Když jsem v jednom svém článku pochválil Ondřeje Lišku, že ve svém ministerském projevu na počátku školního roku 2008 dával žákům a studentům za příklad Přemysla Pittera, našeho českého Nicolase Wintona, ozvalo se mi několik známých, že nevědí, kdo to ten Pitter je.

Tak tedy: životními osudy Přemysla Pittera by mohl dobře pokračovat můj minulý sloupek o zvěrstvech ve Vietnamu a o Philipu Zimbardovi, (který se včera dožil 77 let). Přemysl Pitter totiž patřil k těm vzácným lidem, kteří ani v situaci obecného běsnění neztrácejí lidskost, i za cenu vlastního ohrožení. Koho to zajímá, může si ledacos o Pitterovi najít v literatuře nebo na internetu.

Dočte se tam o jeho pacifismu a poněkud netradiční křesťanské víře, o jeho sociální práci na Žižkově za první republiky a o tom, jak ze země vydupal Milíčův dům, kterým prošly stovky žižkovských bezprizorných dětí, včetně budoucí paní prezidentové Olgy Havlové. O tom, jak desítky židovských dětí a děti antinacistů dopravil před válkou do Anglie, o jeho pomoci Židům v Praze za války, o jeho útěku na Západ v roce 1951 před komunistickým vězením a o jeho práci v Německu pro české emigranty, v Rádiu Svobodná Evropa atd atd.

Já zde chci zmínit alespoň tu nejúžasnější Pitterovu aktivitu, která začala v posledních dnech druhé světové války a trvala až do jeho nucené emigrace nejprve do BRD a potom do Švýcarska. Pitter založil již na podzim roku 1944 Výbor křesťanské pomoci židovským dětem, který si dal za úkol postarat se po válce o děti, které se vrátí z koncentračních táborů. Myšlenka došla naplnění hned v květnu 1945, kdy se Přemysl Pitter stal členem sociální komise České národní rady.

Z jejího pověření zajistil konfiskované zámky v Olešovicích, Kamenici, Štiříně a Lojovicích a s pomocí přátel je zařídil k přijetí zubožených dětí. Znamenalo to přizpůsobit zařízení zámků novému účelu a hlídat je před nájezdy ruských vojáků, kteří je demolovali. Již 22. května vezl první transport děti z Terezína. Později mu byly dodávány děti i z ostatních koncentračních táborů.

Po likvidaci České národní rady přešel Pitter do Zemského národního výboru jako člen sociální komise. Touto komisí mu bylo uloženo zjistit, zda jsou pravdivé stížnosti na nelidské poměry v internačních táborech zřízených pro německé civilisty před transportem do Německa. Sám o tom píše na ministerstvo vnitra:

„Dne 25. července prohlédl jsem devět z 25. inter. táborů Velké Prahy a zprávu o tom jsem podal soc. komisi ZNV. Zjištěný stav byl zdrcující. Členka soc. komise pí. Nevařilová šla se mnou do Raisovy školy, aby ověřila pravdivost mého zjištění. Musela potvrditi, že poměry jsou otřásající a našeho národa nedůstojné. Nato jsem byl pověřen funkcí kontrolora inter. táborů. Zjistil jsem četné závady zdravotní, nepoctivost ve stravování a surové nakládání s internovanými. Nejhůře na tom byli nemocní, starci a děti. Jelikož moje hlášení zůstávala bez odezvy, požádal jsem o vyslání komise z ministerstva vnitra na Stadion. Komise zúčastnili se kromě mne kpt. Pokorný, Dr. Glanz a choť primátora pí. Vacková. Úmrtnost je zde úžasná. Stráže i úředníci na Stadionu si sami řekli, že malé děti umírají stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohou kojit.“

K tomu vysvětlující poznámka: na ochozy strahovského stadionu bylo nahnáno cca 10 000 civilistů a ponecháno bez jakýchkoli hygienických či jiných opatření v podstatě svému osudu, pouze dostávali tzv. židovské dávky jídla. Otřesné jsou vzpomínky přeživších.

K tomu opět Pitter: „Závada spočívá ne tak u výkonných orgánů, které nemohou dát víc než co je předepsáno, nýbrž v dekretu pres. republiky, který stanoví pro Němce židovské dávky. Židé za okupace, pokud nebyli v konc. táborech, dostávali potraviny od četných „árijských“ přátel, nebo je získávali za věci. Internovaní Němci však nemají této možnosti, proto po roce života o černé kávě, polévce a 24 dkg chleba je zejména u mladistvých napořád tuberkulosa. Zdůraznil jsem opět, co říkají všichni představitelé našeho státu, že nechceme dělat to, co dělali nacisté. Oč bychom pak stáli výše než oni?“

V říjnu 45 začal Pitter zachraňovat vedle židovských i německé osiřelé děti z těchto internačních táborů a umisťoval je do svých útulků na zmíněných zámcích. Docházelo zde k nádhernému experimentu lidské humanity, kde najednou žili společně židovské a německé děti a učily se vzájemnému odpuštění a toleranci. Děti se pozvolna spřátelily. Židovské děti začaly považovat ty německé za stejné oběti, jako byly ony samy.

Uměle živená poválečná nenávist vůči nejen nacismu, ale všemu německému však začala dopadat i na Pittera. Stával se čím dál častěji předmětem nacionalistické nenávisti. Rudé právo třeba psalo: „V zámku v Lojovicích… umístil (Pitter) německé děti… Je pobuřující, že se válí šedesát Němců v překrásné budově, kde by mohly získat ztracené zdraví naše děti.“

V době od května 1945 do května 1947 bylo na zámcích pečováno celkem o 810 dětí, z toho o 266 židovských a 407 německých, zbytek byly děti jiných národností. Většinu dětí se podařilo Pitterovi dopravit k příbuzným, nebo spojit s rodiči, ostatním našel vhodnou náhradní rodinu. O dětské oběti války se Pitter staral i po skončení „Akce zámky“ až do své nucené emigrace.

Tento Posel bezvýhradné lidskosti (tak se jmenuje dokument, který o Pitterovi natočil Václav Borovička v roce 93), Přemysl Pitter, se přes všechna nejvyšší zahraniční ocenění, například Spravedlivý mezi národy, Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo, i přes — Řád TGM I. třídy in memoriam, který mu roku 1991 udělil Václav Havel, dodnes nedostal do širšího povědomí nás Čechů.

Zřejmě se jeho lidskost stále ještě nehodí do krámu našemu oficiálnímu pojetí tzv. poválečného vývoje. Museli bychom totiž, jak se obává třeba Václav Klaus, právě i kvůli Přemyslu Pitterovi „přepsat“ naše poválečné dějiny. Bylo by to však víc než záhodno — v nereflektovaných zvěrstvech poválečných let totiž tkví vysvětlení lecjaké nízkosti a podlosti našeho veřejného života v letech komunistické éry, ale i té éry posametové, i mnohý verbální a skutečný hnůj čtvrté cenové skupiny vypouštěný v nestřežených chvílích leckterou celebritou našeho veřejného života.