasti kultury, která jako celek hospodaří se směšně malými objemy peněz. Kolik lidí by bez možnosti pracovat jako OSVČ o svou práci přišlo, a kolik firem by bez těchto pracovníků nemohlo fungovat? Že by bylo lepší ty firmy zavřít (nakladatelství, časopisy, kluby…) a lidi dostat do továren, aby dělali konečně něco pořádného?

Člověka nad tím napadne, že vlastně existují „plnohodnotná“ pracovní místa, na něž se uzavírá regulérní pracovní smlouva, a pak jsou pracovní místa, kde lidé pracují zcela mimo režim podléhající zákoníku práce. Má cenu snažit se je vymýtit? Asi jsou potřeba, když tomu tak je.

Kolik lidí z řad OSVČ by řeklo, že na dotyčné podmínky přistupují dobrovolně, a kolik lidí by dalo přednost regulérnímu pracovnímu poměru? A kolik z těch míst by za podmínky regulérního pracovního poměru vůbec nebylo? Zkoušel to někdy někdo spočítat? A o jaké objemy peněz touto cestou stát přichází? Myslím, že v režimu pseudozaměstnání formou OSVČ si ještě nikdo žádné velké peníze nenahrabal, takže o co asi stát může přicházet... Anebo nahrabal? Snažil se to někdy někdo spočítat?

Jedním z argumentů proti statutu OSVČ je, že tito lidé málo do systému odvádějí, a podle toho budou nízké i jejich důchody. Skutečnost je ovšem taková, že kdyby si člověk střádal peníze ušetřené dík menším odvodům a vhodně je investoval, tak ve stáří by tím získal podstatně větší výhodu. Problém je spíš v tom, že jen málokdo to tak skutečně udělá.

Pro úplnost je třeba zmínit se o tom, že švarcsystém se zneužívá i k tomu, že i velké firmy a hlavně zprostředkující agentury odrbávají lidi, kteří se na trhu práce ocitli v nevýhodném postavení. Kéž by měli všichni možnost svobodné volby a dovedli tak i jednat! Ale to žádné zvýšení odvodů nevyřeší.

Další spornou vlastností švarcsystému je, že OSVČ si při výpočtu daní a odvodů snižuje příjem o „paušální náklady“ (ty se definují jako jistý podíl z příjmů), i když ve skutečnosti žádné náklady nemá, protože vše potřebné k práci jí dá zaměstnavatel. Oproti tomu skutečný živnostník se tím dostává do nevýhody: ten si musí všechny náklady platit sám, a zdaní se mu všechny peníze, které mu po vynaložení nákladů zůstaly.

Pochybuju ovšem, že právě zájmy těchto živnostníků měl pan Štěch na mysli. Je namístě podotknout, že velikost „paušálů“ se v poslední době postupně snižuje, a tím se fakticky odvody ze strany OSVČ zvyšují.

Příběh nemá pointu. A ještě dlouho ji nejspíš mít nebude. Protože poté, co pan Štěch do tématu hrábl tímto způsobem, se hodně dlouho nikdo neodváží se k věci vrátit. A asi to tak bude lépe.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 19.Června 2017, 11:22:1

Hmmm a tak tedy, nebylo lepší odvody a ochranu zaměstnanců snížit na úroveň OSVČ, aby podnikatelé, chudáčci malí, konečně našli tu odvahu zaměstnávat? No a za ušetřené peníze za odvody - ne ten lidumilný podnikatel, co by tak strašně rád zaměstnával, ale bojí se, chuďátko malé, bojí se té ochrany pracovním právem a odvodů, podnikatelé jsou vůbec ustrašení lidé, to se musí chápat - si je vůbec nenechá pro sebe, si ti zaměstnanci mohou přece sami investovat a pojišťovat na stáří. A ještě jim zbyde dost na doktora, když onemocní.

Mám pocit, že dokonce existují strany, které to mají v programu. ODS, TOP09 a Svobodní se jmenují, mám ten pocit.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Chceš-li odložit problém ad acta, žádej studii či analýzu Pondělí, 19.Června 2017, 22:19:45

