Kriminál výchovu nenahradí

Dětský psycholog a publicista Miroslav Hudec glosuje pohoršení nad dětskou „zlotřilostí“, které v minulých týdnech ovládlo diskuse vyvolané incidentem v jihlavské ZOO.

Jako asi v mnoha jiných lidech, i ve mně to pěkně bublalo, když jsem si přečetl zprávu, že dva sotvaškoláci a dokonce jeden předškolák surově umlátili plameňáka v jihlavské zoo a další zranili. První, co mě přitom napadlo, byla úvaha, jak se jen těm sígrům dostat na kobylku, aby si příště něco takového dvakrát rozmysleli. A nejen oni.

Když ale rudo před očima pominulo a byl jsem zase schopen klidně přemýšlet, připomněl jsem si, že podobné surovosti, páchané malými dětmi, se nikoliv vzácně objevovaly i v minulosti. I před desítkami let, co pamatuju. Bez ohledu na režim, který právě vládl, bez ohledu na to, zda se momentálně prosazovala výchova liberálnější nebo přísnější.
2338274473_6994904855_o-1Děti, které zaútočily v jihlavské ZOO na plameňáky, by měly být přísně potrestány. Je třeba však mít na paměti, že podobné incidenty se objevovaly i v minulosti a vždy za ně nesou odpovědnost především rodiče. Foto Bill Crouse
Vybavilo se mi také něco, za co se dodnes stydím, i když od té doby uběhlo už nějakých šest desítek let. Byl jsem tehdy zhruba ve věku prostředního z chlapců, kteří řádili v Jihlavě, bydleli jsme v domku na okraji u lesa a více času trávili v tom lese než mezi čtyřmi stěnami bytu. Ideální prostředí pro výchovu k úctě přírodě a k živým tvorům, řeknete si.

Se třemi mladšími sourozenci jsme v trávě na okraji lesa jednou narazili na hnízdo plné vajec, která nám svým zelenkavým odstínem a množstvím skvrn na skořápce trochu připomněla velikonoční kraslice, tehdy módně zdobené obtiskem speciálních různobarevných papírů. Že jde o vejce koroptví, jsme v tu chvíli neměli tušení. A i kdybychom to věděli, nejsem si jist, jestli by nám to zabránilo v tom, co jsme vzápětí provedli. Jako by nás něco posedlo, kamením a klacky jsme vejce v pár okamžicích rozmlátili na kaši.

Dodnes si pamatuju to vzrušení, které útok provázelo. Dnes si to vykládám jako projev jakéhosi psychického rudimentu archetypálních loveckých pudů, které v tom věku byly zřejmě silnější než rozumové zábrany.

Později jsem si na to vzpomněl třeba při četbě Štorchových Lovců mamutů. Nebo když jsem se náhodou nachomýtl k „výchovných“ scénám, kdysi poměrně typickým: malé dítě, zaujato jakýmsi broukem metoucím si to po cestě, přidřepne na bobek a fascinovaně tvora pozoruje, případně ho začne dirigovat klacíkem. Ale to už je rázně okřiknuto matkou: „Fuj, hned to zašlápni!“ A dítě zpravidla poslechne, a tak se zvolna učí.

Aby nedošlo k nedorozumění: ani mě nenapadne omlouvat čin, který ty děti provedly. Přísný trest si určitě zaslouží. Ani my mu neušli. Měli jsme smůlu, aspoň tehdy jsem to tak cítil, zahlédl nás místní hajný. Nestihl nám sice v činu zabránit, ale rozzuřený doběla nás nikterak šetrným způsobem eskortoval na dvorek u domu, kde měl otec právě cosi na práci. Jako nejstarší, který má především mít rozum, jsem to odnesl nejvíc, a věru, že ta výchovná lekce nebyla jen teoretická.

Ale ani ta teorie tam nechyběla. Nikoliv ochranářská, tak tehdy ještě málokdo uvažoval: „Já se kvůli tobě nenechám zavřít do kriminálu, ty lumpe,“ slyšel jsem v průběhu exekuce.

Nebylo to zrovna to nejsprávnější a nejvýchovnější odůvodnění trestu, ale pěti-, šesti- ani osmileté dítě tohle stejně ještě nedovede dost dobře posoudit. Dobře ovšem vytuší, že určité věci mu v žádném případě nebudou trpěny, a jak z příběhu patrno, zapamatuje si to obvykle dobře a nadlouho.

Myslím, že účinnější než kriminál pro děti jakéhokoliv věku, o němž už zase o padla v souvislosti s plameňáky řeč, je pevně přesvědčit i ty liknavější rodiče, že zanedbávat výchovu se těžce nevyplácí. Míra účinnosti se přitom neodvíjí od toho, jak moc budeme kopírovat někdejší drsnější výchovné prostředky. Na rodiče, ne na děti by se měla obrátit pozornost zákonodárců i nejširší veřejnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 20.Března 2017, 13:33:53

V našem případě (mne a několika kamarádů) to bylo asi dvacet vajíčky nafouklých žab............ ale popis a věk souhlasí - byli jsme v tranzu, když jsme házeli kameny...
Nikdo nás tehdy nechytil.
Přesto se za to stydím i po desítkách let a s přáteli jsme o tom nikdy potom nemluvili, takže myslím, že jsou na tom stejně.

Ivo Horák - Praha 3

Úterý, 21.Března 2017, 12:10:31

Možná nejčastější projev rané dětské agrese proti zvířatům viděl asi skoro každý, mám na mysli případy, kdy se asi tak tříleté dítě rozběhne za holubem. Když krotký pták kousíček popoletí, dítě se nově nasměruje a už zase jde po ptáku. Zrovna takhle pronásledují snad ještě dnes poslední Kungové v buši antilopu, dokud nepadne.
Je otázka, zda ten případ s plameňákem má coby příběh zaznamenat a zapamatovat si více Čechů než třeba nástup nového německého prezidenta do funkce. Rádi se "divíme jako divizna", že "už ani ty děti" nejsou čisté jako lilie a vůbec samá "sodomagomora".
Ne že by ten případ nebyl smutný a nevyzýval k patřičné reakci.
Když zmizely miliony plameňáků z několika východoafrických jezer, málokdo to zaznamenal. Mohl je dále vidět v televizi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.