Dva roky zelené levice

Zelená re:vize je již dva roky fungující levicovou frakcí Zelených. Úspěšně prosazuje posun Zelených doleva a vyvádí je ze zakletí postkomunistických iluzí. Má ambici vést i českou společnost z postkomunismu do 21. století.

Před více než dvěma lety sepsala skupina mladých aktivních Zelených dokument, který se stal manifestem zelené levice. Ve Straně zelených tak vznikla první plně institucionalizovaná transparentní frakce. Jejímu etablování pomohla svou vstřícností i tehdejší předsedkyně Zelených Jana Drápalová, která svým voltairovským postojem ukázala, že svobodná diskuse je víc než souhlas s konkrétním názorem. Re:vize se jí odměnila tím, že se nikdy neuchýlila k zákulisnímu politikaření, jak je zvykem ve stranách, v nichž frakce bojují víc o mocenské posty než o věcné programové priority.

Prokletí postkomnismu
Zelená re:vize iniciovala výrazný programový posun Zelených doleva. Výsledkem tohoto úsilí je nový dlouhodobý levicový politický program, který však nemá výraz „levicový“ ve svém názvu. To je dáno jednoduše tím, že část členstva si výraz levice v postkomunistickém zatmění mysli spojuje s reálným socialismem před rokem 1989.

Sdílí tak ostatně ve společnosti velmi rozšířený projev středoevropského postkomunismu, který se tak zhlédl v neoliberální idealizaci volné ruky trhu, že si zapomněl všímat toho, že marasmus, v němž se dnes naše společnost nachází, je produktem nikoliv komunismu, ale kapitalismu bez přívlastků. V euforii devadesátých let si málokdo všiml, že západní země jsou mnohem dál než Anglie devatenáctého století a víc než soutěž bez pravidel v nich platí vymahatelnost práva a rovnost před zákonem.

Takové je ovšem prokletí východoevropských společností jako celku. Během těch polistopadových dekád se z antikomunismu stal soubor zažraných stereotypů, které se nedaří dlouhodobě účinně neutralizovat. Znemožňuje vidět, že některá místa, například mé rodné Teplice, jsou po dvaceti pěti letech nepřerušené vlády ODS zbídačenější než po čtyřiceti letech takzvaného reálného socialismu.

Toto prokletí se nicméně Zelená re:vize snaží prolamovat. Předurčuje ji k tomu skutečnost, že je výrazně spojena s nástupem věkových kohort, pro něž jsou léta reálného socialismu i klausovská éra české transformace srovnatelnou minulostí, a lze je kritizovat symetricky a věcně, bez zbožšťování toho či onoho.

Zelená politika je buď sociální, nebo žádná
Výsledkem aktivit re:vize je zatím levicový zelený program (na úrovni dílčích opatření nevzbuzují levicové postoje takovou paniku jako na úrovni deklaratorní) zohledňující současný stav světa spíš než duchy minulosti. Stejně jako například levicový senátor a demokratický kandidát na amerického prezidenta Bernie Sanders akcentuje nutnost odklonit se od fosilních paliv a bránit pokračujícím klimatickým změnám, jež v sobě nesou potenciál ničivých povodní a sucha, i Zelené zavazuje nutnost chránit české půdní bohatství vyčerpávané extenzivním průmyslovým zemědělstvím, vychází z faktu, že fosilní průmysl zcela vyčerpal své možnosti poskytovat lidem důstojnou práci a nenabízí ani dnes už relativně snadno dostupnou nezávislost na monopolní ekonomické moci energetických gigantů.

Aktuální zelený program proto vystihuje tvrzení, že ekologická politika je buď sociální, nebo žádná. Zatímco v minulosti některé zkorumpované severočeské odborové organizace pod vlivem lobby těžkého průmyslu zajistily svým členkám a členům pokračování jejich bídy tím, že jim jako jedinou perspektivní budoucnost nabídly další těžbu uhlí, ničení domovů, rozšiřování měsíční krajiny a prodloužení všeobecného zmaru, současní Zelení, tažení aktivitami své levicové frakce, hledají formy spolupráce s odbory, při nichž budou vznikat nová pracovní místa a benefity v návaznosti na posun průmyslu do jednadvacátého století.

