Co na sebe prozradil Andrej Babiš

Andrej Babiš se pustil na stránkách deníku Právo do polemiky s Janem Kyselou. V ní se možná nechtě dotkl svého pojetí politiky jako firemního procesu, který je nejlepší řídit shora, upozorňuje Miroslav Hudec.

Nevím, jestli první místopředseda vlády a ministr financí neprokázal sám sobě medvědí službu, když se rozhodl popasovat s odborníkem na ústavní právo Janem Kyselou. Pro nikoho asi nebude problém ztotožnit se s přáním, jež se objevilo v deníku Právo jako titulek jeho odpovědi: „Chci už konečně akceschopnou vládu“ (Právo 4. 3. 2017). Troufám si dokonce předpokládat, že právě proto takový titulek zvolil. Však je před volbami. A možná i proto se slova o (ne)akceschopnosti vlády v replice opakují a opakují – nakonec, opakování je matka moudrosti. Čtenář si to aspoň lépe zapíše za uši.

Dál už se ale rojí jen otazníky. Proč si Babiš myslí, že vláda není akceschopná? Protože neprosadila všechno, co měla v programovém prohlášení? A je to v demokratickém systému vůbec možné?

Vicepremiér uvádí jako příklad Velkou Británii. Tam to panečku běží jak po másle navzdory tomu, že tam mají méně zástupců lidu na počet voličů. Ale copak si právě tam a právě nyní Sněmovna lordů nepostavila hlavu a přes odpor dolní sněmovny i premiérky Mayové nepožaduje, aby byla při odchodu království z Evropské unie garantována práva občanů EU? Panuje všeobecná shoda, že se tím zdrží brexit.

Jistě, Sněmovna lordů představuje obdobu našeho Senátu, slovy vicepremiéra jen „údajnou pojistku demokracie, o kterou nikdo nestojí“. Prý je volen tak malým počtem voličů, že „pro demokracii je spíš nebezpečný“. Andrej Babiš možná nezaznamenal, že většina členů Sněmovny lordů není volena vůbec, nýbrž jmenována panovníkem, a to rovnou na doživotí. Z toho by na něj měly jít mdloby. Ale kdoví, kdyby mohl senátory jmenovat on a podle svého…

Politický proces se mu zdá chaotický, málo plánovitý. Opět si asi neuvědomil, že politická vůle nevzniká ani z vyššího úradku božího, z podstaty věci neomylného, ani není přímým výsledkem stejně tak neomylného usnesení nějaké státní plánovací komise, nýbrž že vzniká z onoho chaosu. Z živelného, demokratického procesu, probíhajícího nepřetržitě v celé společnosti.

BabisBabišovi se zdá politický proces chaotický a málo plánovitý. Demokracie však není výsledkem usnesení nějaké státní plánovací komise. Foto archiv DR

Demokracii můžeme definovat různými způsoby, také jako permanentní boj zájmů. Zájmů, z nichž žádný nelze předem označit za nelegitimní, nesprávný, nepřípustný, zdržující. Některé ze zájmů se nakonec v politickém procesu uplatní a udávají aktuální politický tón, stávají se součástí vládního programu. Ale to vůbec neznamená, že ty ostatní, momentálně bez vlivu na reálnou politiku, přestávají být legitimní a nesmějí nadále ve snaze o uplatnění pokračovat. Typicky třeba tím, že v poslanecké sněmovně oponují vládní politice. Ano, přesně v té slovy Andreje Babiše „žvanírně“.

Pokud bychom chtěli tento proces zastavit, museli bychom některé zájmy předem prohlásit za jediné legitimní a ty ostatní za navěky nesprávné, pomýlené, či rovnou podvratné a škodlivé. Kdo by rozhodl, které jsou které? A protože nositelé těch za nepřípustné označených zájmů by asi dobrovolně pusu nezavřeli a nepřestali usilovat o jejich prosazení, kdo a jakými prostředky by je k tomu přinutil? Kdo by zajistil jejich „perpetuum silentium“, lidově řečeno věčný zákaz míchat se vládě do vládnutí? A mohlo by jít o prostředky demokratické? Byli bychom ještě v demokratickém státě?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.