V září minulého roku byla v Hodoníně vyhlášena soutěž Miss Roma 2016. Server Romea.cz, který tehdy o celé soutěži informoval, následně otiskl rovněž vyjádření romského profesora Iana Hancocka a bývalého zplnomocněnce pro lidská práva Petra Uhla, kteří princip soutěží krásy kritizovali. Petr Uhl uvádí, že „[č]erta vyhánět ďáblem je nevhodno. Diskriminace Romů za současného snižování jejich lidské důstojnosti se nemůžeme zbavit tím, že ponižujeme lidskou důstojnost ženy obdivem k její kráse a ladným tvarům jejího těla.“

Nejenže tak trefně shrnuje kritiku soutěží krásy z feministických pozic, ale upozorňuje rovněž na to, že romským emancipačním politikám chybí intersekcionalistický přístup, tedy že nezohledňují další společenské nerovnosti, v tomto případě útlak žen.

Na marginalizaci romských žen v lidskoprávních aktivitách upozorňuje romská aktivistka Alexandra Oprea, která si všímá, že v boji za práva Romů není zohledňován genderový aspekt a v boji za práva žen aspekt etnický. Tyto aktivity pak často zcela opomíjejí zkušenost romských žen.

Oprea ale současně připomíná také nerovné zastoupení i postavení romských žen v rámci samotných romských politických hnutí. V tomto ohledu vyvolává jisté rozpaky i Hancockova kritika soutěží Miss Roma. V ní vyzývá, aby se Romky nepřizpůsobovaly neromským hodnotám, které má soutěž krásy symbolizovat. Zda jsou jím nabízené romské hodnoty v souladu s požadavkem na zrovnoprávnění žen, zůstává zahaleno pochybami: „Naše romské dívky jsou krásné a nepotřebují předvádět svá těla proto, aby byly přijatelné pro gadže. Gadžové nás díky tomu více respektovat nebudou, myslí si, že jsme jim ukradli jejich kulturu a svoji nemáme.“

Hancockův text tak poodhaluje další úskalí (pro)romských emancipačních snah: požadavek na zachování a podporu romské kultury. Při plnění takového požadavku, který chce respektovat specifickou romskou zkušenost a vyvarovat se obávaného etnocentrismu, však musíme být obezřetní, jakým obsahem onu romskou kulturu naplníme. Snadno se totiž může stát, že zdánlivý respekt k romské kultuře povede nejen k exotizaci Romů jako skupiny, ale i k zakonzervování nerovností v rámci ní. A obětmi budou často právě romské ženy.

Posílat ženy k plotně a muže za výdělkem a do hospody bychom ve vlastní kultuře a vlastní domácnosti považovali za nepřijatelné, a proto bychom je u Romů neměli chránit jako součást jejich kultury. Podřadné postavení ženy v romské komunitě proto musíme kriticky zkoumat z hlediska genderových rolí a mocenských mechanismů. Související etnografické popisy můžeme použít k lepšímu pochopení toho, jak romská komunita funguje, nesmějí však být nekriticky zahrnovány do souhrnu znaků kultury, kterou je potřeba ve jménu romské hrdosti a potlačování etnocentrismu zachovat.

Neromským úspěchem k romské hrdosti

Vraťme se ale k původní zprávě o účasti Mirky Pikolové v soutěži Miss. Ta totiž není pouhou informací o specificky romské soutěži krásy. Především jde o jakousi politiku vzorů, upozorňování na příběhy úspěšných Romů a Romek, kteří dokázali překonat připravené nástrahy a uspět v neromském světě. Mirce Pikolové patří upřímná gratulace a z mé strany i omluva, že jsem zprávu o jejím úspěchu zneužil k ilustraci úskalí bojů za práva Romů i dalších marginalizovaných skupin. Pochopit lze i motivaci, se kterou server Romea.cz podobné zprávy uveřejňuje. Přesto bych chtěl poukázat na nebezpečí, která s sebou taková politika vzorů nese.

Vyzdvihování příběhů úspěšných Romů a Romek bývá vysvětlováno potřebou pozitivních příkladů v procesu romské emancipace. Současně pak mají upozornit na to, že Romy jako skupinu nelze automaticky asociovat s nevzdělaností, kriminalitou či chudobou. Nejedná se o anonymní homogenní masu, ale o jednotlivé lidi, kteří mají své jedinečné životní příběhy a potkávají se ve sdílené zkušenosti romství.

Zrádná je však představa, že vykazování úspěšných příběhů a apelu na vzdělání, které bývá v těchto příbězích zdůrazňováno, je stěžejní pro pěstování romské hrdosti. Takový postup ukazuje nesprávným směrem, totiž na oběti, nikoliv na jejich utlačovatele. V tomto případě jsou oběti ponižovány více či méně přímou diskriminací nebo „láskyplným“ paternalismem, a to na různých politických úrovních, v rámci lokálních vztahů, na sociálních sítích, v médiích.

↗

Vydzvihování romských příběhů úspěchu může být stěžejní pro pěstování romské hrdosti, zároveň však přitakává společenským nerovnostem v systému. Foto FB Mirky Pikolové

Tuto mocenskou rovinu musíme vidět především. V situaci, kdy jsou právě Romové každodenně konfrontování s vlastní méněcenností, bude totiž pouhé volání po pozitivních příkladech a vzdělání Romů vyznívat poněkud alibisticky.

Vyzdvihování úspěšných příběhů s sebou nese i další úskalí. Úspěch totiž bývá vykoupen přitakáním společenským nerovnostem systému, jehož měřítky je sám hodnocen. Při volání po úspěšných příbězích se tak požadavek důsledně pojaté rovnosti naplňuje jen těžko, což ilustruje právě sledovaný případ. Pokud Romové z takového požadavku sleví, může se to obrátit proti nim samotným, typicky právě proti romským ženám.

Takto nastavená emancipační politika navíc staví příběhy úspěšných Romů do protikladu k nepodnětnému prostředí, ve kterém se jejich příběh zrodil. A to ať už na úrovni individuální, nebo třeba rodinné. Příběhy zázračných dětí z romských osad tak budou vždycky potřebovat špinavou, zaostalou osadu s její bezvýchodností, integrovaní Romové Romy vyloučené, vzdělaní nevzdělané.

Dobře to ukazuje například dokument o práci Idy Kellarové, který je na této dichotomii postaven. Příklady úspěšných se tak snadno stanou pověstným jedním procentem „slušných Romů“.

Hledat správné formy emancipace Romů je nesmírně důležité, stejně jako je důležité podporovat romskou hrdost a vytvářet platformy, na kterých by Romové mohli svou zkušenost romství sdílet. Současně je však třeba zohledňovat další společenské nerovnosti, reflektovat vlastní mocenské pozice a vyvarovat se byť i nepřímého podsouvání odpovědnosti za vlastní situaci samotným obětem útlaku.

Politika úspěšných příběhů, tak jako v případě romské Miss, tomu dle mého názoru prostor nedává. Vzhledem k tomu, že mě k sepsání takových úvah přivedl text zpravodajského serveru Romea.cz, slušelo by se připomenout, že Romea v tomto svými projekty rozhodně neulpívá na povrchu a snaží se důsledně a aktivně bojovat právě proti otevřenému rasismu a více či méně přímé diskriminaci Romů.