Topolánek zachraňuje lidovce, bude jim to stačit?

Poslední eskapáda Mirka Topolánka má těžko předvídatelné důsledky kromě dvou: poškodí ODS a pomůže lidovcům.

Jiřímu Paroubkovi při jeho soutěživosti musí být až líto, v jak nedůstojného soupeře se mu před očima mění ODS. Sociální demokracie oprávněně předpokládala, že ve volbách zvítězí, ale počítala, že toho dosáhne čistě vlastními silami.

Nikomu se ani nesnilo, že Mladá fronta Dnes bude zveřejňovat devět týdnů před volbami komentáře vyzývající Topolánka k rezignaci, ba že ho k tomu dokonce vyzve většina vedení jeho vlastní strany, ale on však přesto všechno umíněně povede stranu k volbám.

S takovými bonusy věru nebylo možné počítat. Nyní tedy v Mladé frontě Dnes pravicoví politologové uvažují, že ODS bude ráda, uhájí-li ve volbách druhé místo před komunisty. Ve skutečnosti zůstává pravděpodobnější, že skončí spolehlivě druhá, ale v závislosti na jejím dalším počínání je možné i to, že nakonec skončí až čtvrtá i za TOP 09. Nyní už víme, že je to v jejích možnostech.

Jiří Dědeček ve skvělé písni s problematickou myšlenkou Přišli včas opěvuje ruské tanky roku 1968, neboť se jim podařilo „rozdrtit bolševíčka za pouhých jednadvacet let“. Pro odpůrce ODS je dnes takovým ruským tankem Mirek Topolánek. Znamenitý cíl zbavit ODS trvale vlivu, kterého nedokázali dosáhnout ani Václav Havel, ani Jiří Dienstbier, ani Jan Ruml, ani Vladimír Špidla, ba ani celá česká občanská společnost, má nyní Mirek Topolánek na dosah. Vysoké mínění o sobě věru nemá bezdůvodně.

A povede-li ODS svou předvolební kampaň podobně obratně jako v minulém týdnu, mohlo by se skutečně stát, že se mnozí její voliči upnou k TOP 09, někteří možná i k Věcem veřejným jako k posledním nadějím české pravice. Topolánkovy třesky plesky o společenském postavení a úloze církví se ovšem dnes musí jevit doslova jako dar z nebes především ve straně lidové.

Jak zde připomněl Ivan Štampach, ODS kdysi pojala do svého lůna Křesťansko-demokratickou stranu Václava Bendy a konzervativních katolíků bylo mezi jejími voliči značné množství. Byť pro mnohé bude alternativou po ODS spíše TOP 09, přece jen nezanedbatelné množství křesťanů, kteří svůj hlas místo ODS nyní odevzdají na hraně balancující KDU-ČSL, může o jejím osudu rozhodnout.

Křesťanská strana se nyní skutečně nalézá v existenčním ohrožení. Po smrti Josefa Luxe už neměla štěstí na vůdčí osobnosti. Dlouholeté schisma mezi příznivci Miroslava Kalouska a Cyrila Svobody stranu vnitřně oslabovalo a štěpilo: jako by ji k tomu předurčoval už její dvousložkový název.

Odchod frakce Miroslava Kalouska tak byl vcelku logickým vyústěním letitých svárů. A jakkoli takové odchody bývají ranou spíš pro odštěpence, v tomto případě tomu bylo jinak, neboť KDU-ČSL byla tak zpustošená érou Jiřího Čunka.

Jeho zvolením se vnitřními spory utahaní lidovci pokoušeli dospět k jednotě na populistickém základě. Že to nemohlo vyjít, bylo stejně tak od počátku jasné jako prakticky nesdělitelné, neboť delegáti brněnského sjezdu si vsetínského rasistu a korupčníka do čela před třemi lety volili s nadšením a snad devadesátiprocentní většinou.

Návrat Cyrila Svobody do čela strany po vystřízlivění byl sice řešením samozřejmým, ale rozhodně ne tvůrčím či poutavým. Cyril Svoboda přece jen už většinu svých šípů, jimiž mohl získávat voličská srdce, vystřílel. Málokdo mu promine, že k Čunkovi byl a v podstatě podnes zůstává loajální. Málokdo mu odpustí, že volil Klause prezidentem.

Vážné chyby dělá dál i jako znovuzvolený předseda. Nejprve připustil, aby se snad polovina z dobrého úmyslu, jímž nepochybně byla předvolební aliance s Evropskými demokraty Jany Hybáškové, zmařila v tahanicích o to, kterou kandidátku jeho koaliční partnerka povede. Když o to propukly sváry, prováhal jedinečnou příležitost k gentlemanskému gestu: tehdy mohl Janě Hybáškové přepustit své místo v Praze.

