Právo a pořádek? V Izraeli nikoliv

Jakub Záhora popisuje, jak v současném Izraeli neslouží některé zákony jako neutrální regulační mechanismy, ale jako politické prostředky.

V dubnu tohoto roku poslala skupina téměř 600 amerických studentek a studentů židovského vyznání otevřený dopis organizacím pořádající cesty „Birthright“ („právo návratu“) do Izraele. Tyto izraelskou vládou a soukromými dárci sponzorované cesty jsou určeny mladým Židům mezi 18 a 26 lety, kteří nikdy na organizovaném zájezdu v Izraeli nebyli. Dotyční studenti v dopise vyjádřili obavy, zda nebudou kvůli svým politickým názorům potenciálně zadrženi izraelskými úředníky po příletu do Tel Avivu. Zájemce o program Birthright lze přitom těžko považovat za levicové, anti-izraelské extremisty. Ačkoliv ho pořádá více organizací, v drtivé většině tyto cesty slouží k upevnění židovské identity účastníků a vybudování úzkého vztahu k židovskému státu. Důvodem obav autorů a autorek dopisu je nově přijatý a velmi vágně formulovaný izraelský zákon, který zakazuje vstup do země stoupencům hnutí BDS (zkratka pro „Boycott, Divestment, Sanctions“, tedy „bojkot, odklonění investic, sankce“).

BDS je politická iniciativa založená skupinou palestinských organizací v roce 2005, která nicméně v posledních letech získala relativně širokou podporu i v zahraničí. Hlavním principem hnutí je nenásilný nátlak na izraelský stát skrze propagaci ekonomického a kulturního bojkotu země, který má vést k ukončení okupace palestinských území a plné rovnoprávnosti palestinského obyvatelstva. O celkové efektivitě iniciativy se vedou spory, BDS nicméně zaznamenala několik široce medializovaných úspěchů, jako byl například odchod francouzské telekomunikační společnosti Orange z izraelského trhu.

Ačkoliv řada izraelských představitelů v minulosti označila vliv BDS za marginální, skutečností je, že izraelská vláda investovala do boje proti hnutí značné prostředky. Zákon zakazující vstup aktivistům spojeným s BDS tak představuje pokračování snah izraelských orgánů potlačit hnutí. Obavy amerických studentů ale ukazují, že legislativní norma může být snadno použita proti mnohem širšímu spektru (i domnělých) politických protivníků. V tomto ohledu je přijetí zákona namířeného proti aktivitám BDS jen dalším krokem k postupnému omezování demokratické debaty v Izraeli. Což je proces, v němž hrají zásadní roli právě legislativní normy.

1280px-hebrew_arabic_english_road_signsPřijetí zákona o židovském charakteru izraelského státu by se v  praxi projevilo například zrušením arabštiny, mateřštiny pětiny izraelských občanů, jako oficiálního jazyka. Foto WMC

Právo jako pokračování politiky jinými prostředky
Představa, že právní řád slouží jako neutrální, racionální a ve výsledku apolitický regulační mechanismus společenských a politických procesů, je možná v řadě ohledů svůdná. Jak ale přesvědčivě ukázala řada autorů a autorek, toto chápání legislativních norem je značně naivní. Právní systém není něco, co by předcházelo politickým konfliktům, ale naopak je jejich součástí a výsledkem, kdy reflektuje zájmy dominantních skupin. Izraelský kontext tyto teze jasně demonstruje. Zákony přijímané Knessetem, izraelským parlamentem, jsou integrální součástí snah o upevnění sionistického projektu a udržení židovského charakteru židovského státu.

V minulém roce přijali izraelští poslanci zákon, který nařizuje těm domácím neziskovým organizacím, jejichž rozpočet je z více než poloviny tvořen příspěvky od zahraničních vlád, aby tuto skutečnost deklarovaly ve veškeré komunikaci s veřejnými činiteli a mediálních vystoupeních. Toto opatření se nicméně de facto vztahuje pouze na levicové a lidskoprávní organizace, které nejsou schopny získat finanční zdroje od izraelských státních úřadů, a tak se uchylují k zahraničním donorům. Na druhé straně pravicové organizace (mezi nimiž jsou i otevřeně rasisitické skupiny) jsou obvykle sponzorovány soukromými dárci ze zahraničí, a nejsou tak dle platného zákona tuto skutečnost povinny oznamovat. Ve výsledku je tak zákon jasně namířen proti progresivním občanským iniciativám, které se snaží veřejnými aktivitami vystupovat proti diskriminaci nežidovského obyvatelstva a okupaci palestinkých území.

