Původně jsem mínil psát o čemsi vážném, zásadním, o něčem trochu trvalejším a více povznášejícím, než co podává provozní charakter české domácí politiky. Ale cosi mě zarazilo: jak bylo napsáno v rozhovoru, milý Karel Schwarzenberg se obává, že kdyby se sociálními demokraty jednal po nadcházejících volbách o koalici, jeho spolustraníci by ho ihned zabili. Říká: se sociálními demokraty, a myslí: s Paroubkem. Ještě není po volbách a Karel Schwarzenberg je živ a přiměřeně zdráv. Jednoho dne ale po volbách bude, a ví-li nový vedoucí tři dny staré politické strany něco o přípravě vraždy, měl by to raději úředně ohlásit, než bude pozdě.

Knížecí žerty, moje žerty. Je v tom ale i něco velevážného. Minuty po předchozích volbách do Poslanecké sněmovny to byl Martin Bursík se svým silným slibem, že Jiřímu Paroubkovi ani nezvedne telefon. A pak už ani zvednout nemohl, ztratil by přece tvář. Čím to skončilo, si ještě pamatujeme. Od představitele nejmenší sněmovní politické strany to byla nabubřelost znatelně větší než ta, kterou občas u některých svých politických soupeřů kritizoval. Odpovědnost těch, kteří získali poslanecký mandát, je vyšší, než je odpovědnost nás ostatních. Mně Paroubek nevolává, takže kdybych řekl, že mu nebudu zvedat telefony, budou se mi doma smát.

Zablokování politického prostředí, které bývá důsledkem takových snadných výkřiků, se bohužel dotýká nás všech, celé země. Každý má své zásady, dalo by se namítnout. Bursíkovi se nelíbí Paroubek, tudíž s ním nemůže jednat. Jenže politika není estetika. A politikem se kdosi nestává jen tím, že má třeba pěkné jméno nebo že pronikl do Sněmovny, nýbrž především tím, že přijímá pravidla politické logiky jako vlastní normu jednání.

Na Karla Schwarzenberga toho vím hodně pěkného. Je to velkorysý muž úctyhodného životního formátu a nezištných dobromyslných gest. Jeho protiparoubkovská estetika je ale zrádná a nehezká, protože je příliš účelová. Je zřejmé, k čemu míří, stejně jako nemalá část spřízněného pražského prostředí. Natlačit sociální demokraty do téhož kouta, v němž se z košatějších důvodů krčí komunisté. Říkat: s těmi nikdy, protože oni by nejraději s komunisty! A pak? Děj se vůle voličova! Buďto budou sociální demokraté po volbách nuceni sestavit vládu s podporou komunistů, protože každého předsedu jiné strany by za vyjednávání s nimi zabili, a to by bylo krve! Anebo strašení povede rovnou k lepším volebním výsledkům pravice. Sociálních demokratů se v takovém případě pak nikdo ptát nebude muset.

Obě možnosti jsou špatné, protože v obou případech se návrat naší země do zralých politických poměrů zase o pár let odloží. Středové politické strany mají mít za cíl vyvažování stran velkých a vyplňování prostoru mezi nimi. To jednak umožňuje dominujícím politickým stranám nalézat své stabilní názorové zakotvení, jednak tak mohou menší politické strany participovat na výkonu moci v součtu času častěji, byť méně intenzívně, než strany velké. Obojí je dobredošlo, jak by trefně řekli balkánští Slované.

Jistě můžeme namítnout, že o nové straně toho moc nevíme a že například její zdravotnický zajac běží ještě kus cesty vpravo od Julínka. Mnohé jiné aspekty ji ale spíše řadí ke středu. Vůdce takové nové politické stránky by měl být první den po založení spíše opatrný než rezolutní. Ale to my mu můžeme radit, když se on nás neptá.

Obsahem politického umění je nejen tvorba pevných ideových pozic, ale také tvorba potenciálu pro kompromis, pro dohodu. Nabízí-li někdo voličům myšlenky, je to od něj laskavé, ale myšlenky na rozdíl od ponožek nezahřejí. Nenabízí-li současně s myšlenkami dost potenciálu, jak je v politické praxi prosadit, nenabízí vlastně nic. A vyhlašuje-li nová politická strana v prvních dnech své existence za svůj program neschopnost dohody na politické budoucnosti naší země, není třeba číst dál. Nemá pak totiž vlastně vůbec co nabídnout, kromě hojné mediální mlhy.

Všimněme si ale ještě jedné tváře tohoto zapáleného esteticko-politického tažení: Komunisté jako hrozba už tak trochu přestávají být v rétorické módě. Ta totiž na příští jaro káže jiný šat.

Pražské skazky o podivných kontaktech Jiřího Paroubka v osmdesátých letech mezi pasáky a prostitutkami se množí s každým dnem. Vyslovují se buďto přímo a naléhavě v osobním hovoru, anebo — ve veřejném prostoru — lehce zastřeně, leč vyzývavým tónem. Jsem napjat, kdy se dočkáme toho, že někdo přiměřeně chytrý veřejně obviní komunisty z chystané spolupráce s takovým zloduchem, proti němuž se sluší jen bojovat, a to všemi prostředky.

Vyvolávání emocí k politice patří. Schopnost unést různé útoky rovněž. To jistě Jiří Paroubek ví a jistě si se sebou poradí, snad i lépe, než si občas dokážeme poradit my s ním. Nám pozorovatelům, kteří se čas od času stáváme voliči, pak sluší nejen schopnost vidět a slyšet, ale také pamatovat si a střízlivě zvažovat. Protože nakonec to budeme my, kteří rozhodnou o tom, co bude Karel Schwarzenberg po volbách dělat, případně s kým. Mrzuté ovšem je, že příliš silná slova mohou z těch ostatních  učinit slova zbytečná.

Karla Schwarzenberga nakonec, doufám, koncem jara ani nezabijí. A třeba mu to i rádi předem slíbí.