Do Prahy ji pak stejně přesunul o půl roku později, ale kvůli nízkým preferencím, které začaly ohrožovat jeho potenciální poslanecký mandát. Argumentovalo se i preferencemi v královehradeckém kraji, které mu naopak měly zaručit účast v televizní debatě. Do ní se ale nakonec stejně nedostal. Tím vším Cyril Svoboda působí obratně skoro jako současná ODS.

To ale bohužel není vše. Hlavním volebním tématem lidovců měl zřejmě být boj s korupcí, ale Cyril Svoboda nedokáže přesvědčit, že navrhuje víc a důsledněji než populista Martin Pecina. Ekonomické protikrizové návrhy lidovců jsou vysmívány ekonomy zleva zprava, zřejmě právem. A Svobodův boj s Bémem skončil úprkem do Hradce.

Navzdory Topolánkově nečekané pomoci se tedy lidovci mohou nakonec ocitnout mimo sněmovnu, pokud nedokáží srozumitelně vysvětlit, v čem by v ní mohli být užiteční. Přitom toho není málo a voličů, kteří uznají, že jejich úloha v české politice byla, když se vše podtrhne a sečte, převážně pozitivní, je jistě mnohem víc, než kolik jim letos svůj hlas odevzdá.

Konkrétní možnost se přitom nabízí tak zřetelně, až je s podivem, proč jí Cyril Svoboda a jeho lidé nevyužijí. Nikdo od nich přece nečeká, že budou stanovovat příští ekonomickou politiku státu. Proč se nevěnují oblastem jinými opuštěným, v nichž by mohli získávat voliče uvěřitelným způsobem?

Hlavní – a bohužel zřejmě oprávněná – obava z příští vlády sociální demokracie u mnoha jejich stoupenců je ta, že bude příliš technokratická. Proč strana lidová neřekne, že bude usilovat o to, aby sestavila s ČSSD vládu, v níž se ji bude snažit kultivovat a krotit v řadě důležitých témat, především v oborech školství, kultury a životního prostředí? Proč neřekne, že bude před ČSSD bránit zájmy občanské společnosti?

Lidovci jsou v tomto ohledu dnes paradoxně mnohem věrohodnější než zelení. Středových i levicových voličů, kteří volí s ohledem na možnou budoucí vládní koalici a přemýšlejí, jak si v ní kdo bude počínat, není málo – a byla by to cesta, jak se k nim dostat.

Taková strategie má ovšem háček. I při sebeobratnějším počínání se nakonec může stát, že většinu KDU-ČSL spolu s ČSSD mít nebude. Pak tu zůstane samozřejmě velké téma: vládu s ČSSD by KDU-ČSL mohla sestavit buď v trojkoalici s TOP 09, anebo, pokud by k takovému řešení na jedné či druhé straně scházela ochota, v toleranci komunistů.

Této otázce by se samozřejmě nebylo možné vyhnout a pokud by měl mít celý předcházející manévr smysl, Cyril Svoboda by musel ve vhodný čas říct, že cíl kultivovat ČSSD je podstatnější nežli cíl držet dále v zájmu pravicových stran historicky poraženou a natrvalo již neškodnou KSČM v kašírované parlamentní izolaci.

Možná jsou i jiná řešení. Ale pokud Cyril Svoboda neřekne včas a jasně, co ve sněmovně chce jeho strana dělat a proč, bude si dost možná od června své myšlenky uspořádávat už jen v mimoparlamentní opozici.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Dušan Radovanovic - Praha

Čtvrtek, 25.Března 2010, 18:50:54

Strana, která by byla schopná kultivovat ČSSD, to je dobrá myšlenka. Ovšem může být takovým občanským kultivátorem strana společensky tak konzervativní jako KDU-ČSL? Strana, jejíž předseda organizuje petice proti právům sexuálních menšin? Strana brojící proti multikulturním projevům v zemi? A především strana, jejíž 90 % delegátů (jak je ostatně zmíněno ve sloupku) se neštítilo zvednout svoji ruku pro populistického rasistu? Mohu věřit těm, kdo tak zásadním způsobem selhali?

Idea malé strany, nebo stran kultivujících socialisty je sama o sobě výtečná, leč ve své voličské malověrnosti zde stále nikoho schopného unést takové břímě nevidím.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.