V úvodu diskutovaný zákon proti aktivistům BDS je pak jasně namířen proti zahraničním kritikům izraelského státu. Jak již bylo naznačeno, izraelští zákonodárci vymezili aktivity BDS velice široce, a mezi její příznivce tak dle stávající definice mohou spadat i například lidé prosazující bojkot izraelských osad na Západním břehu – které jsou dle mezinárodního práva a velké části ostatních států nelegální. Jinými slovy zákon může být izraelskými úředníky a bezpečnostními složkami využit jako důvod pro zákaz vstupu lidem s politickými názory, které jsou v zahraničí zcela běžné, v Izraeli jsou nicméně označovány za bezmála extremistické.

V jistém smyslu vyvrcholením těchto politicko-legislativních snah je zatím nepřijatý zákon o židovském charakteru izraelského státu, který by oficiálně ustanovil, že Izrael je „národním domovem“ židovského národa. Samozřejmě nehodlám popírat, že území současného Izraele má jedinečný kulturní, náboženský a spirituální význam pro židovský lid. Navrhovaný zákon nicméně směřuje mnohem dále než k pouhému uznání tohoto pouta a navzdory deklarovaným demokratickým principům jasně privilegizuje židovské obyvatelstvo. To by se v  praxi projevilo například zrušením arabštiny, mateřštiny pětiny izraelských občanů, jako oficiálního jazyka (byť by si dle stávající podoby zákona uchovala „speciální postavení“ ve veřejném prostoru). Případné přijetí zákona o židovském charakteru izraelského státu by bylo ještě významnější vzhledem k tomu, že by se měl stát jedním ze „Základních zákonů“, de facto izraelské ústavy (Izrael nemá oficiální ústavu kvůli náboženským důvodům – žádný text by neměl být nadřazen Tóře). Princip rozlišování mezi občany na základě etnicity by tak byl pevně zakotven v izraelském právním systému.

Izrael jako varování?
Přijetí zákona o židovském charakteru izraelského státu by definitivně učinilo nálepku Izraele jako jediné blízkovýchodní demokracie, v níž jsou si všichni občani rovni, jen těžko udržitelnou. Již platné zákony zakazující vstup stoupencům BDS a diskriminující domácí progresivní organizacez dále zužují prostor pro otevřenou diskusi nad izraelskou politikou na okupovaných územích i ve vlastním Izraeli. Tento vývoj není příliš překvapivý vzhledem k převažujícím společenským náladám, které jasně směřují k čím dál více pravicově vyhraněným stanoviskům. Což se samozřejmě projevuje i na politické reprezentaci – velká část komentátorů se shoduje, že současná izraelská vláda je nejpravicovější v celé historii moderního státu. Právní řád omezující zahraniční i domácí kritiky izraelské vlády a jejích kroků i uzákonění privilegované pozice jedné skupiny obyvatelstva na základě etnicity tak především reflektuje měnící se společenskou a politickou realitu v izraelském státě v posledních dvou dekádách. Během nich se rasismus stal takřka normou ve veřejné debatě a z levicově smýšlejících osob jsou zrádci, kteří pracují pro zahraniční zájmy.

I přesto by ale dle mého názoru bylo chybou vnímat Izrael jako jakýsi jedinečný politický režim, jak někteří jeho kritici prosazují. I zběžný pohled na evropskou politickou scénu potvrdí, že extremizace společenosti i politických elit a xenofobie je jev, který se „nám“ rozhodně nevyhýbá. Izrael je tak výjimečný spíše tím, jak intenzivně a dlouhodobě jsou politiky založené na těchto principech uváděny do praxe – koneckonců, okupace palestinských území tento rok „oslavila“ půl století své existence. V této perspektivě se tak Izrael jeví především jako varování před tím, jak hluboko se může rasismus a odpor k jakékoliv reflexi a kritice zakořenit v parlamentních lavicích, mezi většinou společnosti a ve sbírkách zákonů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.