Osobně považuji za poměrně nešťastné, když pan Štěch spojil dva problémy jen vzdáleně související: Současný pokles nabídky na trhu práce (zaměstnavatelé jsou zvyklí na mnohem větší převis nabídky práce nad svojí poptávkou, jsou v šoku z toho, že se nabídka s poptávkou mohou téměř vyrovnat, z toho, že by se snad oni měli ucházet o zaměstnance, který si vybírá z více nabídek práce) a trochu odlišný problém příliš velkého rozdílu mezi pojistnými odvody zaměstnanců a OSVČ. Zdá se mi, jakoby Štěch hledal "podporu" pro své zaměření na dlouhodobý problém pojistných odvodů u lidí z průmyslu volajících po pracovní síle: Hle, volné lidské zdroje jsou, jen nesprávné parametrické nastavení toku peněz státem vede k deformaci trhu (zde trhu práce), a klasické neefektivní alokaci zdrojů (zde zdrojů lidských). Ona je to ovšem také pravda, ale je naivní myslet si, že se mu té "podpory" dostane, když průmysl chce také jen a jen deformovat trh práce (dovozem levných Ukrajinců se vyhnout jinak logickému růstu ceny práce danému změnou průsečíku křivky nabídky a poptávky práce).
Málo zní jiná argumentace: Nízké mzdy (celková hladina mezd) současně udržují nízkou kupní sílu a nízká kupní síla brání rozvoji malého a živnostenského podnikání, které je na ní závislé mnohem více, než manufakturně poloprůmyslové montovny zaměřené na export levných subdodávek často jedinému zahraničnímu odběrateli. Montovny a diskonty tvoří gordický uzel. Nízká kupní síla a levná práce se točí v bludném kruhu. Plnohodnotná ekonomika se stabilním základem, fundamentem kvalitní domácí produkce pro náročnou domácí spotřebu, se nemůže rozvinout, podhodnocený zaměstnanec nakoupí zase jen diskontní asijské zboží.

Odvody OSVČ s tím souvisí jen poměrně volně. Stát - zastupován úřednictvem či politiky - není a v posledních 25 letech nebyl nepřítelem živnostníků, a ani Štěch na ně nikterak neútočí. Ve skutečnosti jde o o něco zcela jiného - stín jiného jevu se do odvodů živnostníků jen promítá jako v Platónově jeskyni. Jde o vztah příjmů "za práci" a "z kapitálu". Podlézání globalizaci přimělo tuto zemi snížit daně z příjmů právnických osob - typické daně z kapitálových příjmů - zhruba na polovinu sazeb z "Klausových" dob. To citelně chybí, uvážíme-li, že mimo daně - tj. do "pojistných" odvodů, nedávají právnické osoby nic. Zaměstnanci daní zhruba stejně (15% superhrubé, tj asi 20% hrubé proti 19% právnické osoby) ale k tomu asi 23.5 % ze superhrubé na sociální pojistné a dalších 10% na zdravotní. Zaměstnanec, aby se "rentoval" zaměstnavateli a ten nezrušil jeho místo, tedy vydělává dvakrát víc než mu zůstane k dispozici. To je zdanění práce. Zdanění kapitálu je pouhých 19%. Což je směšné. No a živnostník? Ten je mezi tím: Jeho profit je kombinací příjmů z jeho práce (ovšem zdaněnou méně než u zaměstnance díky redukovanému základu i nižším sazbám) a z kapitálu (živnost je "malá firma", kapitál rozhodně zahrnuje), a Štěch se nyní snaží, aby byl zdaněn přece jen o něco více než právnická osoba.

Hranici si ovšem živnostník může určit sám: Stane se administrativně právnickou osobou, nejčastěji s.r.o., vyplatí si minimální mzdu (jen tu zdaní jako zaměstnanec) ale většinu zisků zdaní jen jako kapitálový příjem, daní z příjmů "své" "právnické" osoby.

Díky tomu na tom OSVČ nikdy nemůže být kriticky zle. Vždy se bude mít v poměru k užitečnosti své práce lépe než ostatní "fyzičtí" lidé. Celá debata je pak jen stín, odraz, zcela jiného jevu: Podražení zdanění kapitálových příjmů. Tady je opravdový problém: Stát právnickým zajišťuje týž servis jako fyzickým: Od silnice, vody a kanalizace, přes poštu po hasiče, policii a soudní ochranu, navíc jim veřejným zdravotnictvím "zdravotně udržuje" a veřejným školstvím "kvalifikuje" otroctvo - promiňte - chtěl jsem napsat lidské zdroje. Ale vybírá od nich jen směšných 19 % ... Ve skutečnosti stát na servisu (veřejných službách) pro právnické osoby prodělává, fyzičtí dotují právnické.

Co na tom "analyzovat"? Nic. Redukovaný základ pojistných odvodů měl kdysi zohlednit právě to, že OSVČ koncentruje kapitál pro své podnikání, že příjmy neutrácí jen pro spotřebu ale vrací do živnosti. To ovšem bylo v dobách dnes již neexistujícího "jednoduchého účetnictví" OSVČ. Dnes v době daňové evidence a paušálů bezvýznamné, redukovaný základ je anachronismem.
Veřejné zdaravotní pojištění odvozuje výdaje "od diagnózy", ne od přání pacientů, OSVČ může dostat rakovinu se stejnou pravděpodobností jako zaměstnanec. A důchodový systém máme průběžný. Není podstatné, že OSVČ budou mít jednou špatné penze, podstatné je, že sem nespadli z Marzu ani z Venuše. Problém není v jejich budoucnosti, nýbrž v přítomnosti generace, která je vychovala. Zaměstnanci živí rodiče (prarodiče, vychovatele...) osob samostatně výdělečně činných, kteří se této morální povinnosti díky redukovaným základům svých pojistných odvodů vyhýbají. To vyplývá z logiky průběžného penzijního systému. Bez analýzy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.