Nedávno zveřejněný průzkum CVVM věnovaný popularitě vrcholných politiků vzbudil svými výsledky pozornost. Podle nich se vzrůstající podpoře těší poslanec a předseda strany Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamura, který se se ziskem 35 procent kladných ohlasů umístil na druhém místě za vicepremiérem Andrejem Babišem, a předstihl tak i premiéra Bohuslava Sobotku. Okamura je většinou svých politických oponentů nahlížen jako populista a jeho politické vize jako antisystémové. Z tohoto hlediska se vzestup jeho popularity zdá jako alarmující znamení.

Vysvětlit tento jev z časového hlediska není nikterak jednoduché, poněvadž vzestupná tendence protestních, populistických a obecně antisystémových sil charakterizuje české politické klima již několik let. Ani v dalších zemích včetně vyspělých západních demokracií nepředstavuje nic výjimečného. Přesto se však mnozí tážou, proč nejen dnes, ale proč vůbec vlastně roste popularita politiků Okamurova formátu.

Zodpovědět tuto otázku vyžaduje hlubší analýzu. Můžeme se ale zeptat i obráceně. Lze z jednoho průzkumu obliby individuálních politiků činit takto dalekosáhlé závěry? S tím souvisí obecnější otázka: o čem vlastně průzkumy popularity politiků vypovídají?

↗

Popularita Tomia Okamury podle průzkumu CVVM roste. Je tu však i druhá strana mince: pro ještě mnohem více dotazovaných je naprosto nepřijatelný. Foto David Sedlecký

Když se podíváme na pořadí jmen v takto provedeném průzkumu, uvědomíme si velmi rychle jednu podstatnou věc: žebříček neodráží ani tak oblibu daných osobností ve společnosti, jako spíš to, kolik procent voličů je vlastně coby vrcholné politiky vůbec zná.

Na předních místech se v průzkumech tradičně objevují političtí činitelé, kteří buď zastávají vrcholné vládní či stranické funkce, nebo na sebe upozornili nějakými neobvyklými výstupy či vyjádřeními. Ti z vrcholných představitelů politických stran, kteří si nezískají rozsáhlejší mediální publicitu, ať už kvůli svému méně výraznému charismatu, nebo svým přirozeným zaměřením na každodenní šedivou politickou práci, se v těchto průzkumech tradičně pohybují na nejnižších příčkách.

Nepřijatelní oblíbenci

S tím však úzce souvisí i další okolnost, která je dobře patrná při zohlednění druhého kritéria hodnocení, tedy percentuálního podílu nedůvěry coby kontrapunktu žebříčku popularity. Podle tohoto druhého kritéria by pořadí politiků zůstalo prakticky nezměněno, respektive percentuální podíly těch, pro které je daná politická osobnost zcela nepřijatelná, dokonce percentuálně převyšují podíl obliby.

Právě v tomto průzkumu to pak znamená, že Andrej Babiš se těší oblibě 46 procent populace, ale pro 48 procent je zcela nepřijatelný. Nedůvěra voličů v Tomia Okamuru dosahuje 53 procent a u Bohuslava Sobotky 57 procent. Žádnéhý z relevantních stranických lídrů figurující v žebříčku není v podstatě přijatelný pro větší množství lidí, než pro které je nepřijatelný.

U dalších jmen v pořadí se pak percentuální podíly obou měřítek pohybují pod padesátiprocentní hranicí, v některých případech i poměrně výrazně. Extrémní výjimku v tomto ohledu představuje pouze předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, jenž se těší důvěře 13 procent lidí a naopak nedůvěra v něj dosahuje astronomické hranice 79 procent.

Z výše řečeného vyplývá jeden jasný závěr: na vrcholek žebříčku popularity se dostávají především ti s nejvíce vyvinutou schopností rozdělovat společnost, polarizovat voličské skupiny a vzbuzovat kontroverzní postoje vůči sobě samým. Podíl jejich skalních sympatizantů je pak téměř přímoúměrný podílu jejich skalních odpůrců. Čím méně politik dokáže vzbuzovat takto rozporuplné emoce u voličů, tím více je pravděpodobné, že se v průzkumu oblíbenosti vrcholných politiků octne na spodních příčkách.

Poučení z těchto tezí by mělo vyvstat jedno: ať už nahlížíme na význam žebříčků popularity politiků jakkoliv, měli bychom ho vnímat jako barometr voličských nálad a jeho výsledky nepodceňovat, minimálně co do potenciálu daných lídrů oslovit početnější voličské skupiny.

Na stranu druhou je ale nelze s ohledem na výše řečené ani přeceňovat. Pokud si chceme udělat obrázek o tom, jak si kdo stojí co do voličské podpory, je třeba sledovat především průzkumy volebních preferencí a volební modely. I tak však stále platí, že nejlepší a nejspolehlivější měření skutečných voličských postojů představují především výsledky samotných voleb.