Úkolem politiky není společnost rozdělovat, ale naopak vytvářet soudržnost, pečovat o ni a o přírodu, a dávat tak smysl společnému bytí. Foto kevindooley, flickr.com

Odbory jsou pro levicové Zelené vůbec velkým tématem. Současný předák Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula v zásadě ztratil ve stávající sociální demokracii partnera. ČSSD se dlouhodobě podílí na zbídačování pracujících, ale i společenské marginalizaci svobodných matek, vdov-důchodkyň, ekonomickém znevýhodňování žen-matek obecně, ale nakonec i na důkladné stavbě překážek drobnému podnikání.

Současně s tím ale spoluzprostředkovává pohádkové socialistické pobídky a úlevy velkým korporacím a podnikavým kamarádům. Zcela upouští od systematického zájmu o chudé a stejně systematicky, v naději na zachování voličské přízně aspoň části z nich, hnědne a staví jejich různé skupiny proti sobě. Máloco může být větším kontrastem k zelené levici, která ohledává skutečné příčiny migrace, kritizuje diplomatické pokrytectví Evropské unie a jednoznačně se přiklání k lidskoprávnímu a občanskoprávnímu dědictví Evropy.

Politika pro lidi
Pro Zelenou re:vizi není úkolem politiky společnost rozdělovat, ale naopak „vytvářet společenskou soudržnost, pečovat o ni, a dávat tak smysl společnému bytí, nikoli ho ničit“. Jejími výchozími hodnotami jsou rovnost, solidarita, udržitelnost, samospráva a seberealizace. Slova, která zní v cynickém českém prostředí možná poněkud nabubřele, ale o to více je třeba je pojímat jako významné hodnoty. Proto Zelená re:vize prosadila do programu Zelených například podporu férového obchodu a participativní lokální ekonomiky založené na různých formách sdíleného vlastnictví a sdílených sousedských službách.

Stát po občanech nemůže vyžadovat, aby byli výhradně konzumenty, na nichž vydělávají velké firmy. Tam, kde si mohou pomoci sami, jim to musí také umožňovat. Kdyby tak činil, nebyl by dnes například problém s nedostupností léčivého konopí. Stát naopak musí bojovat proti daňovým rájům a daňovým unikům velkých společností, a navíc chránit zaměstnance proti hamižnosti nejvyšších manažerů a vlastníků.

Nemůže české zaměstnance nechat konkurovat zotročeným čínským dělníkům, ale naopak musí umožnit, aby se i s celou ekonomikou pozvedli na úroveň zemí vyspělého evropského Západu. Nemůže je nechat dřít do úmoru, když mnohé práce přejímají roboti, ale naopak jim musí umožnit rozvíjet svůj potenciál tím, že jednak nemusí, jak tomu mnohdy bývá dnes, pracovat šedesát hodin týdně, aby vůbec měli na bydlení a jídlo, ale naopak jim zkracovat pracovní týden a zvyšovat čas právě třeba na cenné komunitní aktivity, které se ostatně projeví i na ekonomickém růstu.

Nemůže ze svých občanů nechat dělat vazaly bank a pojišťoven, ale naopak musí zprostředkovat všem dostupné školství, zdravotnictví, sociální služby, mnohým pak v dnešním nemorálním systému exekucí i dostupné bydlení. Zároveň nemůže nechat z tak základních služeb, jako jsou distribuční sítě pro vodu, profitovat soukromníky, kteří stát a samosprávy nechávají investovat, ale sami kasírují zisky z neospravedlnitelného růstu cen.

Stát pro občany, nikoliv občané pro stát
Nakonec, stát nemůže občany šmírovat, ale sám zatahovat závěsy, aby mu nebylo vidět pod ruce. Tento stát by si skoro tři desetiletí po sametové revoluci měl uvědomit, že on a jeho zástupci nemohou být rovnějšími mezi rovnými. Zelená levice si pochopitelně nemyslí, že naše štěstí spočívá v rozkladu státu. Inženýrská a dopravní infrastruktura se nepostaví sama, nemocnice a vzdělávání sice dokážou zprostředkovat soukromníci, ale jen za cenu toho, že část společnosti potom může na kvalitní vzdělání i zdravotní péči rovnou zapomenout.

Stát, má-li si zajistit loajalitu svých občanů, musí příkladně dodržovat vlastní zákony a nařízení. Nikoliv je ostentativně ignorovat a následně stavět třeba nebývale drahé dálnice na sesouvající se půdě, a ještě, jak si představuje současný ministr dopravy a prezident, házet vlastní chyby na blízký kamenolom nebo aktivisty, kteří na všechen ten státní šlendrián od začátku upozorňovali.

