Dvacet let byla pozornost nakladatelů upřena převážně směrem na západ, jako by po dlouhém období prosovětské orientace bylo třeba přeložit všechny texty, jež se v době naší izolace staly klasikou.

Toto úsilí, posílené dozajista i silnými protiruskými náladami v intelektuální obci, nás nicméně na dlouho odstavilo od uměleckých tendencí na východě — těch několik nakladatelů, jimž se nepříčilo zavdat si s ruským medvídkem a občas poodhalit, jak si na tom umělecky stojí po transformaci svého impéria, budiž světlou výjimkou v zemi zatvrzelých nepřátel všeho, co k nám proudí ze země vodky, špíny a zločinu.

V poslední době se situace citelně zlepšila, vzniklo například nakladatelství Kniha Zlín, jež soustavně a s náležitou vervou sleduje dění (nejen) v zemích postsovětského bloku. I jiné nakladatelské domy přinášejí překlady toho nejlepšího, co se během dvaceti let přihodilo tam, kde v angloamerické produkci utopený Čech netušil než zmar a úpadek — nakladatelství Pistorius & Olšanská nově vydalo již druhý román známého ruského autora Vladimíra Sorokina.

Sbírka povídek jednoho z předních moldavských intelektuálů Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv si určitě získá řadu čtenářů už jen proto, že jde o útlou knihu s příjemně barevnou obálkou. Nic proti tomu, ryze předsudečné posuzování estetické hodnoty podle toho, nakolik jednoduchou a funkcionálně strohou, případně samizdatově naprosto podceněnou obálku, máme dávno za sebou a dobře víme, že kniha by měla na první pohled zaujmout.

Dybbuk už několikrát ukázal, že to dokáže — pokud jde o redakční úpravu textu, i zde se sluší nakladatele pochválit za dobře odvedenou práci. Až na špatně umístěnou poznámku na str. 99 a neoznačenou poznámku na str. 108 jsem v knize nenašel chybu.

Žánrově jde o soubor povídek, které se v jednoduchých souvislostech navzájem prolínají, například společnými protagonisty nebo jemnými odkazy na události, o nichž se více dozvíme vždy v následujícím textu. Téměř všemi povídkami prostupuje žáček/pionýr Iulian, za nímž velmi neodbytně tušíme autora s jeho životními zážitky a hlavně pak traumaty formujícími chápání světa.

Téměř ve všech textech souboru najdeme několik obsesivně akcentovaných témat: více než neuctivé pošťuchování zasloužilých válečných veteránů nebo vyřizování účtů mezi dětmi, šikanu ze strany pubescentů atd. Až posud můžeme všichni říci, že zhruba víme, o co se jedná, a dokážeme si představit, jak silně malý Iulian prožíval podobné eskapády. Než zemřel Brežněv by byla nezajímavá kniha, kdyby přiblížila pouze strasti života školáka a rezignovala na to podat zprávu o něčem důležitějším.

Děj všech povídek se odehrává v Moldavské sovětské socialistické republice. Na pozadí obvyklých kulis zatuchlých bytů v panelácích, kulturáckých sálů a kanceláří vystupují dnes už typické zjevy usouženého dělníka na jedné straně, frustrovaného funkcionáře na straně druhé a anonymních klepen někde uprostřed pomyslné osy postav.

V tomto ohledu kniha nepřináší nic nového, což je zřejmé už jen z její tloušťky. Ciocan se nepokouší vystihnout své postavy v detailech, každou z nich pouze načrtne a tam, kde je to nutné, náčrt poněkud pečlivěji vystínuje.

Ani zápletky nepřekvapí — někdo bezvýznamný se domáhá spravedlnosti u milice a u náměstka ideologického tajemníka a samozřejmě tvrdě narazí na jeho nezájem. Nebo: chasník Gríša Furdui přijede z venkova na návštěvu za svým bratrancem Ionelem Pîslarim — jehož bídnému přežívání, či spíše povlovnému zatuchání se Ciocan věnuje v jiné povídce — a najednou zjistí, jak diametrální rozdíl je mezi životní úrovní ve městě a na vesnici; blahobytem, jenž je vyjádřen v protikladu splachovací záchod kontra v zimě namrzlý reterát na dvorku. Do popředí vypravěčovy pozornosti se často dostávají zdánlivě bezvýznamné maličkosti.

