Muž, který sázel odpadky

Zahradník Pearl Fryar vytvořil jednu z nejkrásnějších zahrad. Předsudky stíhaný Afroameričan se chopil odhozených sazenic – díky tomuto společenství vyloučených vzniklo výjimečné místo setkání člověka a přírody.

Už desítky let pácháme masivní genocidu – pustošení přírody. Je za pět dvanáct, je čas reflektovat toto vyhlazování života. Vždyť už i některé řeky a hory mají právní status osoby. Zároveň se ovšem pokračuje v pálení fosilních paliv, vylévání ropy do oceánů, betonování a asfaltování osamocených ostrůvků trávy.

Proč bychom si s přírodou nedělali, co se nám zamane? Vždyť je to tak snadné. Je přeci křehčí než to nejmenší dítko. Stejně tak se v ní nicméně skrývá mohutná síla: jedno miniaturní semínko dokáže roztrhat na cucky asfaltovou dálnici. Samotný strom v mžiku oka zbortí celé stavení. Nemluvě o tornádech nebo vlnách tsunami. Člověk a příroda spolu zápasí. 

Rebelující příroda
O jinou formu vztahu se pokusil už v osmdesátých letech Američan Pearl Fryar. Ten roku 1981 koupil v Jižní Karolíně dům s rozlehlou zahradou. Původně mu ji nechtěli prodat, jelikož ve společnosti stále vládl předsudek, že se Afroameričané nedokáží postarat o pozemek. Na truc si proto pan Fryar umanul se svým pozemkem vyhrát cenu Zahrada měsíce. To se mu podařilo. Nezůstal ale jen u toho – rozhodl se ve své píli a starosti o zahradu pokračovat. Činí tak dodnes.

Už více než třicet let obhospodařuje svůj pozemek bez jakýchkoliv chemikálií. Zahradu udržuje jen s použitím obyčejného zahradnického náčiní. Pomocí něho vytváří překrásné tvary trávníku, rostlin i stromů. Těmi se jezdí ročně kochat přes deset tisíc lidí. Málokdo z návštěvníků by asi uvěřil, že všechny ty překrásné stromy Pearl Fryar vypěstoval ze sazenic, které byly zahrádkářstvími původně odsouzeny k záhubě. On se jich ujal a dal jim nový život.

Pearl Fryar podal přírodě pomocnou ruku. Ta se mu za to odvděčila svou nesmírnou krásou. Ruku v ruce tak spolu znovu uvedli v platnost Chestertonův citát: „Je docela pravděpodobné, že jsme rajskou zahradu ve skutečnosti neopustili. Změnily se pouze naše oči.“

Pearl Fryar podal přírodě pomocnou ruku. Ta se mu za to odvděčila svou nesmírnou krásou. Foto inhabitat.com

I kdyby Chesterton neměl pravdu a nebeský Ráj na nás teprve čeká, nabízí se otázka: Proč si nevytvořit jeden už zde na zemi? Vždyť v takovém světě bychom mohli konečně žít v „lásce, míru a dobré vůli“, jak stojí vysekáno na zahradě pana Fryara.

Místo toho nutíme přírodu do defenzivy a leckteré její bouřlivé reakce bychom snad mohli chápat jako probuzený pud sebezáchovy. S touto metaforou pracuje i film Stalo se – v jistém slova smyslu – vizionářského režiséra M. Night Shyamalana.

Snímek vypráví nepříjemně povědomou situaci: lidé kolonizovali přírodu tak dlouho, až jim odhalila svou skutečnou sílu. Příběh filmu začíná ve chvíli, kdy rostliny počínají vylučovat látku, která nutí všechny lidi k páchání sebevražd. Epidemie vypukne nejprve ve velkých městech. Od nich se šíří stále k menším a menším komunitám. Utíká před ní také rodinka hlavních hrdinů. Katastrofa je zastihla ve chvíli rodinné krize, neboť v trysku a tlaku každodenního života si odvykli pečovat o vzájemné vztahy.

Na samém konci je to ovšem právě jejich láska, která celou epidemii zastaví. Dvě hlavní postavy skončí každá v jiné budově, prostory jsou spojené jen komunikační sítí, venku zuří vir. Jejich jedinou možností, jak být spolu, je vyjít ven, do infikovaného vzduchu a vystavit se tak smrtelné látce. Oba se rozhodnou raději zemřít spolu, než dožít sami. Zvolí si lásku. Ve chvíli, kdy vykročí, nákaza okamžitě vyprchá. Usmířili se navzájem, a tak se smířili s přírodou, sami za sebe i za celé lidstvo. Příroda na oplátku ušetří životy jejich i všech ostatních přeživších. Soucitný krok jedince zažehná celou planetární katastrofu, analogie a propojení na hlubší úrovni.

Možná, že my sami nejsme podobnému přírodnímu povstání daleko. Je za pět minut dvanáct na navázání silnějšího, hlubinějšího pouta s přírodou. Samozřejmě se nemusíme uchylovat do jeskyní a k lovu dravé zvěře. Snad by stačilo začít křehce a pokorně, přátelským podáním ruky. Třeba výpravou do lesa a vnímáním jeho kmenových choreografií, jeho oddechování, ponořením nohou do bláta, doteky se sypkou zemí, s vlhkým mechem. Nevím, zda stačí pouze ekologické strategie zachraňující život přírody, pokud nepochopíme na hlubší úrovni, jak vlastně příroda žije.

Doufám, že Fryar není sám, kdo si myslí, že příroda je jednou z cest k lásce a smíru. Vždyť Gionoův Muž, který sázel stromy při vytváření svého pozemského ráje zcela promeškal – v tomto něžném podobenství – obě světové války. Kultivace podobné senzitivity, ale není laciný eskapismus. Třeba i obyčejné vysazení stromu – notabene z opuštěných sazeniček – je drobný, ale podstatný vstup do řešení globálního problému, nikoli útěk od něj. Dýcháme díky rostlinám, možná je čas dýchat s nimi – propojit rytmus existencí do společného tanečního kroku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.