Pro občany nemůže být buzerujícím dozorcem, jak je v našem postkomunismu stále zvykem, ale právě pokorným správcem těch služeb, které dokáže ve veřejném zájmu spravovat lépe než soukromníci.

Další cesta Zelené re:vize
Poté, co se podařilo Zelené re:vizi opravdu posunout Zelené doleva, jsou před ní další výzvy. Lidé, kteří ji zformovali, dobře vědí, že ani demokracii, ani svobodu, ani dobrou sociální politiku, ani bezuhlíkovou budoucnost nelze zajistit mávnutím kouzelného proutku nebo příchodem politika-spasitele.

V Zelené re:vizi také vědí, že radikální změnu nepřinesou zavedení politici a jejich lobbistické sítě. Naopak, tito všichni budou svobodě, demokracii, sociální spravedlnosti i spravedlnosti environmentální ještě dlouho stát v cestě.

Jak říká Bernie Sanders: žádná zásadní změna nikdy nepřišla shora. Pracovní právo si vydupali dělníci svým dlouhodobým odhodláním: demonstracemi, stávkami, soudržností a vytrvalým úsilím. Kdyby se měli spolehnout na politický establišment a zázračně fungující neviditelnou ruku trhu, pracovali by dodnes šestnáct hodin denně a umírali ve třiceti.

V Zelené re:vizi to vědí. Vědí, že prosazení levicového programu je jen nepatrným krůčkem vpřed. Širší společenské prosazení progresivní levicové zelené politiky bude stát hodně sil. I proto věřím v již tradičně silné propojení Zelené re:vize a Mladých zelených. Bez dostatečného přísunu nové krve plné entuziasmu, inspirativních nápadů a čerstvých zkušeností se ta práce dařit nemůže.

Každá společnost, a Zelená re:vize není výjimkou, se musí reprodukovat, aby nepřišla o svůj tvůrčí potenciál. I proto musím osobně poděkovat svěžím zeleným re:vizionistkám a re:vizionistům za to, že část své energie sdílejí i s vyhořelými veterány, jako jsem já sám. Snad jsem jim na oplátku trochu platný svou přízemní a jen výběrově aktivní cynickou trpělivostí.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 31.Března 2017, 13:11:29

Sympatický projev; jako by z něj dokonce dýchlo něco z gründerských časů německých Zelených, kdy ještě byli opravdu svěžím a kreativním hnutím...

Aleš Morbicer - Ostrava

"Kdyby se měli spolehnout na politický establišment a zázračně fungující neviditelnou ruku trhu, pracovali by dodnes šestnáct hodin denně a umírali ve třiceti." Pondělí, 3.Dubna 2017, 14:33:32

Shodou okolností jsem před pár dny viděl rekonstrukci, jak vypadalo velšské železárenské město Merthyr Tydfil zhruba v době narození Karla Marxe.

Merthyr Tydfil --- tohle romantické jméno po princezně náleží městu, které svého času bývalo bez nadsázky dělnickým peklem. V době narození Marxe už v Evropě vznikaly větší průmyslové aglomerace, ale celých sto let předtím byl Mertyr Tydfil největším železárenským městem světa.

Představte si plochu 2 x 1,5 m, tj. 3 m2, tedy takovou širší postel.
To byla plocha dělnického bytu v Merthyr Tydfil. Běžně zde žily sedmičlenné rodiny. Kamenné doupě bez okna, jen s dveřmi.
Byly nastavěné jedno vedle druhého od nevidím do nevidím, mezi nimi ulička na šířku paží, která zároveň sloužila jako odpadní stoka.
Bestiální chudoba a nulová hygiena.
Nejhorší a nejobávanější choroby byly tyfus a cholera.
Ve fabrice se začínalo v pěti šesti letech, pracovalo se skutečně 16 hod. denně. Běžná doba dožití byla 40 let, v některých exponovaných profesích opravdu jen kolem třiceti.
Nesmírně tvrdá práce.

* * * * * * * * *

Za času Marxova dospívání už byla Evropa takovými městy posetá...........

Když vidím, jaké utrpení bylo v pozadí systémové změny, dost dobře si nedovedu představit, co by se muselo stát, aby se k něčemu rozhoupali napapkaní lidé dneška..........

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 3.Dubna 2017, 14:40:10

P.S. Byl to mimochodem právě raně průmyslový Wales, kde se zrodil rudý prapor jako symbol dělnického hnutí.

Jeho rudá barva byla tehdy poprvé získána namočením do kravské krve.
(jen taková perlička)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.