I tímto způsobem lze žalovat reálný socialismus přelomu 70. a 80. let, aniž by bylo nutné uchylovat se k patetickým formulacím o nemilosrdné době a všeobecném morálním úpadku. Iulian Ciocan není autorem, který soudí dobu a lid ze svrchované pozice toho, kdo nahlédl rozpor mezi ideálním stavem a realitou.

K problému postupného rozkladu společnosti přistupuje z opačné strany: odhaluje drobné vady na kráse, ukazuje na liknavost kontrolních mechanismů socialistické společnosti a do kontrastu staví ideály oficiózních autorů s jejich reálnou podobou.

„Pomalu vstával, shrbený chronickou svalovou horečkou, která ho trápila už celé roky, (…) otevřel rozhrkanou lednici a znechuceně zkoumal její obsah: jedno vejce, pár sklenic se zbytky jídla, jedno zkažené rajče, svazeček kopru, kyselé okurky.“ O pár řádků níž vypravěč cituje SPISOVATELE B. I.:

„My, lidé práce, bez rozdílu,

s Leninem radíme se navečer,

s ním po ránu se máme k dílu,

on je náš moudrý dispečer.“

Stupidita literárních frází, posílená marasmem a bídou obyvatel Moldávie, odkrývá míru pokrytectví, přetvářky a lži — kéž by Ciocan obrátil svou pozornost k dnešku a ukázal, že i po rozpadu SSSR máme stále co dělat s rozdvojenou skutečností! Ukazovat, že reálným obrazem „lepší a pokrokové společnosti“ byly zavšivené svobodárny, o kariéru usilující úředníci, není zrovna odvážný umělecký výkon, zvláště jsou-li oba artefakty zasazeny do doby, o jejíž vlekoucí se krizi učíme i žáky základních škol. A tak se to nakonec má s celou knihou. Ciocan sází na jednoduchý dokumentární žánr a historické povědomí čtenáře.

O to větším překvapením je však předposlední kapitola nazvaná Upřesnění, v níž se vypravěč přesune do ich-formy a začne uvažovat, proč psát o bídě života v SSSR. „Mně se vymítat vnitřní běsy vůbec nedaří. Proto k nim přistupuji, sotva ovládám svůj nepokoj, a nechávám je promlouvat, když píšu. Mám dojem, že jedině takto lze minulost snést a pochopit.“

Takové odhalení by snad ani nebylo třeba, ostatně ze všech povídek na nás doléhá nepříjemná existenciální tíha náhodných úmrtí a jinými lidmi zaviněných útrap. To, že je na těchto osudových zhůvěřilostech Ciocan s největší pravděpodobností silně angažován, vyplývá samo ze sebe. Zdá se mi, že úvahami o psaní autor knize škodí; měla radši zůstat „pouhou“ sbírkou povídek.

Základní princip, s nímž Ciocan pracuje, vystihl Jan M. Heller v recenzi uveřejněné v A2 (14. 10. 2009). Jde o protiklad tragického a směšného, což je postup známý a nanejvýš osvědčený. Lidová literatura z něj těžila dlouhá staletí a jak vidno, ani dnes se jej vzdávat nemusí. Než zemřel Brežněv vlastně je takovou lidovou literaturou, oddechovou četbou, která pobaví a nažene hrůzu z něčeho, co není v lidských silách zvrátit.

Celkový dojem není strhující — co jsme věděli o životě v socialistickém státě 20. století, se nám potvrdilo. Umělecké dílo by však mělo útočit na klišé, na čtenářská očekávání a zápasit se zažitými stereotypy. Je nanejvýš ošemetnou otázkou, zda období reálného socialismu ještě vůbec něco takového dovolí. Pokud ne, pak se do něj mohou „nesmlouvaví kritici“ znovu a znovu vracet pro úspěšné náměty svých děl.

Iulian Ciocan: Než zemřel Brežněv. Přeložil Jiří Našinec. Dybbuk, Praha 2009, 128 stran.