Několik rad prezidentu Moravcovi

Petr Jedlička

Dobrý prezident by měl vždy srovnávat slova a činy jednotlivých politiků a udržovat si nadstranický odstup. Podobně jako dobrý moderátor.

Podle mé ženy má Václav Moravec nakročeno stát se nejlepším premiérem, jakého tato republika kdy měla. Ne, že by se mu osobně nějak obdivovala. Vychází jednoduše ze skutečnosti, že se na každou ze svých hádanic musí bedlivě připravovat, a tak získává nesrovnatelně lepší přehled o tom, co se děje, co je třeba a co je možné v tomto státě učinit, než kdokoliv jiný.

Já s ní tak úplně nesouhlasím. Podle mě by Moravec nebyl dobrý premiér. Jednak mu chybí kuráž, arogance a talent pro zjednodušující zkratku (ono „ten jim to dal“), které jsou u nás stále ceněny nad věcnost a vizionářství, a jednak se u něj neví o žádné vazbě s velkopodnikatelskými kruhy, bez které žádný z premiérů poválečné neskandinávské Evropy — a budu rád, když mi tento poznatek někdo vyvrátí — nevydržel do konce řádného funkčního období.

Myslím ale, že Václav Moravec by mohl být třeba prezidentem. Takovým tím tatíčkem, tedy až zestárne — státníkem, který má nadhled, který ví, komu je možné věřit a který dokáže na věcném základě řešit konfliktní situace.

Jsou k tomu ovšem potřeba dvě věci: jednak aby věděl, co od každého z významných politiků země čekat (přinejmenším aby poznal, kdy kdo formuluje podstatnou myšlenku, již třeba nedokáže patřičně vystihnout, a kdy kdo plácá, jako když — řečeno s Poláčkem — kráva kadí do potoka), a jednak aby byl důsledně nadstranický.

K prvnímu existuje osvědčená metoda — srovnávání slov a činů. Zpovídanému je v takové situaci záhodno poskytnout prostor k obhajobě případných nesrovnalostí, v žádném případě však nelze politika nechat znovu a znovu prázdně slibovat.

Václav Moravec měl k žádoucímu přístupu blízko na podzim v jedné z předvolebních debat, která proběhla ještě před odsouvacím rozhodnutím Ústavního soudu. Několik desítek minut zde lídry olomouckých kandidátek trápil, když jim připomínal programové priority z kampaně roku 2006, a požadoval vysvětlení, proč jich nedosáhli. Zejména Ivan Langer se musel kroutit jako přichycená lasice.

Letos však — a měl jsem možnost vidět předvolební debatu v Hradci, Liberci, Pardubicích, Jihlavě i v Karlových Varech — se na minulost jakoby rezignovalo. Sem tam se sice objeví poukazy na určité konkrétní zákony, jež pozvaní schválili, či neschválili, o nesplněných slibech z poslední předvolební kampaně se ale nemluví. Televizní archiv přitom ukrývá i řádně vyškvařené špeky. Zde například kandidáti ODS, lidovců a Strany zelených slibují, že se o radaru rozhodne v referendu.

A pak je tu ta nadstranickost: jsem dalek tvrdit, že Václav Moravec dnes některé ze stran z přesvědčení nadržuje. Podstatné věci si ovšem všiml Roman Sikora: Ano, současná masmédia mají sklon inklinovat k pravicovému pohledu na svět. Podle mne tak ale nečiní záměrně, nýbrž z povahy — neustále se spěchá, času na přípravu i sdělení informace je málo, a proto se kladou jednoduché otázky: „Co s tím uděláte?“, „Jak to prosadíte?“, „Kde na to chcete vzít?“.

Přístupy pravice — a zejména konzervativní pravice — mají k jednoduchému selskému myšlení blíže: musí se šetřit, musí být pořádek a každý si má hledět svého. Proto tak v Moravcových debatách vyčnívají kandidáti TOP 09. Síla levicových přístupů je založena na znalosti kontextu, srovnáních a odhadu nezamýšlených důsledků: když šetřit, tak kde a s jakými dopady; když pořádek, tak jak a za jakou cenu; když nedotknutelnost vlastnictví, tak na čí úkor. Na souvislosti ovšem není ve vysílání čas. A když nemá levicový politik zrovna rétorickou průpravu, nemůže pravičákovi ve zkratce konkurovat.

Dobrý prezident-státník by měl mít samozřejmě řadu dalších vlastností. Já jsem se ovšem zaměřil na ty, jež může prezident Moravec využít i před tím, než se rozhodne kandidovat. S přípravou by bylo dobré začít co nejdříve, nejlépe ještě před letošními volbami. Ty debaty by opravdu chtěly změnu.