Daňová progrese není konec světa

Zatímco velké korporace přemísťují do ciziny miliardy, Češi jsou celkově spíš národ chuďasů. Progresivní zdanění není trestání bohatých, ale spravedlivější rozdělení daňového břemene.

Zavést u daně z příjmů fyzických osob více pásem zdanění odstupňovaných podle výše příjmu není nic nového, ani převratného. KSČM ji navrhuje drahně let, nyní se osmělila téma otevřít i vládní ČSSD. Pokud návrhy daňové progrese nedosahují ani intenzity okolních evropských zemí nebo míry, která v České republice byla ještě před deseti lety, proč ta panika?

Nejde o nějaký výstřel z daňové Aurory, nebohé movitější poplatníky se nikdo nechystá posílat do gulagů. Jen se dosud nepodařilo ukončit kritizované experimentování s rovnou daní a také přemrštěné akcentování daňové konkurence. A navrhován je krok velmi evoluční. Za premiéra Václava Klause bylo zdanění mnohem progresivnější. To nehrozil masivní brain drain do ciziny?

Zvýšení daňové solidarity se dnes někteří analytici brání s odkazem na relativně nižší míru nerovnosti v České republiky (měřeno tzv. Giniho koeficientem). V případě České republiky to ale znamená jen to, že čeští miliardáři jsou chudší než ti světoví, ale naši chudí, kteří zejména sociální stát potřebují, nejsou bohatší. A trend je bohužel takový, že i v kdysi rovnostářské České republice sociální rozdíly narůstají.

Citlivé je především kalibrování pásem progrese příjmů fyzických osob z pohledu nižších středních vrstev. Rozdíly jsou i regionální. V Praze by progrese navržená ČSSD zasáhla až takových dvacet procent poplatníků, zatímco na karlovarsku jen asi procent pět. A především z mezinárodního pohledu nelze nepřipomenout zajímavý fakt. Banka JP Morgan vyřadila nedávno naši zemi z kategorie vyspělých zemí a posunula nás do rozvíjejících se „emerging markets“.

Lokální panika potrefených hus
Ve srovnání se západní Evropou mají v této souvislosti pocit chudoby i naše střední vrstvy. Pokud je minimální mzda v Německu 1500 eur, tak v České republice má pětaosmdesát procet obyvatel menší příjem. Máme zde třiašedesát procent německých cen ale jen pětatřicet jejich mediánového příjmu. Hranice solidarity až u příjmu sto třináct tisíc měsíčně, jak ji navrhoval Andrej Babiš na sněmu ANO, je ale příliš mělká. Citlivost na hranici solidarity může ještě ovlivnit politika růstu mezd, pokud se přiblížíme západním mzdám, snáze se přiblížíme západní progresi.

Významnějším posunem je návrh na zavedení progresivních daňových pásem na příjmy firem (korporátní daň). Právě tento krok může mít výraznější fiskální účinek. Tak výrazný relativní přebytek inkasa daní z příjmů by nám umožnil například daleko razantněji snížit nepřímé daně, po čemž se také volá. Tvrdit, že daně nemají mít přerozdělovací funkce a že mají být neutrální vede k oslabování sociálního státu, ale i státních strategických programů.

Spravedlivé rozdělení daňové zátěže neznamená zhroucení vesmíru, ale ulehčení života pro většinu obyvatel. Foto lifehacker.com.au

Současná vláda dosud dodržovala politiku takzvaného daňového klidu. Především hnití ANO se bránilo výraznější progresi a před volbami hovoří o potřebě daně snižovat. Levice by se neměla bát zvýšení daní pro větší firmy, nejen z politických důvodů. Argument, že daňový dumping je pro ekonomický růst trvale nezbytný, nesedí. Ani to, že neúměrně zroste byrokracie daňové správy. Velké korporace přemísťují do ciziny miliardy, vyšší daně a vyšší mzdy nemusí vést k útěku investorů.

Politická pravice, ekonomičtí analytici, zástupci Hospodářské komory či Komory daňových poradců hovoří o návrzích na daňovou progresi katastrofickým tónem. Prý půjde o trestání úspěšných a ve firemním sektoru to povede k omezení podnikání. Optimalizace nákladů by se neměla používat jako klacek. Pravou ale je, že odbory vnímají boj o vyšší korporátní daně jako konkurenční požadavek k jejich úsilí o vyšší mzdy.

Rozhodnutí o větší solidaritě je v podstatě politické rozhodnutí. Je ale realizovatelné snáz dnes, v situaci konjunktury, kdy ekonomika má rezervy a pro podobné změny je větší manévrovací prostor. Považoval bych za zbytečný ústupek, pokud by se přerozdělení daňového břemene nadále vyhýbalo velkým korporacím a hojilo se na menších podnikatelích, nižších středních vrstvách a růstu zdanění spotřeby.

Daňová spravedlnost je komplexní a zájmově podmíněný pojem. Nelze říci že spravedlnost je možná jenom ta boží, jak nedávno v médiích prohlásil zástupce Komory daňových poradců ČR pan Jiří Nesrovnal. Daně nejsou zlo ani dobro, ale nejsou ani neutrální, jako by záleželo jen na technokratickém optimu.

Daňová spravedlnost je jeden z nejvýznamnějších požadavků na daňový systém. A společnost vždy hledá relativně stabilní a sociálně adekvátní rozdělení daňového břemene, které s ohledem na ekonomické možnosti pokryje i financování politicky garantovaných veřejných statků. Panika kolem daňové progrese jen působí dojmem kejhání potrefených hus.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.